Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Křížová (* 1939)

Važme si toho, kde žijeme. Naše země je krásná

  • narozena 22. září 1939 v Praze

  • válku strávila s rodiči v pražském Braníku

  • během Pražského povstání v květnu 1945 sledovala kouř linoucí se ze čtvrti Pankrác, kde probíhaly na barikádách těžké boje

  • v padesátých letech vystudovala střední průmyslovou školu

  • byla svědkem nepokojů souvisejících s oslavou vítězství nad sovětskými hokejisty na Václavském námětí v Praze

  • v listopadu 1989 se účastnila demonstrací

  • v roce 1990 poprvé navštívila zahraničí

Marta Křížová, rozená Pipková, se narodila 22. září 1939 v Praze. Její otec pocházel z Rakovníku, matka byla rodilá Pražačka. Seznámili se na horách, kam oba vyrazili v zimě na lyže.

Rodiče mě vedli k lásce k přírodě

Martini rodiče byli milovníci sportu a přírody, v tomto duchu vychovávali také svoji dceru. Ačkoliv dětství prožila na okraji Prahy, nedaleko branického pivovaru, často s rodinou jezdila ve volných chvílích na hory. Zimní radovánky si ale užívala i doma. „Chodili jsme na lyže do Modřan a na Zbraslav. Tady kolem nic nebylo, jen pár vilek, bylo to výletní místo pro Pražany,“ vzpomíná na atmosféru tehdejšího pražského Braníku.

Nevydrželo to moc dlouho

V květnu 1945 Marta emotivně prožívala společně s většinou národa osvobození Československa. Vzpomíná, jak během Pražského povstání sledovala kouř linoucí se z čtvrti Pankrác. Tam probíhaly těžké boje na barikádách. V Braníku se brzy začali objevovat ruští vojáci: „Tehdy tu slavnou sovětskou armádu člověk vřele vítal. Vojáci se zvali do rodin na obědy. Bylo to upřímné. Lidi projevovali vděk. Ale nevydrželo to moc dlouho,“ vypráví pamětnice. Nedlouho po konci války, v září roku 1945, nastoupila Marta na základní školu. Jak vzpomíná, učení ji bavilo a nejradši měla matematiku. Právě kvůli tomu se později rozhodla studovat střední průmyslovou školu.

Doléhal na nás strach

Jak Marta sama říká, vděk vůči sovětským vojákům brzy vyšuměl a s únorem 1948 ho v očích mnohých Čechoslováků vystřídalo zklamání a smutek. Rodinu Pipkových nově nastolený režim poznamenal. „Tatínek byl brzy vyhozený, protože dělal u Mannesmanna ve vysoké funkci, pracoval jako zástupce ředitele. Pak skončil ve skladu,“ říká pamětnice. Atmosféru padesátých let už jako náctiletá vnímala a nelibě sledovala, co se ve společnosti děje. „Jinak se mluvilo doma, jinak se mluvilo ve škole. Člověk nikam nemohl. Můj tatínek mluvil francouzsky a německy, ale nikam se nepodíval.“

Šli proti nám vlastní lidi

Uvolněná šedesátá léta byla i pro Martu plná naděje. Tu však zadusila náhlá invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Režim se začal postupně znovu upevňovat. Pamětnici utkvěla v paměti událost z konce března roku 1969. Tehdy českoslovenští hokejisté zvítězili nad ruskými. Lidé vnímali porážku Rusů jako symbolickou odplatu. Oslavy hokejových nadšenců se brzy změnily v demonstraci proti okupantům. Na Václavském náměstí v Praze se někteří nechali strhnout provokatéry a nastraženými cihlami rozbili vitrínu kanceláře sovětské letecké společnosti Aeroflot. K tomuto konfliktu se přichomýtla i Marta s manželem. „Nastoupily bílé přilby a přijela stříkací děla. S manželem jsme utíkali do pasáží. Bylo to hrozné. Oproti osmašedesátému šli proti nám vlastní lidi, což bylo hrozné,“ vypráví pamětnice.

Svobodný ostrov

Normalizační léta prožila Marta se svou rodinou bez větších problémů. Ráda odjížděla na chatu, kde si vytvořila své bezpečné prostředí: „Proto vzniklo chalupaření. Člověk si vytvořil svůj ostrov, kde mohl svobodně žít a nemusel se omezovat.“

Události roku 1989 sledovala pamětnice s napětím. Svoji dceru a syna podporovala v jejich aktivitách v studentském hnutí. Později se sama účastnila demonstrací. Znovu nabytou svobodu si Marta Křížová užívala. V roce 1990 se poprvé v životě mohla podívat za hranice Československa.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Justýna Jirásková)