Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Krček (* 1939)

K lásce by mělo naše srdce mířit a k radosti naše mysl jít, abychom neztráceli to, co můžeme milovat

  • narozen na počátku 2. světové války

  • konec 2. světové války

  • samouk ve hře na tahací harmoniku

  • přijat na Hudební školu B. Jeremiáše

  • studium na Pražské konzervatoři v oboru skladba a dirigování

  • soukromé hodiny u Miloslava Kabeláče

  • režisér Plzeňského studia Čs. rozhlasu

  • sbormistrem v souboru Česká píseň

  • režisér v Supraphonu

  • založení souboru Chorea Bohemica

  • založení souboru Musica Bohemica

  • dirigentem Jihočeské filharmonie

  • řezbářství a výroba hudebních nástrojů

Jaroslav Krček se narodil 22. dubna roku 1939 do dělnických poměrů. Rodina žila v rodinném domku ve Čtyřech Dvorech nedaleko Českých Budějovic. K místu domova se vážou také vzpomínky tehdy šestiletého chlapce na dobu osvobození republiky v květnu roku 1945. „Pro nás pro kluky nebyl ruch kolem osvobození nic jiného než dobrodružství. Pamatuji si na to, jak maminka ušila vlajku a já jsem ji směl z půdy pověsit.“

Konec války byl plný euforie a radosti, ale na druhou stranu se projevovala ve vztahu k německým obyvatelům i nenávist. „Najednou se tu objevil německý voják, takový mladý kluk, a našel kolo a vzal si ho a samozřejmě chtěl utéct. Sousedé ho ale chytli a zbili ho, servali z něho i uniformu. Pak ho předali četníkům a sousedka chodila a rozdávala kusy toho jeho oblečení jako trofeje. A to jsem byl na dědu hrdý, že si to odmítl vzít.“

Od mládí se projevoval u Jaroslava Krčka hudební talent. Zpíval v místním kostele a velmi si přál hrát na hudební nástroj. Starší bratr hrál na housle, jeho následovníkem se ale Jaroslav Krček nestal. „Když jsem slyšel bratrovo začátečnické vrzání, tak se mi na housle tedy hrát nechtělo.“ Tím pádem byl nucen čekat až do svých čtrnácti let, kdy mu rodiče koupili malou tahací harmoniku. Starší bratr ho naučil noty a na nástroj se už naučil sám. Šlo mu to tak výtečně, že byl přijat do místního hudebního souboru Elán, kam ho přivedl právě starší bratr. Výběr střední školy tak jednoznačně směřoval k hudbě. Byl přijat na hudební školu O. Jeremiáše do pedagogického oddělení v Českých Budějovicích. „Přijali mě, ale nechtěli, abych studoval harmoniku. Můj dědeček hrál na hornu, tak jsem to zkusil. Šlo mi to výborně, protože mám přirozený nátisk. Bohužel se později u mě projevily srdeční problémy a musel jsem na hornu přestat hrát. Takže jsem přešel na violoncello. Samozřejmě, že jsem byl oproti ostatním spolužákům značně pozadu. V této době jsem už ale dirigoval školní orchestr a věděl jsem, že se tomu budu věnovat dál, také jsem psal hudbu.“

Kabeláč, to byl především poctivý člověk

Na pražskou konzervatoř byl přijat do třetího ročníku dirigentské třídy v roce 1959. Krátce po nástupu si rozšířil obor i o skladbu, oficiálně byl přidělen k prof. Bartošovi, ale od počátku docházel k Miloslavu Kabeláčovi. „Ani nevím, jak to vyřešili, ale já jsem k Bartošovi nechodil vůbec. Profesor Kabeláč, to bylo jedno z mých velikých životních štěstí, tím druhým byl profesor na dirigování Bohumír Liška.“

Na konzervatoři se seznámil s Tomášem Svobodou, taktéž skladatelem. Jeho otec Antonín Svoboda byl jedním z významných českých kybernetiků té doby, založil v roce 1950 v Ústředním ústavu matematickém oddělení matematických strojů. Rodina v 60. letech emigrovala do zahraničí.

Po absolutoriu na konzervatoři získal Jaroslav Krček místo hudebního režiséra v plzeňském rozhlasovém studiu. Kontakt s profesorem Kabeláčem však neskončil. „Kabeláč byl především poctivý pedagog, to, co nás nemohl učit na konzervatoři, to nás učil soukromě. Nové skladatelské směry byly totiž zakázané. Vždycky nám říkal, že cítí povinnost nás to naučit, ačkoliv je pouze na nás, jak s tím naložíme.“

Na soukromé hodiny ke Kabeláčovi chodili také J. Slimáček a J. Málek. Později docházel i Zdeněk Lukáš. „My jsme ho k němu přivedli, protože Zdeněk byl vlastně samouk.“ Pravidelná setkání se konala až do Kabeláčovy smrti. „Litoval jsem každé nemoci, když jsem nemohl do Prahy jet. Jednou za čtrnáct dní se u Kabeláčových konalo ještě setkání těch starších. To přišli Herzog, Lébl a chodíval tam i Kopelent. To se poslouchala nová hudba a my poslouchali rozhovory ostatních.“

V 60. letech Jaroslav Krček pomohl s organizací kurzů elektroakustické hudby v Plzni a sám se kurzu také účastnil. Během působení v Plzni byl také sbormistrem souboru Česká píseň, vedení převzal právě po Zdeňku Lukášovi. „Během působení v České písni jsem se seznámil mimo jiné i s Helmutem Rillingem, který mně v době okupace v srpnu 1968 nabídl možnost zahrát si s ním na turné po Spojených státech.“ V Plzni zůstal do roku 1967, poté odešel do Prahy za prací hudebního režiséra Supraphonu. Tehdejší produkce Supraphonu byla značná, měsíčně vycházelo kolem dvanácti alb s novými nahrávkami.

Hledání cesty

Vstup okupačních vojsk do Československa 21. srpna 1968 znamenal totální obrat v dosavadní společenské situaci. „Druhý den jsem šel do Supraphonu a přišel i Ilja Hurník a donesl plnou hrst vystřílených nábojnic se slovy, že mu to na Hradčanském náměstí nalétalo oknem do bytu.“

Ve společensky rozbouřené době dostal nabídku od svého přítele Helmuta Rillinga, aby se zúčastnil sedmitýdenního zájezdu po USA jako hráč na tympány. „Na tympány jsem nikdy nehrál, takže jsem na chalupě cvičil ‚virbl‘ na hrncích. Zkrátka byla to nabídka přítele, pozvánka na výlet.“

Po návratu do Supraphonu opět pracoval v režii a vyhnul se čistkám. V roce 1971 dokonce na objednávku Dr. E. Herzoga dokončil elektroakustickou operu Nevěstka Raab. „Pracoval jsem na ní tehdy třináct měsíců. Bylo to naprosto neuvěřitelné a z pohledu dneška nemožné. Co jsem si vymyslel, to bylo.“ E. Herzog dokonce dílo přeložil do francouzštiny a poslal do Ženevy na soutěž a elektroakustická opera ji vyhrála. Jako první kvadrofonní skladba měla být provedena v Národním muzeu. „Nakonec byl ale koncert zrušen. Nebylo to oficiálně zakázáno, ale jak to tak v Čechách bývá, někdo se zalekl biblické tematiky.“

Chorea Bohemica, Musica Bohemica

Soubor Chorea Bohemica vznikl z nespokojenosti některých členů s vedením Souboru písní a tanců Josefa Vycpálka, kde rovněž Jaroslav Krček působil. „Byl jsem s nimi na zájezdu ve Francii a pořád jsem poslouchal nářky. Asi největším problémem bylo zacházení s hráči souboru a také to, že na zájezd nebyla pozvaná jejich nejlepší choreografka Alena Skálová. Tak jsem jim řekl, že buďto budou dál hrát a mlčet, anebo mohou odejít. Vždyť to byl amatérský soubor, jejich členství bylo dobrovolné.“

Po návratu ze zájezdu na podzim roku 1967 se u Jiřího Pospíšila sešla zakládající skupina Chorey ve složení J. Krček, A. Skálová, O. Berger a J. Pospíšil. Chorea však neinterpretovala běžný folklor, ale šla do hloubky. Soubor nejdříve vytvářel pásma, ale později začal studovat i tance, divadlo. „Folklor nejsou jen písně a tance, ale i různá zaříkání, obřady, obyčeje. Pohybově jsme ztvárnili i některé legendy.“ Soubor byl zcela ojedinělým tělesem, okamžitě na sebe strhl pozornost a měl úspěch. „Vzniklo české lidové divadlo, v němž byly zastoupeny všechny složky tance, taneční pantomimy, hudby, slova a výtvarné složky.“

Jakkoliv byla Chorea tvůrčí, nebyla profesionálním souborem. V roce 1975 založil Jaroslav Krček Musicu Bohemicu s cílem vytvořit především hudební soubor. Musica Bohemica hraje jednak hudbu Jaroslava Krčka, ale je známá také poučenou interpretací staré barokní hudby a nejstarších českých lidových písní. „Než jsme se stali profesionálním souborem, to trvalo pět let. Hledali jsme, kdo by se nás ujal, nakonec to byla paradoxně Československá strana socialistická.“

V roce 1980 se soubor stal statutárním komorním souborem města Prahy při Symfonickém orchestru FOK. Soubor měl zpočátku třináct členů, ale později se rozrostl. „Bohužel musím říct, že v 80. letech byla pro soubor ideální doba. Tomu učinil konec Václav Klaus, když prohlásil, že si kultura na sebe musí vydělat. Ze dne na den jsme byli všichni na dlažbě.“

Musica Bohemica letos oslaví čtyřicet let od svého založení, hrála v mnoha filmech (za všechny jmenujme Formanova Amadea) a nahrála hudbu k mnoha televizním, filmovým i rozhlasovým pořadům.

Jaroslav Krček se kromě práce v souboru Musica Bohemica věnuje vlastní skladatelské práci. Ve volném čase se zabývá řezbářstvím a výrobou hudebních nástrojů (především pro soubor).

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lenka Faltýnková)