Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Edita Kosinová (* 1921  †︎ 2018)

Stýkala jsem se s Čechy i Němci, prostě to tehdy bylo úplně jedno

  • narodila se 16. prosince 1921 v Brně do židovské rodiny v tehdejším Československu

  • 1. prosince 1941 – odjela s rodinou transportem do terezínského ghetta

  • pracovala v terezínské infekční nemocnici

  • květen 1944 – zařazení rodičů a bratra do transportu do Osvětimi, všichni později zahynuli

  • ke konci války onemocněla skvrnitým tyfem

  • v současnosti žije v Praze

  • zemřela 26. srpna 2018

Bez národnostních problémů

Edita Kosinová, dívčím jménem Spieglerová, se narodila 16. prosince 1921 v Brně v Masarykově čtvrti do asimilované židovské rodiny. Vzpomíná, že neznala ani významné velké svátky. Tatínek Leopold (nar. 1882) pocházel z Brna a maminka Charlotte (nar. 1894) ze Žatce: „Můj tatínek byl veliký sportovec a vyhrál na kole mnoho závodů. Měl tři bratry a spolu měli malou továrničku, karosárnu, a obchod s koly, auty a součástkami. Otec také byl, jak by se dnes řeklo, sponzorem prvního velodromu v Brně a spolubudovatel Masarykova okruhu v Brně. Maminka byla v domácnosti, nepracovala, a otec byl v obchodě.“[1]

Otec byl politicky angažovaný a ještě v předválečných volbách se rozhodl volit německou sociální demokracii Wenzela Jaksche, která měla v Brně poměrně stabilní a silné postavení. Tato skutečnost se později pamětnici vymstila.

Edita Kosinová měla také mladšího bratra Petra, narozeného v roce 1924. Shodou okolností však již nestačila poznat své prarodiče. Nejdříve navštěvovala evangelickou německou školu a poté docházela do dívčího lycea: „To jsem chodila jen do kvinty, protože už to bylo v roce 1937, kdy vlastně v Německu už byl nacismus, a můj otec říkal: ‚Musíš v každém případě do české školy, abys uměla oba jazyky. Kdo ví, jak bude svět vypadat.‘ Tak jsem chodila do dvouleté obchodní školy.“

Poté pracovala v obchodě a po anšlusu Rakouska, kde rodina měla příbuzné, se prý poprvé dozvěděli, že jsou „jiní“: „Doma se o tom nikdy nemluvilo a my jsme se stýkali s Čechy i s Němci. To bylo prostě úplně jedno. Byli jsme parta mladých lidí, kde se na tohle vůbec nekoukalo.“

Až do roku 1939 tak pamětnice žila v tolerantní společenské atmosféře, ovšem poté se všechno zlomilo: „V roce 1939 mě kamarádi, se kterými jsem byla zadobře, najednou nezdravili a přešli na druhý chodník. Ale oni také nevěděli, že jsme Židé. Dozvěděli se to až poté, protože jsme museli nosit hvězdu.“

Rodina si již uvědomovala blížící se nebezpečí nacismu a i na radu vídeňských příbuzných se rozhodovala o poslání sourozenců do Anglie: „Otec nás přihlásil do společnosti kvakerů, kteří odváželi děti do Anglie. Bylo tehdy nutné být pokřtěný, a tak nás nechal pokřtít, a když jsme měli odjet, když jsme už byli sbalení, tak najednou otec řekl: ‚Nikam nepojedete, rodina musí zůstat pohromadě.‘ Bohužel jsme zůstali tady.“ Později si to prý otec velmi vyčítal.

Ačkoliv si rodina uvědomovala nebezpečí, otec stále nevěřil, že by mohl být ze strany Němců perzekvován pro svůj židovský původ. Byl totiž důstojníkem rakousko-uherské armády, sloužil v první světové válce v Rusku a v Itálii a věřil ve svou nedotknutelnost.

Transportem G do Terezína

Edita Kosinová měla až do roku 1939 krásné mládí, ale po obsazení Československa se všechno změnilo. Z brněnské Masarykovy čtvrti byla rodina vystěhována do třípokojového bytu v Bratislavské ulici ve staré části města, kde v jednom bytě bydlely až tři rodiny. Pro všechny byl určen jeden záchod a jedna koupelna. 

Rodina byla zařazena do prvního „běžného“ transportu, který odjel z Brna do Terezína – jednalo se o transport G 1. prosince 1941. Již předtím však proběhl transport F, jenž směřoval z Brna do běloruského Minsku, a transport AK, který se skládal z mladých mužů pomáhajících dostavět Terezín.

Rodina měla s sebou jen nejnutnější věci a po příjezdu do Terezína byla ubytována v Sudetských kasárnách: „Já jsem tam poznala jednu dívku, jmenovala se také Edita, a my jsme si říkaly: ‚Když to byly kasárny, byli tady vojáci, tak tu musí být nějaké topení, uhlí nebo dřevo. Něco někde musí být.‘ Tak jsme hledaly po celých kasárnách, až jsme došly do sklepa a tam skutečně byla veliká hromada uhlí a dříví. V naší místnosti byli dva chlapci kolem třiceti, kteří dělali dozor, aby všechno klapalo, a ti říkali: ‚Víte co, holky? Já vám tam pošlu nějaké kluky, oni budou štípat dříví a do každého pokoje vydáte jenom jeden kyblík. Kdyby se vězni dozvěděli, že je toho hodně, tak by to ztopili a nevíme, jak dlouho tady budeme.‘“

Po dvou nebo po třech týdnech rodinu Spieglerových rozdělili, pamětnice s maminkou putovaly do Drážďanských kasáren a tatínek s bratrem zůstali v Sudetských kasárnách. Poté se naskytla možnost pracovat na Křivoklátu, Edita Kosinová se na práci přihlásila a naučila se sázet stromky. Na Křivoklátu panovaly poměrně uspokojivé podmínky, dokonce vězně hlídali „pouze“ čeští četníci, ale po atentátu na Reinharda Heydricha museli vězni zpět do Terezína. Navíc začaly proudit transporty na východ.

Chráněná rodina díky práci v infekční nemocnici

V té době však známá pamětnice pracovala jako úřednice tzv. Ältestenratu, tedy rady starších ghetta Terezín, a jelikož se zrovna otevíralo infekční oddělení L 317, nabídla Editě Kosinové práci zdravotní sestry: „Byl to normální obytný dům a v přízemí byl textilní obchod. Dole bylo nejvíce lůžek, asi kolem dvaceti, a pak všechny další pokoje. Úplně nahoře v podkroví byla malá místnůstka, tam nám udělali čtyři palandy a bydlely jsme tam čtyři holky. Za dvorem byl také malý domeček a tam bydleli doktoři. Měli jsme velkou výhodu, že jsme měli koupelny. Měli jsme normální bydlení.“

Ze začátku byly na infekčním oddělení meningitidy, encefalitidy a další lehčí infekční nemoci (včetně průjmů), ale poté v roce 1943 proběhla v Terezíně tyfová epidemie. Pamětnice se domnívá, že by se nynější doktoři zřejmě smáli, jak probíhala transfuze. Úmrtnost v Terezíně však byla velmi vysoká a také v infekční nemocnici se běžně umíralo. Pacientů prý bylo často kolem sto dvaceti na čtyři sestřičky a lékaře.  

Pracovníci na infekčním oddělení dokonce museli nést na bedrech i vážná rozhodnutí. Jelikož nacisté nechávali rozhodování ohledně zařazení do transportu na východ na Ältestenratu, musela vězeňská správa vybírat do transportů určité jedince. Správa se tak spoléhala i na pracovníky infekčního oddělení, kteří do transportů zařazovali již starší a nemocné, kteří by další pobyt v Terezíně stejně nepřežili. To již pamětnice i Ältestenrat věděly o Osvětimi díky Vítězslavu Ledererovi. O likvidačním táboře však ostatní vězni neměli ani tušení a dozorci jim tvrdili, že pojedou na práci: „Na druhou stranu bylo dobře, že se to nevědělo, protože by propuklo povstání nebo by se v Terezíně něco stalo. (...) Tak jsme do transportů namísto zdravých dávali lidi, kteří stejně již umírali a nemohli přežít více než týden nebo dva. Tak jsme je nahlásili a oni je odvezli. Bylo to sice kruté, ale oni by stejně umřeli a my jsme si mysleli, že zachráníme aspoň mladé. Částečně jsme je zachránili. Tak jsme se snažili alespoň takhle pomáhat.“

Pracovníci infekčního oddělení však zároveň měli určité privilegium – díky jejich práci byly jejich rodiny od transportů na východ uchráněny. Tatínek pamětnice mezitím pracoval jako „domovník“ a maminka v glimmeru.[2] Bratr byl kuchař.

Výhodou rodiny Spieglerových také bylo, že spousta jejich příbuzných žila ve smíšeném manželství, a proto nebyli transportováni do koncentračních táborů. Mohli tak do Terezína posílat pamětnici a její rodině balíky s jídlem, třeba chlebem, ve kterém byly zapečené srolované zprávy: „Dnes jsou ty zprávy uložené v Židovském muzeu v Praze. Já jsem je tam odevzdala, protože to je docela zajímavé. My jsme měli udělaný kód. Měli jsme povolené psát lístek jednou měsíčně a tam byl kód, takže pokud se psalo velké ‚T‘, to znamenalo: Posílejte léky. Určité. Když se něco psalo dohromady, to znamenalo, že máme hlad nebo že potřebujeme to nebo ono. Němci na kód vůbec nepřišli a to byl zázrak.“

Konec „chráněné“ rodiny

„Ochrana rodiny“ však platila pouze do 15. května 1944, kdy byli rodiče pamětnice zařazeni do transportu. Edita Kosinová doufala, že je vyreklamuje, ovšem vedoucí lékař sám její rodiče do transportu poslal. Také bratr Petr s přítelkyní se kvůli rodičům dobrovolně přihlásili. Bratr si prý představoval, že rodičům pomůže.

Rodiče byli v červenci 1944, prakticky ihned po příjezdu do Osvětimi, zplynováni. Bratr přežil Osvětim a byl transportován do koncentračního tábora Schwarzheide a následně do Sachsenhausen-Oranienburgu, kde byl (pravděpodobně) v březnu 1945 zastřelen. V únoru 1945 Edita Kosinová ještě obdržela od bratra zprávu.

Tyfus

V dubnu 1945 se začaly do Terezína vracet transporty z koncentračních táborů a právě od těchto navrátilců se pamětnice dozvěděla, že její rodiče byli v Osvětimi zavražděni: „Přijeli ve zbídačeném stavu, příšerné kostry se nám vrátily do Terezína. Ubytovali jsme je na půdách a prostě, kde bylo jen trochu místa. Samozřejmě přijeli zavšivení, špinaví a hrozně ubozí. Kdo to neprožil, tak si to vůbec nedovede představit. My jsme jim pomáhali, jak se dalo.“

Byla zřízena i odvšivovací stanice, kde však Edita Kosinová 20. dubna 1945 při běžné kontrole zjistila, že má na sobě jednu veš. Dostala skrvnitý tyfus: „Je to strašně těžká nemoc, kdy vlastně o sobě čtrnáct dní nevíte, máte vysoké horečky a ztrácíte veškeré smysly. Většina lidí, kteří to dostali, umřela. Já jsem měla veliké štěstí, že se s transporty vrátili dva lékaři, doktor Orlík a doktor Dubský, kteří jako jediní z lékařů skutečně poznali skrvnitý tyfus. Každý ho znal z knih, ale oni věděli, co s ním. Ujali se mě a i s těmi mrzkými lékařskými prostředky mě zachránili.“

Když se pamětnice probrala, byl již Terezín osvobozen Rudou armádou, pracovali zde i nežidovští lékaři a k dispozici byly lepší léky. Při osvobození prý vážila přibližně čtyřicet kilogramů, a protože byla léčena špatně sterilizovanou injekcí, dostala ještě flegmónu a museli jí rozřezat nohu. V Terezíně setrvala až do července 1945.

Ztracený majetek

Po válce prakticky nic neměla – vrátila se do Brna s jednou prošívanou dekou a s majetkem, který zůstal v Brně, s bytem a ani s obchodem již nemohla počítat. Obchod obsadil bývalý zaměstnanec, a ačkoliv byl prý dokonce ochotný obchod předat, Edita Kosinová nedostala od města příslušné povolení. Byt rodiny Spieglerových byl v pronájmu a již zde žili jiní nájemníci. Jediný pan Půda, tatínkův známý, jí pomáhal, aby získala alespoň něco: „Bohužel proto, že se otec v roce 1933, kdy byly volby, hlásil k německé národnosti, v Brně řekli: ‚Nedostanete zpět vůbec nic.‘ Tak jsem skutečně nedostala nic, a přestože jsme se snažili, až k nejvyšším úřadům, ministerstvům, nebylo to nic platné. I když rodiče zemřeli v Osvětimi, nedostala jsem nic. Jméno Spiegler bylo spojené s nacismem.“

Jméno Spiegler však nebylo spojeno s nacismem primárně kvůli rodině pamětnice, ale zejména kvůli manželce otcova bratra: „Celou válku prý udávala lidi. Já jsem se s ní nestýkala. Češi si prostě mysleli své, když to jméno jenom slyšeli. Bohužel jsem nedostala nic ani od rodin, u kterých jsme měli schované věci. Všichni řekli, že jim je tatínek daroval. Tedy až na rodinu Půdových.“

V Brně se také odehrál pochod smrti, ve kterém Češi násilně odsouvali německé obyvatelstvo. Právě v tomto pochodu se ocitla další teta pamětnice, která si to prý nezasloužila a byla velice hodná. Edita Kosinová poté na Brno zanevřela.

Plánovaný odjezd do Austrálie

Odjela do Žatce, kde pomáhala v domácnosti, a nakonec se uchytila v ordinaci. V Žatci poznala i svého budoucího manžela a zároveň dostala od příbuzných žijících v Austrálii pozvání, aby k nim odešla. Budoucí manžel s emigrací souhlasil a i kvůli povolení odjet do Austrálie se 20. března 1948 narychlo vzali.

Manžel však byl ještě před svatbou ve vojenské službě a zřejmě kvůli neúspěšnému protikomunistickému puči vojenské odbojové skupiny Praha–Žatec musel jít fárat do dolů Laušman v Kladně. Austrálie se tak Kosinovi nikdy nedočkali.

Manžel přesunuli do Terezína a jednoho dne se za ním šla podívat i pamětnice a potkala doktora Orlíka: „On na mě koukal a říkal: ‚Co tady děláš?‘ – ‚Jdu navštívit svého manžela.‘ – ‚Jak se jmenuje?‘ Zbledl a říkal: ‚Pojď sem, já ti něco ukážu.‘ Na jeho papírech bylo napsáno, jak bych to řekla: ‚Návrat nežádoucí.‘ Takže by musel jít na minová pole, která byla za Teplicemi. Tam se čistily oblasti a pracovali zde jenom bývalí nacisté a další hrozní lidé. Tak mu doktor Orlík řekl, co má dělat, aby byl hodně nemocný, a manžel skutečně zhubnul, až zvracel a všechno možné. Dosáhl na modrou knížku a tím se vlastně zachránil.“

Manžel po návratu do Prahy pracoval v zahraničním obchodu a Edita Kosinová jako zdravotní sestra v klimentské poliklinice. Poté absolvovala dvouletou zdravotnickou školu v Motole a odešla do polikliniky v Kartouzské, kde vydržela třicet let.

Manžell ale akonec v oboru zahraničního obchodu působit nemohl, nesměl prý dokonce ani pracovat Praze. Do zaměstání dojížděl do Mělníka. Udělal si výuční list na elektrikáře a studoval na vysoké škole silnoproud, ale pro ztrátu důvěry byl ze školy i ze zaměstnání opět vyloučen. Díky známému přece jen nakonec dostudoval a pracoval jako konstruktér s výtahy.

V roce 1968 se měl stát ředitelem, ale o rok později, v době normalizace, byl opět zbaven veškerých funkcí – včetně funkce soudního znalce – a do konce života se živil jako konstruktér. V období komunistického režimu však Kosinovi cestovali za příbuznými do Rakouska a jednou dokonce ilegálně navštívili Izrael. Po roce 1989 cestovali po celém světě díky dědictví své vídeňské tety. Manžel zemřel v osmdesáti letech. Edita Kosinová v současnosti žije v Praze.

„Já jsem se snažila vytěsnit všechny vzpomínky. Já se v tom nehrabu. Snažím se prostě žít, protože si říkám, že další život byl taky zajímavý. Nebyl lehký, ale byl zajímavý. Tak proč mám ‚žít‘ jenom tři a půl roku, kdy jsem byla v koncentráku. Já jsem žila i dále. Já myslím i na to hezké.“

[1] Obchod stál naproti Divadlu Na hradbách (dnes Mahenovo divadlo).

[2] Práce pro nacistický letecký průmysl. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Luděk Jirka)