Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavla Kováčová (* 1913  †︎ 2013)

Pro Žida je každá doba složitá

  • narozena 15. července 1913 v Krakově v židovské rodině
  • stěhování do Prahy, kde vyrostla
  • 1939 – svatba s Pavlem Weiszem, společně v odboji
  • 1940 – narození dcery Evy a v roce 1942 syna Pavla
  • únor 1942 – odložen nástup do transportu do ghetta Terezín na říjen 1942
  • od podzimu 1942 se s dvěma dětmi a manželem schovávali v Praze
  • prosinec 1942 – přes Maďarsko útěk na Slovensko k manželovým příbuzným
  • po celou dobu války se skrývala s dětmi na Slovensku, krátce v ghettu v Lučenci
  • pomáhala stejně jako manžel slovenskému odboji, příprava SNP
  • v lednu 1945 osvobozeni na Slovensku, narození dcery Nataši
  • v létě 1945 se celá rodina vrátila do Prahy
  • 1946 – změna příjmení z Weisz na Kováč
  • práce ve školství, v administrativě, jako korepetitorka
  • roku 1968 manžel zemřel
  • po prověrkách roku 1970 vyloučena z KSČ
  • zemřela 4. září 2013

Rozhovor, který před několika lety poskytla dokumentaristovi Paměti národa tehdy třiadevadesátiletá Pavla Kováčová, je fascinující – nejen z hlediska událostí, které během svého dlouhého a pestrého života prožila, ale i pro svérázný způsob jejich líčení. Není divu, že setkání zakončila hrou na klavír – vášnivá klavíristka tehdy přehrála několik písní Jaroslava Ježka, které možná v mládí slýchala v interpretaci jejich autora.

Nejsme zbabělí, musíme bojovat

Narodila se v polském Krakově, který byl tehdy součástí rakousko-uherské monarchie, 15. července 1913 jako Paula Estereicherová. Svou rodinu, v níž vyrůstaly čtyři děti, líčí jako ortodoxní. „Měli jsme košer domácnost, extra nádobí na maso, extra na mléko, šábes jsme drželi. My děti jsme ale i o šábesu zlobily, kopaly jsme se pod stolem. Však nás pak tatínek také seřezal, ale až v neděli, o šábesu to nešlo,“ směje se pamětnice. Rodina se brzy přestěhovala do Prahy, kde pamětnice vyrostla. Otec zřídil továrnu na výrobu čokolády a aktivně se zapojil do židovského života v Praze – stál u vzniku několika podpůrných židovských spolků a byl členem předsednictva Židovské obce v Praze.

Během třicátých let do Československa přicházeli uprchlíci z Německa, především Židé. „I když vyprávěli, nikdo jim nevěřil. Přece nemůže být tak zle,“ vzpomíná Pavla Kováčová a dodává: „Otec se dokonce jel podívat do Palestiny, chtěl, abychom odjeli. My jsme mu tehdy oponovali, že nejsme zbabělí, že musíme bojovat. Takoví vlastenci a volové jsme byli.“ Ačkoli rodina měla připravené dokumenty i finanční rezervy, k cestě do Palestiny se tehdy nerozhodla. Důsledky podcenění situace pocítila brzy – otec, který měl polskou národnost, a bratr pamětnice Max byli na začátku války zatčeni, deportováni do Ostravy a následně do tábora ve Slezsku. Zatímco bratr utekl s falešnými doklady na Slovensko, otec byl v táboře zastřelen. Maminka a sestra pamětnice, stejně jako mnoho dalších příbuzných, zahynuly v koncentračním táboře.

Nikam nepůjdeme, ale utečeme

Pamětnice se jako studentka přidala ke studentskému komunistickému spolku. „Podstatné bylo to, že byli proti Hitlerovi, a ne že to byli komunisté,“ vysvětluje. Prostřednictvím bratra Maxe se seznámila s Pavlem Weiszem, matematikem a učitelem z Lučence, který byl aktivní a přesvědčený komunista. Díky němu se zapojila do odboje. V roce 1939 se vzali a o rok později se jim narodila první dcera Eva. „V kočárku jsem pak pod matrací vozila letáky. Chvíli jsem pracovala v továrně v Orionce, kde jsem předávala informace. Fungovala jsem vlastně jako spojka komunistického vedení s dalšími skupinami. O tom jsem se ale dozvěděla až po válce,“ líčí Pavla Kováčová. V únoru 1942 dostala rodina Weiszových předvolání do transportu. Kvůli těhotenství pamětnice, která čekala druhé dítě, se však deportace měla odložit na říjen. „Manžel rozhodl, že nikam nepůjdeme, ale utečeme. Všechno měl promyšlené, byl předvídavý a díky němu jsme tu,“ přiznává.

Několik měsíců se díky pomoci domovnice schovávali v Praze v domě v Šafaříkově ulici, který postupně opouštěli židovští nájemníci. Později muž odjel s dětmi do Budapešti, kam měla přijet i paní Pavla s falešnými doklady. Cestovala tehdy na pas patnáctileté dívky: „Muž rozhodl, že pojedu na Silvestra, kdy budou všichni opilí. Strach jsem měla hrozný, ovázala jsem si tvář i jedno oko, ale vyšlo to.“ S manželem a dětmi pak odešli do Lučence, jihoslovenské obce připojené v roce 1939 k Maďarsku, kde žili u manželových příbuzných. Pavel Weisz se i tam zapojil do odboje, ale brzy ho odvedli do pracovního tábora v Maďarsku, kde strávil asi devět měsíců. Pamětnice se dvěma dětmi tak zůstala sama jako ostatně většinu války. „Manžel byl buď u partyzánů, nebo v ilegalitě, případně v pracovním táboře. Ale byl to mistr útěků a poradil si v každé situaci,“ popisuje Pavla Kováčová. „Když jsem se kvůli udání dostala i s dětmi do ghetta v Lučenci, po nějaké době se tam objevil a všechny nás suverénně, před zraky stráží, vyvedl ven. Zamával nějakým papírem, poručil mi, abych přivřela své židovské oči, neohlížela se a šli jsme,“ líčí jednu z příhod.

Buď zticha, nebo nás zabijí

Po obsazení Maďarska v březnu 1944 se situace zhoršila, a Weiszovi proto přešli na Slovensko, kde se měli schovat. „Převaděč nás vedl, měli jsme se plazit a být v naprostém klidu. Najednou malý syn zavolal: ‚Vonat!‘ To je maďarsky vlak. Bylo to jeho první slovo, ale já jsem ho hned okřikla: ‚Budeš zticha, nebo nás zabijou!‘ To mi dodnes vyčítá,“ svérázně líčí dramatickou událost Pavla Kováčová. Na Slovensku se její manžel i sama pamětnice zapojili do příprav Slovenského národního povstání – Pavla Kováčová pomáhala rozvážet zbraně, které získávali v opuštěných kasárnách, její manžel se dostal do styku s partyzánskými jednotkami, jež na území operovaly. Manžel sice získal falešné doklady na jméno Kováč, na Slovensku velice rozšířeném, přesto se pamětnice se dvěma malými dětmi musela skrývat, putovat z místa na místo a žít u cizích lidí ve strachu před udáním a vyzrazením. Nejraději vzpomíná na dobu, kterou strávila u evangelické rodiny Miadokových v obci Mládzovo na středním Slovensku. Díky pomoci této rodiny a souhře náhod se konečně v lednu 1945 rodina dočkala osvobození.

Tehdy se také rodina, která se v roce 1945 rozrostla o třetí dítě, o dceru, opět sešla. Několik měsíců strávili v Kostolné Baště, odkud pocházela matka Pavla Weisze, a v létě 1945 se vypravili do Prahy. Návratu arizovaného majetku se však nedočkali: „Arizátor továrnu prošustroval, a než se to vyšetřilo, přišlo znárodnění a byl konec.“ Pamětnice po válce vstoupila do komunistické strany. „Řekli mi: ‚Když jsi odbojářka, tak musíš být komunistka!‘ Zároveň jsem nepřestala být pevně věřící katoličkou, což mi často otloukali o hlavu,“ usmívá se Pavla Kováčová. „Ze strany mě pak vyškrtli po prověrkách v roce 1970, protože jsem nesouhlasila s okupací v roce 1968.“ Její manžel, přesvědčený komunista, zemřel v roce 1968 a pamětnice věří, že k jeho smrti přispělo i zklamání z invaze vojsk Varšavské smlouvy. Velmi těžce kromě okupace nesla i antisemitsky vedené procesy v padesátých letech. „Rudolfa Slánského jsme znali a bylo nám jasné z jeho projevu v rozhlase, že ho zlomili, protože mluvil jako někdo úplně jiný,“ vzpomíná a výstižně dodává: „Pro Žida je každá doba složitá.“

Aby uživila tři děti, přibírala si kromě zaměstnání ve školství různé další práce, překládala. Syn v roce 1977 emigroval a dnes žije v USA. Aktivní zůstala Pavla Kováčová i v nejvyšším věku – svou celoživotní zálibu, hru na klavír, uplatnila jako korepetitorka, malovala obrazy, pořádala výstavy a založila Sdružení židovských vojáků a odbojářů. Funkci předsedkyně sdružení dnes vykonává její dcera, Eva Benešová. Pavla Kováčová zemřela 4. září 2013 a je pochována na novém židovském hřbitově v Praze.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století