Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Kostihová (* 1942)

• narodila se 11. června 1942 v Praze, rodina žila v Roudnici nad Labem

• v roce 1945 se s rodiči přestěhovala do Brandova na Mostecku

• v roce 1947 otec nastoupil do práce v Jistebnici v okrese Tábor

• v roce 1948 se rodina přestěhovala do Dolního Jiřetína

• v roce 1949 zatkli otce a odsoudili na tři roky vězení, pracoval v uranových dolech v Jáchymově

• v roce 1952 se otec vrátil z výkonu trestu

• v roce 1957 nastoupila ke studiu na gymnáziu v Mostě

• v roce 1960 začala pracovat v Báňských stavbách jako písařka, později jako kreslička

• v roce 1966 se vdala za Stanislava Kostihu

• v roce 1968 se narodila dcera Zuzana

• v roce 1970 se narodil syn Stanislav

• od roku 1972 opisovala náboženské texty pro faráře Radima Hložánku

• v září 1981 nastoupila jako administrativní pracovnice ve škole

• v říjnu 1981 ji a Hložánku zatkla Státní bezpečnost, provedli u pamětnice domovní prohlídku

• v roce 1984 změnila zaměstnání, stala se likvidátorkou v pojišťovně

• 17. listopadu 1989 byla v Praze, její syn se účastnil demonstrace na Národní třídě

• od roku 1992 pracovala v autopůjčovně

• v roce 1997 nastoupila do penze

• v roce 2023 žila s manželem v Mostě

Příběh Boženy Kostihové vypráví o křesťanské víře, statečnosti a přátelství. Bez ohledu na bezpečí své i své rodiny přepisovala v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století náboženské texty, zpěvníky a žaltáře. V době, kdy komunisté vedli protináboženskou propagandu. Komunistický režim toleroval jen duchovní, kteří s ním byli ochotni spolupracovat. Pamětnice pomáhala faráři Radimovi Hložánkovi, který s komunisty spolupracovat odmítal. „Dělala jsem jen to, co bylo třeba, nikdy jsem nepřemýšlela, jestli mám strach,“ konstatuje pamětnice.  

Za svou činnost dostal Radim Hložánka u soudu dvacet měsíců vězení. Pamětnice si přesto s duchovním dopisovala prostřednictvím jeho advokáta. Božena Kostihová se kvůli psaní církevních textů dostala do hledáčku Státní bezpečnosti, jež na ni založila svazek s názvem Radka. U Kostihových se uskutečnila domovní prohlídka, během které třináctiletá dcera měla po celou dobu za kalhotami pyžama obálku s penězi duchovního.  

Božena Kostihová se s Radimem Hložánkou stýkala i po jeho propuštění z vězení na Borech. Dcera Zuzana Kostihová, zřejmě kvůli tomu, měla na konci osmdesátých let problém s přijetím na vysokou školu. Syna pamětnice Stanislava Kostihu přijali na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Byl jedním ze studentů, kteří 17. listopadu 1989 demonstrovali na Národní třídě.

Vládla u nás protikomunistická výchova

Božena Kostihová, rozená Mayerová, se narodila 11. června 1942 v Praze. Maminka Božena Mayerová tam rodila na doporučení přátel. Rodina žila v Roudnici nad Labem, kde otec Josef Mayer pracoval jako úředník ve výrobní společnosti. V roce 1945 se rodina odstěhovala do Brandova v Krušných horách na Mostecku. V obci na hranicích s Německem Josef Mayer vykonával funkci národního správce v podniku Meva.

Pobočku Mevy po válce přesunul Josef Mayer do Jistebnice na Táborsku, kam se rodina odstěhovala v roce 1947. O rok později ale Mayerovi odešli zpět na Mostecko, do domu rodičů matky v Dolním Jiřetíně. Na podzim 1949 si pro Josefa Mayera přišla Státní bezpečnost. Byl zatčen a odsouzen za sabotáž a špionáž. „V době, kdy byl otec ve výkonu trestu, nemohla matka najít práci, nesměl ji nikdo přijmout. Stala se pomocnou dělnicí v dílně jednoho z dolů,“ vzpomíná pamětnice.  

V rámci trestu Josef Mayer tři roky těžil uran v Jáchymově. Domů se vrátil v roce 1952 s vymazaným trestním rejstříkem. Božena Kostihová byla jako dítě mnohokrát svědkem debaty rodičů a prarodičů, kteří kritizovali komunistický režim. Dědeček poslouchal zakázaný západní zahraniční rozhlas. Na gymnázium v Mostě přijali pamětnici v roce 1957. S vyznamenáním a maturitou ukončila středoškolská studia, na vysokou školu ale nedostala doporučení. „Nikdy mi nikdo nevysvětlil proč,“ zamýšlí se i dnes pamětnice. 

Pracovala jsem v týmu nespolehlivých

V roce 1960 začala Božena Kostihová pracovat v Báňských stavbách Most. Nejprve ji přijali do účtárny v době, kdy byl vedoucí oddělení na dovolené. Jak se ukázalo, nadřízeným pamětnice byl poválečný ředitel dolu Centrum. V roce 1946 dal výpověď otci Josefa Mayera, který na šachtě pracoval jako důlní měřič. „Vyhodil tehdy dědu pro politickou nespolehlivost,“ vysvětluje pamětnice. Jako vnučka politicky nespolehlivé osoby dostala Božena Kostihová také výpověď.

Josef Mayer navštívil ředitele Báňských staveb a se stížností na výpověď své dcery uspěl. Na původní místo se vrátit nemohla, a tak jako kreslička nastoupila do projekční kanceláře. Báňské stavby spadaly pod Báňské projekty. V roce 1957 se tam uskutečnily prověrky, při kterých neuspělo asi třicet lidí. Z nich podnik vytvořil Projekční středisko Báňské stavby Duchcov. Později se oddělení přestěhovalo do Mostu. „A tam jsem přišla já. Byli jsme tam všichni stejně naladění, nikdo z nás neměl komunisty rád,“ vzpomíná pamětnice na pracovní kolektiv.

V mauzoleu jsem viděla růžovoučkého Stalina 

V roce 1961 vyrazila pamětnice na první podnikovou zahraniční dovolenou. „Jeli jsme vlakem do Moskvy, Kyjeva a na Krym. Prvním zážitkem z Moskvy byly štěnice v hotelu na okraji města, kde jsme bydleli. Překvapilo mě, že kousek od Rudého náměstí už žila chudina,“ popisuje Moskvu Božena Kostihová. Navštívila také tábor Artěk, kde měli mít s družebními komsomolci společnou brigádu. „Ani jsme s kamarádkou nehly prstem, koupaly jsme se v moři.“ 

V Moskvě navštívila mauzoleum, kde sovětští komunisté vystavovali těla Lenina a Stalina. „Táhla se tam neskutečně dlouhá fronta. My ji ale nečekali, protože Sověti se rozestoupili a udělali nám místo. A my tam vešli a prošli jsme kolem Lenina, byl takový mastný, jako vosková figurína. Stalin byl takový růžovoučký, krásňoučký, jako by měl každou chvíli otevřít oči,“ otřásla se hrůzou při vzpomínce Božena Kostihová. Dodala, že v Praze předtím viděla i mrtvého Klementa Gottwalda v památníku na Vítkově, kam jela se školou na výlet.

Faráře Radima Hložánku jsem poznala při křtu mého syna

Pamětnice se poznala se svým manželem Stanislavem Kostihou na dovolené v Jugoslávii v roce 1962. Vzali se 10. září 1966. V červenci 1968 se jim narodila dcera Zuzana. „Prosím tě, nelekni se, ať neztratíš mléko, ale obsazují nás vojska Varšavské smlouvy,“ řekl Stanislav Kostiha 21. srpna 1968 po návratu z noční směny své ženě. Víc si ze srpnové okupace Československa armádami pěti socialistických zemí nepamatuje, coby čerstvá maminka měla dost jiných starostí. S manželem přemýšleli o emigraci, ale kvůli rodičům úvahu zapudili.

Při křtu syna Stanislava, který se narodil v červenci 1970, se pamětnice seznámila s knězem Radimem Hložánkou. Božena i Stanislav Kostihovi byli věřící, pocházeli z katolických rodin a žili jen kousek od fary. Radim Hložánka k nim po křtu často chodíval na návštěvu. Při jedné z nich požádal pamětnici, jestli když má psací stroj, by mu nemohla přepsat nějaké texty. „Šlo o zpěvníky, které v té době v kostelích chyběly. Přepisovala jsem velikonoční, vánoční nebo jiné církevní zpěvy,“ vysvětluje Božena Kostihová.  

Později přibyly i další církevní texty. Nebyly ale podle pamětnice v ničem politické. Radim Hložánka texty množil a rozvážel. Jezdili spolu do Kadaně, do Žatce i na jiná místa. „Psala jsem třeba duchovní deník papeže Jana XXIII. a řadu jiných titulů. Manžel mě v tom podporoval,“ říká Božena Kostihová. Radima Hložánku v roce 1978 přeložili z Mostu do Hošťky u Roudnice nad Labem. Odmítal totiž vstoupit do Pacem in terris, což bylo sdružení katolických kněžích kolaborujících s komunistickým režimem. Za Kostihovými jezdil jednou týdně a v kufrech odvážel texty přepsané pamětnicí.

Komunita mezi věřícími, kteří chodili do kostela, pomáhala skládat texty na hromádky nebo je rozmnožovat. Podle Boženy Kostihové si Radim Hložánka vytvořil kontakt v jednom z mosteckých knihařství, kam církevní samizdat odvážel, aby mu ho svázali. Duchovní následně texty prodával. „Penězi mně za přepisování neplatil, vozil mi z Hošťky květák a jinou zeleninu,“ vysvětluje pamětnice. Stejně později odpověděl Radim Hložánka i vyšetřovatelům Státní bezpečnosti, když chtěli vědět, kolik peněz dával Boženě Kostihové za přepisy.

Policisté nás zadrželi na hřbitově kvůli barvě razítka

Na podzim roku 1981 před Dušičkami potřebovala Božena Kostihová přivézt cosi z Litvínova a požádala proto o odvoz Radima Hložánku. Zastavili se na rodinném hrobě na hřbitově v Dolním Jiřetíně. Odjet zpět do Mostu už se jim nepodařilo. „Nasedli jsme a zastavili nás policisté. Radima kontrolovali a ptali se ho, proč má jedno razítko v řidičáku hnědé a ne černé. Radim řekl, že asi měli zrovna hnědý polštářek. Policista odpověděl, že pojedeme s nimi, že to musí prověřit. Tak jsme jeli na policii,“ vzpomíná pamětnice.

Na stanici Veřejné bezpečnosti Radima Hložánku odvedli a Boženu Kostihovou čtyři muži odvezli domů. U dveří do bytu jí ukázali povolení k domovní prohlídce. „Viděla jsem podpis prokurátora a razítko. Tak jsem jim řekla, aby šli dál. Ten den moje děti byly nemocné, byly doma. Pokynula jsem, ať jdou do svého pokoje, a postavila jsem na kávu,“ líčí okamžiky pamětnice. Jak sama říká, měla největší strach ve svém životě. Nevěděla, co bude dál, bála se o děti.

Když si Božena Kostihová uvědomila situaci, došlo jí, že příslušníky Státní bezpečnosti doma hostit nebude. „Najednou si říkám, přeci jim nebudu vařit kávu. Tak jsem tu vodu vypla. Protože Radim u nás měl peníze, asi deset tisíc, stačila jsem dceři říct, že v obýváku, v prvním šuplíku je obálka s penězi, ať ji vezme k sobě. Tak ji vzala a celý den ji nosila za kalhotami pyžama,“ popisuje pamětnice, jak se snažila zachránit situaci. Čtyři muži v civilu zatím procházeli v bytě jednu místnost po druhé.

„Navlékli si rukavice a jeli po hrnečkách, po knížkách, občas něco sebrali. Sebrali třeba knihu Jacka Londona Bílý tesák a vedle toho byl Artur London Doznání, to tam nechali, protože si mysleli, že je to ten druhý London,“ usmívá se Božena Kostihová nad absurditou průběhu domovní prohlídky. Po jejím skončení ji odvezli muži zpět na policii. „Čekala jsem tam asi hodinu, věděla jsem, že děti doma už hlídá manžel, o Radimovi jsem nevěděla nic, kávu jsem odmítla, bála jsem se, aby mi do ní něco nedali,“ popisuje pamětnice své obavy.  

U výslechu jsem tvrdila, že nic nevím a nic mě nezajímá

Při výslechu se Státní bezpečnost zajímala o přepisované církevní texty. Pro koho byly, kam je Hložánka odvážel a komu je rozšiřoval. Božena Kostihová odpovídala, že neví vůbec nic. Přiznala, že texty psala, ale že ji nezajímalo, co s nimi kdo dělá. Státní bezpečnost chtěla vědět, jaké má Radim Hložánka z prodeje textů příjmy. Pamětnice statečně odpovídala, že neví a že ji to nezajímá. Trvala na tom, aby přesně tak byly její odpovědi zaneseny do protokolu. Po několika hodinách ji odvezli domů.    

Druhý den navštívil pamětnici major Jindřich Sýkora ze Státní bezpečnosti s tím, že ji odveze na policii, aby odtud odvezla automobil Radima Hložánky. Pamětnice svolila jen pod podmínkou, že si odveze vůz a nahoru do budovy nepůjde. Major souhlasil. Auto duchovního později Kostihovi odvezli na faru do Hošťky. Podle pamětnice je přitom sledovala Státní bezpečnost. Jeden vůz za nimi jel ze Skršína na Mostecku k nemocnici v Roudnici nad Labem, druhé auto z Roudnice na faru v Hošťce.

Radima Hložánku odvezli z Mostu do vazební věznice v Litoměřicích. Čelil obžalobě za maření dozoru státu nad církvemi. Důvodem mělo být podle pamětnice údajné nepřiznání takzvaných intencí, tedy finančních darů od věřících. Radim Hložánka si na jaře 1982 vyslechl u soudu dvacet měsíců žaláře ve věznici na Borech v Plzni. O samizdatu u soudu podle Boženy Kostihové nepadlo ani slovo.    

Do věznice jsem mu posílala dopisy, on mně motáky

Božena Kostihová kontaktovala advokáta Radima Hložánky doktora Koutského, který byl praktikující katolík. Sešla se s ním v advokátní poradně, kde před ni Koutský položil Hložánkův spis. Koutský jí řekl, že za Hložánkou pojede na Bory. Vyzval pamětnici, aby duchovnímu přes něj posílala psaní, ale jen tehdy, pokud si je jistá, že pozná její písmo. „A tak začalo naše psaní, chtěla jsem mu posílat i svačiny, ale kupoval mu je doktor Koutský,“ říká pamětnice.

S advokátem Koutským se Božena Kostihová spřátelila. Dopisy a motáky si předávali na různých místech v Mostě. Koutský podle pamětnice předával Hložánkovi psaní zasunutá mezi jinými dokumenty. Duchovní si je přečetl, něco dopsal a zastrčil mezi dokumenty zpět. „Advokát nevěděl, jestli tam nejsou kamery, věděl, že jsou odposlouchávaní. Bylo to velké riziko,“ podotýká Božena Kostihová. Při výkonu trestu na Borech ale kontaktů mezi Radimem Hložánkou a advokátem Koutským ubývalo.

Ve věznici na Borech dostal Radim Hložánka v létě 1982 infarkt a sanitka ho převezla do plzeňské nemocnice. Tam za ním přijeli Kostihovi i s advokátem Koutským. „Radim nám vyprávěl hodně věcí. Mluvil o Václavu Havlovi nebo o dalších kněžích, kteří si na Borech odpykávali trest. Po letech přiznal, že nám to všechno musel vyprávět, abychom se to dozvěděli, pokud by náhodou zemřel,“ vzpomíná Božena Kostihová. Na podzim roku 1982 Radima Hložánku propustili z vězení. 

Major Státní bezpečnosti nebyl tak velká svině

Božena Kostihová vzpomíná na jednoho z vyšetřovatelů Státní bezpečnosti, který měl na starosti dohled na církvemi. Šlo o majora Fiedlera, který Kostihové i Hložánkovi chvílemi pomáhal. „Kolem Vánoc 1981, když Radima převezli do vyšetřovací vazby v Litoměřicích, přišel najednou dopis pro mého syna. S farářem se kamarádili. Tužkou psaný dopis byl poslaný z Mostu. V té době za mnou přijel k nám domů major Státní bezpečnosti Fiedler,“ vzpomíná pamětnice.

Podle ní si chtěl odvézt psací stroj, který při domovní prohlídce nechala Státní bezpečnost v bytě. „Ptala jsem se ho, jestli byl Radim v Mostě, protože mi odtamtud přišel dopis. Řekl mi, že ho poslal on sám, že ho měl Radim napsaný už ve věznici v Litoměřicích a že se ptal, jestli ho smí poslat. Tak ho prý vzal k sobě a hodil ho v Mostě do poštovní schránky,“ popisuje Božena Kostihová.

Pamětnice říká, že Fiedler pašoval Hložánkovi do vazební věznice cigarety. „Poslala jsem mu přes něj balíček z domova. Ale myslím, že kdybych mu dala dvacet korun, že by mu je i koupil. Fiedler asi nebyl tak velká svině. Prý měl problémy s alkoholem,“ líčí Božena Kostihová. Doplňuje, že major Fiedler jí vracel věci zabavené při domovní prohlídce. Podle ní nic nechybělo. Státní bezpečnost se ale potřebovala zbavit zabavených věcí do soudního líčení, což nestihla, a zfalšovala proto datum a podpis Stanislava Kostihy na předávacím protokolu.

Po propuštění Radima jsem v psaní textů nepokračovala

Po propuštění Radima Hložánky z vězení ho Kostihovi odvezli domů do Petřvaldu. Kněžství už ale provádět nesměl. Odešel proto do důchodu. V psaní a vydávání samizdatu ovšem pokračoval. V roce 1985 ho Státní bezpečnost znovu odhalila a zavřela do vyšetřovací vazby v Ostravě. Soud se ale nekonal. „S Radimem jsme kamarádili, do Hošťky jsme jezdili, ale všechno už to bylo jinak. Já už nic nepsala, už jsme spolu jen kamarádili,“ konstatuje Božena Kostihová.

Státní bezpečnost vedla na Boženu Kostihovou od roku 1985 spis s krycím jménem Radka. Pamětnice byla prověřovanou osobou. Státní bezpečnost ji špiclovala kvůli stykům s Radimem Hložánkou. V roce 1987 požádal major Jindřich Sýkora o uložení spisu do archivu na dalších pět let. Ve spisu stojí, že se žádná další spolupráce neprokázala a Božena Kostihová v přepisování textů a jejich šíření nepokračuje.

Pamětnice říká, že pak už ji ani manžela Státní bezpečnost nekontaktovala. Domnívá se, že se její dcera Zuzana Kostihová v roce 1986 nemohla ani na potřetí dostat na vysokou školu kvůli špatnému kádrovému posudku. Přijímací zkoušky totiž pokaždé zvládla. V roce 1987 se nakonec dostala na pedagogickou fakultu ústecké univerzity díky pravomoci děkana rozhodnout o přijetí konkrétního studenta bez přijímacích zkoušek. Šlo o přímluvu kolegy ze zaměstnání Stanislava Kostihy.

Syn demonstroval 17. listopadu na Národní třídě 

Sedmnáctého listopadu 1989, kdy komunistická policie surově zaútočila na Národní třídě na pokojný studentský průvod, byla pamětnice v Praze. „Seděla jsem U Fleků, pojišťovna tam dělala zájezd a syn, který studoval na filozofické fakultě, zapomněl před pár dny něco doma. Já mu volala, že budu U Fleků, tak ať si pro to přijde. Dorazil kolem páté odpoledne, nesl transparent, na kterém bylo heslo Tak už dost! Říkal, ať jdu s ním, že plánují pochod na Václavské náměstí. Varovala jsem ho, ať nikam nechodí, že se něco semele. Odpověděl, že je jich padesát tisíc, že se nemůže nic stát,“ vybavuje si pamětnice.

Večer se syn za Boženou Kostihovou vrátil. „Bylo asi devět hodin večer, otevřely se dveře a mezi nimi náš chlapec. Podotýkám, že v devatenácti nebyl žádný hrdina ani žádný posera, bylo mu devatenáct. Pobídla jsem ho, ať se napije ode mě piva. On natáhl ruku, ale celý rozrušený se prsty netrefil do ucha pivní sklenice. Přišel, abych viděla, že je v pořádku, a řekl, co na Národní třídě rozpoutala Veřejná bezpečnost. Za chvíli přišla jeho kamarádka, její spolužačky dávaly policistům za štít květiny. Přisedla si a stále opakovala, jak je strašně mlátili. Nic jiného jsem z ní nedostala,“ popisuje první večer sametové revoluce pamětnice.

Děti Boženy Kostihové se poté naplno účastnily listopadových demonstrací proti totalitě. Pomáhaly množit a rozvážet letáky. Patřily mezi první studenty, kteří stáli na pódiu při demonstracích v Mostě. Pamětnice sametovou revoluci sledovala, ale do manifestací se nezapojila. Sama prý neví neví proč. Nebyla ani členkou Občanského fóra. „Pro nás přišel rok 1989 pozdě,“ zamýšlí se pamětnice.

Do roku 1992 pracovala jako likvidátorka v pojišťovně, pak byla zaměstnána v autopůjčovně. V roce 1997 odešla do penze. S manželem se stanem procestovali řadu států světa. Kněz Radim Hložánka zemřel v lednu 2017. V roce 2023 žila Božena Kostihová v Mostě.