Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kratochvílová (* 1933)

Všichni plakali, že jsme to vůbec vydrželi

  • narozena 26. července 1933 v Rovně v západní části Volyně, dnešní Ukrajina

  • v osmi letech zažila německý letecký útok na Rovno

  • během náletu přišli o dům, zahynul dědeček a několik dalších příbuzných

  • otec a bratr bojovali ve Svobodově armádě

  • nejstarší bratr totálně nasazený v Německu, odkud utekl, a skrýval se do konce války v Čechách

  • matka zůstala s nejmenšími dětmi sama, žily v nouzi a neustálém ohrožení

  • na jaře 1946 prožily strastiplnou cestu do Čech

  • pracovala jako účetní, poté 20 let jako ošetřovatelka v dětské psychiatrické léčebně

  • má tři děti, žije v Opařanech v domě s dcerou

Když spadla druhá bomba

Pro malou Mařenku začala válka krátce před jejími osmými narozeninami. Ten den se na nebi objevila letadla. Mařenku a jejího nejmladšího bratra poslala maminka schovat se v domě do kouta. Starší bratr byl na zahradě a sledoval, jak se letadla přibližují. Byl úplně ochromený, nedokázal se pohnout. Viděl první bombu, jak padá k zemi. Spadla asi kilometr od jejich domu a následovala po ní tlaková vlna. Vysypala se jim všechna okna a dalšího Mařenčina bratra, který u jednoho z nich stál, to vymrštilo ven. Pak dopadla druhá bomba a nastala úplná tma. Dědečka, který chtěl pustit dobytek z chlévů a ve stejnou chvíli vyšel před dům, zasáhla střepina do hlavy. Mařenka ho našla ležícího na zemi. Byl mrtvý. Výbuch druhé bomby zabil i tetu, byla v osmém měsíci těhotenství, a také její dvě malé děti a paní, která u nich byla na návštěvě. Maminka měla zranění na hlavě. Stačilo málo a také by nepřežila. Mařenka viděla, jak bomba roztrhala jejich kravku a kozu. Zbytky jejich těl visely na okolních stromech. Pak letadla zmizela a ve městě nastal zmatek. Jejich a sousední dům byly zničené, okolo jezdily sanitky a odvážely zraněné. Sčítali se mrtví. Mařenčin bratr a strýc byli nezvěstní.

„Hledali jsme v sutinách mého bratra Mirka, předtím stál u okna a učil se. Tlaková vlna ho vymrštila ven. Později nám přišli říct, že ho odvezli do nemocnice. Maminka za ním jela a odvezla ho pryč. Bylo tam tolik zraněných, že se o ně nedokázali postarat. Bratra pak ošetřil náš pan učitel.“

Narodila jsem se na Volyni

Marie Kratochvílová, za svobodna Škrabalová, se narodila 26. července 1933 ve městě Rovno v západní části Volyně. Škrabalovi patřili k početné české menšině. Matčini předci pocházeli z Moravy a tatínkovi z jižních Čech. Odešli na Volyň za vidinou lepšího života a zpočátku se jim dařilo dobře. Ale v době, kdy se Marie narodila, to už dobré nebylo. Všechno začalo nedostatkem jídla, obchody byly prázdné, obyvatelé Rovna neměli co jíst. V té době patřila západní Volyň Polsku, ale když bylo Marii šest let, obsadila ji Rudá armáda. A když jí bylo osm, armáda německá. Od roku 1941 se tu neustále bojovalo a všechno, co se od té doby událo, bezprostředně zasáhlo a ovlivnilo život všech členů její rodiny.

Rodina

Tatínek byl obuvníkem a truhlářem. Se dřevem pracoval rád a Marie vzpomíná, jaké jí vyráběl hračky. Třeba kolíbku pro krásnou mrkací panenku, kterou dostala od bohatého strýčka. To aby i za války měla hezké Vánoce. Během první světové války bojoval za rakousko-uherskou monarchii, jeho bratr Jan se přidal k legiím bojujícím na východní frontě. Za svou statečnost dostal několik vyznamenání a z vojína byl postupně povýšen až do důstojnické hodnosti. Další tatínkův bratr ve 30. letech odjel z Volyně do Kanady.

Mariina maminka byla švadlena a šila z kanafasu zástěry a ty pak prodávala. Kanafas vyráběl její bratr, který vlastnil malou továrnu. Když se po válce vrátil do Československa, byl po roce 1948 jako příslušník buržoazie perzekvován a nějakou dobu i vězněn.

Marie měla tři starší bratry, čtvrtý se narodil za války v roce 1941 a na konci války přišlo na svět poslední z dětí, Mariina jediná sestra.

Dědeček Jelínek, matčin otec, si na předměstí Rovna postavil kamenný dům a dřevěné domy jeho dvou dcer stály v sousedství. Za nimi byla vysoká zeď, kolem zákop a za zdí vojenská střelnice. Když přišli Rusové, naskladnili si tam munici. Německé bomby měly dopadnout tam, ale zničily i všechno okolo. Dědečkův dům zůstal po náletu jediný stát, ale on sám o život přišel.

Cestou do školy

V roce 1939 začala Marie chodit do školy, první dva roky do české. Vypráví, že z Čech jim posílali slabikáře a další učebnice. Když Volyň obsadili Rusové, musela přestoupit na ukrajinskou školu. Ale to jí zase tolik nevadilo, domluvila se česky, ukrajinsky, polsky i rusky.

Když byla o něco větší a mohla chodit do školy sama, musela projít ulicí, kde byla po obou stranách kasárna s velkým dvorem plným zubožených zajatců. Kasárna obsadili němečtí vojáci a věznili ruské zajatce. Byli vyhladovělí a prosili o jídlo. Měla od maminky zakázáno k nim chodit, zajatce hlídali vojáci, kteří by ji mohli zastřelit. Po čase byli v kasárnách ruští vojáci a zajatí byli Němci a pak to bylo zase naopak. Podle toho, kdo zrovna obsadil město.

Jak přežít válku

Rodina Škrabalových se v roce 1939 chystala přestěhovat do Kanady. Měli tam už koupený pozemek, na kterém si chtěli postavit dům. Plánovali nový a lepší život, stejně jako kdysi jejich dědové, když odjeli na Volyň. Jeden z otcových bratrů už v Kanadě byl a všechno pro ně připravil. Mariin bratr ale onemocněl a s odjezdem se opozdili a pak už odjet nemohli. Volyň obsadila Rudá armáda.

Za Rusů to ještě šlo. Byla i období relativního klidu, a když se začalo střílet, přespávali ve městě u známých. Občas se objevila malá letadla, říkalo se jim „kukuruznici“, létala nízko a střílelo se z nich po lidech.

Ale pak se válka rozhořela naplno. Německo 22. června 1941 napadlo Sovětský svaz a tentýž den přišli Škrabalovi během náletu o dům a museli odjet se zbylými věcmi k příbuzným. Dostali náhradní bydlení ve vesnici Bojarka, domek po polském důstojníkovi, který musel uprchnout před Rudou armádou.

Třikrát přešla přes Bojarku fronta. Na zahradě měli pod stromy vyhloubený kryt, kam se schovávali, když padaly granáty. Maminka zůstala s nejmenšími dětmi sama. Starala se o Mařenku a mladšího bratra a snažili se přežít. Maminka pekla a prodávala pirohy, aby měli nějaké peníze. Pravidelně k nim chodívali němečtí vojáci a prohledávali dům. Nebo k nim pro změnu chodili ruští vojáci, ti u nich i chvíli bydleli. Také se u nich skrývali uprchlí ruští zajatci.

Na Bojarce zůstali až do dubna 1944 a pak znovu neměli kde bydlet. Rusové je během jediného dne vystěhovali, potřebovali jejich dům pro ukrajinskou rodinu. Nastěhovali se proto do další vesnice a bydleli tam provizorně u českých sedláků. Museli přespávat na zemi, ale vydržet se to dalo. V té době už věděli, že chtějí odjet domů, do původní vlasti.

Tatínek a bratři

Nejstarší Mariin bratr byl totálně nasazený v Německu. Dostali od něj dopis, měl v Německu hlad, a tak maminka nakoupila tabákové listy, vyráběla z nich cigarety a ty pak prodávala. Za utržené peníze nakoupila potraviny, které mu v balíčku poslali. Bratrovi se po několika neúspěšných pokusech podařilo z Německa utéct a až do konce války se skrýval u tety v Čechách.

Otec s dalším Mariiným bratrem dobrovolně narukoval do Svobodovy armády. Když se spolu s ostatními vojáky shromažďovali na nádraží, Němci na ně ze vzduchu zaútočili. Ještě před odjezdem mnoho českých vojáků zahynulo. Mariin tatínek s bratrem měli štěstí, přežili, ale odjížděli otřesení, mezi padlými bylo mnoho jejich kamarádů. Se Svobodovou armádou se později dostali až do Československa. Otec si ještě předtím pro zbytek rodiny na Bojarku přijel, ale matka ho posílala pryč. V okolí řádili banderovci a ona se bála, že ho zabijí. Ztratil se jejich soused Polák, děti k nim chodívaly na návštěvu. Pak ho našli mrtvého, neměl oči a měl vytržený jazyk. Maminka tatínkovi slíbila, že se do Čech s dětmi nějak dostane. Netušila, jak strastiplná cesta to bude.

Útěk domů

Mariina maminka šla spolu s dalšími českými ženami požádat velitele Svobodovy armády v Rovně, zda by s nimi mohly odjet do Čech. Byl duben 1946 a jednání o repatriaci volyňských Čechů teprve probíhala. Odjet legálně z Ukrajiny v té době nešlo. Z Rovna ale měl odjet vlak převážející zraněné české vojáky a skupina volyňských Čechů s nimi nakonec odjela. Jeli v dobytčích vagonech, neměli s sebou téměř nic. Čekala je dlouhá cesta přes Ukrajinu s nejistým koncem. Mariinu maminku před odjezdem neodradilo ani to, že se jí každým dnem mělo narodit další dítě. Marie vzpomíná na strastiplnou cestu, kdy přes den bylo ve vagonu nesnesitelné horko, v noci naopak zima. 1. května 1946 dorazili ke hranicím, vojáci jeli dál, ale vagony s civilisty odstavili na slepou kolej a přes hranice je nepustili. Čekali dlouhé dva měsíce, než skončila jednání, zda jim Rusové odjezd povolí. A do toho se 3. května Mařence narodila sestřička. Matka porodila u cizích lidí, kteří jim nabídli pomoc. Dítě bylo zdravé, jen maminka dostala po porodu horečku. Čekali v neutěšených podmínkách a neustálém napětí a strachu, jestli je místo do Čech nepošlou na Sibiř. Rusům se nelíbilo, že chtějí odjet, vyhrožovali, že si je najdou.

Marie vypráví, jak strojvedoucí projíždějících vlaků přiváželi pro maminku vodu se sodou, aby mohla prát pleny. Jídlo si připravovali na ohníčku na kolejích, jedli černý chléb nebo to, co jim lidé z okolí přinášeli.

Po dvou měsících konečně přišlo povolení, ale čekala je ještě dlouhá cesta, nejprve do Košic a pak do Prahy.

„V Košicích nás přivítali Slováci, všichni plakali… že jsme to vůbec vydrželi… a s tím, co se stalo, bylo to milý… museli jsme ven. Vykoupali nás, nakrmili a teprve potom nás poslali na Prahu.“

V Čechách na ně čekalo setkání s otcem a dvěma nejstaršími bratry. Marie vypráví, jak jim všem tekly potoky slz, byli šťastní. Dostali dům po odsunutých Němcích v Encovanech u Litoměřic.

Domov je tam, kde to neznám

Rodina Škrabalových se začala zabydlovat a zvykat si ve své vlasti, kterou ale vůbec neznali. V domě se jim zpočátku nelíbilo, byly v něm krysy, nebyl v dobrém stavu. Procházeli místnostmi s cizím nábytkem a dlouho si nemohli zvyknout. Marie začala chodit znovu do školy, otec pěstoval chmel, měli malé hospodářství. Matka se starala o chod domu a vařila pro rodinu a brigádníky, kteří přijeli pomáhat se sklizní. Začátky v Čechách nebyly lehké, všechno bylo na příděl, museli odevzdávat část sklizně, vejce, mléko i maso. Marie v patnácti letech onemocněla spálou a dlouhý měsíc strávila v nemocnici. Organismus měla po prožitých útrapách oslabený, selhávalo jí srdce, otékaly klouby, přišla o hlasivku. Když ji odváželi do nemocnice, zaslechla, jak lékař připravuje rodiče na nejhorší. Ale uzdravila se.

Svatba, práce, děti

V roce 1954 se vdala a s manželem se přestěhovali do Opařan v jižních Čechách. Pracovala v místním jednotném zemědělském družstvu jako pomocná účetní, posléze nastoupila do dětské psychiatrické léčebny. Doplnila si vzdělání jako ošetřovatelka a zůstala tam až do odchodu do penze v roce 1988. A stále pracuje, stará se o chod místního zdravotnického zařízení. Aktivně se stýká s ostatními volyňskými Čechy, přispívá do Zpravodaje, který vydává jejich sdružení. V roce 2016 ovdověla, s manželem vychovali tři děti.

21. srpen 1968 jí všechno připomněl

V srpnu 1968 byla Marie s dětmi na návštěvě u své matky v Encovanech a 21. srpna se vracely domů přes Prahu. Praha byla plná ruských tanků, vlaky přestaly jezdit, nemohly pokračovat dál. Dostala strach. V Praze bydlela její švagrová, rozhodla se, že pojede k ní a s dětmi tam počká. Vypráví, že si nemohly koupit žádné jídlo, obchody byly zavřené. Teprve po třech dnech se mohly vypravit domů. Cestou na nádraží potkávaly hlídkující ruské vojáky, rozhodla se, že za jedním z nich půjde. Děti i švagrová ji odrazovaly, bály se, že po ní voják začne střílet. Ale ona chtěla vědět, proč přijeli, jestli je zase válka. Vracely se jí vzpomínky z dětství.

Její dětství a dětství dnešních dětí se podle ní nedá vůbec srovnávat a mrzí ji, že se na to, co bylo, zapomíná. Ona zapomenout nedokáže, i když se o to mnohokrát snažila. Asi by se jí žilo lépe, ale nejde to. Některé vzpomínky se vracejí stále, se stejnou naléhavostí jako kdysi.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Martina Kovářová)