Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kotyza (* 1923  †︎ 2021)

• narozen 11. listopadu 1923 u Lucka na Volyni, tehdejší Polsko

• do československé armády vstoupil 9. března 1944 v Rovně

• vojenský výcvik prodělal ve výcvikovém táboře v Besarábii

• na frontu byl nasazen ještě před Karpatsko-dukelskou operací na území Polska

• sloužil jako kulometčík u lehké průzkumné jednotky, hodnost vojín-četař, 1. brigáda čs. zahraničního armádního sboru v SSSR

• při bojích v Dukelském průsmyku byl raněn do hrudníku

• s osvobozeneckou armádou došel až do Prahy

• vyznamenání – Čsl. pamětní medaile, Čsl. medaile Za chrabrost

• po válce sloužil několik měsíců u pohraniční stráže, poté byl demobilizován

• pracoval jako lesník a zaměstnanec depa lokomotiv v Plzni

• zemřel 24. ledna roku 2021

Josef Kotyza pochází z rolnické rodiny volyňských Čechů. Rodiče vlastnili ve vesničce Hušča u Lucka malé hospodářství. Josef měl několik sourozenců. Navštěvoval místní polskou obecnou školu, protože česká škola byla pouze soukromá a na tu neměla rodina finanční prostředky. Po dokončení školní docházky pracoval na statku u rodičů až do roku 1944. Josef Kotyza vzpomíná, že složení obyvatelstva v jejich vesnici i v nedalekém městě Luck bylo národnostně velice pestré, ale nedocházelo k žádným konfliktům. Česká komunita v jejich vesnici byla poměrně malá, většina obyvatel byla polské národnosti. Velká byla i židovská  obec v Lucku. „Nedocházelo k žádným incidentům. Lidi si rozuměli. Národnosti nikdy nikdo nikomu nevytýkal.“ V jejich vesnici byl pouze jeden rozhlasový přijímač, a proto informovanost obyvatelstva o situaci před válkou byla minimální. Josef Kotyza hrál volejbal za místní obecní tým a v Lucku byl členem českého pěveckého kroužku, kde se naučil česky „Tam jsme se učili český písně a hymnu.“ Josef měl již od mládí zálibu v jízdě na koni, a proto také do armády vstoupil jako dragoun. Už jako kluk pozoroval se zájmem cvičení vojáků na cvičišti u Lucka, kde byly velké kasárny jezdectva a později i tankistů. Velmi hluboce Josefa zasáhlo obsazení Československa wehrmachtem v roce 1939 „Když jsme se dozvěděli o okupaci Československa, tak naše reakce byly velmi velmi vzrušivé.“  Když byla Volyň obsazena německou armádou, začalo v Lucku pronásledování Židů. Byl jim zabaven majetek a velké množství obyvatel ghetta bylo popraveno. Josef Kotyza však nebyl svědkem žádné z těchto událostí.

Vstup do československé armády

V roce 1944 už společně se svými kamarády toužebně očekávali postup československé armády, aby se k ní mohli přidat. Dokonce jí jeli naproti vlakem do Rovna, ale byli zadrženi a posláni zpět. Mezi místním českým obyvatelstvem vládlo tehdy nesmírné vlastenecké nadšení, přestože většina volyňských Čechů nikdy nebyla v Československu. Josef Kotyza se do Prahy poprvé v životě dostal až s osvobozeneckou armádou generála Svobody v roce 1945.

Mobilizace volyňských Čechů

Na vojnu v roce 1944 nastupovaly celé rodiny volyňských Čechů. „Nezřídka šli z jedný rodiny čtyři členové na vojnu. Z mého příbuzenstva šel můj švagr, jeho dva bratři a jejich svobodná sestra.“ Nadšení bylo tak veliké, že si vojáci do armády brali podle svých možností dokonce vlastní vybavení nebo darovali do služby u vojska svůj majetek, například koně nebo povozy. Josef do armády přivezl povoz pro velitelský štáb. Volyňští Češi dodávali vojákům na frontě také potraviny. Z Volyně tehdy v roce 1944 nastoupilo do Svobodovy armády přibližně 10 tisíc volyňských Čechů. Došlo k tomu, že nastal velký nedostatek důstojníků. Z toho důvodu byli na východní frontu převeleni důstojníci ze západu, z Londýna. Například štábní kapitán Hynek, se kterým se Josef Kotyza setkával. Ze stejného důvodu také docházelo ke zrychlenému povyšování do vyšších vojenských hodností. „Například vojáci z Podkarpatské Rusi, který neuměli číst ani psát, ale měli vojenské schopnosti a výcvik, tak se povyšovali na svobodníka, desátníka až do rotnýho.“ Přestože byla armáda složena z několika národností, mezi vojáky neexistovala žádná nevraživost nebo nepřátelství. Naopak, vztahy v armádě byly výborné. „Všichni jsme bojovali za jeden cíl – porazit nepřítele.“ V armádě sloužili i Židé. „U nás jsme měli dva rotmistry Židy a kuchaře. Ten byl výbornej.“

Vojenský výcvik

Josef Kotyza vstoupil do československé armády 9. března 1944 na Volyni. Poté byli noví vojáci transportováni do Rovna, kde byli soustředěni všichni mobilizovaní. Josef vzpomíná na událost, která se stala na trati na cestě vojenského transportu do Rovna. „Jeli jsme transportem v dobytčích vagonech, na trati jsme se setkali se Svobodovou armádou. Někdo to zpozoroval a strhl brzdu. Jakmile se vlaky zastavily, tak jsme střemhlav přelézali do vlaku s československou armádou. Vystoupil Svoboda, udělal nám krátký proslov, abychom si byli vědomi, že jsme se stali československými vojáky. Nastala lékařská prohlídka a evidence. A tak jsem se dostal do armády.“ Byl zařazen k lehkému průzkumnému oddílu jako kulometčík. Vzpomíná, že ze začátku neměli nově příchozí rekruti uniformy ani žádné jiné vybavení, „bylo to takový všelijaký“. Vojenský výcvik prodělal Josef se svojí jednotkou v rumunské Besarábii. Na výcvik vzpomíná jako na velmi tvrdý a intenzivní. „Pak nás hned začali cvičit, a to perně. Každou noc byl poplach, potom v Besarábii i dvakrát za noc.“ Výcvik se skládal z pěší a jezdecké části, později když výcvik pokročil, tak i z ovládání zbraně, v případě Josefa to byl lehký kulomet, který mu byl přidělen. Výcvikový tábor se nacházel v lese a s místním rumunským obyvatelstvem českoslovenští vojáci prakticky nepřišli do styku. Volný čas ve výcvikovém táboře trávili návštěvami příbuzných a známých u jiných rot. Po skončení tohoto výcviku složili vojenskou přísahu, vyfasovali uniformy a výzbroj.

Bojové zkušenosti

Josef Kotyza byl poprvé nasazen do akce ještě před Karpatsko-dukelskou operací na polském území. Josef vypráví příběh z fronty. Jejich jednotka se zrovna zakopala v obranné pozici. Společně s nimi tam byli tankoví automatčíci. „Bylo všude ticho, jako kdyby fronta vůbec nebyla. Tihle tankoví automatčíci si sedli do kruhu, vybalili jídlo a svačili. Z ničeho nic jako blesk z čistýho nebe spadl mezi ně minometnej granát a skoro všechny je to zabilo. Mezi nima i mýho dobrýho kamaráda z vesnice. Jmenoval se Láďa Markevič. Roztrhalo je to na kusy.“

Vybavení a zásobování vojáků na frontě

Josef vypráví o podmínkách vojáků v bojových akcích. Popisuje ubytovávání v dobytých vesnicích a podporu místních obyvatel. Také velmi vzpomíná na zásobování bojujících vojáků jídlem. „Třeba na Dukle se nám stalo, a nebyl to ojedinělej případ, že tři dny nepřišel kuchař. Bylo to způsobeno tím, že dostal rozkaz, kam má s tím jídlem jít, ale my už jsme byli převelený jinde. Jídlo nosil v takových termoskách na koni, měl velkou sběračku a my jsme nosili co nejmíň věcí. Nosili jsme pro několik kluků jednu misku a každej měl svojí lžíci za holinkou. Kuchař nám nandal jídlo a my seděli v kruhu a jedli. Ale hlady jsme nikdy neumřeli, protože jsme vždycky měli nějaký suchary nebo konzervu, nebo jsme něco sehnali u obyvatelstva. Ale tam, kudy přecházely těžký boje, tak tam bylo málo civilního obyvatelstva.“ O svém oblečení hovoří Josef jako o velmi špatném. Také jim dlouhé boje znepříjemňovaly vši. „Přijela odvšivovací kolona, taková parní lázeň. Tam jsme všecko naskládali a my jsme šli do sprchy.“

Boje v Dukelském průsmyku

Vzpomíná na těžké boje u Dukly. „Jednomu úseku jsme říkali Údolí smrti. Byl jsem se tam po válce podívat, a ještě tehdy mi běhal mráz po zádech.“ Josef Kotyza byl zraněn při bojích v Dukelském průsmyku střepinou do hrudníku. Po návratu z nemocnice sloužil už jako samopalník, ke kulometu se již nedostal.

Popisuje otřesné výjevy z fronty, kterým byl svědkem. Sám o sobě mluví jako o otrlém mladíkovi, ale přesto v něm obrazy rozbombardovaných měst a spálených vagonů s mrtvolami zanechaly hluboké následky. Nejhroznějším zážitkem byly pro Josefa okamžiky, když postoupil se svou jednotkou do oblasti těžkých bojů. „Byla ofenziva a před ní silná dělostřelecká palba a pak se útočilo ze všech zbraní. Když pak nepřítel ustoupil a přišli jsme na to opuštěný bojiště, tak tam byli mrtví vojáci, Němci i naši a koně mezi tím, vozy a vojenská technika všechno bylo smíchaný dohromady. Tam nebyl čtvereční metr volnej.“

Na průzkumech také občas jednotka, ve které sloužil, zadržela zajatce. Ti byli pak předáni dál k výslechu.

Historka z hlídky u kulometu

Josef plnil u jednotky úkoly kulometčíka. Například při útoku zajišťoval kulometem útočící jednotky. Kulomet sovětské výroby obsluhoval on, jako velitel kulometu, a jeden asistent. Když byl Josef zraněn, tak kulomet převzal jeho asistent. Josef s úsměvem vypráví historku o tomto svém pomocníkovi, který se jmenoval Valenta. „Stáli jsme u kulometu v noci, já hlídal a on podřimoval. A když už to bylo delší dobu, tak jsem mu řekl, ať si k tomu na chvilku stoupne, že si zdřímnu. On teda šel, ale já jsem nemohl usnout, ale on si myslel, že jsem usnul a už nevím, jak dlouho jsem spal, a začal do mě žďuchat, abych vstával. Já říkám: ‚Ty hajzle, vždyť já ještě ani nezabral a ty už mě zase honíš, abych šel hlídat.‘ Taková veselá historka.“

Americká a německá armáda

V porovnání se spojeneckými armádami i s německým wehrmachtem bylo vybavení československé armády na nižší úrovni. Josef Kotyza vypráví, jak se mezi vojáky říkalo, že prý američtí vojáci chodí na frontu jako na šichtu a po několika hodinách jsou staženi do týlu, kde se mohou umýt a odpočinout si. „To u nás nepřicházelo vůbec v úvahu. Dokud měl zdravý nohy a ruce a hlavu na ramenou, tak byl v boji. Žádná dovolenka neexistovala.“ S americkou armádou se však setkal až v roce 1946 v Plzni. Josef uznává, že jejich nepřítel byli výborní vojáci. „Ale ať byli dobrý, jaký chtěli, válku prohráli.“ Zejména němečtí důstojníci, „to byli velký frajeři.“

Vzpomínky na velitele

Na své velitele vzpomíná Josef Kotyza vesměs v dobrém. Jejich velitelem byl nadporučík Pohoriak původem z Podkarpatské Rusi. O něm hovoří pan Kotyza jako o inteligentním a velmi schopném veliteli a dobrém člověku. Dalším velitelem, o kterém se zmiňuje, byl rotmistr Vakula, také z Podkarpatské Rusi, který byl zraněn na Dukle. Ležel potom společně s Josefem v nemocnici, kde však svému zranění podlehl.

Příchod na území Československa

Nejkrásnějším zážitkem z fronty byl pro Josefa Kotyzu pocit, když dobyli československé hranice. Druhým pak byl okamžik, když poprvé v životě vstoupil do Prahy.

Po válce chtěl zůstat na vojně jako důstojník z povolání. Tento úmysl mu však rozmluvil jeho švagr, který chtěl, aby Josef zajistil své rodině živobytí v Československu. Rodina se přistěhovala do Československa v roce 1947. Josef proto místo do důstojnické školy šel sloužit do pohraničí, kde měli, jak sám říká, pouze „sváteční úkoly“. Josefova posádka byla roztroušena po Žatecku. Josef dělal dozor nad pracujícími Němkami. Po roce 1948 nebyl perzekvován, ale z doslechu se dozvěděl o některých trestech pro své spolubojovníky, například pro plukovníka Hynka.

Život po válce

Z vojny odešel Josef Kotyza do pohraničí, kde osídlil statek v Horšovském Týně. Zde se oženil a založil rodinu. V roce 1959 se stal zaměstnancem státních lesů, kde pracoval čtyři roky. Zakoupil si rodinný dům v Plasích. Zbytek života strávil jako zaměstnanec depa lokomotiv v Plzni, odkud odešel do důchodu.