Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Křížová, rozená Hnitková (* 1940)

• narozena 26. března 1940 v Praze

• v roce 1945 dědeček Mareš zbaven ředitelského místa v lihovaru

• v roce 1958 maturovala na pedagogické škole

• první místo po střední škole na umístěnku – práce v dětském domově

• v roce 1962 ukončila studium ruského jazyka a hudební výchovy, vdala se

• v letech 1965–1990 učila na ZŠ s rozšířenou výukou jazyků v Praze 4

Kralupy nad Vltavou

Zdeňka Křížová prožila v Kralupech své dětství, školní léta a stále se do nich vrací. K městu ji vážou vlastní vzpomínky i ty, které se týkají jejích rodičů a prarodičů. Cituje začátek básně Jaroslava Seiferta: „Kralupy nejsou krásné město a nikdy nebyly“ a zdá se, že má k městu podobně ambivalentní vztah jako on. Ten vyrůstal jako dítě v Kralupech u dědečka a je pochován na kralupském hřbitově. Kralupy byly ještě poměrně nedávno vesnice, městem se staly až v roce 1902 díky železniční trati Praha – Drážďany a rozvíjející se říční plavbě. Ty umožnily rychlý růst průmyslu, stavbu „Petrolejky“ a dalších, převážně chemických továren. Z vesnice se stalo průmyslové město. Sociální struktura obyvatel se rychle proměnila a stejně tak jejich počet – Kralupy se staly převážně dělnickým městem.

22. března 1945

Nálety na průmyslové Kralupy byly ohlašovány v průběhu války několikrát. Jelikož se do osudného března nic nestalo, Kralupští věřili, že i tento březnový poplach bude planý. Někteří se ani neobtěžovali běžet do sklepa. Tatínek pamětnice také zpočátku odmítl a do sklepa začal utíkat až poté, co dopadla první bomba.

Němci chtěli v poslední fázi války obnovit výrobu pohonných hmot, Američané, aby jim v tom zabránili, určili za cíl náletu kralupskou „Petrolejku“, nádraží a lihovar. Bombardování trvalo zhruba padesát minut a byly při něm zničeny nejen určené strategické cíle, ale i předměstské domky řemeslníků, polovina všech kralupských domů byla poškozena a 145 lidí zabito. Naneštěstí se mnoha lidem zasypaným ve sklepích nepodařilo dostat včas ven: „Slyšeli jsme jenom ťukání a bouchání, to jak se ti lidé ze svých sklepů snažili nějak dostat ven nebo se snažili na sebe upozornit, že jsou tam v tom sklepě uvězněni. Bohužel se většině těch lidí nepodařilo dostat ven a v těch sklepích se udusili. Po skončení náletu lidé pak přenášeli své mrtvé na podlahu místního kostela.“

Zdeňka Křížová a její rodiče bydleli v ulici Mikovická (po válce Švermova, dnes Jana Palacha). Jejich dům přišel po náletu o střechu, byla poškozena statika, ale vlastně měli štěstí – ostatní domy v ulici už nestály. Zásah dostal i lihovar, kde dědeček pamětnice pracoval jako ředitel. Stejně tak dům paní Hnitkové, babičky pamětnice z otcovy strany, byl vybombardován. „To byla taková první rána, kterou ty Kralupy, které nebyly nikdy hezké město, dostaly. A nikdo je už nepostavil. Na začátku sedmdesátých let vybudovali paneláky, celá hlavní ulice byla zbořena a město ztratilo centrum, organizaci. Dnes občas vidíte nějaký hezký dům, ale není tam systém, chybí urbanistické pojetí.“

Ing. Jaroslav Mareš

Hned po náletu se prarodiče Marešovi museli ze zbořeného lihovaru vystěhovat. Během války chodili do lihovaru často Němci, místní lidé je tam viděli a po skončení války bylo rozhodnuto, že – podle Benešových dekretů – musí být ing. Mareš z místa vyhozen,  jelikož se přátelil s Němci. „Pravda byla asi taková, že do lihovaru, což bylo pravděpodobně pro Němce atraktivní místo, přijížděla spousta německých důstojníků nebo vojáků, kteří žádali dědečka, aby své zaměstnance poslal do říše, což tedy on neudělal a podařilo se mu, že z toho lihovaru nikdo do říše nešel.“

Marešovi a Hnitkovi s pamětnicí a jejím mladším bratrem v poškozeném domě bydlet nemohli, a tak se načas nastěhovali do blízké Olovnice ke strýci, ing. Brejníkovi. Ten jako mlynář pomáhal místním během války, přesto ho stihl podobný osud jako ing. Mareše – o mlýn přišel, byl z něj vyhnán a vděku nebo uznání se nedočkal. „Do roku 1948 dědeček pracoval někde v Praze, v jakémsi výzkumném ústavu, on byl inženýr chemik, což tedy v roce 1948 skončilo, a zůstal naprosto bez prostředků. Nedostal vůbec žádnou penzi. Babička, která neměla žádné tzv. zavinění, dostávala později asi sto korun. Od začátku tedy byli bez příjmů, bez prostředků, peníze samozřejmě neměly cenu, takže jediné, co mohli dělat, bylo, že postupně rozprodávali svůj majetek. Koberce, vybavení atd.“

Josef a Milena Hnitkovi, rodiče Zdeňky Křížové

Městská spořitelna v Kralupech, největší peněžní ústav regionu, byla založena v roce 1905. Josef Hnitka zde pracoval jako úředník a později jako prokurista. V padesátých letech byl kontaktován příslušníky StB. Zajímala se o jeho souseda a kamaráda, ředitele autoškoly v Kralupech. Tatínek pamětnice byl v nelehké situaci, protože jeho bratr Vladimír byl ve vězení odsouzen na jedenáct let za údajnou pomoc při emigraci. StB chtěla, aby Josef na kamaráda donášel. Rozhodl se s oním kamarádem tajně sejít někde v polích, aby ho informoval. Spolupráci ale odmítl, „bylo to pro něj nepřijatelné“.

StB nadále na pana Hnitku vyvíjela nátlak. Příslušník telefonoval a předstíral, že ho zavřou: „Připravte celu pro pana Hnitku.“ Josef Hnitka se však zlomit nenechal a StB ho posléze přestala vydírat.  Po prověrkách v roce 1968 byl ovšem ze spořitelny propuštěn a musel dojíždět do práce do okolních kampeliček. Matka pamětnice Milena byla do roku 1948 v domácnosti. „Po celou dobu války, ale i krátce po roce 1948 jsme měli služku. Pamatuji si na ni, že zpívala dojemné písničky, já jsem zpívala s ní, to se mi líbilo, a že mě vodila do školy v první třídě, což se mi teda velmi nelíbilo. Všechny ty služky byly hodné, zvláště Mařka. Dlouho po válce na nás vzpomínaly a navštěvovaly nás.“

Matka to jako dcera ing. Mareše neměla snadné, když hledala práci. Od uličního výboru dostala velmi negativní hodnocení. Nakonec byla přijata do školní družiny. „Moje matka nebyla naprosto vychovaná k tomu, aby vedla domácnost, uklízela nebo vařila. To se pak po odchodu služek v roce 1948 učila za pochodu a speciálně hospodaření s penězi jí velmi nešlo. Byla zvyklá na větší sumy.“

Sečská přehrada

Rodina Marešových pocházela ze Seče u Chrudimi. Měli tam pozemky a mlýn a dědeček Mareš poté, co vystudoval pražskou techniku, byl zaměstnán zpočátku jako chemik v lihovaru v Kolíně. Rodina byla rozvětvená a jedna její větev „se zapsala do historie“. Dcera dědečkovy sestry si vzala pilota, který na začátku druhé světové války utekl do Velké Británie, sloužil v RAF, byl sestřelen a zbytek války strávil v německých zajateckých lágrech pro válečné piloty RAF. Podílel se na organizování útěků a hloubení tunelů. Příběh statečnosti a vynalézavosti vězňů byl sepsán australským autorem Paulem Brickhillem a vyšel v roce 1950 pod názvem The Great Escape. V roce 1963 vznikl stejnojmenný film natočený režisérem Johnem Sturgesem, v hlavní roli se Steve McQueenem. Rodinný majetek na Seči – areál kolem mlýna – byl v roce 1933 vykoupen státem a na jeho místě vznikla Sečská přehrada.

Boj o dům

„Naštěstí my jsme neměli žádný majetek, pouze dům v Kralupech a peníze, a o ty jsme přišli.“ Na začátku padesátých let do domu Hnitkových vytrvale docházely domovní důvěrnice a uliční výbor. Snažily se dosáhnout toho, že se majitelé (a obyvatelé) z domu vystěhují. Rodina se semkla a rozhodla, že dům jen tak nevydá. „My jako děti jsme měly přísný zákaz otevírat komukoli, protože prostě bylo pravidlo zásadně nikoho nepustit dovnitř, aby nikdo neviděl, jak to skutečně vypadá. Podařilo se nám ten dům uhájit, takže jsme v něm zůstali a na konci padesátých let ty kontroly, které chodily, ustaly.“ 

Zdeňka Křížová učitelkou

Do Pionýra vstoupila až v osmé třídě, účelově, „...abych se dostala na školu. Rodiče se trochu báli.“ V roce 1954 byla sice přijata na gymnázium, ale po roce strýc usoudil, že s takovým politickým pozadím nemá šanci dostat se na vysokou školu, v čemž měl pravdu. Pamětnice po roce přestoupila na Střední pedagogickou školu v Praze, aby měla kvalifikaci. Po maturitě v roce 1958 měla vcelku štěstí: dostala se na umístěnku do školy v Ústeckém kraji, tedy nedaleko.

Z důvodu, že by „jako politicky nespolehlivá mohla poškodit děti“, jí však nebylo dovoleno do této školy nastoupit a musela vzít místo ve Zvláštním dětském domově v Dlažkovicích u Lovosic. Zdeňka Křížová své první pracovní místo hodnotí jako „hrozné“. Po roce si úspěšně zažádala o přeložení do školy v Řeporyjích u Prahy. Začala dálkově studovat hudební výchovu a ruštinu. „S každým předmětem se učila ruština.“ To už byla šedesátá léta, politická a kulturní situace ve společnosti se měnila a v roce 1962 byla na pedagogické fakultě otevřena katedra jazyků. Pamětnice, která se mezitím vdala, začala v roce 1964 dálkově studovat angličtinu jako rozšiřující obor.

Od roku 1965 Zdeňka Křížová pětadvacet let učila na Základní devítileté škole s rozšířenou výukou jazyků v Praze 4. Jakmile to situace jen trochu umožnila, organizovala školní zájezdy do Velké Británie. Ten v roce 1967 byl vůbec první výjezd do anglicky mluvící země – nejen pro děti, ale i pro ni. Vlakem přes Paříž do Bristolu. Dvanáctileté děti bydlely v rodinách a pro všechny byl pobyt velkým zážitkem. Následující rok, 1968, měly recipročně přijet anglické děti do Prahy. Přijely 18. srpna a zažily „vpád spřátelených vojsk“. Čeští rodiče vyřešili nelehkou situaci velmi rozumně: odvezli děti mimo město. Během týdne se podařilo část dětí odeslat vlakem zpátky. Zorganizovat odjezd ovšem vyžadovalo v těch dnech a podmínkách speciální logistiku – nebylo jasné, kde které dítě je, zpočátku nefungovalo telefonické spojení, nejezdila doprava atd. Děti se během těchto vypjatých dnů tak spřátelily se svými českými kamarády a rodinami, že „některé vazby trvají dodnes“.

Jak se dnes (někde) učí

Od roku 1990 přešla Zdeňka Křížová na Bell School a otevřely se jí možnosti publikovat, pracovat s metodikou výuky angličtiny malých dětí a vyjíždět ven. Kriticky hodnotí úroveň výuky na školách dnes, pětadvacet let po velkých změnách ve společnosti. „Vybavenost je výborná. Učebnic je spousta. Ale přetrvává zde starodávný latinský způsob učení jazyka – přečti, přelož. Chybí konverzace, neustálé procvičování, chybí přirozený jazyk. Nezastrašovat špatnými známkami, povídat si s dětmi, aby měly hezký vztah k učiteli, aby se vytvořila dobrá atmosféra. Lze i vynechat čtení a psaní, to se naučí později, jako se naučily mateřský jazyk. Učit se anglicky by měla být pro děti zábava,“ poznamenává na závěr k současnému způsobu výuky angličtiny Zdeňka Křížová.

Pamětnice byla natočena za finančního přispění městské části Prahy 4.