Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Krejčová (* 1964)

• narodila se 12. dubna 1964 v Albrechticích na Mostecku

• do školy začala chodit v roce 1970 v Albrechticích, později v Dřínově a Horním Jiřetíně

• na gymnázium v Mostě nastoupila v roce 1979

• v roce 1980 se s matkou přestěhovala do Mostu

• od roku 1983 studovala na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem

• na jaře 1987 odpromovala v oboru český jazyk a hudební výchova, nastupuje do divadla v Ústí nad Labem

• v roce 1992 účinkovala v muzikálu Les Miserables v Praze

• od roku 1996 byla kastelánkou zámku Jezeří na Mostecku

• v březnu 1997 se narodila dcera Hana

• v únoru 2023 byla stále kastelánkou na Jezeří a žila v Horním Jiřetíně

Hana Krejčová, rozená Čapková, pochází z Albrechtic, které zmizely kvůli těžbě uhlí. Na zámek Jezeří na úpatí Krušných hor, který se stal později jejím osudem, se dívala každý den svého dětství. Do studií na vysoké škole věřila komunistické propagandě. Až při studiu na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem názor zcela změnila. Město Most a krajina kolem něj jí přišla do té doby v pořádku.

Říká, že ji o iluze připravil její přítel: „Já nevěděla, že potrubí, které vede kolem silnice, nemá v přírodě co dělat, nevnímala jsem různé konstrukce a betonové stavby. Otevřel mi oči. Když se v něčem narodíte, považujete to za normální. Lidi tady mají pokřivenou duši, nevidí opravdovou krásu.“ 

V roce 1996 se vrátila z Prahy do svého rodného kraje. Na zámku Jezeří se stala kastelánkou. tehdy šlo o poničenou, zchátralou stavbu na svahu nad velkolomem ČSA. Výrazně se zasloužila o záchranu památky. Bojovala proti rozšiřování těžby hnědého uhlí. Stála při tom tváří v tvář rozzlobeným horníkům, kteří ji chtěli napadnout.

Památkovému ústavu v Ústí nad Labem musela předkládat ke schválení svá vyjádření pro média. Tvrdí, že zámek chránila nejen před uhlobarony, ale i před samotnými památkáři: „Bylo pro mě nepochopitelné, že mně památkový ústav trestal za obranu památky.“  

Za necelých třicet let dokázala ze zapomenutého a zchátralého zámku udělat nejnavštěvovanější památku v Ústeckém kraji. V roce 2023, kdy poskytla rozhovor Paměti národa, se bála, aby zájem návštěvníků a větší příliv peněz na opravy zámku neublížil. „Čím víc bude Jezeří známé a čím víc tam půjde peněz, tím víc si netroufnu říct, že obnova bude šetrná, že bude respektovat osobnost a podstatu zámku,“ říká Hana Krejčová. Podle ní boj o Jezeří teprve začíná.

K zámku Jezeří jsem vzhlížela od dětství

Hana Krejčová, dívčím jménem Čapková, se narodila 12. dubna 1964 v Albrechticích na Mostecku. Maminka Anna Čapková, rozená Křivánková, byla prodavačkou v řeznictví, kde pracoval tatínek Celestýn Čapka. Pamětnice popisuje tatínka, navzdory tomu, že byl řezník, jako bohéma s bílou šálou. S maminkou se po čase rozvedli a Anna Čapková odešla pracovat na rozvodnu na nedaleké šachtě. Otec se z Albrechtic odstěhoval.

Okupaci vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zažila pamětnice jako čtyřletá. V mysli jí zůstala tato vzpomínka: „Babička rozdávala papírové československé vlajky, které si lidi dávali do oken. Já s nimi chodila před domem, a když kolem projížděli sovětští vojáci, tak jsem jim je nabízela. Maminka s babičkou mě rychle strachy odtáhly, bály se, aby se mi něco nestalo.“ Hana Krejčová si pamatuje na přelet letadla nad Albrechticemi, které shazovalo informační letáky. Maminka jí pak v Praze ukazovala stopy po střelách na budově Národního muzea.   

Na dětství pamětnice ráda vzpomíná: „Albrechtice pro mě představovaly vesnici snů. Blízko leželo jezero, na kterém jsme měli loďku, o kousek dál byl  zámecký park a les. A žili tam moc hodní lidé.“ Hana Krejčová chodila nejprve do školy v Albrechticích, později do páté a šesté třídy do Dřínova a základní vzdělání dokončila v Horním Jiřetíně. Na zámek Jezeří se pamětnice dívala ze zahrady každý den svého dětství. Několikrát se také s kamarády vydala tajně do jeho zahrad.

Věděli jsme, že za humny je drak

Povrchová těžba uhlí ve velkolomu Československé armády ale v 70. a 80. letech postupovala stále víc směrem k městům a obcím. Obyvatelům Albrechtic i Dřínova bylo jasné, že je časem pohltí i s krajinou. „Věděli jsme, že za humny je drak, viděli jsme, jak se šachta blíží,“ líčí tehdejší pocity Hana Krejčová a dodává: „Člověk před tou těžbou jakoby utíkal, věděli jsme, že na Albrechtice dojde.“

Pamatuje si na moment, od kdy odpočítávali deset let do zániku své rodné obce. Vědomí zániku místa v Haně Krejčové vybudovalo hluboký vztah k přírodě i strach z její trvalé ztráty. V roce 1983 Albrechtice zanikly kvůli těžbě uhlí. „Byla jiná doba, doba komunismu. Byli jsme ovlivněni ideologií. Věřila jsem tomu, jak je Sovětský svaz úžasný a jak jsou komunisté hodní lidé. Byla jsem hrdá, že budu pionýr a milovala jsem prvomájové oslavy, průvod i mávátka,“ přiznává Hana Krejčová.

Na počátku osmdesátých let se pamětnice s maminkou přestěhovala do Mostu, začala studovat humanitní obory na tamním gymnáziu. Školu neměla ráda. „Pamatuji si, jak jsem si přála, aby gymnázium někdo vyhodil do povětří,“ přiznává pamětnice.  

Hana Krejčová maturovala na gymnáziu v Mostě v roce 1983. V tom samém roce zahájila studium na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem, kde studovala obory český jazyk a hudební výchova. Pamětnice od dětství vynikala ve zpěvu. Setkání s novými spolužáky i profesory jí začalo otevírat oči. „Do Ústí nad Labem chodili profesoři za trest. Poznala jsem tam neuvěřitelné osobnosti, například Zoju Hauptovou na staroslověnštinu. Dále pana profesora Machovského,“ vzpomíná Hana Krejčová.

Profesoři jí svým přístupem fascinovali. „Paní Hauptová, když přišla, zapálila si cigaretu, řekla, že nás bude učit staroslověnštinu. Pak dodala, že věří v Boha a že to klidně můžeme všem říct, protože na škole nikdo jiný staroslověnštinu neučí. Profesoři, kteří přišli do Ústí, protože měli problémy s režimem, nám naznačovali a ukazovali cestu. Tam jsem se hodně změnila,“ konstatuje Hana Krejčová.  

Na Mostecku byli méněcenní lidé

Emotivní Hana Krejčová říká, že po svém otci je bohém a všechno prožívá do hloubky. Zároveň ale vyrůstala v prostředí průmyslového znečištěného kraje, které nejvíc ovlivňovalo místní obyvatele:  „Navíc jsem si uvědomila, že jsme méněcenní lidé tady na Mostecku. Jediné, co v člověku stojí za to, je jeho duše. Když se nebude živit krásou, tak se zkazí a umře. Musíte krmit a udržovat si svou duši, aby byla zdravá. A tady dostávala duše zabrat.“

Jako příklad uvádí pamětnice vzpomínku na svého tehdejšího přítele, který za ní dojížděl do Mostu: „Přiznávám, že jsem byla pyšná na Most a říkala jsem, že je to město růží s krásnou architekturou. Byla jsem zblblá propagandou. Přítel se mě ptal, jestli to myslím vážně. Když jsem řekla, že ano, zeptal se, jestli nevidím špínu okolo.“ 

Kromě studia jsem zpívala i v operním sboru

Už během studia na vysoké škole docházels Hana Krejčová do operního sboru divadla v Ústí nad Labem. Fakultu reprezentovala na celostátních pěveckých soutěžích. „Za to mě chtěli na katedře marxismu – leninismu vyhodit z fakulty, protože jsem byla podle nich živel, který si jen tak užívá a zpívá,“ usmívá se při vzpomínce pamětnice. Geny otce bohéma nezapřela. I když bydlela na koleji, popisuje, že často spala na jiných místech: „Hodně času jsem trávila po studentských hospodách a pak jsem spala u kamarádů, spala jsem ale i v divadle, v rekvizitárně, ve vlásenkárně.“

V roce 1987 ukončila Hana Krejčová promocí studium na univerzitě. Pak nastoupila do operního sboru divadla v Ústí nad Labem. Později se dostala jako sólistka do operetního souboru v Teplicích, kde také učila klavír na základní umělecké škole. Tam poznala svého budoucího muže, ředitele divadla a dirigenta Miloše Krejču. Na podzim roku 1989 se soubor vracel ze zájezdu z Dánska, kdy se v Teplicích zrovna konaly ekologické demonstrace. „Že se něco děje, jsme poznali podle toho, že na hranicích cestou z Dánska nechali projet bez kontrol,“ popisuje.

Dny sametové revoluce, během níž se v listopadu 1989 zhroutil komunistický režim, trávila Hana Krejčová roznášením letáků po Ústí nad Labem. „Pamatuji se, že se v divadle rozmnožovaly letáky a brali jsme je například do rozhlasu,“ líčí. Z divadla chodila na demonstrace na ústecké Mírové náměstí, vyráběla bambulky z trikolóry. Hana Krejčová byla už na studiích oblíbenkyní děkana Pedagogické fakulty Václava Šenkýře, který se později stal krajských ideologickým tajemníkem komunistické strany. Během sametové revoluce ji varoval, že Lidové milice mají připravenou ostrou munici.

Hana Krejčová se se svým manželem zúčastnila velké demonstrace na pražské Letné 26. listopadu 1989. Jméno Václav Havel slyšela poprvé až v souvislosti se založením Občanského fóra. Od společenských změn po roce 1989 slibovala hlavně svobodu a zvýšenou ochranu krajiny a přírody: „Že lidi dostanou rozum, že si uvědomí, že je špatně, že se takhle nedá Země drancovat,“ vyjmenovává svá tehdejší přání Hana Krejčová.

Patřila mezi ně také změna hodnot ve společnosti, větší důraz na kulturu a mezilidské vztahy. Některé věci ji zklamaly. Lidé si podle ní nezačali uvědomovat důsledky svého jednání například v oblasti ekologie.

Nebyla jsem holka z velkoměsta

V roce 1992 měl v Praze českou premiéru světový muzikál v americké produkci s názvem Les Miserables. Konkurz do Bídníků zvládla i Hana Krejčová, která účinkovala ve sboru. „Byla to největší kulturní událost v Čechách té doby. V muzikálu zpívaly největší hvězdy pod dohledem producentů z divadla Broadway v New Yorku. Změnil se mi život. Holka z Albrechtic dobyla Prahu,“ vzpomíná pamětnice. Muzikál v roce 1994 skončil a následovalo období dalších konkurzů. Hana Krejčová si ale nechtěla zavdat s klientelistickým prostředím českého showbyznysu.

Trávila proto dny o samotě v Praze. Manžel, dirigent Miloš Krejča, dojížděl za prací do Německa. V létě s manželem dojížděli na zámek Jezeří za kastelánem Jaroslavem Stejným. Zámek občas přes víkend také hlídala. V květnu 1991 přijala Hana Krejčová nabídku na práci hostesky při návštěvě syna britské královny Alžběty II., prince Charlese na Jezeří. „Mohu teď říkat, že jsem obsluhovala anglického krále,“ usmívá se pamětnice.

Zámek Jezeří pamětnice propagovala v médiích a mezi kolegy herci a zpěváky. Výsledkem bylo i setkání téměř všech herců a zpěváku na Jezeří v době ukončení muzikálu Bídníci v roce 1994. Tenkrát Hana Krejčová ještě netušila, že tam bude za dva roky pracovat jako kastelánka.

Nevrátila jsem se na zámek, vrátila jsem se domů

Když v roce 1996 rámci v restituci získali zámek Jezeří zpět Lobkowiczové, o zchátralou a polorozpadlou památku neměli zájem. Vrátili ji s díky státu. A Národní památkový ústav hledal na Jezeří kastelána. Hana Krejčová tehdy dostala nabídku, na kterou musela ihned reagovat, nastoupit měla do dvou týdnů. „Zarostlý zámek bez oken nebyl vidět, nic tam nebylo. Žilo se v baráčku u brány. Člověk ani netušil, že tam vede cesta na zahradu,“ vzpomíná na neutěšený stav památky.

Zahrada hyzdily náletové dřeviny. Bylo v něm zhruba metr nepořádku. „Celý zámek byl hrozně zabordelený. Když jsem tam nastoupila, řekli, abych si s ním dělala, co chci. Nikdo nedoufal, že by tam mohl někdy být nábytek. Měla jsem jen lidem ukazovat, jak Jezeří vypadá.“ Chtěla však zámek znovu vzkřísit, cítila povinnost vůči babičce i předkům. Nevnímala, že zámek je památkového ústavu, že patří státu. Návrat na Jezeří považovala za návrat domů. „Kdybych přemýšlela jinak, tak v životě Jezeří nebude otevřené.“

V roce 1997 se narodila Haně Krejčové dcera Hana. Od prvních okamžiků ji vychovávala na zámku. Dodnes vzpomíná, jak byla odříznutá od světa, když v zimě napadl sníh. Když netekla voda, sbírala sníh do vaničky, aby mohla dceru vykoupat. Když nedaleko zámku narkomani pořádali večírek, rozhodli se zámek navštívit. „Tehdy jsme měla u ruky připravenou sekyru. Kdyby přišli, byla jsem připravená se bránit,“ vzpomíná Hana Krejčová.  

Zásluhu o záchranu Jezeří připisuje exděkanovi Pedagogické fakulty a krajskému tajemníkovi KSČ Václavu Šenkýřovi. „Byla jsem jeho oblíbenkyně už na škole, zařídil mi stipendium a směla jsem reprezentovat školu na pěveckých soutěžích. Zůstali jsme v kontaktu a vždy, když si potřeboval takzvaně vyvětrat hlavu, tak mi zavolal. Já toho využila a vzala jsem ho na Jezeří. V době, kdy se rozhodovalo o budoucnosti zámku, slíbil, že mi ho zachrání. Byl komunista, ale nikdo jiný by to dokázat nemohl,“ konstatuje pamětnice.

Na Jezeří se Hana Krejčová potkala se svým bývalým spolužákem a budoucím starostou Horního Jiřetína Vladimírem Buřtem. Vlastnil stavební firmu. „Odešel za mnou na zámek a já oznámila manželovi, že je mezi námi konec,“ líčí pamětnice. Podle ní bylo spojení s Vladimírem Buřtem osudové. Jeden bez druhého by nezvládli tlaky spojené s hrozbou zániku Horního Jiřetína i zámku Jezeří kvůli těžbě uhlí. Důležitou roli při obnově Jezeří sehrála medializace, pomáhali novináři i kontakty ze showbyznysu.

Články o Jezeří v tisku a reportáže v televizi a v rozhlase donutili tehdejší regionální vedení Národního památkového ústavu odpovídat na otázky týkající se budoucnosti a hlavně záchrany památky. Podle Hany Krejčové přitom existoval výrazný tlak těžební společnosti Mostecká uhelná na prolomení hranic pro těžbu uhlí, které zavedl ministr životního prostředí Ivan Dejmal v roce 1991. Těžaři podle pamětnice jednali i s krajským Národním památkovým ústavem.

Stála proti těžební společnosti i horníkům tváří v tvář

„Neobstála bych sama před sebou ani před vlastním dítětem, pokud bych Jezeří nedokázala zachránit. Byla to otázka života a smrti,“ obhajuje Hana Krejčové své postoje v době, kdy těžební společnost Mostecká uhelná požadovala zrušení limitů pro těžbu uhlí a povolení pro zbourání Horního Jiřetína i zámku Jezeří. Těžaři tehdy velmi pečlivě monitorovali každé její prohlášení.

Hana Krejčová upozorňuje, že v době, kdy se vyjadřovala proti těžbě v lomu ČSA, procházela její vyjádření cenzurou ze strany Národního památkového ústavu. Nesměla se svobodně vyjadřovat do médií. „Bylo pro mě nepochopitelné, že mě památkový ústav trestal za obranu zámku,“ diví se pamětnice. Otázku, jestli těžební společnosti učinily ústeckým památkářům nějakou nabídku výměnou za sejmutí ochrany Jezeří, nechtěla pamětnice komentovat.    

Mostecká uhelná společnost si dlouho myslela, že jí část zámeckého parku patří. Proto docházelo k častým střetům s ochrankou lomu ČSA. „Šla jsem tam obracet seno a oni mě legitimovali. Byli agresivní, ptali se, co tam pohledávám. Tak jsem jim vysvětlila, že odteď se jich budu ptát já, co tam pohledávají,“ prohlašuje Hana Krejčová. Při sesuvech v lomu ČSA došlo téměř k útoku na kastelánku ochrankou lomu i horníky. Nenapadli ji zřejmě jen díky přítomnosti novinářů. „Trapné bylo, že horníci měli pocit, že jim beru práci a byli ochotni si to vyřizovat s ženskou,“ poznamenává. 

Skutečný boj o Jezeří začíná teprve teď

Za necelých třicet let Hany Krejčové ve funkci kastelánky na zámku Jezeří se podařilo téměř nemožné. Ze zapomenuté památky se stal nejnavštěvovanější zámek v Ústeckém kraji. Podařilo se opravit střechu, většinu oken i část fasády. Obnovy se dočkal i interiér, ve kterém návštěvníci vidí vystavený historický nábytek. Uvnitř se konají kulturní akce, například Strašidla na Jezeří nebo výstavy a koncerty. V roce 2022 byl slavnostně otevřen zrestaurovaný koncertní sál, ve kterém měla mít kdysi premiéru Beethovenova 3. symfonie Eroica.

Přesto má kastelánka Hana Krejčová pocit, že skutečný boj o Jezeří teprve začíná. Zničit ho totiž mohou neuvážené rekonstrukce a restaurátorské práce. „To by bylo horší, než ho nechat tak, jak vypadalo. Jezeří má sílu v tom, že se neopravovalo. Dochovalo se v něm hodně původního. Vidíte tam historii, válečnou i poválečnou a můžete si na ni sáhnout.“

Hana Krejčová byla v únoru 2023 stále kastelánkou zámku Jezeří. I když uvažovala o tom, že v blízké době předá pomyslné žezlo svému nástupci, odejít se ještě nechystala. Věřila, že až přijde čas, zcela zámek neopustí a novému kastelánovi bude jeho pravou rukou.