Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jiřina Kovářová (* 1946)

• narodila se 18. dubna 1946 v Olomouci

• vystudovala medicínu na Palackého univerzitě v Olomouci

• po absolutoriu pracovala na anesteziologicko-resuscitačním oddělení

• později působila v léčebně dlouhodobě nemocných a ústavech sociální péče

• zavedla změny, které rapidně přispěly ke zlepšení situace v ústavech

• po roce 1989 navázala spolupráci s rakouským ústavem Lebenshilfe ve Vorarlbersku

• přednášela na Vyšší odborné škole sociální a pedagogické v Kroměříži a ve Zlíně

• geriatr v kroměřížské Nemocnici Milosrdných sester sv. Vincence de Paul

Poválečný rok 1946 – rok nadějí, rok nových začátků. Ale také rok obav, nejistoty. „Přivést do této doby dítě je šílenství!“ tvrdili mnozí. Docentu Eduardu Manďákovi, právníkovi po pěti letech propuštěnému z vězení, a jeho ženě Františce se přesto narodila druhá dcera Jiřina. Na svět přišla 18. dubna 1946 v Olomouci. Prožívala šťastné a klidné dětství. V Olomouci vystudovala Střední všeobecně vzdělávací školu, což je ekvivalent dnešního gymnázia.

Lovci mikrobů rozhodli

V průběhu studia se Jiřina rozmýšlela nad tím, jakou profesi si vybere. Rozhodování to pro ni nebylo jednoduché, protože měla všestranné zájmy. „Jednoho dne mi můj tatínek donesl knížku, doteď si to pamatuju, i když ji nemám a nevím, kam se poděla. Napsal ji Paul de Kruif a jmenovala se Lovci mikrobů. Od té doby jsem věděla, na jakou školu se přihlásím a co budu chtít dělat,“ vypráví Jiřina Kovářová, která medicínu studovala na dnešní Palackého univerzitě v Olomouci. Studium bylo obtížné, přesto na něj vzpomíná v dobrém. Pochvaluje si například, že přednášky nebyly povinné.

K Jiřininu vysokoškolskému studiu se vážou krásné vzpomínky – vzpomínky na první studentský parlament, jehož prvním prezidentem se stal její spolužák Pavel Lukl. „Na jednu nádhernou studentskou akci, která se odehrávala v květnu ‘68, jsem celý život nezapomněla. Byl to studentský majáles, kdy za krále majálesu byl zvolen spisovatel Josef Škvorecký.“

Po studiu Jiřina nastoupila jako lékařka na anesteziologicko-resuscitační oddělení v malé okresní nemocnici. Obor anesteziologie a resuscitace byl tehdy ve svých počátcích. Nikdo o něm příliš mnoho nevěděl – ani lékaři, natož veřejnost. „Ten obor byl tehdy opravdu v plenkách a až první seriál Jaroslava Dietla Nemocnice na kraji města ukázal jednu z lékařek, které na ARU pracují,“ vzpomíná Jiřina Kovářová. 

Podmínky, ve kterých začala pracovat, byly nepředstavitelně složité. Chyběly pomůcky, nikdo neznal nové postupy. A tak začala ve svém volnu jezdit do Ústřední vojenské nemocnice v Praze, která byla jako jedna z mála moderně vybavená. Tam se učila nové metody, které potom přenášela do okresní nemocnice. Patří mezi ně například dnes běžná epidurální anestezie. „Ale tenkrát to nedělali nikde, jen v jedné z velkých pražských nemocnic. Tento postup jsem přenesla tady na malou okresní nemocnici a rozšířil se potom po celé republice a dnes je to zcela standardní postup.“ Po patnácti letech byla nucena své pracoviště, které milovala a které dostala na úroveň nejlepších nemocnic, opustit. Nebylo to pro ni jednoduché. Vychovávala dvě děti, žila s druhým manželem. Dostala se do sféry sociální péče.

Proměna atmosféry v ústavech

Přestože to pro Jiřinu bylo velmi psychicky náročné, rozhodla se, že se nové výzvě postaví čelem. „Tak jsem se rozhodla, že nakonec to budu já, kdo jim bude pomáhat, a našla jsem v tom spoustu krásného a hlavně spoustu úkolů před sebou, které pomaličku jde plnit a dělat to jinak, než jak jsem to všechno viděla těma prvníma očima.“ Problém byl především v tom, že o této části medicíny neexistovaly žádné materiály, a tak neměla z čeho čerpat. Byla přesvědčená, že systém, který v sociálních zařízeních funguje, je zastaralý a je ho potřeba změnit. „Neměla jsem se čeho chytnout. Všichni mě přesvědčovali, že tak, jak se to dělá teď, se to dělá celou dobu a jinak to nejde. Nic jiného ani není možné. Já jsem pořád tak vnitřně tušila, že se to dá dělat jinak, že to může být jinak. Jenže jsem nevěděla, jak na to a co je vlastně správně,“ vysvětluje pamětnice.

Jiřina začala působit v několika zařízeních; spadaly mezi ně Zdislavice, Zborovice, Kvasice, … První změny zavedla na zámku ve Zdislavicích. Docílila toho, že se svěřenci ústavu začlenili mezi vesničany, kteří je postupem času přijali. „Ale byly ústavy, kde bylo ponuro a smutno, kde vládla úplně jiná atmosféra a kde se musely řešit i vážné prohřešky personálu, o kterých je těžko mluvit, protože je to bolestné.“

Rozhodla se změnit i atmosféru v ústavech – nechala je nově vymalovat a vyzdobit. Především však změnila přístup ke svěřencům. „Když jsem nad životem těchto postižených lidí přemýšlela, tak jsem si řekla, že jsou vlastně úplně stejní jako my zdraví.“ Svěřenci ústavů změny vítali kladně, ne však všichni zaměstnanci.

A tak se díky ní svěřenci poprvé v životě viděli v zrcadlech, která nechala přinést. Poprvé měli možnost jíst příbory. A mnozí z nich měli možnost seznámit se s vesničany. Tam ale nastával další problém: vesničané se svěřenců mnohdy báli. „Nejsou v podstatě zlí. Jsou v podstatě hodní a umí oplácet dobro dobrem a lásku láskou.“ Rozhodla se, že zajistí svěřencům nějakou činnost. Někteří začali pomáhat v kuchyni, jiní v zahradě, další s úklidem. Začali jezdit na výlety. Díky těmto opatřením spotřeba léků klesla o polovinu.

Jiřina se musela potýkat i s nepochopením krajských orgánů. Většinu změn však dokázala racionálně odůvodnit. Mezi největší změny patřila koedukace ústavů – sloučení ženských a mužských ústavů. Tentokrát byl odpor nadřízených a jejich nepochopení větší. „S konceptem koedukované péče jsem zajela na tehdejší ministerstvo práce a sociálních věcí. Objednala jsem se u náměstka a snažila jsem se vysvětlit, proč bych to takto chtěla zkusit. Ten člověk tehdy vůbec nechápal, o čem mluvím, a proč to chci dělat. Protože chci, aby tito lidé žili co nejvíce normálním způsobem života.“

V domovech pro seniory jsou lidé doma, ne v nemocnici

Jiřina pracovala i v domovech pro seniory, kde byly podmínky lepší než v ústavech pro postižené, přesto nebyly ideální. I tam se rozhodla leccos změnit. Režim v domovech důchodců silně připomínal nemocniční režim, rodinní příslušníci měli možnost návštěv jen dvakrát týdně. „Mně to připadalo nenormální. Jestliže mám babičku v domově, tak je tam doma, jenom nežije na své původní adrese.“ Jiřina začala razit termín kontinuální návštěvy – návštěvy kdykoli v přijatelnou dobu.

V té době existoval seznam tzv. kontraindikace pro přijetí do domova důchodců. Byl to seznam 37 nemocí, pro které senioři nemohli být přijati. Jeho logiku Jiřina nechápala, domnívala se, že právě tito lidé péči a pomoc potřebují. Až prostřednictvím ministerstva sociální péče se jí podařilo zrušit 35 nemocí ze seznamu. Výjimkami byli pouze psychicky nemocní lidé a alkoholici. Věděla však, že i pro ně musí vzniknout nějaký ústav. Toto byl nejtěžší úkol, před který se Jiřina postavila. Jeho plnění jí trvalo téměř patnáct let, ale povedlo se. Tento speciální ústav vznikl a jemu podobné ústavy dodnes fungují.

Postavila se i proti zákazu požívání alkoholu v domovech důchodců. Tento zákaz však byl dán zákonem, proto musela vymyslet, jak donutit politiky zákon přepsat. V rámci politického bufetu a rozhovorů se obrátila na politiky: „Vám by stačila jenom maličkost, kdybyste ve znění toho zákona, kde je v nemocnicích a ústavech sociální péče, vynechali a zrušili tu část ,a v ústavech sociální péče‘. A ono se to stalo.“

Jiřina rovněž přednášela seniorům. Když poté začal v Přerově doc. Šipr první Univerzitu třetího věku, nadchlo ji to. Roku 1988 zorganizovala Akademii třetího věku. Ačkoli se nechala inspirovat doc. Šiprem, vytvořila si zcela vlastní systém: tři roky po sobě probíhal cyklus dvanácti přednášek. Sehnat posluchače problém nebyl, složitější bylo sehnat přednášející, kteří budou přednášet zadarmo. Po třech letech organizaci přenechala dalším lidem, Akademie třetího věku se v Kroměříži ujala a probíhá dodnes.

Vzájemná spolupráce s Rakouskem a založení poradny

Po roce 1989 navázala Jiřina kontakt s rakouským ústavem Lebenshilfe v rakouské spolkové zemi Vorarlbersku, kam napsala dopis a následně přišla pozvánka. Měla tak možnost porovnat systém fungující v Rakousku se systémem, který zavedla u nás. „Mně to tehdy přišlo úplně báječné. Přišlo mi, že je tak blízko za hranicemi, že mentalitou jsme si poměrně blízcí, že jsem si říkala, tak takhle by to u nás při troše dobré vůle mohlo jít taky.“

Následně Rakušané navštívili Československo. Obě strany se domluvily na vzájemné spolupráci, a to formou výměnných pobytů. Výprava třiceti Jiřininých svěřenců tak měla možnost strávit čtrnáct dní v Alpách. Pro postižené to byl první zážitek tohoto typu.

Při restitucích byla většina budov, které za minulého režimu sloužily jako sociální zařízení, navrácena původním majitelům. Svěřenci byli přestěhováni do nově otevřeného zařízení.

Mezi lety 1999 a 2002 fungovala Jiřinou vymyšlená a založená poradna pro seniory. Popudem pro vznik této poradny byl rok 1999 – Mezinárodní rok seniorů. Jiřina byla okresním tiskem požádána, zda-li by nemohla, jakožto geriatr, přispět nějakým článkem. Souhlasila a její článek si získal takovou popularitu, že v průběhu celého roku psala Okénko (nejen) pro seniory, v němž rozebírala nejrůznější zdravotnická témata. Ohlas veřejnosti byl veliký. S touto problematikou seniory ani jejich příbuzné do té doby nikdo tímto způsobem neseznamoval. Proto Jiřina otevřela poradnu pro seniory – zdravotní a sociální poradenství. De facto suplovala praktické lékaře, seniorům poskytovala informace o nemocích, které se jich týkaly, například o Alzheimerově chorobě, o rakovině nebo třeba jen o problémech s krevním tlakem. Především jim však poskytovala psychickou podporu a vědomí, že se se svými problémy konečně mají na koho obrátit. Pro tuto svou dobrovolnou činnost si vytvářela brožurky a letáky.

Ve svém volném čase také přednášela na Vyšší odborné škole sociální a pedagogické v Kroměříži a ve Zlíně. Studentky a studenty, kteří se připravovali na povolání pracovníků v oblasti ústavní péče, obohacovala o zkušenosti z praxe. Žáci totiž byli vzděláváni pouze teoreticky, a to na základě zastaralých učebních pomůcek. Jiřina proto vymyslela nový obor: zdravotní nauky. Do řad studentů vnášela povědomí o nemocech, o nichž se to té doby neučili, například o epilepsii a astmatu. Její přednášky zahrnovaly i poučení o anatomii. Připravovala žáky na život v ústavech sociální péče a předávala jim své osobní cenné zkušenosti.

Po patnácti letech práce v oblasti sociálních služeb dostala Jiřina nabídku pracovat jako geriatrička v kroměřížské Nemocnici Milosrdných sester sv. Vincence de Paul. I tam se jí podařilo zavést několik změn. Podporovala metodu mokrých převazů, která se začínala praktikovat ve světě. Díky tomu pomohla řadě pacientů, jejichž rány byly považovány za chronické a nevyléčitelné.

Již v důchodovém věku začala Jiřina pracovat na interním oddělení v Psychiatrické léčebně v Kroměříži. „Najednou se propojily ty dva světy. Dost často se potkávám v tomto prostředí se svými bývalými svěřenci. Po letech se poznáváme, máváme na sebe, objímáme se a těšíme se, že jsme se zase setkali.“

Dnes již téměř sedmdesátiletá dáma stále pracuje na plný úvazek jako internistka v Psychiatrické léčebně a k tomu slouží noční směny v Nemocnici Milosrdných sester. Kromě toho aktivně sportuje – lyžuje, jezdí na běžkách, miluje vysokohorskou turistiku, cestuje po celém světě (letos byli i s manželem v USA, loni v Izraeli, rok předtím na Islandu, …). Pokud nemá víkendovou službu, jezdí na chalupu, kde se stará o zahradu a sad. Má velice ráda umění, pravidelně chodí na koncerty a do divadla. Spoustu času věnuje své dvouleté fence. A výborně vaří.