Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. MUDr. Michal Kroó (* 1923  †︎ 2016)

Kdo nastoupil do pracovních židovských útvarů, měl paradoxně veliké štěstí

  • narozen 18. ledna 1923 v Mukačevu na Podkarpatské Rusi v tehdejším Československu
  • pochází z židovské rodiny
  • odvelen do pracovní služby v maďarské armádě
  • sloužil na území Maďarska
  • zažil přechod fronty v Budapešti a osvobození Rudou armádou
  • po válce vystudoval medicínu na Karlově univerzitě v Praze
  • působil na neurologii a ve Vojenské lékařské akademii v Hradci Králové

V masarykovském duchu

Michal Kroó se narodil 18. ledna 1923 v Mukačevu na Podkarpatské Rusi. Tento kraj sice v meziválečném období patřil Československu, ale nejvíce obyvatel tvořili Rusíni. Sám pamětník pocházel z židovské rodiny, což „předurčovalo“ jeho válečný osud, ale zároveň byla jeho mateřským jazykem maďarština.

Rodina nebyla ortodoxní, docházela sice na velké svátky do městské synagogy, ovšem jinak byla „asimilovaná“: „Můj otec byl obzvlášť svobodomyslný. Nebyl jsem tak nábožensky vychován, naopak zcela svobodomyslně. [Jak to bylo na gymnáziu, když bylo náboženství?] Výuka byla náboženská, za první republiky vyučoval jeden profesor, byl to maďarský Žid a koktal česky. Něco se naučil, aby formálně uměl nějaké věci předložit česky – kolik je svatých knih, o čem Bible hovoří a několik fundamentálních slov o pilířích židovského náboženství – ale bylo to velmi volné. Vše patřilo do všeobecného kulturního vzdělání, žádný náboženský tlak nebo přísnost.“

Michal Kroó se před nástupem do obecné školy naučil češtinu díky české „chůvě“ – vrchní sestře v nemocenské pojišťovně. Při vzpomínce na mládí zmiňuje především spojitost s prvním československým prezidentem: „Moje vzpomínky na Masarykovu republiku a na české školy jsou kladné. Od první obecné školy až po gymnázium rád vzpomínám na své učitele a na středoškolské profesory. Vyzařoval z nich duch masarykovské republiky.“

Tatínek pracoval jako úředník v nemocenské pojišťovně, maminka byla v domácnosti. Rodina měla byt, ale jeden z pokojů pronajímala. 

Pamětník totiž mohl odejít studovat do Francie, v tehdejší době bylo Československo vázané na Francii, probíhaly čilé česko-francouzské styky a do Dijonu odcházelo mnoho talentovaných studentů: „Já jsem dostal stipendium do lycea jako jeden z nejlepších žáků na gymnáziu v Mukačevu. Tam byli středoškoláci z Čech, říkalo sem ji ‚dižonáci‘. (...) Ale já jsem se tam nedostal. Měl jsem už spakované kufry, když přišel Mnichov. Zůstal jsem doma.“

Situace v Maďarsku

Jak Michal Kroó dále vzpomíná, život po obsazení Podkarpatské Rusi Maďarskem dne 14. března 1939 již nebyl tak jednoduchý. V Maďarsku naštěstí prozatím neprobíhala transportace Židů do koncentračních táborů jako v českých zemích, a pamětník tak prý mohl normálně žít, ačkoliv pro něj platila určitá omezení. Politika horthyovského Maďarska byla totiž relativně klidná a v zemi získali ochranu také Židé z okolních zemí.

Michal Kroó tak mohl dokončit středoškolská studia na maďarském gymnáziu, ovšem vstup na univerzitu mu již byl zapovězen: „Pokud měl člověk prožidovský původ, tak to byly úplné výjimky, které se dostaly na gymnázium: když byl někdo třeba katolickým konvertitou. Tak jsem se tam nedostal. Abych vydělával peníze, abych nebyl doma na krku svým rodičům, tak jsem se živil jako domácí učitel a dával jsem kondice.“

Domácí učení však dlouho nevydrželo, Michal Kroó musel zanedlouho nastoupit pracovní službu určenou pro židovskou dospívající mládež: „V roce 1944 přišla v Maďarsku německá okupace. (...) Miklós Horthy proti odvážení Židů do koncentračních táborů neprotestoval, ale potom udělal něco, aby kruté hitlerovské rozkazy nebyly úplně splněny. Několik tisíc židovských obyvatel bylo odvezeno do německých koncentračních táborů a tam zahynuli, ale několik ročníků židovského původu, které nastoupily vojenskou službu, patřilo pod maďarskou armádu. Maďarský ministr národní obrany Nagy udělal veliký humanitární krok a povolil Židům vstup do armády. To se jmenovalo orlí povolenka. Jakmile dostal člověk obsílku, hned druhý den musel být v kasárnách. Zachránilo se tak několik židovských ročníků.“

Život v pracovním útvaru byl podle pamětníka snesitelný, pokud vojáci zůstali v Maďarsku – jiné pracovní skupiny totiž byly odvezeny na východ a absolvovaly frontové boje s Rudou armádou. Nakonec byl Michal Kroó spolu s dalšími židovskými kamarády odvezen do Budapešti na odklízení trosek po bombardování.

Osvobození Budapešti

Pamětník prožil v Budapešti velice těžké dny, blížila se frontová linie, vlády se ujaly Šípové kříže, což byla maďarská obdoba SS, a ve městě panoval zmatek: „To byla hrůzovláda. To už se pracovní skupiny rozpustily na nějakou intervenci nebo nátlak, aby nás Němci nebo Šípové kříže nepostříleli.“

„My jsme se schovávali, kde se dalo. Pak jsme se dozvěděli – to všechno bylo přes různé osobní známosti – že jeden veliký dům je v majetku švýcarského vyslanectví a že je tam azyl pro Židy ohrožené na životě. Židé se schovávali na falešné dokumenty a měli různé ochranné listiny, které vydávalo například vatikánské vyslanectví. Tyto listiny byly do určité doby respektovány, já jsem byl také majitelem vatikánské ochranné listiny.“

Michal Kroó měl to štěstí, že byl vybrán jako jeden z tisíců židovských obyvatel Budapešti do domu švýcarského vyslanectví. Vrátný totiž pocházel z Mukačeva a pamětníka, který měl také doporučení s podpisem, znal: „Nebyl jsem žádná osobnost, znali mě jako jednoho z židovských mladíků, který zná řeči a je ohrožen. Pokud by byl zachráněn, tak by mohl pro židovské hnutí něco znamenat. Tak jsem se dostal dovnitř domu, který byl respektován jako majetek švýcarského vyslanectví. Dům byl přeplněný.“

Švýcarský azylový dům byl ve správě sionistů a o židovské azylanty se starali jedinci pracující s falešnými dokumenty. Michal Kroó tak měl díky aktivistům i styk s vnějším světem a dozvěděl se o osvobození Budapešti Rudou armádou.

Osvobození – neosvobození

„Byli tam tací prominenti, kteří se zachránili v azylovém domě a hned šli na ulici vítat Rudou armádu. A jeden z nich, který očekával – to říkám symbolicky – že bude ministrem nebo co, se vrátil jako zmoklá slepice. Říkal, že to všechno má puch Asie. To si pamatuji.“

Jednalo se však o frontové vojáky a postupně prý Rudá armáda získávala civilizovanější podobu. Michal Kroó vzpomíná, že svoboda nebyla „úplná“, protože první týdny nebo měsíce docházelo k deportacím do sovětských gulagů: „Člověk šel po ulici a najednou k němu přišla ruská stráž, že potřebují lidi na práci. To člověk nevěděl, kdy to bude. (...) Já jsem pak mluvil s jedním člověkem, který strávil rok nebo dva někde kolem polárního kruhu. Pak prohlašoval, že je československý občan, a tak ho pustili.“

Práce v sovětských gulazích se pamětníkovi vyhnula jen náhodou – byl „odchycen“ na práci, ale během plánovaného odjezdu zběhl. Do doby osvobozování Budapešti patří také osud švédského diplomata Raoula Wallenberga, který poskytnutím ochrany rovněž zachránil židovské obyvatele hlavního města. Po osvobození města byl odvezen do Ruska a dodnes se o jeho dalším osudu nic neví.

Docentem ve vojenské akademii

Nakonec se v Budapešti ustanovilo československé vyslanectví a Michal Kroó zde pracoval jako subalterní úředník. Také zjistil, že jedna z jeho příbuzných přežila s celou rodinou v Sedmihradsku, a tak se za nimi vydal: „Tam byla mírová atmosféra a dobré zásobování. Vzhledem k dalším územím ve východní a střední Evropě to byl, neříkám ráj, ale poloráj. Tak jsem byl u nich, a když se osvobodilo území Československa, tak jsem přišel do Československa.“

Přežili totiž i další příbuzní – tentokrát v Anglii – a právě ti poskytli pamětníkovi finanční podporu pro studium. Michal Kroó se tak mohl zapsat na Lékařskou fakultu Karlovy univerzity a poté žil ze stipendia. Úroveň lékařské fakulty prý byla výtečná.

Po vystudování nastoupil na neurochirurgii v Hradci Králové a poté poznal profesora Rudolfa Petra, na kterého dodnes s respektem vzpomíná: „Viděl, že mám vztah k organické neurochirurgii – kde studujeme určitá území mozku a jejich funkce – a jak do toho zasáhnout nejen medikamentózně, ale i chirurgicky. Tak mě pozval na svou kliniku a dohodli jsme se.“

Michal Kroó tak začal pracovat ve Vojenské lékařské akademii v Hradci Králové jako občanský zaměstnanec. Nejprve byl na pozici asistenta a poté na pozici docenta: „Když profesor Petr umřel, tak kliniku vedl Rudolf Malec. Myslím, že jsme oba odešli přibližně ve stejnou dobu. On potom udělal profesuru. Já jsem měl také návrh na profesuru, ale už jsem byl líný. Už jsem toho nechal, byla to moje lenost.“ 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století