Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Kořínková (* 1937)

Ještě že táta živnost odhlásil, jinak by kamenolom zabrali komunisti

  • narozena 23. června 1937 v obci Dolní Město na Vysočině

  • rodiče hospodařili asi na pěti hektarech zemědělské půdy

  • strýc Josef Dušek byl úspěšným architektem a stavitelem v Roztokách u Prahy

  • otec po druhé světové válce otevřel kamenolom a začal podnikat

  • pamětnice byla dlouholetou kostelnicí v gotickém kostele sv. Martina v Dolním Městě

Žulové kamenolomy na Českomoravské vrchovině dávno pohltily lesy. Na valné většině z nich se desetiletí a snad i staletí netěží, přesto jsou odpradávna svázané s životem místních lidí, pro něž mnohdy znamenaly hlavní zdroj obživy. Některé z nich byly zavezeny a jen zázrakem se najdou svědectví, která jejich často krátkou existenci mohou znovu připomenout. Názorným příkladem je i kamenolom Františka Duška z Dolního Města.

Ku cti a chvále Boží

Jana Kořínková, rozená Dušková, se narodila 23. června 1937 v obci Dolní Město na Českomoravské vrchovině. Vyrůstala v hospodářské usedlosti s číslem popisným 48, kterou její babička Františka zakoupila už někdy kolem roku 1895. Až do jejího mládí stávala uprostřed chalupy stará chlebová pec, která tu zbyla jako památka po původním majiteli, pekaři Kaplanovi. Před průčelím domu stojí od nepaměti robustní kamenný kříž s nápisem: „Ku cti a chvále Boží – věnuje zdejší obec roku 1900.“ Ke stavení se tiskl vjezd do dvora a na dřevěných prkenných vratech často svítila přibitá vyhláška, že podomní žebrání je ve vesnici zakázáno. A naproti přes cestu stávalo stavení Mištových, které však ve třicátých letech vyhořelo do základu.

V rodném domě Jany Kořínkové se narodil a spolu se svými sourozenci vyrůstal i její otec František Dušek. V brzkém věku mu zemřel otec, ani nestihl dokončit vzdělání na měšťance, a už musel zastat práci v hospodářství; obdělávali asi pět hektarů polí a chovali dvě kravky a drobný dobytek. Možnost studovat měli jeho dva bratři. Josef se stal úspěšným architektem a v Roztokách u Prahy se zasloužil o budování města. Druhý bratr Jan pracoval jako úředník v Praze, s manželkou zůstali bezdětní a rádi přijížděli na letní víkendy do hospodářství na Vysočině.

Báli jsme se, koho si gestapo odvede ze školy

Do obecné školy Jana nastoupila v období nacistické okupace a sevření hitlerovským režimem už tehdy pocítila jako školačka. V roce 1941 došlo ve vesnici k zatčení několika mužů, převážně se jednalo o členy bývalé komunistické buňky, kteří byli uvězněni v koncentračních táborech. Například předválečný starosta a komunista Karel Drahozal se z koncentračního tábora už nevrátil. „Gestapáci sebrali ve vesnici Drahozala, Duška a další. Jako školáci jsme byli vyděšení, když jsme je viděli. Už jsme se klepali, kam půjdou. Nevím, jestli to bylo v první, nebo ve druhé třídě, ale viděli jsme je, jak vcházejí do budovy naší školy. Báli jsme se, koho si odvedou. Pak jsme ale zjistili, že se přišli přátelsky pobavit s naší učitelkou,“ vzpomíná pamětnice.

Německá patrola po vesnici

Podle nařízení protektorátních úřadů museli rolníci povinně odevzdávat zemědělské kontingenty. Zatajování některých surovin měly odhalit kontroly hospodářství. „Když se po vsi rozkřiklo, že chodí kontrola, slepice jsme zavírali na půdu, protože snad každý tu měl více slepic, než bylo povoleno. Nemohlo být nic, jinak by všechno sebrali,“ dodává Jana Kořínková.

Všichni, u kterých se našel přebytek, byli většinou zatčeni, odvedeni k výslechu a věci zabaveny. Což připomíná i několik zápisů v obecní kronice: Některé rolníky a ženy staré více než sedmdesát let, jako paní Rejnkovou, nechali stát celý den v mrazu ve velkém sále u Bednářů tak dlouho, až přidal o 50 kilogramů více, a pak sám neměl co jíst. Který rolník nemohl dáti tolik, kolik chtěli, byl bit, jako Josef Vejsada. Rolník dostal od německého četníka několik žďuchanců do břicha. U rolníka Františka Tůmy nalezli němečtí četníci 150 kilogramů žita, kterého ihned zatkli, a dostal jeden rok tuhého vězení.

Nastrojenou v kroji si mne rudoarmějci odvezli

S horoucím nadšením a otevřenou náručí tu místní 8. května 1945 vítali osvobozenecké jednotky Rudé armády. Obestoupili silnici ze směru od Lipnice ke vsi a mezi nimi stála ve slavnostním kroji i tehdy osmiletá Jana Kořínková. „Vojáci přijížděli nákladním autem, seděli na korbě a my jsme je vítali už od zatáčky u pily. Jak jsem byla oblečená v kroji, vyzvedli mne k sobě na korbu a vezli na klíně až na náves,“ popisuje pamětnice příjezd jednotek Rudé armády.

Zavládla všeobecná euforie. Po více než pěti letech se zbavili tyranského režimu Adolfa Hitlera. Lidé svým osvoboditelům vítězoslavně stavěli slavobrány a za doprovodu dolnoměstských muzikantů dívky tancovaly s mladými vojáky. Příjezd jednotek Rudé armády měl však na mnohých místech i odvrácenou stranu. Rabování a řádění oplzlých sovětských vojáků dokládá řada svědectví.

„Tatínek zrovna nebyl doma, protože ve Světlé nad Sázavou hlídal ženy připravené k odsunu. K nám přišli asi dva nebo tři vojáci, že prý chtějí seno a zrní. Maminka jim řekla, že si ho mají vzít na půdě, což odmítli a znovu si přáli, aby je na půdu doprovodila. A tak vyšla babička, že jim seno ukáže ona. To ale nechtěli. Na půdu chtěli za každou cenu dostat maminku,“ popisuje pamětnice a přiznává, že ačkoli se vojáci ničeho závažného nedopustili, obávala se jejich dalšího jednání.

Po válce si otec založil vlastní kamenolom

V červnu 1946 se v Dolním Městě ustanovilo nové složení místního národního výboru. Vedle vítězné Komunistické strany Československa se mimo jiné postavili i zástupci Československé strany lidové, jejímž platným členem byl také František Dušek. Ovšem to platilo jen do února 1948, kdy zástupci demokratických stran včetně Františka Duška byli ze své funkce odvoláni a nahrazeni.

Po zániku protektorátu si František Dušek podal žádost o založení živnosti. Kamenické řemeslo dobře znal, vždyť pracoval v okolních kamenolomech. Nyní se rozhodl otevřít svůj vlastní lom. Nedaleko polní cesty směrem na Pazdernu začal dolovat žulu. V jedné osobě se stal prachem zavátým dělníkem i majitelem lomu, pomáhali mu zde ještě další dva muži. Krušné začátky brzy překonal a podle jeho dcery profitoval a přicházely další obchodní zakázky. Jenomže po dvou letech práci v kamenolomu zastavila nehoda. „Chystali se na oběd a zapomněli palici v lomě. Tatínek pro ni lezl, jenže jak bylo po jaru a všechno povolilo, stěna se na něho sesypala. Přinesli ho k nám domů. Byl celý zakrvácený. Maminka omdlévala, babička brečela a já, desetiletá, běžela na poštu zavolat sanitku.“

Raněnému Františku Duškovi lékaři zachránili život. Několik týdnů strávil ve špitále a po zotavení se vrátil domů. K dobývání žuly se už nevrátil a svou živnost odhlásil. Vytěžený kráter časem zarůstal a komunisti ho později nechali zavézt. „Na jednu stranu dobře, že táta živnost odhlásil, jinak by mu lom komunisti zabrali stejně, jako tu po osmačtyřicátým zabírali všechny soukromý lomy,“ přibližuje pamětnice scénář, který by s vlnou socialistického znárodnění bezpochyby nastal.

Verše družstevníkům: Na brigády nechodíte, na polích to hnije...

I tady se od roku 1949 komunističtí funkcionáři z národního výboru usilovně snažili založit jednotné zemědělské družstvo (JZD). Zdůrazňovali, jak je družstevní hospodaření pokrokové a jak vede ke společnému budování socialismu. Horlivě schůzovali, agitovali dům od domu, ale nikdo z hospodářů nechtěl do družstva vstoupit. Několik malorolníků se nakonec nechalo do JZD zlákat. Katastrofální výsledky družstevního hospodaření však musely být natolik viditelné i na první pohled, že inspirovaly náctiletou dívku měšťanské školy.

„Zpočátku družstvo fungovalo mizerně, spíš vůbec. V té době jsem ještě chodila do měšťanky. Skládala jsem básničky a tatínkovi jsem prozradila, že jsem složila básničku. A tak jsem mu ji zarecitovala: Družstevníci dolnoměstští, co se s vámi děje? Na brigády nechodíte, na polích to hnije,“ vybavuje si po letech Jana Kořínková. „Básničku mi tatínek pochválil, ale řekl mi, abych nic takového neříkala ve škole.“

Po měšťance v Lipnici nad Sázavou si přála ve studiích pokračovat, ale přednost dostal její starší bratr František. Možnost studovat pro ni byla však zásadní, že si přihlášku na dvouletý ekonomický obor v Havlíčkově Brodě doslova vyprosila, či lépe řečeno vybrečela. Školu bez potíží absolvovala a posléze obdržela umístěnku do internátu kamenického učiliště v Lipnici nad Sázavou, kde pracovala jako pomocná účetní. Po svatbě se spolu s manželem přestěhovali do Havlíčkova Brodu, kde jim byl později přidělen byt.

S příchodem penze v devadesátých letech se natrvalo vrátili do Dolního Města a pamětnice více než dalších třicet let opatrovala dolnoměstský gotický kostelík sv. Martina. Její péče, dobrotivost a snaha vytrvat se podle členů sdružení Přátel podlipnických kostelů staly motivací a pevným základem pro jejich další směřování.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Rostislav Šíma)