Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Koubková, roz. Hejzlarová (* 1928  )

Na zemi jutový matrace a ranec vedle sebe, ve kterým jsem se vůbec nevyznala. A nějakou deku a polštář

  • narozena 3. září 1928 v Náchodě
  • maminka pocházela z židovské rodiny a tatínek z velmi věřící katolické rodiny
  • sestra Hana byla pokřtěná, Evu nechal tatínek zapsat do židovské matriky
  • v květnu 1943 šla jako jediná z rodiny do Terezína
  • jako dívka smíšeného židovského manželství byla ušetřena transportu na východ, v Terezíně ale strávila dva roky
  • tatínek byl nasazen na práci do Německa a maminka do Prahy na Hagibor, kde se loupala slída
  • maminka přišla do Terezína v únoru 1945, osvobození se dočkaly společně
  • po válce se všichni vrátili do Náchoda
  • v roce 1949 se provdala a měla dva syny
  • celý život žila v Náchodě a v roce 2008 oslavila 80. narozeniny

Od dětství až k Terezínu

Eva Koubková, rozená Hejzlarová, se narodila 3. září 1928 v Náchodě. Její rodiče měli v Náchodě cukrárnu. Maminka pocházela z židovské rodiny a tatínek byl z věřící katolické rodiny. Jejich rodiče nebyli moc rádi, že se chtěli vzít. Na svatbě jim nikdo nebyl, ani z tatínkovy, ani z maminčiny strany. Brali se v Praze na Staroměstské radnici.

Eva měla sestru Hanu, která byla o devět let starší. Když se narodila, rodiče ji nechali hned pokřtít. A když se později narodila Eva, tatínek ji nechal zapsat do židovské matriky. A řekl: „Prostě jedna bude tak a tak. Je to taková holka černá okatá a mamince to bylo celkem tenkrát jedno, možná byla ráda. To já nevím. Kdybych byla pokřtěná na katolickou církev, tak jsem byla toho všeho ušetřená. Ale naši mě dali pokřtít v roce 39, no ale to prostě už bylo zbytečný. Tak moje sestra byla katolička, vzala si zase křesťana a byla úplně toho všeho ušetřená. Nevím, jestli by někdy na ni třeba časem taky se něco nevztahovalo… Takže jsme byly každá z jinýho těsta… z jednoho těsta, ale jiný příchutě.“ [35:28]

Asi v pěti letech dostala paní Eva černý kašel a maminčina sestra si ji vzala k sobě do Berouna. Tam zůstala skoro celých pět let. „Teda vozili mě na každý svátky a na prázdniny domů. A vždycky, když jsem se vrátila, tak seděla jsem v koutku a poplakávala jsem a teta říkala: ,Tak jestli se ti stejská, tak pojedeme do Náchoda.‘ Ale já už jsem tam zase měla takový ty svoje. A měla jsem je strašně ráda, tu tetu s tím strejčkem.“ [1:30]

Když začaly platit norimberské zákony, jednoho dne strýček řekl: „Eva musí do Náchoda, vypadá to hrozně!“ [2:03] Odvezli ji tedy do Náchoda a strýček s tetičkou byli jedni z prvních, kteří šli potom přímo do Polska. Zahynuli někde u Lodže. „No a to jsem pak byla teda doma, do školy jsem chodila v Náchodě asi čtrnáct dní a paní ředitelka řekla: ,No, Evičko, nemůžeš sem chodit, protože…to nejde no.Ještě pak mně maminka nebo naši sehnali, v Hronově mě zas ještě vzali do školy, takže jsem jezdila do Hronova. No a tam asi taky tři neděle, asi si to někdo taky nepřál, no. Tak jsem přestala chodit i do toho Hronova. Pak jsem chodila na hodiny, abych úplně nezblbla. Tady na Novým Světě byli Bandlerovi, byli to taky Židi a ta Irenka stihla ještě odmaturovat, a tak jsem k ní chodila každý ráno a ta mě učila. Taková byla křehká. Taky se nevrátila potom, nikdo z nich se nevrátil. No a tak k tý jsem chodila na hodiny. To jsem začala nosit už tu hvězdu taky, vždycky jsem nějakou knížku na tom měla, protože jsem se za to styděla strašně. To bylo v roce čtyřicet dva, ti šli zase už do transportu. Tady bydleli nějaký Patákovi a ta se teda nebála paní učitelka Patáková a k tý jsem taky chodila. No, ale pak nakonec už to taky nešlo, protože to víte, jak ten režim hold… Tak někdo řekl: ,Ta holka chodí k tý učitelce.‘ … No, tak pak jsem, pak nevím, pak už jsem asi nějakej čas byla doma a v roce čtyřicet tři jsem šla v květnu do toho Terezína.“ [2:45]

 Transport a příchod do Terezína

Když v prosinci 1942 odcházel transport Židů z Náchoda, byla paní Eva v nemocnici, protože jí operovali slepé střevo. V květnu 1943 se ale musela s rodiči rozloučit, protože přišlo nařízení, že musí odjet do Terezína. V té době jí bylo čtrnáct let. „A asi čtrnáct dní jsem byla v Praze ve Veletržním paláci, než nás tam byl celej ten vlak, než ho naplnili. To jeli pak už vlastně ti míšenci, ty děti těch míšenejch manželství. No různý ještě asi, bylo nás tam strašně moc. No a tam už jsem byla taková ztracená, víte. Protože už nás tam bylo hodně, nikoho jsem neznala vůbec. Na zemi ty jutový matrace taky jenom a já ten ranec vedle sebe, ve kterým jsem se vůbec nevyznala. A nějakou deku a polštář. No a tam jsme byli těch čtrnáct dní, než jsme odjeli. Pak přišel den a šli jsme pěšky… myslím, že to bylo to holešovický nádraží. A jeli jsme tam, no. A myslím, že ten příjezd do toho Terezína… no já jsem si to představovala… já vůbec nevím, jak jsem si to představovala. Oni to byli mladý lidi, nikdo skoro neplakal, byli tam i starší než já, ta mládež. A tak se jako bavili. A já jsem z toho byla… jsem si říkala: ,Jak oni se znaj, že spolu mluvěj?‘ No, já jsem tam neznala teda vůbec nikoho.“ [5:15]

Když přijela do Terezína, nejdříve ji dali do Hamburských kasáren na půdu. „Tam na mě přišlo prostě takový zoufalství. Já jsem si ho ani moc neuvědomovala, ale to ve mně myslím zůstalo, takovej pocit strachu a… jak bych to řekla…až do smrti… teda až doteď, taková ta ustrašenost.“ [7:22]

Po několika dnech ji přestěhovali do jiných kasáren, ta se jmenovala Drážďanská. Každá z kasáren v Terezíně měla své jméno. V Drážďanských kasárnách bydlela ve velké místnosti a s ní tam byla už jen samá děvčata. Bylo jich tam asi padesát. Seznámila se tam se svou přítelkyní Ritou Czabanovou.

Život v Terezíně

Eva začala jako jiné dívky pracovat v „Landwirtschaftu“ (v zemědělství). Pěstovaly se brambory, rajčata, řepa, mrkev, špenát nebo se sušilo seno. Vždycky i něco nacpala do punčoch, a když přišla na ubytovnu, rozdělila se s děvčaty. Celou zimu dívky rozhazovaly hnůj po poli. Pracovala v partě s Pavlou Kadlecovou, která byla asi o tři roky starší a při práci jim vyprávěla prvorepublikové filmy.

Na oběd se z práce nechodilo, vracely se až večer. Když přišly, vyfasovaly chleba, margarín a cukr. S tím se i kšeftovalo. Když někdo potřeboval třeba ponožky, tak cukr vyměnil s někým, kdo potřeboval třeba pro rodiče víc jídla.

Z Drážďanských kasáren se pak zase stěhovala, tentokrát do Q 609. Ulice v Terezíně byly pojmenované buď Q nebo L. V říjnu 1943, když byla na Q 609, dostala Eva těžký kloubový revmatismus. Odvezli ji do nemocnice. Tam ji ošetřoval doktor František Fischer, kterého znala už z Náchoda. V Terezíně byl také její bratranec Evžen Kraus, který jako lékař pracoval na plicním. Když byla nemocná, staral se o ni. Nosil jí jídlo a vařil polévky, aby měla hodně síly a uzdravila se. Když byla v nemocnici ve Vrchlabských kasárnách, proběhlo v Terezíně v listopadu 1943 sčítání lidu. O tom slyšela jen z vypravování. Bylo hrozné počasí, celý den pršelo a hlavně staří lidé tam nastydli a umřeli.

Když se uzdravila, musela se zase přestěhovat. Tentokrát do L 414, kde byli míšenci. Říkalo se tomu Jugendheim. Dívky měly vychovatelku Uli Lažanskou. Ta večer děvčata učila, spíš by se dalo říci, že je vzdělávala. Vypravovala o spisovatelích a básnících. Když děvčata přišla večer z práce na ubytovnu, Uli je vždycky zklidnila a snažila se je trochu učit. Četla jim básně a učila písničky... Uli Lažanská se po válce domů nevrátila.

V roce 1944 měla děvčata napsat nějakou úlohu, básničku nebo vzpomínku ke Dni matek. Většinou to byl dopis mamince. V kanceláři pak vybrali ty nejlepší, přepsali na stroji, děvčata k tomu ještě namalovala obrázky a pak se to sešilo dohromady. Ke konci války si ten památníček Eva vzala a přivezla si ho domů.

Návštěva Červeného kříže

„Tak jednou byl v Terezíně, myslím, že to bylo teda v tom roce 44, když přijel Červený kříž do Terezína. A terezínský náměstí vyfešákovali, osázeli to tam zelení a koupili nový hrábě a lopaty a tam byl takovej altán, ten postavili a v tom hrála hudba. A přijela tahleta komise a to se nacvičovaly různý divadla. A já jsem byla vybraná, jmenovalo se to Broučci a bylo to teda nádherně secvičený, to jsem byla pak vždycky uvolněná na ty zkoušky. A to tam byl, já nevím jestli vám… dirigoval to Karel Ančerl a pak nějakej Hanuš Thein, to byl známej zpěvák… teď si nemůžu vzpomenout… no známý prostě lidi to byli. A mezitím tančily baletky, nevím, jestli by to dneska vůbec někdo dal… To byli samý vrcholoví umělci. A tak ty Broučci sami o sobě, to bylo nádherný. Tam seděla takhle na kraji… dělalo se to v tehdejší sokolovně, no ona tam ta sokolovna je ještě určitě pořád. A na kraji toho jeviště seděla Váva Schönová, ona pak byla v Izraeli herečkou, a ta tam seděla v takovým kroji, to všechno prostě dodali, to se tam šilo. Já jsem tam teda zpívala, ačkoliv vůbec jsem zpívat neuměla, a zpívali jsme Přijde jaro přijde. Jestli jste četla Broučky, tak tam vždycky bylo jaro, všechno kvetlo a tak vždycky začínalo. Jako Přijde jaro přijde. Ona četla a my jsme tam za kulisama zpívali Přijde jaro přijde, bude zase Máj…taková písnička hezká, dlouhá docela. Tak to jsme tam zpívali a to nás nacvičoval nějakej pan dirigent z Brna. No ono to vám bylo opravdu jak do Národního divadla, jenže v malým. No a ta Váva Schönová tam vždycky četla kousek z Broučků a tam byl ten výjev… jak spěj, jak se probouzej. A tak jsem v tom účinkovala taky. To je teda vzpomínka na to. To byla komedie strašná pro ten Červenej kříž, snad někde ze Švýcarska. Nevím, nepochopím, že na to naletěli jako… tak jestli tomu věřili, bůh sám ví.“ [20:17]

Dopisy a balíčky

Z domova dostávala Eva balíčky. Když si pro něj přišla, vždycky byl otevřený. Donesla ho mezi děvčata a tam se to obyčejně rozdělilo. V těch balíčcích dostávala z domu také sádlo, to pak většinou vyměnila za nějaké oblečení nebo za něco, co bylo potřeba. Dopisy z domu nedostávala. Ona ale psát mohla. Vždy jednou za tři měsíce mohla napsat povolených třicet slov. To vždycky psala: „Ich bin gesund. Es geht mir gut (Jsem zdravá. Daří se mi dobře.) Viele Grüsse und Küsse.  Eure Eva.

O tetě Jetty

Eva měla v Terezíně ještě starou tetu, která se jmenovala Jetty Goldschmiedová a pocházela také z Náchoda. „Od maminčiny maminky sestra to byla, ona už když šla do Terezína, tak jí bylo… teď nevím. No byla už stará. A ona byla umístěná… ona byla taková nevyrostlá, malá, měla hrb… hrozně maličká, svobodná stará ženská to byla. A byla umístěná, tomu se říkalo… (Zichenheim – pozn. ed.) jak byly ty šance, tak tam byly takový příšerný ubytovny. A tam tyhle starý lidi prostě nastěhovali a bylo jich tam strašný kvanta. A já jsem někdy za ní přišla, vždycky jsem si s sebou vzala nějakou kamarádku. Ona se jmenovala Jetty… teta Jetty a my jsme jí říkali Jettinka. A naši jí předtím každej den posílali oběd. Ona bydlela za náměstím, to byla židovská ulice, tam jsou nadační domy, byla tam synagoga a tam jsou takový dva nadační domy a tam ona teda bydlela. A každej den jí teda naši posílali obědy. A když jsem já za ní přišla, tak ona mně tam teda strašně vyčítala a nadávala, proč jí máma neposílá obědy. Zlobila se na ni, že si to s ní vyřídí. No, ale ona tam pak zemřela. Protože to byly, já nevím stovky lidí… a všichni strašně starý a blázni, víte… No, řev tam byl. Mně to tam někdy přišlo k smíchu. Ne, abych nad ní brečela. No a když mi řekla: ,Proč mně neposílá máma obědy,‘ tak já jsem se musela tomu smát, říkám: ,Já jsem ti tadyhle něco přinesla.‘ ,To není oběd!‘ No, oni to, co třeba druhejm přidali, tak to těmhle lidem ubrali, protože se jich potřebovali zbavit že jo.“ [45:38]

 Hygiena, nemoci, blechy, vši a štěnice

V Terezíně bylo také hodně havěti. Každý měsíc se chodilo na prohlídky kvůli vším. Každý se vždycky bál, aby mu je nenašli, protože jinak by ho ostříhali skoro nebo úplně dohola. Eva ale vši nikdy neměla  Nepříjemné byly také blechy a v létě, když začalo být teplo, bylo hodně štěnic. Někdy si děvčata vzala slamníky a šla spát na dvůr, ale tam zas běhalo hodně myší. Někdy našly až tři sta štěnic za noc. „Ale člověk si na to zvykl, že jste viděla štěnici, šla, zamáčkla a bylo to.“ [53:15]

Asi jednou za čtvrt roku dostal člověk lístek – poukázku na sprchování s teplou vodou. Lidé se sprch báli. Sice nikdo nevěděl, že s transporty odcházejí lidi prakticky do plynu... „Ale něco se muselo vědět, protože jednou za čas se dostala poukázka na sprchování, kde byla jedna sprcha vedle druhý, a tam byla vždycky panika. Nikdo nechtěl jít první do těch sprch. Takže se něco vědět muselo.“  [83:53]

V Terezíně byly všelijaké nemoci, hlavně infekce. „Ta epidemie tyfu, ta byla nějak na jaře roku 43. A to opravdu bylo hrozně krutý no, protože spousta lidí umřelo a hodně z těch mladejch taky, že. A většinou ty holky, to pak byly i se mnou na tom L 414. Když se uzdravily, úplně přišly o vlasy a pak jim všem narostly krásný, kudrnatý vlasy. A já jsem bydlela na kavalci s nějakou Helgou Jukrovou, to byla z Ostravy dívka, a ta, právě když já tam přijela, tak ona byla po tom skvrnitým tyfu. Jako já stará. Jinak u nás pak tam nebyl skvrnitý tyfus. Ale potom tam vypuklo… to nevím, v kterým to bylo roce… asi 44… ta encefalitida, nějakej zánět mozku. Prostě bylo to taky těžká nemoc, bylo to infekční, docela se to tam šířilo. No a tam vyklidili tenkrát sokolovnu, v tý se pak hrály pozdějc ty divadla. A tam prostě dávali ty nemocný s tou encefalitidou. Tak to nebyla hezká nemoc. Ono tam bylo těch infekcí strašně moc. Strašně moc. Hlavní taková nemocnice, to byly Vrchlabský kasárna. Všechny ty kasárna v Terezíně měla nějaký svý jméno, že jo. Tak tyhle Vrchlabský, ty byly určeny jenom… jenom nemocnice to byla… lůžková. Tak se tam snažili, jak mohli, no. Byly tam ty nejlepší kapacity, protože se tam sešly strašný kvanta dobrejch lékařů, a nejenom lékařů, prostě ta inteligence tam byla. A proto to tam všechno bylo takový snad k přežití, víte. Protože se snažili… tam v tý hrůze třeba tomu nějak pomoc. Někdo si řekne, že se tam hrálo divadlo nebo muzika, ale to bylo u těch všech hrůz a nemocí… Prostě to vedení toho Terezína, ty si toho asi zatím nevšímali, protože věděli… ať se ty lidi vyblbnou, ať se vyřáděj, že se jich stejně časem zbavěj.“ [48:23]

O transportech

Bylo to ohrazený, to náměstí bylo zaplocený neviditelně, nějakejma prknama. A já jsem se s těma Němcema, akorát vždycky bylo něco takový… registrace a to jste musela jít na tu komandaturu a to ve vás byl vždycky strašnej strach, jo, protože oni tam seděli za těma stolama a nevěděli jste, co si tam píšou, a to bylo vždycky většinou před těma transportama To si neumíte představit. Ty transporty, to bylo vždycky něco strašnýho. To se vždycky rozkřiklo, to víte, že tam taky bujel nějakej takovej podzemní… nebo nějaký ty… drby… nebo něco se doneslo třeba od četníků, protože tam na těch polích a kolem hlídali četníci. A to se rozneslo třeba, že půjdou transporty, a to jak se tohle rozneslo, tak během třech dnů, ty transporty už rozdávaly pozvánky. Nikdo nevěděl, kdo tu pozvánku dostane. Ale pak se jako zjistilo… nebo se vědělo, že míšenci… dívky jsou toho zatím ušetřeny. A to pak vám chodily ty pozvánky a ty lidi si museli sbalit zas to zavazadýlko, který měli, a šli opět do těch Hamburskejch kasáren, protože tam byla vlečka až zezadu, kolejová… vlaková. A tam jsme šli někdy pomáhat těm lidem nebo pohlídat ty děti a to vám, jako kdybyste… já to řeknu v malým… třeba na nádraží v tý hale… bylo k nepropadnutí lidí. A teď na zemi uzlíčky s dětma, jo? Malý děti, větší děti, starý lidi. Nářek takovej… A tam už se nesmělo k tý vlečce. A oni vyvolávali ty čísla, to jste vždycky byla jen číslo, a teď to bylo jako do těch vagonů… to byly ty, vykládky se tomu říkalo… nákladní vozy. A to je hnali do toho, že tam byli jako herinky a ty malý děti… no to prostě… i nemocní. Opravdu… tam máma nad tím uzlíčkem, protože tam šla i třeba těhotná ženská, vždycky se tomu nedalo zabránit. A tak to bylo teda hrozný. A pak po těch transportech se vždycky trochu vylidnilo. Protože to šlo vždycky tak pět až sedm tisíc lidí. A teď třeba někdo i z toho pokoje a teď tam byly ty postele, ty kavalce prázdný. To bylo… takový to bylo smutný ty transporty, to bylo strašný. Oni věděli, že někam jdou, ale přesně nikdo nevěděl, že jdou de facto na smrt většinou, že. Vždyť já když přišla do Terezína, v tom roce 43, tak tam bylo šedesát tisíc lidí. To bylo opravdu… já nevím… městečko asi pro sedm tisíc. A když si představíte těch lidí tam nahňácanejch, že…To se tam proudilo jak… to prostě tam bylo jak v hemžírně. A když potom pak ty transporty poslední odjely, tak  to bylo… no to už jsem tam pak skoro nikoho nepotkávala.“ [78:40]

Maminka v Terezíně a konec války

Maminka paní Evy přijela do Terezína v únoru 1945. Předtím byla nasazená na práci v Praze na Hagiboru, kde se loupala slída. Tatínek musel zas na práci do Německa.

Když válka končila, Němci zmizeli. „Najednou byli pryč během tejdne. To jsme tam ale všechny byli, protože se nesmělo nikam… tak kdo utek, utek. Ale ti prostě zmizeli ti Němci… jak pára nad hrncem. A pak tam přijeli Rusové, ti nás tam osvobodili. To byl… no, to byl taky zážitek. Protože teď tam vznikla taková… k tý cestě se hrnula kvanta lidí, prostě že jedou osvoboditelé.  Jeli ty Rusové, ale ty nás moc jako… oni asi nevěděli ti vojáci, co je to vítá za lidi. No, tak… a pak to tam teda uzavřeli kvůli nemocem, protože v tý době tam bylo strašně mnoho skvrnitýho tyfu, protože to tam přinesly ty pochody smrti. No, tak to ještě ty pochody smrti… to bylo snad to nejstrašnější, co člověk viděl. To fakticky šel takovej štrúdl lidí odněkud, úplně v hadrech, bosi, tam padali mrtví. A ty přinesli ten skvrnitej tyfus a na to tam právě po válce zemřelo v Terezíně hodně lidí. My jsme právě s tou Ritou taky v těch kasárnách, co oni je jako pokládali… Ti snad jen dostávali trochu napít, protože by jim bylo zase strašně špatně. A tak jsme tam mezi nima chodili, víte, jako jim posloužili… třeba přikryli nebo něco podali. A pak to bylo zakázaný, protože de facto asi osmdesát procent z nich mělo ten skvrnitej tyfus. No, pak to tam zavřeli teda. Já jsem se dostala teda domu s tou maminkou, ten pán jeden tam přijel pro svou manželku. Tak jsme jely domů, přijely jsme do Prahy, to byly ještě barikády, a až  pak asi za tři dny jsme jely domů.“ [85:25]

Po válce

Když přijely Eva s maminkou 13. května 1945 domů, tatínek ještě nebyl doma, asi za tři dny se teprve vrátil z Klettendorfu, kde byl na práci. Po návratu domů byl jejich byt docela prázdný. Spousta věcí se nenašla.

Paní Eva se v roce 1949 provdala a měla dva syny. Letos oslavila 80. narozeniny. Stále žije v Náchodě.

Jednou si napsala: „V tom Terezíně jsem prožila plný dva roky. No, nebyl to zdaleka nejkrutější koncentrační tábor, plynový komory se tam nestačily vybudovat. Pobyt tam však znamenal absolutní ztrátu možnosti rozhodovat o vlastním osudu a přitom byl naplněn sebezáchovným, až půdovým bojem o život. Znamenal trvalý pocit provizoria v každodenní blízkosti smrti, ztrátu těch, na které jsem si zvykla a měla je ráda. Ale vznikla zde přátelství, jaká mají jen stěží obdobu. Kruté strádání těla i duše a udržovaná naděje, nakonec i humor těch mejch blížících se sedmnácti let. Snad právě tyto skutečnosti vedly k záchraně života. A nebo každodenní modlitby mé maminky k Nejvyššímu za můj návrat domů.“ [17:07]

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století