Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Králová (* 1935)

• narodila se v Praze v roce 1935

• v roce 1937 se rodina odstěhovala do Úsobské ulice v Praze na Pankráci

• 6. května 1945 proběhl v domě masakr sousedů, kterému rodina Petržílkova unikla

• Zdeňka později pracovala v kanceláři v zahradnictví

• v roce 2016 žila v Praze

Stále jsme se cítili ohrožení

Dne 26. dubna 1935 se v pražských Vysočanech narodila Františkovi a Zdeňce Petržílkovým dcera. Pojmenovali ji po mamince Zdeňka, a když byly dítěti dva roky, František dostal služební byt v Úsobské ulici na Pankráci. Byt byl opravdu malý, neměli ani koupelnu a chodili se umývat do prádelny. K domu přiléhala velká zahrada, kde si Zdeňka hrála s kamarády z domu. Její tatínek byl zahradníkem v pražských parcích a maminka byla v domácnosti.

Během války začala Zdeňka chodit do školy, která se nacházela v pavilonech hned za jejich zahradou. Nedlouho po tom, co do školy začala chodit, byla budova zabavena pro příslušníky gestapa, kteří tam žili i se svými rodinami. Žáci byli ze školy přesunuti nejdříve do školy v Michli a pak různě po třídách, kde byl zrovna prostor. „Hodně těch esesáků bylo u nás ve škole v těch pavilonech za zahradou. Stále jsme se cítili ohrožení.“ Přes zahradu obyvatelé Úsobské ulice často slyšeli střelbu a křik.

Každý šel na tu stranu, kde bydlel

Pár dní po Zdeňčiných desátých narozeninách, 6. května 1945, se lidé v domě dozvěděli, že příslušníci SS v pavilonech vyvíjí neobvyklou aktivitu. Byla neděle a většina lidí zůstávala doma. „Lidi nás upozornili, že se něco děje, tak jsme se jako dům sešli. Na pravý i na levý straně jsme měli sklepy. Každý šel tam na tu stranu, kde měl sklep. My jsme měli sklep na pravý straně a tam jsme se šli schovat.“

Po nějaké době strávené ve sklepě dorazili ke dveřím příslušníci SS a domáhali se vstupu dovnitř. Petržílkovi měli to štěstí, že na pravé straně domu bydlela i paní Soukupová, která byla v budově domácí a uměla perfektně německy. „Začala se dohadovat, že jsou tam jenom ženy a děti. Neřekla, že tam jsou i muži. Moje maminka byla v tu dobu v osmém měsíci. Paní Soukupová jim tedy řekla, že je tam těhotná žena. Oni nás pak nechali.“ Díky pohotovosti paní domácí a náhodnému soucitu esesáků se v pravém sklepě nic nestalo.

Můj otec se rozhodl

Sousedé zůstávali dál ve sklepě a neviděli, co se odehrávalo poté, co esesáci od jejich dveří odešli. Po nějaké chvíli slyšeli střelbu. Báli se, ale na výstřely si už za posledních pár let zvykli, tak jen doufali, že se nic nestalo. Paní Soukupová, která měla byt v přízemí, je zásobovala vodou a jídlem. Po nějaké době ve sklepě se pan Petržílek rozhodl neriskovat déle nejistý úkryt: „Můj otec se rozhodl. Maminka byla těhotná, mně bylo deset let. Z toho domu jsme utekli a běželi jsme přes pole, kde byl zahradní domek. Tam jsme přečkali až do toho 9. května.“

Po několika dnech strachu z esesáků přišel konec Pražského povstání a s ním konec války. Za Petržílkovými do zahradního domku zašli majitelé a vyprávěli jim, že pár vteřin před jejich příchodem domek prohledávali esesáci. „Byl to risk. Dodneška si říkám, že to tatínek dobře nevymyslel, že jsme utekli, ale naštěstí nás neviděli.“ Tito sousedé prý viděli rodinu, co běží do jejich domku, odkud druhou stranou vycházeli vojáci, ale nemohli je varovat. „Byla to chvilka a zastřelili nás taky.“

Koukali jsme na ně přímo z oken

Strach, který rodina několik dní prožívala, nebyl to nejhorší, co je čekalo. Když se vrátili zpátky domů, tak se dozvěděli děsivou pravdu o tom, co se dělo, zatímco byli ve sklepě. Oni byli ušetřeni, ale všichni jejich sousedé, kteří se schovávali ve sklepě nalevo, byli násilím vyvlečeni na zahradu před dům a tam zastřeleni. Mezi mrtvými byl i Zdeňčin spolužák a kamarád Milan Procházka a jeho pětiletá sestřička Jana, které byly před smrtí vybodány oči. „Jejich maminka se zachránila tím, že dělala, že je mrtvá. Každopádně nevyšla z toho dobře, protože přišla o nohu.“

Masakr ještě větších rozměrů se uskutečnil ve vedlejším domě číslo 553, kde bylo ve sklepích povražděno celkem 35 lidí, včetně malých dětí a těhotných žen. Je tedy skutečně jen náhoda, že se nad obyvateli pravého sklepa esesáci slitovali, protože chvíli předtím ani potom neměli zábrany střílet do dětí a žen. „Nejhorší bylo, když jsme se vrátili a oni tam leželi na té zahradě, a my jsme tam vlastně měli okna. Z bytu jsme koukali přímo na tu zahradu, než to odvezli.“ Zdeňka vzpomíná, že maminka stále zatahovala rolety, aby mrtvé sousedy neviděli.

U nás nebyli žádní partyzáni

Masakr v Úsobské ulici je největší masovou vraždou Čechů v období Pražského povstání. Nikdy nebyl za tento masakr nikdo potrestán a přeživší obyvatelé domu se ani nikdy nedozvěděli, proč byly vybrány zrovna jejich domy. Jedna teorie říká, že šlo pouze o náhodný výběr, a druhá, že se tak stalo na popud německé obyvatelky domu, jejíž rodina masakr zázračně přežila.^[1] „Kdykoliv potom, když jsme slyšeli slovo Němec, tak to bylo špatně. Nikdo se s tím nesmířil, protože nikdo nikdy nikoho neobjevil a nikdy nám nikdo nic nevysvětlil. Nikdy se z našeho domu nestřílelo, někde třeba byli partyzáni, ale u nás se nic nedělo. Tam skutečně byli jenom lidi normální, manželský páry s dětma.“

Měsíc po masakru se Zdeňce narodila sestřička a rodina dostala ve stejném domě větší byt. Na zahradě, kde se událost stala, si děti už nikdy nehrály. Po válce byla ulice přejmenována z Úsobské na ulici Obětí 6. května, a tak se jmenuje dodnes. „Na dům dali pamětní desku. Vždycky, když tam člověk šel, tak si na to vzpomněl. Ani dneska tam nechodím.“ Po svatbě se Zdeňka s manželem odstěhovala na Spořilov.

Dnešní generace si neváží toho, jak se má

Po ukončení školy začala Zdeňka pracovat v kanceláři v zahradnictví. „Tatínek chtěl, abych byla zahradnicí, ale to jsem nechtěla, tak jsem tam alespoň dělala v kanceláři.“ Po mateřské dovolené začala pracovat na Pankráci ve firmě Jawa, kde dělala zapisovatelku dělníkům. Ovdověla již před 25 lety. V sedmdesáti letech šla do důchodu, ale přivydělává si uklízením ve škole. Její hlavní radostí jsou vnoučata a pravnoučata. „Dnešní generace by si měla vážit všeho, práce, jídla a toho, že můžou studovat. Těch možností, co my jsme neměli. Rozhodně se dneska mají líp, ale neváží si toho.“

Pamětnice byla nahrána v rámci projektu Příběhy našich sousedů na Praze 11

[1] http://www.svornost.com/pribeh-ulice-obeti-6-kvetna/