Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Kovářová, roz. Švejdová (* 1930)

• narozena 13. října 1930 v Předním Poříčí

• dvakrát jejich statek prohledávalo gestapo

• otec velkostatkář, nucen vstoupit do JZD

• v dubnu 1953 zatčena

• v prosinci 1953 odsouzena na šest let za špionáž

• odsouzena ve skupině se strýcem F. Petrovicem, J. Stránským, M. Havlůjovou, J. Pomplem, L. Bezpalcem, otcem F. Švejdou, inženýrem Kůlou...

• trest si odpykala v Želiezovcích na Slovensku

• propuštěna po pěti letech

• pracovala v textilním podniku Jitex v Písku

Přední Poříčí byla malá vesnice, šest sedláků a pár chalupníků, Švejdův statek byl největší, patřily k němu i dva rybníky. Chalupníci Švejdovým chodili pomáhat při sezónních pracích, oni jim na oplátku půjčovali koně na obdělání políček. Jarmila Kovářová, rozená Švejdová, na svoje dětství vzpomíná s láskou: „Byli jsme od mala vedeni k práci, ale mě bavila. Chodili jsme prostírat povřísla, vázat snopy, jezdila jsem s povozem.“

Idyla záhy skončila

Jarmila Kovářová přišla na svět 13. října 1930 v Předním Poříčí jako nejstarší ze tří dětí manželů Švejdových. Otec František Švejda vlastnil velký statek, který rodina držela již od roku 1630. Byl to pokrokový moderní člověk, který od svého otce statek převzal v sedmnácti letech. Maminka Anna rozená Petrovicová pocházela z Voltuše, kde měli její rodiče hospodářství. Uměla všechno, plést, vyšívat i obdělávat pole s traktorem. Před válkou zaměstnávali Švejdovi dva kočí a dvě služebné, později když přibyly zemědělské stroje, už jen dva manžele.

V roce 1939 idyla skončila. „Zpočátku jsme neměli představu, co pro nás mohou Němci znamenat, ale rychle nám to došlo.“ Museli začít odevzdávat kontingenty, nesměli nikomu poskytovat jídlo. „Když k nám přijeli příbuzní z Prahy, samo sebou že jsme jim nabalili jídlo. Pak jsme celou dobu trnuli, jestli to dovezou a nikdo na to nepřijde.“

František Petrovic, maminky bratr, byl spolu s Jaroslavem Pomplem zapojen do partyzánského odboje na Rožmitálsku. „Jednou, když jsem u něj byla, mi povídá, jestli s ním nechci jít v noci do lesa, že mi ukáže světlušky. Nadšeně jsem souhlasila, ale bylo mi divné, proč mu na cestu babička balí do batohu bochníky chleba, škvarky. Někde v houští to potom nechal, prý že krmení pro zajíce a srnky.“

Na konci války se mísila radost se strachem. Němci táhli od Prahy a od Příbrami na Březnici po silnici ve směru Tochovice – Chrást. „Šli jsme s tatínkem něco opravit na plotě u výběhů, najednou hvízdly kulky. Honem jsme se utíkali schovat. Pak jsme se dozvěděli, že zastřelili několik lidí v Březnici a také syna sedláka ze sousedního Xaverova a jejich kočího.“

Soused, co udával za Němců, byl pak oddaný komunista a škodil znovu

S lidmi ve vsi vycházeli výborně, až na jednoho chalupníka, podezřelého z vraždy své matky, který za války začal udávat. V důsledku toho jejich statek dvakrát prohledávalo gestapo. „Udal, že máme v silážních jamách schovanou pšenici a ještě další nesmysly. Gestapo vše důkladně prohledalo, vyházeli i věci mamince ze šicího stroje.“ Z téhož člověka se po roce 1945 stal oddaný komunista a předseda národního výboru, příkoří začalo nanovo. Komunistům se navíc ve vsi nedařilo založit družstvo. „Můj otec byl autorita pro celou vesnici a funkcionář v různých zemědělských organizacích, koně i krávy jsme měly zapsané v plemenných knihách. Za trest nám neustále navyšovali kontingenty, jeden čas jsme měli dodávku brambor stejně velkou, jako celá vesnice dohromady.“

Jarmila roku 1945 dokončila měšťanku, a protože ji práce na statku bavila, přála si jít na střední zemědělskou školu. Ta byla ovšem nejblíže v Táboře nebo Klatovech a tenkrát se nehodilo, aby patnáctiletá dívka bydlela sama tak daleko. Nakonec zakročila tatínkova rezolutní sestra, která bydlela v Praze v Belgické ulici, kde byla tříletá rodinná škola. Bylo rozhodnuto, že to je nejlepší volba. Pamětnice vzpomíná: „Ta škola mě nebavila, jediný přínos to mělo v tom, že jsem chodila v Praze do divadel, do kina, na operu.“ Když byla v posledním ročníku, začala do rodinné školy chodit i sestra Milena.

Komunistický útlak sílil

V roce 1948 se Jarmila Kovářová vrátila z Prahy domů. Mezitím byla v Březnici zřízená čtyřletá zemědělská škola. Ředitel se se Švejdovými znal, posílal k nim studenty občas na praxi. Dohodl se s Jarmilou, že bude školu studovat dálkově. V létě 1948 ale přišel dopis, že další setrvání sestry Mileny na škole už není vhodné, to platilo i pro Jarmilu. Komunisté je začali záhy připravovat o majetek. „Měli jsme dva rybníky, lovili jsme si je sami. Když jsme jeli domů, tatínek v traktoru, my na valníku vedle kádí, tak vjíždíme do dvora a vidíme, že k nám jedou dvě šestsettrojky, což nebylo jen tak. Pánové vystoupili a tatínek se ptal, co si přejí? ‚Ty kádě si shoďte dolů a tady nám podepíšete, že předáváte traktor s valníkem strojní stanici. Když to nepodepíšete, tak pojedete s námi!‘ Viděla jsem babičku, jak stojí v okně a pláče. Otec to podepsal a ptal se, s čím teď má orat? Řekli jen: ‚Máte ještě koně, a když budete potřebovat, zavoláte si strojní stanici a ta vám za poplatek zoře.‘“

Za pár dní přijeli pro novou velkou mlátičku, talířové brány, pluh za traktor a další stroje. Sebrali jim obilí na setbu nebo krmivo. Nesměli si bez povolení zabít prase. Neustále jim zvyšovali kontingenty a začalo se proslýchat, že Jarmilu nebo sestru dají do dvora u zámku v Březnici, aby topila pod kotlem. Známý jejího budoucího muže pracoval v Praze ve Stavoprojektu, a tak jí tam sehnal místo kresličky.

Smyčka se utahovala

Jarmila Kovářová začala jezdit do Prahy, bydlela u sestřenice a dvakrát nebo třikrát předala obálku od otce jejímu manželovi, právníku Ladislavu Bezpalcovi. „Otec mi jen řekl: ‚Dej to Láďovi, víc se neptej.‘ Tušila jsem, že je to něco protistátního, ale když jsem si vzpomněla, čeho jsou ti komunisté schopní, věděla jsem, že si to nemůžeme nechat líbit.“ Ladislav Bezpalec údajně žádal otce, aby mu v dopisech popsal, jakým způsobem komunisté tlačí na sedláky, aby vstoupili do družstva. V té době se navíc ve Stavoprojektu projektovala letiště, Jarmila o tom s Ladislavem mluvila a jednou se u něj setkala i s Jiřím Stránským.

1. května 1952 Ladislava Bezpalce zatkla státní policie, Jarmilu začali sledovat. „Když jsem jela domů a šla z vlaku, tak mě v tom jistém místě předjela motorka. Když jsem v neděli dopoledne šla se psem po loukách, věděla jsem, že až bud přicházet k hrázi rybníka, pojede motorka.“

V únoru 1953 zatkli maminčina bratra Františka Petrovice. Když Jarmila 22. dubna 1953 přišla domů k sestřenici ze schůzky se svým milým, slyšela za dveřmi hluk a halas. „Tam na mě čekalo asi pět chlapů, takoví vazouni, udělalo se mi špatně. Chtěla jsem na záchod, to mi dovolili, ale nesměla jsem zavřít dveře, jeden z nich nade mnou celou dobu stál, pak jsem nesměla spláchnout. Vzali mě do Stavoprojektu, tam mi prohledali věci, a pak mě se zavázanýma očima strčili dozadu do auta a odvezli. Věděla jsem, že strýc je v Plzni, čekala jsem, že pojedu taky tam.“ V ten samý den zatkli v Předním Poříčí i otce.

U soudu nás rozdělili, snad aby mohli dát vyšší tresty

Po příjezdu do Plzně dostala vězeňský mundůr a dali ji na celu s dalšími dvěma ženami. Ve vyšetřovací vazbě byla až do půlky listopadu 1953. „Cely byly maličké, na zemi ležely tři slamníky a v rohu turecký záchod. Nesměly jsme sedět, v noci nám kopali do dveří. Pak začaly výslechy, oči jsem při nich měla zavázané, ale netloukli mě, byla už jsem jen ocásek celého případu. Jednou týdně jsme se směly osprchovat, při tom na nás samo sebou koukali bachaři. Nutili nás podepsat různé dokumenty, což jsem odmítala.“

Když přišla v roce 1953 měna, vyšetřování asi na měsíc ustalo, protože měli dost práce s demonstranty, které v Plzni pozatýkali. Jarmila měla podezření, že jedna z žen, co je s ní na cele, je nastrčený fízl. „Tvrdila nám, že vystudovala gymnázium, ale to mi nepřišlo pravděpodobné a jednou přišla jako z výslechu a tvrdila, že už se nemusíme ničeho bát, že jí známý řekl, že bude amnestie a ať papíry podepíšeme, že už je to stejně jedno, jen si ušetříme trápení.“ Na to jí Jarmila i druhá vězeňkyně naletěly. Byla to však skutečně fízlice, odsouzená za vraždu. Udávala výměnou za to, že jí zkrátí trest. V tom čase, který určila, Jarmile skutečně bachař přinesl oblečení. Nešla však domů, nýbrž do soudní vazby.

Tam už nebyly tak drsné podmínky, dokonce mohla jít i na procházku po dvoře. Vyšetřovaná špionážní skupina byla rozdělena na dvě části, zřejmě z důvodu, aby mohly padnout vyšší tresty. Jednu soudili v Plzni, druhou v Karlových Varech. V karlovarské skupině byl souzen Ladislav Bezpalec, Jarmily vzdálený příbuzný Zdeněk Podradský, Milena Havlůjová rozená Pomplová a Jiří Stránský. Jarmilu Kovářovou (tehdy Švejdovou) soudili v Plzni 15. a 16. prosince 1953, žalobkyní byla Marie Brožová – Polednová. Spolu s ní byl souzen její otec František Švejda, její strýc František Petrovic, otec Mileny Havlůjové Jaroslav Pompl a inženýr Antonín Kůla.

Za špionáž byli tehdy aktéři odsouzeni k vysokým trestům: František Petrovic na 22 let, Antonín Kůla na 14 let, František Švejda a Jaroslav Pompl na 10 let, Jarmila Kovářová dostala šest let. Jako jediná se proti rozsudku neodvolala: „Bála jsem se, že bych ještě mohla dostat víc. Jen jsem soud poprosila, aby mně trest prodloužili a tatínkovi naopak zkrátili, že jeho doma na statku potřebují víc než mě. Pochopitelně mi nevyhověli.“

Když jsem se vrátila, už jsme na statku nebyli doma

Jakmile je odsoudili, tatínkova polovina majetku připadla Státním statkům a nastěhovali do ní správce se ženou. „Maminka dostala přípis, že rybník se na půl rozdělit nedá, takže ten Státním statkům připadne celý.“

Jarmila Kovářová si trest odseděla ve slovenských Želiezovcích. „Na Pankráci, kam mě v únoru 1954 převezli z Plzně, mi nabídli místo v projekční kanceláři. Odmítla jsem to.“ Přihlásila se raději na zemědělské komando, přes Ilavu ji převezli do Želiezovců na veliký statek. Nejprve se přihlásila na práci v zahradnictví, následně do kravína. „Na směnu se vstávalo v půl čtvrté ráno a s přestávkami se pracovalo až do sedmi do večera, samozřejmě v sobotu i v neděli. Ob týden jsme ještě chodily míchat kravám krmení, takže se jelo bez odpolední pauzy. Já jsem byla na práci zvyklá, ale ty holky, co nebyly, to měly strašně těžké. Dojilo se ručně a dodnes si pamatuju, že jsem první den nadojila 124 litrů mléka a šíleně mě bolely ruce.“

Po dvou či třech letech přivezli do Želiezovců také udavačku z policejní vazby v Plzni. Když se to Jarmila dozvěděla, ještě s dalšími si jí vzaly do parády. „Dostala, co si zasloužila. Mylně nás informovala, nebýt toho, možná jsme nedostaly takové tresty.“ Druhý den si ji zavolal velitel a žádal vysvětlení. Jarmila vzpomíná: „Řekla jsem mu, jak to bylo, ale měla jsem strach, aby mě nenutil ke spolupráci. Pak mě asi osvítilo a já mu řekla: ‚Pane náčelníku, vím, že jste natolik inteligentní, že nepotřebujete žádné donašeče, ale o lidech si děláte úsudek sám.‘ No co mi na to mohl říct?! Přikázal mi, abych odešla a druhý den udavačku odvezli někam jinam.“

Po pěti letech Jarmile Kovářové odpustili zbytek trestu, dali jí oblečení a propouštěcí papíry. Při odchodu z vězení musela udat, kam se vrací. Ten den ale dostala od maminky dopis, že už nejsou na statku doma, že je vystěhovali do Hajan u Blatné. Přihlásila se tedy v Horních Počernicích u strýce. „Mým příjezdem byli překvapeni. Jako první mi napustili vanu plnou horké vody, po tolika letech to byla slast.“ V Praze ale zůstat nechtěla, šla na úřad a bydliště si nechala přepsat do Hajan, kde záhy nastoupila ke Státním statkům.

Tatínek už se návratu domů nedočkal

U Státních statků pracovala něco přes rok, poté se vdala a s mužem se odstěhovala do Písku, kde byla zaměstnaná až do důchodu v prodejně Jitexu. Tatínek si svůj trest odseděl v Jáchymově, pustili ho v roce 1960 na amnestii. Ladislava Bezpalce pustili na svobodu po osmi letech trestu. Strýc František Petrovic byl v uranových dolech v Jáchymově, v Leopoldově a nakonec v Příbrami na Bytízu. Taktéž ho propustili na amnestii v roce 1960. Nechtěl se vrátit do rodné Voltuše, byla tam většina komunistů, tak se přihlásil k trvalému pobytu u bratra v Počernicích a nastoupil na Státní statky do Černošic. Jakmile se to ale doslechli místní ve Voltuši, někdo z nich prohlásil, že ho do té basy opět dostanou. Po čtrnácti dnech si pro něj přijeli s tím, že jeho propuštění byl omyl. Než ho pustili definitivně, odseděl si další čtyři roky.

Když šli rodiče do důchodu, museli opustit i statek v Hajanech. „Chtěli se vrátit domů, do Poříčí, ale tu možnost jim Státní statky nedaly. Místo toho jim nabízeli různé samoty v okolí Blatné.“ Nakonec se Švejdovi nastěhovali do Voltuše, do rodného domu maminky.

Statek Švejdům vrátili v restituci v roce 1990, ale ve zbědovaném stavu. Jarmila Kovářová na to vzpomíná se slzami v očích: „Nastěhovali tam nepřizpůsobivé lidi, ale nebyli to Romové. Nepracovali a statek pomalu rozebírali. Když došlo dřevo, topili vraty, potom i trámy. Vystěhovali je až v roce 1993, kdy jim Březnice, pod kterou statek spadal, našla náhradní bydlení. Jediné, co si tatínek přál, bylo, aby mohl zemřít doma, na svém rodném statku. Bohužel oprava byla natolik zdlouhavá, že už se toho nedožil, zemřel roku 1995. Nejhorší je, když ztratíte domov.“

Jarmila Kovářová byla v únoru roku 2015 vyznamenaná ministrem obrany Martinem Stropnickým za účast v odboji a odporu proti komunismu. „Jen jsem mu řekla, že doufám, že naše děti nebudou muset prožívat to, co jsme prožili my. Strachu z budoucnosti jsem se nezbavila. Pan prezident Václav Havel byl filozof a myslel to dobře, ale nevím, co by tomu řekl dneska. Je tu totiž příliš mnoho lidí, kteří to dobře nemyslí.“