Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Kovařovicová (* 1925)

• narozena roku 1925 v Metylovicích na Místecku; otec Metod Bílek řemenářem a starostou Sokola, matka učitelkou na základní škole

• 1941 - otec v rámci velkého zatýkání představitelů Sokola uvězněn v Kounicových kolejích a poté v Osvětimi

• 1942 - zatčena Židovka žijící u Bílků

• 1943 - otec propuštěn z Osvětimi

• po válce studium a výuka angličtiny

• 1949 - znárodnění otcova řemenářství

• od roku 1952 práce na školském referátu KNV v Hradci Králové, 1954 přestěhování do Prahy, překládání pro n. p. Laboratorní přístroje

• 1964–1971 - pobyt na velvyslanectví v Bagdádu, manžel vyučoval na tamní univerzitě

• 1972–1986 - telefonistka a účetní na britském velvyslanectví v Praze a agentka Státní bezpečnosti, angažmá v Pěveckém sdružení pražských učitelek

• 1986 - odchod do důchodu, práce pro firmu Wellcome

Idyla zničená nacismem

Jarmila Kovařovicová (rozená Bílková) se narodila roku 1925 v Metylovicích na Místecku. Její otec, Metod Bílek „koupil na hypotéku bývalou poštu. Prostory, kde bývali ustájeni poštovní koně, upravil na dílnu a pustil se do výroby bičů. Tatínek umně odřezával proužky kůže, aby se z nich pak kulatily, zaplétaly, barvily a mastily biče, které pak putovaly do obchodů nejen do okolí, ale také na Slovensko, Podkarpatskou Rus i do zahraničí“. Díky svým schopnostem stanul pan Bílek v čele metylovských řemenářů. Matka pracovala jako učitelka v místní základní škole. Vážnost rodiny ve vesnici ještě zvýšilo otcovo zvolení starostou metylovského Sokola. „Nejen že se pravidelně cvičilo v tělocvičně, ale chodilo se také na výlety do Beskyd. Tatínkovi se podařilo sehnat peníze od členů, zakoupil promítací přístroj, a tak se každou sobotu zaplňoval sál sokolovny návštěvníky kina.“

Idylu narušila nacistická okupace. Roku 1941 gestapo provedlo razii v místeckém gymnáziu, které paní Kovařovicová tehdy navštěvovala, a zastavilo výuku až do konce války. Nedlouho nato gestapo zatklo jejího otce spolu s mnoha dalšími představiteli Sokola v rámci „Akce Sokol“: „Viděla jsem, jak rodiče nosili v látkách zabalené tyče a házeli je do psí boudy. Hned mě napadlo, že jsou to pušky. Další den ráno, 8. října, nás probudil hluk před domem a tlučení do hlavních dveří. Tatínek otevřel, do domu se vřítilo několik gestapáků a začala důkladná prohlídka domu. Se mnou šel jeden na půdu, kde měla maminka uloženy skromné zásoby jídla. Bylo mi líto, když vysypával na zem mouku, cukr a luštěniny, po všem šlapal svými vysokými botami a hledal zbraně. Asi po dvou hodinách sebrali tatínka a odjeli pryč... Večer přišla paní Klimková a sdělila nám, že gestapo odvedlo ze školy i maminku.“

Matku gestapo po šesti měsících propustilo, nesměla však již dále vyučovat v Metylovicích, ale musela dojíždět do několik desítek kilometrů vzdálené vesnice Bílá. Otec byl však uvězněn v Kounicových kolejích v Brně a pak deportován do koncentračního tábora v Osvětimi. Po přímluvě prezidenta Háchy nacisté začali zatčené Sokoly propouštět, takže roku 1943 se otec s těžce podlomeným zdravím vrátil domů: „Stála jsem na přívozském peroně jako přikovaná, ani jsem se napětím nemohla pohnout, když vlak přijel. Z vagonu přesně přede mnou vystoupil tatínek ve svém svrchníčku, ve kterém ho gestapo odváželo z domova. Rozběhla jsem se k němu a chtěla jsem mu pomoci ze schůdků. Chytla jsem ho za rukáv a tu mne zamrazilo – držela jsem v rukávu vlastně jen kost obalenou kůží. Tatínek vypadal hrozně. Hubený, slabý... A ty oči... Přes potlačovanou úzkost a strach z prožitého se na mě usmívaly. Ihned jsem začala vybalovat buchty, a když je tatínek uviděl, rozplakal se, ale krabici vzal a utíkal zpět k vlaku a do okýnka podával všechny naše buchty dalším vězňům, kteří jeli dál do Čech... Otec se celkem brzy uzdravil, ale jeho oči nikdy neztratily ten výraz hrůzy, kterou tatínek v koncentráku prožil.“

Gestapo přijelo do domu Bílků před otcovým propuštěním ještě jednou: „Rodiče chtěli, abychom se trochu procvičili v němčině, a tak dali inzerát a na ten se přihlásila paní Neustadtlová. Byla to Židovka a bydlela u nás nahoře v pokojíčku. Jednoho dne k nám přijelo gestapo, vůbec se s námi nebavili a paní Neustadtlovou odvezli. Od té doby, kdykoli před naším domem zastavilo auto, tak to se mnou začalo tak třást, že jsem to nebyla schopna zastavit. Takový hrozný strach z Němců.“

V poněkud jiném postavení navštívili němečtí vojáci dům Bílků v době, kdy se válka schylovala ke konci, nad oblastí přelétávaly bombardéry, jež měly vyřadit z provozu nacistickou průmyslovou základnu v Ostravě, a kdy se vesnicí začaly pohybovat stahující se německé jednotky: „Měli jsme plný dvůr koní a u nás se ubytovali němečtí důstojníci. Jeden k nám přišel, že viděl u nás piano, a jestli by si u nás mohl zahrát, že šest let klavír neviděl. Když začal hrát Čajkovského a Chopina, všichni jsme zaplakali, co válka způsobila. Druhý den ho našli s prostřelenou hlavou, byl to profesor drážďanské konzervatoře.“

Realita komunismu

Po válce paní Kovařovicová během tří měsíců dostudovala gymnázium a pomáhala svému otci spravovat koželužnu v Ostravě po „uprchlém“ Němci Gomulovi, což podle jejích slov ani jeden z nich nečinil s nadšením. Roku 1946 odjela do Brna studovat angličtinu a po získání státní zkoušky z anglického jazyka nastoupila roku 1948 na Státní ústav moderních řečí v Ostravě a vyučovala několik let angličtinu.

Rodinu v Metylovicích ovšem postihla další rána: „Když k moci přišli komunisté, stalo se jednoho dne, že k nám vtrhlo asi šest metylovských komunistů s tím, že vzhledem k zestátňování soukromého majetku podnikatelů propadá náš majetek, tedy dílny a všechen materiál, nově vzniklému státnímu podniku Gala. Tatínek jim úplně klidný řekl: ‚Prosím, vezměte si, co chcete, já jsem šťastný, že jsem se vrátil z koncetráku a že celá moje rodina přežila válku.‘ Prolézali dům stejně jako kdysi gestapáci. Dílny i s materiálem zamkli a zapečetili. Později přijely náklaďáky a všechno někam odvezly bez jediné náhrady. Tatínek si najednou ve svých padesáti letech musel začít hledat místo.“

Při výuce ve večerní škole se paní Kovařovicová seznámila s MUDr. Jiřím Průhaufem, pro kterého překládala manuály radiologických přístrojů z angličtiny. Roku 1952 se s ním přestěhovala do Hradce Králové, kde se po nějaké době vzali. Kovařovicová tam pracovala jako účetní na školském referátu Krajského národního výboru Hradec Králové: „Manžela mi bylo hrozně líto, protože prohlížel politické vězně propouštěné z vězení a snažil se jim zajistit nějaké dobré místo. Ze strany těch komunistů se však na něj pořád vyvíjel tlak, protože oni na vězně pohlíželi jinak. Já jsem proto měla strach, že když manžel dá vězňům nějaké lepší místo, že komunisté budou pronásledovat zase jeho, že jim nadržuje. Byl z toho zoufalý. To on si nedával pozor na to, co říká. To já jsem měla strach, že bude někde nadávat a říkat, co si myslí, a že ho ještě zavřou.“

Po roce manželství o hodně let starší manžel zemřel a pamětnice se nervově zhroutila. Přátelé jí pomohli přestěhovat se do Prahy a sehnat novou práci v národním podniku Laboratorní přístroje. Tam se seznámila s konstruktérem a vývojářem Jiřím Kovařovicem, za něhož se roku 1959 vdala. „Já jsem chodila do patentního ústavu, sbírala cizí materiály, zahraniční technické časopisy a překládala. Pak jsem jim to donesla do vývojové dílny, kde můj muž pracoval jako vývojář, a tam to zpracovávali. Když byly výstavy v cizině, tak manžel musel vždycky jet. Naučila jsem ho anglicky tak, aby jenom rozuměl o přístrojích, na celnici a aby si uměl poručit pití. Manžel byl taky v Egyptě a Číně.“ O manželově činnosti v zahraničí se Kovařovicová příliš nezmiňovala, materiály Státní bezpečnosti ovšem naznačují, že se jednalo o průmyslovou špionáž: „Manžel [Kovařovicové] Jiří pochází ze známé hudební rodiny Kovařoviců. Dne 19. 5. 1958 byl získán ke spolupráci s MV [ministerstvem vnitra] do problematiky Anglie, byl veden v agenturní síti II. správy FMV [federálního MV] pod krycím jménem ‚Komár‘.“

Roku 1964 byli manželé Kovařovicovi vysláni do Bagdádu. Jiří Kovařovic tam vyučoval na univerzitě, zatímco Jarmila Kovařovicová pracovala na československém velvyslanectví jako sekretářka československých velvyslanců Králíka a Hrůzy. Získala zde mnoho přátel, s některými z nich udržuje kontakt dodnes.

Paní Kovařovicová ovšem nezmínila ještě jednu činnost svého manžela, o které snad ani nevěděla, o níž se však lze dozvědět ze svazků StB: „[Kovařovic] byl využíván k získávání informací o vnitropolitické situaci v Iráku, o chování a nepřátelských tendencích čs. expertů, podezření z přípravy emigrace a podobně. Byl hodnocen velmi dobře.“ Postupem času však tajná policie začala podezřívat i Kovařovicovy samotné a do jejich pražského bytu zabudovali odposlouchávací zařízení: „Přišli jsme na to, že kdesi tady za nějakým obrazem byla dírka od sousedů. Co mohli ale odposlouchávat?“ Odposlouchávání zřejmě opravdu k žádným výsledkům nevedlo, jelikož v materiálech StB se uvádí: „V roce 1971 byly zjištěny neprověřené poznatky, že celá rodina [Kovařoviců] je pravicově orientovaná, přemýšlí o emigraci. Tyto nebyly pravdivé, jelikož celá rodina se koncem roku 1971 vrátila opět do ČSSR.“

Agentkou na britském velvyslanectví

Kovařovicová se dlouhou dobu pohybovala mezi lidmi, kteří spolupracovali s tajnou policií, jí samotné ovšem Státní bezpečnost nabídla spolupráci až po návratu z Iráku. Přes Správu služeb diplomatického sboru (SSDS) získala roku 1972 zaměstnání na britském velvyslanectví v Praze: „Správa služeb byla taková organizace, pod kterou spadala všechna velvyslanectví a která je zásobovala českými zaměstnanci. Čili než jsem nastoupila na velvyslanectví, musela jsem jít do té správy a tam mě vyzpovídali.“

Když velvyslanectví Jarmilu Kovařovicovou přijalo jako telefonistku, musela to jít oznámit na SSDS, kde ji poskytli „prvotní informace k orientaci na pracovišti“. O jaké informace se jednalo, vysvětluje paní Kovařovicová: „No, to oni mi řekli, že Angličani sem přijeli, protože mají zájem asi zjistit rozmístění vojsk a zbraní.“ Ideologické argumenty ovšem paní Kovařovicovou mohly jen stěží získat, vždyť zkušenosti s komunistickým režimem neměla nijak pozitivní. A přesto se s ním rozhodla spolupracovat: „Po návratu z Iráku nám prostě šlo o každou korunu, když se to tak vezme. Zaměstnání na britském velvyslanectví drželo naši rodinu na určité úrovni. Část platu jsem měla v tuzexech, které jsme šetřili, takže jsme si mohli koupit embéčko. Situace byla taková, že nikdy bych na nikoho prostě nemohla nic... někoho někde potopit. I kdybych věděla o nějakém Čechovi něco, že se tam punktuje s Angličanem, nikdy bych to nebyla mohla říct. Nikdy bych to neřekla. A o Angličanech? Co bych mohla na ně říct? (…) Některým Britům trvalo rok, než uvěřili, že mi můžou důvěřovat. A potom zase už pomalu balili.“

Na pozici telefonistky paní Kovařovicová skutečně nemohla téměř žádné tajné informace zjistit, neboť Britové měli svůj vlastní telefonní okruh. Význam zpráv o charakterových vlastnostech britských zaměstnanců velvyslanectví zřejmě taky nebyl obzvláště velký. Ale třeba informace o sjednaných schůzkách nebo předání seznamu těch, kdo telefonovali na velvyslanectví, mohlo někomu znepříjemnit život. Po přechodu z pozice telefonistky na místo účetní význam pamětnice pro Státní bezpečnost klesl, zprávy o britských zaměstnancích ovšem agentka předávala nadále.

Působí pak poněkud tragikomicky, když paní Kovařovicová neustále zdůrazňuje, že s některými britskými zaměstnanci měla opravdové přátelské vztahy, ale zároveň na ně donášela. Této „dobré povahové vlastnosti“ si cenila i Státní bezpečnost: „Pro její dobré povahové vlastnosti je mezi pracovníky Britského velvyslanectví oblíbena. Do bezprostředního styku přichází s nižšími úředníky, telefonicky však s téměř všemi diplomaty a dalšími pracovníky. I ze strany těchto je uznávána jako dobrá a poctivá pracovnice.“

Z materiálů Státní bezpečnosti vyplývá, že Kovařovicová poskytovala příslušníkům Státní bezpečnosti spíše jen ty informace, které si od ní vyžádali. Kovařovicová popisuje styk s nimi takto: „Měli po Praze takové malé bytečky, pokaždé jsme se scházeli někde jinde. Vždycky mi zatelefonovali, abych přišla tam a tam, v tolik a tolik. Já jsem přišla do třetího patra, přede mnou se otevřely jedny dveře, ani jsem nevěděla, které je to číslo, a tam se mě ptali. Ptali se mě hlavně na Angličany. Co já jsem mohla říct? O Češích jsem nemusela nikdy mluvit. A stejně když jsem vkročila na velvyslanectví, tak se mi vždycky sevřel zadek. Protože jste nemohl věřit nikomu. Neměla jsem strach ani tak z Angličanů jako z Čechů.“

Vzájemná nedůvěra mezi československými zaměstnanci velvyslanectví pramenila z toho, že všichni procházeli SSDS: „Podle toho jsem věděla, že téměř každý, kdo je na velvyslanectví, je na tom stejně jako já. Takže jsem věděla, že musím držet hubu před všemi Čechy na velvyslanectví.“

Jarmila Kovařovicová neustále zdůrazňuje, že ona sama by na Čechy nikdy nedonášela. Ze zpráv příslušníků Státní bezpečnosti ovšem vyplývá něco jiného. Tajná policie získala od Kovařovicové třeba informace o dětech z manželova prvního manželství. Zatímco takovéto zprávy si mohl pracovník Státní bezpečnosti snadno poskládat z bezděčných zmínek, hlášení o československé kolegyni Ingrid Schallerové Kovařovicová předávala zcela vědomě: „Schallerová je velká obdivovatelka Švýcarska. Dává to najevo i v telefonických rozhovorech se svým manželem. Několikrát se bavila německy s manželkou bezpečnostního úředníka JAMESE... Schallerová vůbec s oblibou používá němčinu při telefonátech s dalšími zastupitelskými úřady, i tehdy, kdy by bylo na místě mluviti česky nebo anglicky. Poměr k čs. státnímu zřízení nebude u Schallerové dobrý, používá často výraz ‚v tom vašem Československu‘.“

Útěk před komunisty, nebo před sebou samotnou?

Již od mládí prožitém v protektorátě doprovázel paní Kovařovicovou strach: z nacistů, komunistů, ze ztráty zaměstnání, z československých kolegů, o nichž předpokládala, že jsou stejně jako ona konfidenti: „Byla to hrozná doba, to vám řeknu. Už bych to nechtěla zažít znova. Pořád takový stísněný pocit, strach, abyste nepřišel o to zaměstnání.“

Nad vodou ji držela činnost v Pěveckém sdružení pražských učitelek, nejstarším samostatném ženském pěveckém sboru v českých zemích, jehož členem se stala po návratu z Iráku: „S učitelkami jsme za totality projely celý svět. Byly jsme v Norsku, Jugoslávii, Německu (NDR), ve Švýcarsku, ve Francii... všude možně. Vždycky, když jsme někam jely, tak k nám strčili nějakou osobu z ministerstva [vnitra], která nás hlídala. Když jsme jely do NDR, tak přišla baba, vešla do autobusu a řekla: ‚Já s vámi pojedu na ty vaše koncerty, ale jelikož vážnou hudbu nenávidím, tak se nedivte, já vaše koncerty navštěvovat nebudu.‘ Když jsme tam přijely, byla jako zástupce ministerstva přivítána tamními potentáty a musela s nimi zasednout do první řady ‚chťa nechťa‘. Zazpívaly jsme, následoval obrovský potlesk… Přidávaly jsme, a nakonec že budeme zpívat Foersterovu písničku. A představte si, že ta baba se zvedla a odešla. My jsme se na sebe jenom podívaly a otočily jsme oči v sloup. Odzpívaly jsme tu písničku a přišly jsme do šatny. Ona tam seděla, brečela a odprošovala nás, že to bylo tak krásné, že to už nemohla vydržet, že musela brečet a že tam nechtěla před nimi brečet, a tak utekla. Tak jsme si řekly: ‚Porazily jsme komunismus!‘ To jsme měly radost.“

Po odchodu do důchodu roku 1986 ukončila Státní bezpečnost s paní Kovařovicovou spolupráci; Kovařovicová pak nějakou dobu ještě pracovala ve firmě Wellcome a doučovala angličtinu. Převrat v listopadu 1989 přivítala: „Říkala jsem si, že šéfka Wellcome musí být přece komunistka, ale když byl rok ’89, tak najednou ředitelka jezdila po republice s plakátkama, dělali přednášky a projevila se jako největší aktivistka při revoluci. Jediná opravdová komunistka byla uklízečka... Po revoluci jsme si konečně oddychli, to jsme byli rádi...“

Jarmila Kovařovicová si ovšem oddychla jen částečně. Nenáviděný komunistický režim se sice stal minulostí, svou vlastní minulost ovšem není Kovařovicová ani s odstupem více než dvou desetiletí s to kriticky zhodnotit. Sebe i své blízké stále ujišťuje, že zprávy předané Státní bezpečnosti nebyly nijak důležité a že nikomu nemohly uškodit. Snaží se odvést pozornost od své osoby tvrzením, že „taková byla doba, pořád nás hlídali, já jsem musela podepisovat kdeco“. Tento argument se tak stává zástěrkou vlastních pochybení: nezvládnutého strachu a touhy mít se materiálně dobře i za cenu informování tajné policie o svých kolezích. Smutný pohled na ženu, která se i dnes snaží dosáhnout vážnosti svých rodičů tím, že zdůrazňuje vlastní úspěchy v pěveckém sboru, v práci či v mezilidských vztazích, avšak která zamlčuje, že tyto úspěchy doprovázela korupce vlastního svědomí, a která nedokáže ze sebeklamu vystoupit ani dnes.