Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Krásová (* 1934)

Se sestrou unikly výstřelům nacistů, represe komunistů je už neminuly

  • narodila se 13. února 1934 v Mladé Boleslavi

  • vyrůstala v Kněžmostě, kde její rodina vedla velké hospodářství

  • rodina během druhé světové války pomáhala partyzánům

  • po Marii a dalších dětech stříleli prchající němečtí vojáci na konci války

  • otec odmítl vstoupit v roce 1948 do družstva, komunisté mu majetek zabavili

  • Marie se i přes špatný kádrový posudek dostala na univerzitu, její sestra ale dál studovat nemohla

  • během studií se vdala za Vítězslava Krásu, měli spolu dceru Ingrid

  • manžel nemohl dokončit studia medicíny kvůli přátelství s politickým vězněm Jaromírem Zástěrou

  • působila jako učitelka v Kněžmostě, Sobotce, Bakově nad Jizerou, Branžeži, Dolním Bousově

  • kvůli protikomunistickým postojům obtížně sháněli s manželem bydlení

  • během okupace v roce 1968 se připojila k protestní petici

  • jako předsedkyně ROH se účastnila prověrek učitelů na bousovské škole

  • se sestrou získaly po roce 1989 v restituci zpět rodinné pozemky

  • v roce 2022 žila v Bechově

Když Marie Krásová se štěstím unikla výstřelu prchajícího vojáka wehrmachtu a nebezpečí druhé světové války pominulo, zdálo se, že je konečně po všem. Její sedláckou rodinu, která za protektorátu pomáhala partyzánům, však brzy čekala další příkoří.

„Stáli u vrat. Tatínek řekl, že hned přijde. Šel do chlíva, vzal vidle a kráčel směrem k vratům. Volal, ať koukají zmizet, nebo to do nich zabodne,“ popisuje pamětnice okamžik, kdy její otec odmítl vstoupit do družstva.

Komunisté mu velké hospodářství nakonec zabavili a jedné z jeho dvou dcer znemožnili dál studovat. Marie Krásová byla z obou sester ta šťastnější, ale přesto ji čekala léta komunistického kádrování a dohledu.

Po večerech hráli mariáš

Marie Krásová se narodila 13. února 1934 v Mladé Boleslavi, celý její život však zůstal spjatý s Kněžmostem a jeho okolím. V této obci na prahu Českého ráje vedli její rodiče Arnošt a Marie Knoblochovi hospodářství. Patnáctihektarový pás polí se táhnul až k Suhrovicím, odkud pocházela Mariina matka.

„Statek byl původně barokní, původně tam měla stát zájezdní hospoda, ale nestála, takže jsme měli v domě dost místa. Dále jsme vlastnili maštal pro koně, ovčín, chlívy pro prasata a drůbež. Jednu menší zahradu podél silnice a pak velkou s ovocnými stromy,“ popisuje pamětnice.

Matka měla v hospodářství po ruce pomocnici Rézi, pracoval zde také kočí Vojta. Ve velkém statku žil s rodinou také otcův starší bratr Josef, který měl původně statek zdědit, ale kvůli svému zmrzačení ho vést nemohl. V podnájmu zde také žil se svojí ženou drogista Antonín Košťál s manželkou Ilonou.

„Když bylo v zimě všechno hotovo, dobytek popravený, scházeli jsme se v seknici a hráli karty, dudáka nebo mariáš. Už od dětství jsem byla karbaník,“ vzpomíná Marie Krásová.

Z pole rovnou ke knihám

Rodiče Knoblochovi ale zdaleka nevedli svou dceru jen ke karetním hrám. Jejich hlavní vášní byla četba. Tatínek měl nejradši historické knihy, dceru přivedl k Aloisi Jiráskovi, zdůrazňoval také Jana Husa, Jana Žižku či Jana Amose Komenského. Ke knihám sedal hned po návratu z pole a čítal až dlouho do noci.

Podle Marie její rodiče smýšleli v duchu T. G. Masaryka a později Edvarda Beneše. Jako malá také chodila se sestrou Věrou do Sokola, svou zásluhu na tom měl i Antonín Košťál. S Knoblochovými udržovali Košťálovi velmi blízký, téměř rodinný vztah.

O společenský život neměli děti ani dospělí v Kněžmostě nouzi. Kromě kina nebo častých poutí zde také působil ochotnický divadelní spolek. Jeho hlavní hvězdou nebyl nikdo jiný než Arnošt Knobloch.

„Pamatuju si, že tatínek chodil na zkoušky do sokolovny. Hrál velice dobře, jednou dostal roli Napoleona, přestože byl velký a hubený, ale měl dobrou paměť, nikdo jiný by se to nenaučil. V hledišti jsem se vždycky povytahovala a byla pyšná na to, že tatínek hraje.“

Místo, kde lidé drželi pohromadě

Dětství pro Marii Krásovou a její mladší sestru neznamenalo jenom hry. U rodinného hospodářství musely přikládat ruku k dílu. Nejčastěji roznášely ze studny vodu zvířatům, sbíraly popadané ovoce a udržovaly v čistotě zahradu i dvůr.

V zimě zase draly peří, sešlo se vždy více žen z okolí v jednom domě a poté přecházely do dalších stavení. „Během draní se povídalo, trochu i drbalo a klepalo. Pamatuju si, jak za války byly všechny ty ženy nešťastné, doléhalo to na každého,“ přibližuje pamětnice tehdejší atmosféru.

Mezi sousedy a hospodáři fungovala už před válkou vzájemná výpomoc. Při sklizni chodili pracovat na pole, starosta jako zvěrolékař a sám hospodář například léčil nadmuté krávy jiných sedláků, nebo si sedláci navzájem půjčovali pokročilejší zemědělskou techniku, kterou neměl každý.

Podle pamětnice tehdy lidé v Kněžmostě i smýšleli ve stejném duchu, její otec například podporoval agrárníky, zatímco strýc Košťál nebo starosta Hartman národní socialisty.

Místo němčiny učitel probíral Komenského

Už odmala si Marie Krásová pěstovala kladný vztah ke škole. Důležitou roli při tom sehrál učitel Dvořák, na něhož dodnes pamětnice s láskou vzpomíná. Své hodiny začínal tak, že si lehl na katedru, zacvičil si, pak se zvedl a s dětmi zpíval Čechy krásné, Čechy mé.

„Za války k nám dorazil zemský školský inspektor. Pan Dvořák předtím každému z nás řekl, abychom se naučili jednu německou větu. Poté nás postupně vyvolával a každý říkal německy něco jiného. Pomalu jsme nevěděli, co to znamená. Inspektor ho pochválil, jak dobře umíme německy. Pan učitel nás ale místo němčiny učil spíš o Husovi, Žižkovi a Komenském.“

Během války také v obecné škole probíhaly povinné hodiny náboženství. Třídy se dělily podle příslušnosti k církvi, Marie Krásová stejně jako rodiče přináležela k československé husitské církvi, víru v Boha však brzy ztratila. „Už v mládí jsem si říkala, že kdyby byl Bůh, nemůže dopustit, co se děje na světě.“

Děti, tohle jste neviděly

Od roku 1938 se velké evropské i světové dějiny daly prudce do pohybu a brzy začaly narušovat jinak poklidný život ve středočeském Kněžmostě. Pamětnice vzpomíná, jak na statku několikrát nechávali přenocovat československého demobilizovaného vojáka.

„Měli jsme malé rádio s plombou, nesměl se poslouchat Londýn, ale tatínek ho poslouchal. Dneska si vůbec říkám, že měli s maminkou odvahu, často před námi na Hitlera i na Němce nadávali,“ popisuje už období protektorátu Marie Krásová.

Ve statku Knoblochových se občas zastavoval pan Pánek z nedaleké Branžeže, kde skupinka lidí udržovala kontakt s partyzány. Matka panu Pánkovi odkrojila bochník chleba, nacpala dovnitř škvarkové sádlo, a on pak šel o dům dál. Takto lidé v Kněžmostě pomáhali přežívat odbojářům, kteří se pohybovali v lesích u Příhraz.

„Jednou brzy na jaře jel tatínek orat, ale už za hodinu se vrátil zpátky s hnojníkem. Stáli jsme u okna a viděli, že ve voze pod slámou někdo je. Najednou vystoupil z hnojníku nějaký pán a tatínek ho odvedl do stodoly. Pak přišel domů a říkal: ‚Děti, tohle jste neviděly.‘ Nakonec jsme se dozvěděli, že ten muž utíkal z Prahy před německým komandem. Tatínek dal vědět Pánkovým a ti ho pak dovedli k partyzánům,“ líčí pamětnice další zkušenost s odbojem.

Mohl se trefit, netrefil

Kněžmostem se nepohybovali pouze partyzáni. Němci tudy také jednou vedli zajaté anglické vojáky. Obec o svém pohybu uvědomili předem s tím, aby pro zajatce i pro vojáky nachystali místní nocleh i jídlo. „Připravili jsme si chleba a jablka, a když šli zajatci, házeli to na ně. Němci to ale hned sbírali a namířili pušky. Maminka nás strhla dolů, protože byli schopni všeho.“

Němečtí vojáci na Marii Krásovou puškami nemířili naposledy. Když nastal konec války, v obci už panovala radost a věšely se vlajky s květinami v československých barvách. Německé kolony obrněných vozů a tanků Kněžmostem projížděly už naposledy, protože prchaly před postupující Rudou armádou.

„A my, pitomé děti, jsme se začaly těm Němcům pošklebovat, dělaly jsme na ně dlouhé nosy. A teď najednou střelba z pušky. Z cukrárny vyběhla paní Pažoutová, všechny nás pomocí pohlavků nahnala dovnitř. Němci už mezitím odjeli pryč. Ten voják se mohl trefit. Netrefil se.“

Krátce po tomto posledním nebezpečném výstřelu války už Marie Krásová se svojí rodinou a svými kamarády vítali ve městě sovětské osvoboditele a zasypávali je kvetoucím šeříkem. Děti se nahrnuly do auta k sovětskému generálovi a hladily ho. „Tenkrát jsme Rusy milovali,“ vysvětluje pamětnice.

Beneš přijel, tribuna se zaplnila

Z poválečné doby si Marie Krásová uchovala silnou vzpomínku na prezidenta Edvarda Beneše, v jehož bezprostřední blízkosti se ocitla, když přijel na návštěvu Mladé Boleslavi.

„Na Starém Městě postavili tribunu, celé náměstí se zaplnilo. Přijel pan prezident s manželkou, krásnou paní, taky s námi pár slov promluvila. Beneš vyprávěl o pobytu v Londýně, o Masarykovi, o svém dětství a o svém bratrovi Vojtěchovi. Nemůžu si na to vzpomenout bez slz. Dnes chápu, proč se mu říkalo prezident Budovatel. Říkal nám, jak znovu po válce vybudujeme republiku.“

Jenomže ono budování a budovatelství začínalo nabírat jiný odstín s tím, jak sílila moc a celospolečenský vliv komunistické strany. Atmosféra se začala proměňovat i v Kněžmostě. Arnošt Knobloch tušil, k čemu se schyluje, a už předem varoval své sousedy před kolektivizací. Marně.

Tatínek vzal vidle

V roce 1948 otec odmítl vstoupit se svým hospodářstvím do družstva. Do obce přijeli pověření dělníci z boleslavské automobilky, aby místní sedláky přesvědčili. „Stáli u vrat. Tatínek řekl, že hned přijde. Šel do chlíva, vzal vidle a kráčel směrem k vratům. Volal, ať koukají zmizet, nebo to do nich zabodne. Něco mu ještě říkali, prostrčil vidle a oni odešli,“ vzpomíná Marie Krásová.

Kolektivizaci se ovšem Knoblochovi nevyhnuli – postihla je i další sedláky v obci. Rodině hrozilo stejně jako jiným úplné vysídlení, ale v ten moment rodinu zachránila jinak nešťastná událost, že otec onemocněl tuberkulózou a trávil mnoho času po sanatoriích a nemocnicích.

„Jeden z největších místních komunistů, pan Rejzek, přišel v první světové válce o nohu, a ten se pak tatínka zastal, že přeci nevyhodí nemocného člověka s dětmi. Tak to s ostatními usmlouval, ale pod podmínkou, že děti Knoblochovy nesmí na školu. Sestra se učila dobře, ale nepustili ji dál, jen na nižší zemědělku. Mě zachránilo, že jsem se s Košťálovými odstěhovala do Starých Splavů,“ vysvětluje pamětnice, jak se tehdy rozhodovalo o osudu celých rodin. 

Vycítili, že smýšlíme politicky jinak

Dva roky chodila Marie Krásová do gymnázia v České Lípě, poté se přestěhovali Košťálovi do Bělé pod Bezdězem a ona přestoupila znovu do Mladé Boleslavi. Po střední škole se přihlásila na studium českého a ruského jazyka na filozofické fakultě v Praze. U zkoušky oslnila znalostí literatury natolik, že v jejím přijetí ke studiu nezabránil ani špatný kádrový posudek od svazáckých spolužáků z gymnázia.

Na kolegy si ale musela dávat pozor i na univerzitě. „V našem kroužku byli tak tři spolužáci, kteří nás sledovali politicky, nechci jmenovat, ale pamatuju si je. Špehovali nás všechny, kteří jsme byli jiného smýšlení. Nelíbili jsme se jim chováním. Nějak to hned poznali a vycítili.“

Během univerzitních studií pamětnice navázala i blízké přátelství s pozdější spisovatelkou a scénáristkou, autorkou Krkonošských pohádek, Boženou Šimkovou. A především poznala studenta medicíny Vítězslava Krásu. Ještě na univerzitě jim strýček Košťál krátce před svou smrtí vystrojil svatbu. Ve čtvrtém ročníku Marie Krásová musela ovšem studia přerušit, protože čekala dítě.

Titulu bohužel nedosáhl ani její manžel, jemu to cíleně zakázali komunisté. Vítězslav Krása udržoval blízký kontakt s politickým vězněm a pozdějším redaktorem Hlasu Ameriky Jaromírem Zástěrou a jeho rodinou, znal se s nimi z rodné Příbrami.

Nechtěli jim přidělit byt

Dcera Ingrid se Krásovým narodila v roce 1957. Pamětnice ještě předtím začala pracovat jako učitelka v Bakově nad Jizerou. Mateřská dovolená tehdy trvala necelý půlrok, a tak Marie Krásová brzy znovu učila.

Působila na různých školách, na jednotřídce v Branžeži, poté také na škole v Kněžmostě, nakonec ale zakotvila v Dolním Bousově. S manželem žili zpočátku odděleně, když pracoval v Praze jako laborant. O malou Ingrid se starala babička Knoblochová. Bydlení se mladému páru shánělo těžko.

„Požádala jsem si o byt v Kněžmostě. Nechvalně známá tajemnice národního výboru měla hlavní slovo ve městě. Byla komunistka a nenáviděla naši rodinu, všechny, kteří měli jiné názory. Byt mi nechtěla přidělit.“

Malé obce ale trpěly nedostatkem pedagogů, takže nakonec pamětnice získala bydlení v nedalekém Bechově. Manžel nalezl práci v Mladé Boleslavi, a tak rodina konečně mohla žít pohromadě, byť podmínky v chátrající budově obecní školy nebyly zpočátku nejlepší.

Komunisty byli často z donucení

Během práce na bousovské škole pamětnice začala dálkové studium pedagogické fakulty. Zapojila se také do organizace kulturní a spolkové činnosti v Bechově. Často se tak stýkala s komunistickými funkcionáři, sama ale nikdy do strany nehodlala vstoupit.

„Často to byli takoví komunisti nekomunisti, které vlákali do strany, aby se jejich děti vůbec dostaly na střední školu. Předseda národního výboru v Bechově mi jednou po cestě domů říkal, že se nemusím bát, on sám byl antikomunista, jiný z výboru zase bývalý člen Sokola. Upozornil mě na několik lidí v obci, před kterými jsem si měla dávat pozor.“

Během šedesátých let ale politický tlak slábnul. V roce 1968 se učitelům v bousovské škole podařilo odvolat ředitele, se kterým nebyli spokojeni. Období společenského a politického rozvolňování ovšem vyústilo v invazi vojsk Varšavské smlouvy.

Padl na mě strašný vztek

„To ráno jsme všichni probrečeli,“ vzpomíná Marie Krásová na 21. srpen 1968, tentokrát už k sovětským vojákům s otevřenou náručí neběžela. „Když jsem je viděla, padl na mě strašný vztek, vyšla jsem k vrátkům a se zlým obličejem jim hrozila. Dnes si říkám, že to bylo celkem neopatrné.“

Na rozdíl od německých vojáků sovětští po Marii Krásové nevystřelili, ačkoliv samopaly měli také namířené. Na rozdíl od těch německých ovšem ti sovětští neprchali, ba naopak, chystali se zemi okupovat po další dvě desetiletí.

Zpočátku probíhal proti invazi odpor, ve vesnicích kolem Kněžmostu se rozdávaly protestní letáky, v bousovském kině se pamětnice účastnila schůze, kde se řečnilo proti Rusům i proti komunismu. Učitelé se ve škole připojili k petici organizované z Mladé Boleslavi. Stále ještě panovalo přesvědčení, že to bude lepší, ale už jen chvíli.

Některé učitele vyloučili ze strany

S normalizací nastoupily i prověrky, během nichž docházelo k čistkám uvnitř komunistické strany. Týkalo se to pochopitelně i pedagogů. Marie Krásová se dříve stala na škole předsedkyní Revolučního odborového hnutí (ROH).

„Ředitel mi tenkrát dal nůž na krk, že nutně potřebuje předsedkyni ROH. Vzdorovala jsem dlouho a nakonec kývla za to, že mi slíbil úlevy, že nebudu muset mít třídnictví. U prověrek jsem tak seděla,“ vysvětluje. Některé učitele tehdy vyloučili ze strany, jednu z učitelek, paní Doubravskou, i přímo ze školy, protože její syn utekl do západního demokratického světa.

Do školy také začaly chodit příkazy, aby učitelé s dětmi navštěvovali sovětské vojáky v boleslavských kasárnách nebo ve vojenském prostoru v Milovicích. Konaly se také schůze se zástupci podniků a s vojáky. Pamětnice si tyto maškarády vynahrazovala alespoň poslechem zahraničního rozhlasu.

Pole se rodině vrátila

Sametovou revoluci v roce 1989 a přerod k demokratickému státnímu zřízení tak Marie Krásová vítala s nadšením. „Ale udělala jsem si také obrázek o některých lidech z Bechova nebo Bousova, kteří najednou rychle otočili. Ve škole to naštěstí bylo v pořádku, tam jsme si věřili,“ říká.

Nové svobodné poměry také umožnily návrat rodinných pozemků v okolí Kněžmostu. Pamětnice se jich vzdala ve prospěch své sestry Věry, které kdysi komunisté znemožnili dál studovat.

„Byla bych ráda, kdyby každý člověk měl čisté svědomí, jako mám já. Nikdy jsem vědomě nikomu neublížila. Vždy jsem věřila, že existuje spousta dobrých lidí a s těmi by měl člověk dobře vycházet,“ shrnuje Marie Krásová svou životní zkušenost.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století