Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Krouská (* 1921)

Vědomí, že otec netrpěl a zemřel vlastně důstojně, mi dodávalo síly

  • narozena roku 1921 ve Znojmě v židovské rodině

  • po obsazení Sudet odchod do Moravských Budějovic

  • sebevražda otce

  • roku 1942 deportována do Terezína

  • v Terezíně se provdala za MUDr. Ganze

  • v říjnu 1944 deportováni do Osvětimi-Birkenau

  • pracovní tábor Oederan

  • úmrtí prvního manžela v Dachau

  • po válce se usadila v Praze

  • provdala se za JUDr. Otakara Krouského


 „Zvláštní, kolik vrstev kůže nosí člověk na těle ke své obraně. Ta první je velice citlivá a ustupuje prvnímu náporu. Ta pod ní už je odolnější. A tak odpadá jedna za druhou, až poslední zůstává a ta ho obklopí jako brnění. Toto brnění však již obklopuje zcela jiného člověka, neboť s každou kůží odpadá kus jeho podstaty.“   

Dětství a rodina

Helena Krouská se narodila v září 1921 ve Znojmě v židovské rodině. Otec Josef Lampl byl zvěrolékař a také významný člen moravské lóže B’nai B’rith. „Když se řeklo – táta jel do lóže, tak jsem měla představu, jako dítě, že jel odpočívat na lože. A protože jsem tátu obdivovala a milovala, tak jsem byla vždycky strašně ráda, že si jel odpočinout,“ směje se dnes paní Krouská. Matka Anna, rozená Franklová, se starala o domácnost. Rodina se hlásila k češství. Helena i její bratr František, kterému se přezdívalo Bibi, navštěvovali českou obecnou školu i gymnázium, český tenisový klub i hudební školu. Aby se naučili i dobře německy, měli již od útlého dětství výhradně německy mluvící vychovatelky. „Nebyli jsme ortodoxní židovská rodina. Otec chodil do židovského kostela jen jednou za rok na mazkir, neboli mši za mrtvéhootce.Dokonce jsme jako děti slavili Vánoce se služebnictvem.“

Helena Krouská měla spoustu zájmů, navštěvovala různé kroužky. „Otec často žertem říkal, že mimo jiné chodím i na gymnázium.“ Přesto dodnes ráda vzpomíná na vysokou úroveň tehdejší gymnaziální výuky.

Konec ráje

Poměrně bezstarostný život rodině skončil v roce 1938 – v únoru zemřela matka Anna v pouhých 42 letech na rakovinu. „Na její pohřeb byly ze Znojma vypraveny dva autobusy. Tak byla známá a ctěná pro svou osobnost. Její smrt byla zlomem. Koncem ráje.“

Nad Lamplovými se začaly stahovat černé mraky. Jedna rána stíhala druhou. Brzy po bolestné ztrátě matky došlo k německému záboru Rakouska, kde žili prakticky všichni příbuzní rodiny. „Úplně hluchou tatínkovu maminku poslali k nám do Znojma v domnění, že Československo se nedostane do stejné situace.“

Ztráta domova

Následovala zářijová mobilizace a obsazení Sudet, kdy se součástí třetí říše stalo i pohraniční Znojmo. Josef Lampl se rozhodl rodinu narychlo přestěhovat k přátelům do Chotěboře. Později přesídlili do Moravských Budějovic, kde mohli užívat byt v přístavbě synagogy. S Lamplovými tehdy žili pohromadě i rodiče matky Anny a již zmíněná otcova matka. Otec zůstal po záboru Sudet ve Znojmě s tím, že nebude utíkat, že nikomu nic špatného neudělal. Němci ho ale brzy zatkli. „Po nějaké době otce propustili, dovezli naším autem na hranice a nechali ho je překročit a vstoupit do tehdejší ČSR. Ale vůz musel nechat na místě.“ Lamplovi přišli prakticky všechen majetek.

V březnu 1939, po okupaci zbytku Čech, optoval otec za sebe i své děti pro české občanství. Němci ho nechali ještě krátkou dobu vykonávat praxi veterináře. Stačil si koupit nové auto, které potřeboval k výkonu svého povolání, ale to mu Němci brzy znovu sebrali. Ve stále se zhoršující situaci se Josef Lampl rozhodl v listopadu 1939 poslat tehdy šestnáctiletého syna Františka na vystěhovalecký pas s výpravou dětí do Palestiny. „Otcovo rozhodnutí urychlilo, že bratr byl ‚na hodinu‘ vyhozen z gymnázia pro svůj židovský původ.“

V Palestině František nejdříve pracoval v zemědělství. Vypracoval se na vedoucího kibucu, později působil jako významný odborník v zemědělství. Josef Lampl zařizoval i vystěhování dcery Heleny. „Já jsem ale odmítla jet, i když už jsem měla téměř všechno vyřízené, protože jsem nechtěla nechat tátu samotného s těmi třemi starými lidmi.“

Od podzimu 1941 museli všichni Židé v protektorátu nosit na ulici na oděvu žlutou šesticípou hvězdu. „Možná to byl vzdor mladého člověka, ale já tu hvězdu nosila hrdě. Věděla jsem, že se nemám za co stydět.“Často se ale stávalo, že se zejména Židé, kteří se do Moravských Budějovic přistěhovali ze Znojma i odjinud, stávali terčem napadání ze strany místních českých fašistů. Ti se většinou rekrutovali z prostředí nevzdělané spodiny společnosti. Na druhou stranu se našlo i dost jiných Čechů, kteří Židům pomáhali, tajně jim nosili potravinové lístky i potraviny. 

Smrt otce

Již v počátečním období existence protektorátu se Josef Lampl zapojil aktivně do odbojového hnutí. Svou činnost pečlivě tajil i před svou rodinou. Dcera Helena se o ní dozvěděla až po válce. Nicméně jihlavské gestapo zřejmě nějaké podezření mělo. Josefa Lampla nejdříve vyslýchalo a zanedlouho i krátce věznilo v Brně na Špilberku. Brzy po propuštění musel znovu na výslech do Jihlavy. „Když se vrátil, řekl, že už další výslech nevydrží. Tehdy jsem tomu nepřikládala žádný zvláštní význam. Zanedlouho, když jsem šla domů, mi otec šel naproti. ‚Dej sem ruce.‘ A řekl mi tato slova: ‚Já tam nepojedu, já nejsem s to tam jet. A ty mi dovol, abych umřel jako člověk. Já už opravdu nemůžu jet na ten výslech.‘ Obrátil se a já jsem šla s ním domů. Řekl mi ještě: ‚Neboj, já si vezmu koňskou dávku morfia, já usnu. To je ta nejkrásnější smrt.‘ Vzal si klíč od takové předsíňky do synagogy a šel.“

Helena mu v činu nezabránila. Otce vždy velmi ctila. Věděla, čím musel v poslední době projít. Cítila, že nechce, aby dále trpěl. Za dvě hodiny začalo bušit na dveře gestapo. Shánělo otce, který se nedostavil včas na výslech. Dceři Heleně se i přes strašné psychické rozpoložení dařilo předstírat, že o ničem neví, že otec do Jihlavy skutečně odjel. Byla to hra o čas. Gestapo po chvilce váhání odešlo hledat otce k židovským sousedům.  „Když odešli, najednou jsem nechtěla, aby se otec otrávil. Bouchala jsem na jeho dveře. Otevřel mi už velice omámený a řekl jen: ‚Jsi požehnané dítě, nech mě tu umřít.‘ A zavřel dveře.“

Netrvalo dlouho a gestapo se vrátilo. „Pak si jeden gestapák všiml, že na háku u dveří zřejmě chybí klíč od synagogy. Tak tátu našli, jenomže on ještě žil!“ Příslušníci gestapa se rozhodli Josefa Lampla v bezvědomí nepřevážet a nechat ho na místě pod dozorem, dokud se neprobudí. Zavolali k němu německého lékaře Brucknera. „To byla moje spása. On žil dříve ve Znojmě, Němec, ale velmi slušný starý pán. Řekl mi nenápadně česky, aby gestapáci nerozuměli: ‚Neboj se, táta umře.‘ Několikrát denně chodil otci píchat injekce. Jak mi později řekl, byla to destilovaná voda.“

Josef Lampl se už neprobral. Jeho tělo bojovalo s intoxikací morfiem tři dny. Zemřel 24. dubna 1942. „Esesáci hned odjeli, tím to pro ně ztratilo význam… Vědomí, že otec netrpěl a vlastně důstojně zemřel, mi dodávalo síly. Musela jsem se začít starat, jak otce pohřbít. Zašla jsem na tehdejší pohřební službu, kde mi k mé hrůze sdělili, že Žida do křesťanského pohřebního vozu dát nemohou. A tak se nás sešlo několik židovských kamarádů, sehnalo se něco jako kára. Židé se stejně pohřbívají v prosté dřevěné rakvi. A tak jsme dovezli rakev na židovský hřbitov, vykopali jámu, přišel rabín z blízkého okolí... Po válce moje první cesta vedla na hřbitov. Peníze jsem si sehnala a díky porozumění tehdejšího kameníka jsme umístili dodatečně náhrobek.“

Transport do Terezína

Helena se ani nestihla vzpamatovat ze smrti otce a byla tu další rána, povolání do transportu. Nejdříve na shromaždiště do Třebíče. Helena se musela postarat nejen o sebe, ale i o obě babičky a dědečka. Dne 22. května 1942 všichni odjeli transportem AW z Třebíče do Bohušovic u Terezína. Cestovali  tehdy ještě osobními vagony. Po úmorných třech dnech ve špinavém prostředí terezínské „šlojsky“ se na ně usmálo štěstí, když jim známá pomohla k solidnímu ubytování.

„Za pár měsíců odjeli rodiče matky do Polska. Tehdy jsme ještě nevěděli, co to znamená. Hluchá maminka otce se dostala do terezínského starobince.“ Helena Krouská dostala ze známosti dobrou práci poštovní doručovatelky. „Denně jsem se stavovala u babičky. Často pro mě měla i kousek chleba, který nesnědla. Jednoho dne večer usnula a ráno už se neprobudila. Bylo jí osmdesát tři let. Ta tam lidsky zemřela.“

Manželství s MUDr. Ganzem

Brzy po smrti babičky se Helena seznámila s mladým doktorem Jiřím Ganzem, šéflékařem zubních lékařů a techniků. „Jednou jsem si sedla na vosu. Tak paní Herzková řekla: ‚Vystrč zadek a já ti to vyndám.‘ Jak jsou v Terezíně v kasárnách arkády, tak z té jedné arkády bylo vidět do našeho pokojíčku. Druhý den jsem šla po chodbě a zastavil mě mladej mužskej. Říká: ‚Já Vás znám.‘ – ‚Ale já Vás neznám.‘ – ‚Já vím, že se jmenujete Helena, a včera jsem viděl Váš zadek.‘ – ‚Cože, prosím Vás... ?!‘ – ‚No, paní Herzková Vám vytahovala žihadlo.‘“

Od té doby se Jiří a Helena občas potkali. O osm let starší Jiří se jí dvořil, ale nic hlubšího mezi nimi nebylo i kvůli tomu, že Jiří měl pověst sukničkáře. Pak ale Helena dostala předvolání do transportu. Byla rozhodnuta jet. Tehdy se nevědělo, kde končí transporty na východ. Doktor Ganz to tušil, a tak se rozhodl jí z transportu dostat. On jako příslušník AK2 – Aufbaukomanda mohl před transporty chránit sebe a jednu blízkou osobu. Od té doby zintenzivnil své svádění. Helenu často navštěvoval, zval ji na schůzky... „Na jednom setkání, to jsme si ještě vykali, mi najednou povídá: ‚Víte, že máte vši?‘ – ‚Ne, to nevím.‘ V Terezíně se chytly vši snadno, horší bylo se jich zbavit. ‚Když za mnou přijdete večer na ambulanci, tak Vás jich zbavím.‘ On mi umyl hlavu, zbavil vší i hnid. Hezky jsme si pak povídali, i o jeho mamince a sestře, které měly přijet.Na té ambulanci pak, jak se říká, vznikla jiskra vztahu.“

Obtížný hmyz tak Helenu dvakrát nasměroval do vztahu s mladým lékařem. Hmyzí intervenci ale možná může vděčit i za svůj život. Odjet transportem na východ v roce 1942 se prakticky rovnalo jisté smrti.

Helena a Jiří se brzy vzali. Jako ženatý mohl MUDr. Ganz zažádat o přidělení vlastní půdní místnosti. Na půdě v Postgasse 8 (dnes Revoluční 227) pak mladí manželé žili až do odjezdu do Osvětimi v říjnu 1944. V Terezíně Helena Krouská pracovala na popud svého muže nejdřív jako sestra v dětské nemocnici, pak krátce v zemědělství. Ráda trávila volné chvíle se známými, převážně lékaři, kolegy jejího manžela. Znala i mnohé umělce, například lékaře a vynikajícího kreslíře v jedné osobě Karla Fleischmanna. Obrázek, který jí věnoval jako svatební dar, jí dodnes visí doma na zdi.

Transport do Osvětimi

Relativně spokojený život v Terezíně mladým manželům skončil v říjnu 1944, kdy byli oba zařazeni do předposledního transportu Et do Osvětimi-Birkenau. „V posledním vagonu našeho vlaku byli takzvaní prominenti, které, jak jsme se později dozvěděli, po příjezdu do Birkenau hned zastřelili.“

Z Terezína vyjeli 23. 10. 1944. Po dvou nebo třech dnech dorazili do Birkenau. „Tma, reflektory, hlídky, pobíhající vězni a psi. Přesto jsme pořád věřili tomu, že jedeme pracovat. Začali jsme vylézat z vlaku. Tam stál, dnes už vím, že to byl Mengele. V čepici, hezký člověk, důstojník, jako elegantní taneční mistr, který řídí polonézu. Vlevo, vpravo, vpravo, vlevo, ukazovaly jeho paže. A tlampač hlásil: ‚Matky s dětmi, staří, nemocní a neschopní práce napravo. Práce schopní nalevo...“

Helena Krouská se dostala na správnou stranu a absolvovala obvyklou přijímací proceduru spojenou s mytím, stříháním vlasů, holením ochlupení a převlékáním do táborového oděvu. „Ve velké hale nás bylo asi dvě stě žen. Za takovým sklem jsme viděly muže a někdo řekl: ,To jsou naši muži.‘ Tam jsem viděla naposled svého muže. Mužů tam prý bylo jen něco kolem padesáti. Pamatuji si, jak k nám přistoupila nějaká vězeňkyně a ptala se nás: ‚Přijely s vámi také děti z jugendheimu?!‘ Myslely jsme, že ji potěšíme, a řekly jsme: ‚Přijely, ale šly na jinou stranu.‘ A ona začala křičet: ‚Podívejte se na ty komíny, na ten oheň a kouř. To jsou moje děti!‘ Tak jsem poprvé slyšela, co se v Osvětimi děje.“

Prvních pár dní nově příchozí vůbec nedostali najíst. Navíc samotné prostředí vyhlazovacího tábora v Osvětimi-Birkenau bylo pro civilizovaného Středoevropana děsivým zážitkem. „Všude na pryčnách byly úplně vyhublé muzlmanky, polské vězeňkyně, a pořád na nás křičely: ‚Kozy, taky zhebnete. Stejně půjdete do plynu...‘“

Únik z pekla

České ženy z transportu Et v Birkenau dlouho nepobyly. Byl říjen,chladné počasí. Asi po dvou týdnech velkého hladu, častých apelů, kdy je stále esesačky počítaly, měly na nohou jen dřeváky a na sobě pouze jeden fasovaný kus oblečení. „Nejen proto bylo vysvobozením, když nás jednoho dne nahnaly do sprch. Všechny jsme si byly jisté, že jdeme do plynu. Byly to ale opravdu sprchy. Valila se na nás vařící voda, všechna okna vybitá. Pak v doprovodu štěkajících psů, vojáků a esesaček šťastně jsme se hrnuly do připravených dobytčáků.“

Ve vagonu jich bylo tolik, že musely stát. „A já dostala čtyřicítky horečky a angínu, na což jsem trpívala. Holky byly tak hodné, že mě nechaly sednout na zem. Pak jsme přijely, vylezly z toho vagonu a uviděly nápis Konzentrationslager Oederan. No, byly jsme šťastné, že jsme pryč z Osvětimi.“ V Oederanu byl nesrovnatelně mírnější režim než v Birkenau a jídlo v jídelně pro vězeňkyně se prý příliš nelišilo od toho, co dostávaly členky strážního oddílu SS. Neznamená to, že by snad vězeňkyně byly nějak kvalitně živeny. Spíše se již i ve stravování strážkyň SS projevoval velký nedostatek potravin v Německu na konci války. „Jako jsme my zvyklí na bramboráky s česnekem, tak oni jim je v neděli dělali s cukrem. To jsme jim rozhodně nezáviděly.“

Helena Krouská v Oederanu pracovala jako uklízečka. Na starosti měla pokoj velitelky stráží SS a velikou jídelnu. „Němci byli chorobně zaměření na čistotu a báli se nákazy. Tam se denně leštily kliky a drhly podlahy. Také jsme se denně sprchovaly studenou vodou.“ Helena Krouská dokonce v Oederanu zažila i projevy lidskosti od jedné z německých žen. „Kamarádka vrchní esesačky, manželka zaměstnance té továrny, který byl na frontě, mi jednou přinesla punčochy. To byla nepředstavitelná věc. My jsme jinak nic neměly. Jen sukni a pánskou košili. Jindy přinesla nějakou buchtu, co pekla.“

Doslova strážným andělem se Heleně Krouské stala v Oederanu její bloková Edita Weissová, rodačka z Popradu. „Nevím, jak se to stalo, ale patřila jsem mezi devět dalších děvčat, které byly ubytovány ve stejné místnosti jako ona. Měla samostatnou postel. Večer nám zpívala krásné tklivé slovenské písničky, které nám dávaly jakousi naději a sílu. Edita se ukázala jako melancholický člověk. Úzce se spřátelila se třemi z nás, takže časem nám třem svěřila, že její bratr byl v komandu, které dávalo mrtvoly do pece. Zjistil, že dává do pece maminku a tatínka, začal vyvádět a zastřelili ho. A ona se zcela uzavřela do sebe.“

Helena Krouská byla jednou zavolána ke službu konající esesačce. Původně si myslela, že ji má jen učesat, protože se o ní vědělo, že se učila kadeřnicí. Esesačka se jí ale bez obalu zeptala, jestli je pravda, že je v Osvětimi plyn. Helena se zdráhala odpovědět, bála se, mohla to být také past a jistá smrt. Až když jí esesačka upřímně vyprávěla, jak to bylo s náborem mladých členek SS k ostraze táborů, jak si mohly vybrat mezi frontovou nemocnicí a táborem, Helena zariskovala a existenci plynu v Osvětimi potvrdila. „Můžu Vás ujistit, že jsem to pak neřekla nikomu, ani Editě. Takový strach jsem měla, co jsem provedla, že jsem jí to řekla. A ten strach mě neopustil až do prvního dne po návratu do Terezína.“

Návrat do Terezína

Na konci dubna 1945 došlo k evakuaci tábora v Oederanu. Ženy v dobytčích vagonech dojely nejdříve do Litoměřic a pak pokračovaly pěšky až k Malé pevnosti Terezín. Malá pevnost ale byla plná. Esesačky tedy velely čelem vzad a pochod zpět do ghetta. Než vězeňkyně ušly necelý kilometr, který je dělil od ghetta, byly už nehlídané. Esesačky se nenápadně vytratily. „Když jsem v Terezíně viděla, jak tam všude leželi ti vyzáblí muzlmani, uvědomila jsem si, jaké jsme měly štěstí, že nás vlakem zavezli zpět až do Litoměřic a neprodělaly jsme pochod smrti.“

V Terezíně je čekala karanténa, byl tam břišní tyfus. „Kamarádka Licka Kogosová, která po nás dostala půdní kumbál v Postgasse 8, mě z karantény vyzvedla a vzala k sobě. Tak jsem se shledala s některými věcmi, které jsem tam před transportem zanechala. Jako například s již zmíněným svatebním darem od MUDr. Fleischmanna.“

Jiří Ganz se konce války nedožil. V Dachau byl nejdříve postřelen strážným SS a dostal se na marodku, ale nakazil se břišním tyfem. Jeho oslabený organismus nedokázal těžké nemoci vzdorovat.

Manželkou advokáta zavržených

Po odchodu z Terezína bydlela Helena krátce u rodiny prastrýce v Praze. Poté, co se s jeho křesťanskou manželkou nepohodla kvůli majetku po rodičích, který jim takzvaně schovala, jí teta vyhodila z bytu. Ještě předtím ale měla telefonát. Volal jí advokát Otakar Krouský, který byl kamarádem jejího prvního manžela, že se dozvěděli o její svatbě s Jiřím Ganzem a že by ji jeho rodina ráda poznala. Také jí oznámil, že žije sestra Jiřího Helena Ganzová, kterou zachránila rodina Bursíkova na Šumavě. Přežila pochod smrti, našli ji v kupce sena, vážila necelých 35 kg.

„Doktor Krouský se nám oběma nabídl, že jako advokát převezme a zahájí restituci našich majetků. Protože jsme obě neměly čím zaplatit, nabídla mu švagrová, že může poslat svou ženu s dětmi na statek, kde bylo, ač krátce po válce, všeho jídla dostatek. To se mu stalo osudným – jeho manželka se tam zamilovala do správce a rozhodla se, že se dá rozvést. Na jeho přání mu nechala v péči obě jejich děti Vlastu a Otakara, o které následně nejevila zájem.“

Časem se Helena s Otakarem Krouským sblížila a v roce 1948 se vzali. Jeho děti pak vychovávala jako vlastní. V roce 1950 se jim narodil syn Jan. Helena byla ještě v porodnici, když jí přišel manžel oznámit, že ho vyškrtli z advokátní komory, protože nepodepsal přihlášku do KSČ.

Otakar a Helena se navíc osobně znali s řadou komunistům nepohodlných osob, mezi něž patřili členové Masarykovy rodiny, Hana Benešová, Prokop Drtina, legendární hokejový brankář Bohumil Modrý a další... Největší přátelství je pojilo se sestrou Milady Horákové Věrou Tůmovou, která pečovala o dceru komunisty zavražděné političky až do její dospělosti a vystěhování. Řadě z nich Otakar Krouský poskytoval i právní služby. Například právní cestou pomohl k legálnímu vystěhování i bratru prezidenta Beneše Vojtovi. 

Otakar Krouský pracoval po odchodu z advokacie nejdříve jako právník, později jako ekonomický náměstek ve vydavatelství Melantrich. Fakticky Melantrich vedl, neboť funkce ředitele byla v podniku politická. Jeho znalosti nejen z oblasti práva vydavatelského a nakladatelského mu umožnily setkávat se i s vysoce postavenými funkcionáři KSČ, což mu jako řadovému členu ČSNS pomohlo udržet se ve své funkci. Otakar Krouský využíval svých známostí na vyšších místech k časté pomoci některým lidem postiženým režimem. „Ti komouši také často potřebovali soukromě poradit v právních věcech. Rozvody, smlouvy, když něco koupili. Přesto jsme byli pod neustálým dozorem StB.“

Od píky do funkce vedoucí

Helena Krouská začínala profesně v pražském družstvu Rohoplast s domácím svařováním igelitových obalů na učebnice. Svědomitou prací se postupně vypracovala až na vedoucí dejvické pobočky. Od chvíle, kdy se Rohoplast stal součástí družstva Obzor s 2000 zaměstnanci, vedla nejmenší z jeho sedmi závodů s 200 zaměstnanci. „Byla jsem jediná bezpartijní vedoucí a navíc Židovka. Nakonec mě nechtěli ani pustit do důchodu. Ještě jsem sedm let přesluhovala.“

Když se její syn Jan znovu oženil a nová žena nepřijala jeho syna z prvního manželství, musela s Janovou pomocí převzít výchovu vnuka Tomáše. V té době jí bylo již osmdesát let. „Dnes se mi tehdejší puberťák odměňuje velkou láskou a vděčností, Po maturitě odjel na práci do Londýna. Tři roky tvrdě pracoval a dnes dokončuje druhý ročník studia informatiky na univerzitě.“

Nahrávka a přepis: Lukáš Krákora, 2011

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lukáš Krákora)