Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Petr Košacký (* 1945)

• narozen 12. dubna 1945 v Ostravici

• otec Karel Košacký za druhé světové války člen Obrany národa a v Ostravici podporoval partyzány

• dětství prožil v Ostravici, v obci Mírov, ve Špindlerově Mlýně, v Králíkách

• kvůli víře v Boha měl potíže s přijetím na studia

• vystudoval stavební fakultu VUT v Brně

• účast na demonstracích v roce 1968 v Brně

• zaměstnán v Rudných dolech v Jeseníku

• v roce 1989 podepsal petici Několik vět

• organizoval generální stávku v Rudných dolech Jeseník

• jeden ze zakládajících členů a mluvčích Občanského fóra v Jeseníku

• první porevoluční starosta města Jeseník

• ředitel Vlastivědného muzea Jesenicka

• v době natáčení v roce 2022 žil stále v Jeseníku

Jedním z nejdůležitějších témat sametové revoluce byl urychlený odchod okupačních sovětských vojsk. Jejich posádka 22 let obývala i kasárna zabírající značnou část města Jeseník. Poslední sovětští vojáci z města odešli na konci července roku 1990. „Měl jsem na starosti jejich odchod a účastnil jsem se jejich slavnostního nástupu. Díky tomu jsem měl možnost sovětským vojákům říct, že jsme je tu vůbec neměli rádi, ať si nemyslí, že jsme je tu rádi měli a že se konečně udělalo spravedlnosti za dost,“ vzpomíná Petr Košacký, jedna z vůdčích postav sametové revoluce v Jeseníku a první porevoluční starosta města.

Otce málem zničili

Petr Košacký se narodil 12. dubna 1945 v Ostravici jako nejstarší ze tří dětí rodičům Karlovi a Marii. V Ostravici ale prožil jen několik prvních měsíců života, protože rodina se kvůli otcově zaměstnání často stěhovala. V roce 1945 odešla do obce Mírov, kde bydleli přímo pod hradbami proslulé věznice. Otec tam pracoval v arcibiskupských lesích jako lesmistr. Po nástupu komunistického režimu byl ale majetek církvi znárodněn a rodina se přestěhovala do Špindlerova Mlýna, kde otec nastoupil do státních lesů. O několik let později se opět kvůli otcově práci přestěhovali do Králík.

V rámci kampaně komunistické strany proti revizionismu proběhly v roce 1958 rozsáhlé prověrky neboli „hodnocení třídní a politické spolehlivosti pracovníků státního a hospodářského charakteru“. Otec jako bývalý zaměstnanec církevních lesů a věřící člověk tehdy silně narazil. Byl mu také vytýkán špatný vztah k dělnické třídě. „Spočívalo to v tom, že po nich chtěl, aby pracovali a nekradli,“ dodává Petr Košacký.

Otci hrozila výpověď ze zaměstnání, a protože se celý dosavadní život pohyboval v lesích, velice těžce to prožíval. Tehdy také prošel výslechem na StB. „Odnesl to psychicky. Nějakou chvíli se i léčil. Potom ho rehabilitovali. Obhájil se díky svým partyzánským kontaktům,“ dodává Petr Košacký, jehož otec byl prý za druhé světové války členem Obrany národa a v Ostravici podporoval partyzány z 1. československé brigády Jana Žižky. Otec tedy u lesů zůstal, ale přeložili ho do osady Vidly spadající pod Vrbno pod Pradědem.

Pomohl zásah maminky

Velkou část dětství tak Petr Košacký prožil v lesích. Rád lyžoval a zúčastnil se i několika závodů. Rodiče ho také vedli k víře v Boha, chodil do náboženství a zpíval v kostelním sboru. To mu ale uškodilo v posudku pro přijetí na střední školu. A tak byl na další studium přijat až na základě odvolání a zásahu maminky. „Musel jsem se pak vykoupit a v druhém pololetí posledního ročníku základní školy vstoupit do Pionýra,“ dodává, jak následně ve škole musel dokazovat svou loajalitu režimu.

V roce 1962 Petr Košacký odmaturoval na Střední všeobecné vzdělávací škole (SVVŠ) v Bruntále. Na další studium na vysoké škole ale nedostal doporučení a v 17 letech proto nastoupil na stavbu v Brně. Po roce se opět hlásil na vysokoškolská studia, ale tentokrát již z pozice pracující dělnické třídy, a tak už zřejmě nic nebránilo jeho přijetí na stavební fakultu VUT v Brně.

Naděje zhasla

Na studiích v Brně prožil Petr Košacký i přelomový rok 1968. Vzpomíná na jaro plné nadějí, kdy se s kamarády zúčastnil mnoha demonstrací ve městě. „Na Zeleném trhu jsme s kamarádem nesli velký transparent: RUSOVÉ LENINA, MY MASARYKA,“ vzpomíná na jednu ze spontánních demonstrací konanou 14. března, které se pod heslem Manifestace na podporu progresivních tendencí ve vývoji společnosti zúčastnily tisíce studentů.

Vpád vojsk Varšavské smlouvy pak zažil doma u rodičů, kde trávil prázdniny. Ještě ten den ale vyrazil do Brna. „Poletoval jsem tam a lezl po tancích a vyptával se jich, co tady dělají,“ vypráví Petr Košacký, který promoval 13. listopadu 1968, a dodává, že několik jeho spolužáků krátce poté z frustrace z vývoje v zemi emigrovalo na Západ.

Jako jeden z mála podepsal Několik vět

Po škole pracoval Petr Košacký v Ostravě. V té době se také oženil s medičkou Bohumilou Loukotovou, kterou znal již z dob studií. V letech 1969 až 1970 jako vysokoškolák prošel zkrácenou roční vojenskou službou u silničního praporu v Horních Počáplech. Poté nastoupil do Rudných dolů Jeseník a do tohoto města se s manželkou nastěhoval. V roce 1972 se jim tam narodil syn Ondřej a o čtyři roky později dcera Kateřina. „Když jsem tehdy přišel do Jeseníku jako mladý inženýr s mladou doktorkou, tak nám šli všichni vstříc a do 14 dnů jsme měli byt.“

Jesenicko byl specifický region, z něhož do Německa odsunuli naprostou většinu původního obyvatelstva. Absence větších měst, odlehlost, slabé historické a kulturní vazby poválečných osídlenců k regionu, převaha dělnických profesí – to vše nahrávalo tichému přijímaní normalizačního útlaku. Přesto se i zde našlo několik výrazných osobností, které se proti komunistickému režimu postavily. Nebylo jich ale mnoho a zatímco petici Několik vět, která požadovala propuštění politických vězňů, svobodu sdělovacích prostředků a veřejnou diskuzi o všech otázkách dějin, politických a významných investičních akcí, podepsalo v roce 1989 na 40 tisíc lidí, v Jeseníku to bylo jen pár osob.

Petr Košacký sice pravidelně poslouchal Svobodnou Evropu, od rodinných přátel Jana a Jany Slámových měl i přísun samizdatové literatury, ale tak jako většina lidí se veřejně nijak protirežimně neprojevoval. Do komunistické strany nikdy nevstoupil. Pod nátlakem vedení v podniku a z obav nad budoucím studiem dětí prošel Večerní univerzitou marxismu-leninismu (VUML). „Považoval jsem to za selhání a že to musím napravit,“ dodává Petr Košacký, který podepsal o několik let později na popud Václava Dvořáka Několik vět. „Tak bych řekl, že Václav způsobil mé pozdější angažmá. Vzpomínám, jak jsme jeli na dovolenou a v rádiu na Svobodné Evropě každý večer četli jména podepsaných pod Několika větami. My jsme jenom čekali, jestli se tam moje jméno ocitne, nebo neocitne. No, neocitlo se tam, takže jsem to z toho pohledu přečkal bez šrámu.“

Prvním porevolučním starostou

Výrazným mezníkem našich dějin je 17. listopad 1989, kdy brutálním zásahem proti demonstrantům na Národní třídě začala sametová revoluce. Shodou náhod byl tehdy Petr Košacký s kolegou z Rudných dolů Cyrilem Svozilem zrovna v Praze na jednání s ředitelem jakéhosi výzkumného ústavu. „Byli jsme usazeni do kožených křesel, ředitel byl proti nám za stolem v koženém křesle. A ten kolega žoviálně začal: ‚Pane řediteli, abychom vám...‘ On nás zarazil, stoupl si za tím stolem a řekl: ‚No tak s těmi ‚pány‘ jsme snad jednou provždy skončili v roce 48‘!‘ My jsme na něj vytřeštili oči a omluvili se, že tedy ‚soudruhu řediteli‘,“ vzpomíná Petr Košacký a dodává, že cestou zpět projížděli za Prahou kolem kolony aut pořádkových jednotek SNB, které mířily právě na Národní třídu. „Dojeli jsme domů a já jsem doma zapnul Svobodnou Evropu a tak vlastně jsem se poprvé dozvěděl, z čeho a odkud jsme vyjeli z Prahy.“

O čtyři dny později na tehdejším náměstí Rudé armády (dnes Masarykovo náměstí) proběhlo první skromné protirežimní shromáždění. Demonstrace se v dalších dnech opakovaly a lidí stále přibývalo. Účastnil se jich i Petr Košacký, který z další návštěvy Prahy dovezl informační letáky a také organizoval v Rudných dolech generální stávku. Byl také u založení Občanského fóra v budově zvané Katovna a stal se jedním z jeho čtyř mluvčích. V únoru 1990 ho kooptovali do funkce místopředsedy městského národního výboru. Právě v rámci tohoto postu řešil odchod sovětské posádky z města.

V prvních svobodných volbách ho pak hlasy voličů vynesly do křesla starosty města. Během dvou volebních období v čele Jeseníku musel řešit mnoho problémů. Do paměti se mu nejvíce vrylo založení sdružení měst a obcí Jesenicka, zařazení výročí narození Vincenze Priessnitze do dvouletého kalendáře kulturních výročí UNESCO a privatizace. „Tam bylo tolik svůdných tlaků, že na to ani nechci vzpomínat, ale já jsem odolal,“ dodává k privatizaci.

Po odchodu z radnice se nějakou dobu živil poradenstvím a poté až do důchodu dělal ředitele Vlastivědného muzea Jesenicka. V dnešní době mu vadí populismus, v jehož čele vidí především Andreje Babiše, a těžce také nese agresivní a neopodstatněný vpád Ruska na Ukrajinu. „Já ctím a měly by platit základy křesťanského soužití,“ dodává na závěr své poselství ing. Petr Košacký.

 

Matela M., Když hřmělo pod Pradědem aneb Pád režimu v Jeseníku, KROK – Kulturní revue Olomouckého kraje, 4/2019.