Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Kopecká (* 1922  †︎ 2019)

• narozena 28. prosince 1922 v Pardubicích

• svědectví z válečných Pardubic i dalších míst

• prožila nálety, při nichž zahynul její strýc

• jejího otce Václava Kopeckého zatklo v roce 1943 gestapo pro hospodářský delikt

• otec odsouzen na jedenáct měsíců na práci v Mariboru

• Kopečtí u sebe schovávali majetek židovské rodiny Singerových

• po válce u nich bydlela přeživší paní Singerová s dcerou

• ubytovali i tři britské vojáky vracející se přes Pardubice ze zajetí

• v poválečných Sudetech (Jablonec nad Nisou) zažila vyklízení německých domácností

• příběh německé kamarádky Elsy odsunuté po válce z Králíků

• po únoru 1948 byla svědkem veřejného ponižování pardubických živnostníků

• komunisté ji též nutili, aby přemlouvala sedláky ke vstupu do JZD

• nikdy nevstoupila do KSČ ani ROH

Eva Kopecká se narodila 28. prosince 1922 v Pardubicích, kde otec Václav celý život pracoval v obchodním oddělení Elektrických podniků. Měla tři sourozence: brášku Vladimíra, který zemřel v sedmi letech na záškrt, o dva roky mladší sestru Marii a o šest let mladšího bratra Vladimíra, který dostal jméno po svém zemřelém bratříčkovi. Matka Marie, rozená Vinařová, byla před válkou v domácnosti.

Dům jsme stavěli během hospodářské krize

Středobodem bohatých vzpomínek Evy Kopecké na události v Pardubicích je velký rodinný dům s ovocnou zahradou, v němž rodina bydlela od roku 1932. Pamětnice v něm prožila nejkrásnější část svého života, dětství, a zůstala v něm po celý život. Až před patnácti lety, kdy v něm osaměla, se přestěhovala do Prahy, aby byla blíž své neteři.

„Otec nechal dům vystavět za největší hospodářské krize, v roce 1932. Stavební práce byly tehdy velmi levné a stavaři nabízeli například projekt zdarma,“ vzpomíná Eva Kopecká, které tehdy bylo deset let.

Náš dům stál na strategickém místě, viděli jsme z něj hodně

Dům stál na strategickém místě poblíž nádraží, nedaleko kolejiště, kde se z nejrůznějších důvodů odstavovaly vlaky. Kopeckým tedy stačil pohled z okna, aby mohli zaznamenávat dějinné události skrze „cvrkot“ na kolejišti.

Nejotřesnější vzpomínku má Eva Kopecká například na vlak s židovskými vězni do koncentračního tábora.

Vyhladovělí koncentráčníci

„Byly to otevřené nákladní vagony a těm zuboženým vězňům z nich koukaly jen hlavy. Na špagátu měli plechové hrníčky, které spouštěli dolů a nabírali si jimi sníh, aby se napili. Němečtí vojáci kolem hlídali, aby se k nim nikdo nedostal. Maminka jim chtěla dát něco k jídlu, ale nedovolili jí to. Tatínek to vyfotil z prvního patra našeho domu.“

Britští zajatci

Na konci války na tom samém místě zase zastavil vlak plný britských vojáků, kteří se vraceli ze zajateckého tábora. Kvůli zdemolovaným kolejím nemohli dál a museli se někde ubytovat. Tří kamarádů se ujala rodina Kopeckých. Nejvíce se s nimi sblížil bratr pamětnice, tehdy šestnáctiletý Vladimír, student gymnázia, který ovládal základy angličtiny. Z týdenního pobytu se stalo přátelství na celý život. (Podrobnosti o tomto setkání i osudech tří britských letců RAF zajatých v roce 1940 ve francouzském Dunkerque najdete v dalším textu.)

Edvard Beneš

Na nádraží rodina Kopeckých zaznamenala také Edvarda Beneše, který po válce projížděl Pardubicemi. Tatínek Václav, vášnivý fotograf, tuto událost také zdokumentoval.

Příběhy nájemníků

„V domě se odehrávaly ale i příběhy nájemníků, které tatínek ubytovával v přízemním bytě. Jednou to byl celník pan Hájek, který přišel do Pardubic ze zabraného pohraničí, po válce paní Singerová s dcerou Hankou, které jediné z rodiny přežily holocaust a vrátily se domů. Starší dceru Helenu se jim totiž podařilo poslat do Anglie jedním z vlaků, které odvážely židovské děti do bezpečí. Pan Singer a další příbuzní zůstali v koncentračních táborech.“

Protiletecký kryt v domě

Dům byl však také zranitelný: ohrožovaly jej nálety, a proto v něm otec vybudoval pořádný kryt. „Byla to docela prostorná místnost ve sklepě pod kuchyní. Tatínek ji celou nechal ze všech stran vyztužit trámy silnými asi 30 x 30 centimetrů. Po válce, když se kryt rušil, byla z toho spousta dřeva, které se odváželo na náklaďácích.“

Nálety na mé narozeniny

První velký nálet provedla letadla britské RAF v noci z 21. na 22. července 1944 a zahynulo při něm třiačtyřicet lidí. Další dva denní nálety těsně za sebou se odehrály 24. srpna 1944, již zcela v režii americké 15. letecké armády USAF a zahynulo při nich více než dvě stě lidí.

Třetí americký nálet proběhl v den dvaadvacátých narozenin Evy Kopecké, 28. prosince 1944. „Maminka mi zrovna pekla kaštanový dort, ale museli jsme letět do krytu.“ Tehdy bombardéry svrhly na rafinerii 122 tun trhavých bomb. Zahynulo „pouze“ sedm osob.

Krása i strach ze smrti

Eva Kopecká vzpomíná, že při prvním náletu, který zažila, se jí do krytu vůbec nechtělo. „Byli jsme opření o dům a dívali jsme se fascinovaně k nebi. Měla jsem ohromující strach, ale zároveň jsem nedokázala odtrhnout oči od té nádhery na nebi, jak se letadla třpytila v bojové formaci. Ta nádhera i strašný strach ze smrti mě paralyzovaly.“

Zásah na Palackého třídě: všichni se tam udusili, včetně mého strýce

Během náletů měli Kopečtí štěstí, bomba spadla nejblíže čtyři sta metrů od jejich domu. Eva Kopecká však pamatuje například přímý zásah v Nerudově ulici a Palackého třídě. Spolu se dvěma rodinami byli Kopečtí domluveni, že se po každém náletu vzájemně zkontrolují, aby si případně pomohli. Bratr Vladimír vždy sedl na kolo a nezapomněl si přibalit fotoaparát, aby všechno zdokumentoval. Například zasaženou Nerudovu a Leteckou ulici, nádraží nebo letiště.

Jednou po skončení náletu pamětnice spolu s bratrancem Zdeňkem utíkala do Palackého ulice, kde bydlel její strýc Karel. Dům, v němž žil, dostal pumový zásah.

„Na zbořeništi nikdo pořádně nevěděl, kam se lidé schovali, ale museli být zavalení ve sklepě. Vytvořila se řada lidí a rukama jsme nabírali drť a cihly do kbelíků, abychom se dostali ke sklepnímu okénku. Za chvíli začali vytahovat mrtvé lidi. Všichni se tam udusili, včetně maminčina bratra.“

Sestru jsem zachránila před totálním nasazením v Německu

Eva Kopecká maturovala v roce 1942. Chtěla pokračovat ve studiu, ale nebylo to možné; musela nastoupit do práce. Místo dostala v administrativě na okresním úřadě. Mladší sestra Marie měla být totálně nasazena do Mnichova, ale pamětnici se podařilo vyjednat jí práci v Ústí nad Orlicí.

Jatka se otci málem stala osudnými

Tatínek pracoval jako vrchní oficiál pardubické elektrárny a po okupaci v roce 1939 zažil obsazování vedoucích míst strategických podniků Němci. Václav Kopecký patřil mezi ty, kteří neuměli dobře německy a museli buď chodit na speciální kurzy němčiny, nebo přejít do jiného podniku, kde nebyla němčina tak nutná. Václav Kopecký se nechal zaměstnat jako vedoucí účtárny na jatkách a k tomu si udělal zkoušky na vážení dobytka, aby si mohl přivydělat. Jatka zvolil i proto, že to byl zdroj masa a v hubených válečných letech možnost přilepšit rodině. „Všichni, kdo dělali na jatkách nebo v potravinářství, si trochu přilepšovali,“ vzpomíná Eva Kopecká.

To se mu ale málem stalo osudným...

Gestapo přišlo, právě když stál špatně zvážený býček na váze

„V blízké vesnici Trnová žil člověk, který tam měl řeznictví, hospodářství a hospodu. Choval tedy dobytek, který si nechával na jatkách porazit, a dělal z něj obědy ve své hospodě. Chodili tam i veterináři z jatek, kteří s masem kšeftovali. Volné maso získávali tak, že zvážili býčka například o třicet kilo méně.“

Právě když takového býčka jednou v červenci 1943 otec pamětnice vážil, přišla na jatka kontrola. Zatkli ho spolu s patnácti zaměstnanci a obvinili z hospodářského deliktu. Po měsíci se v Praze na Pankráci konal soud, kterého se Eva Kopecká účastnila. Václav Kopecký vyvázl nejlépe, s „pouhými“ jedenácti měsíci nucených prací v jugoslávském Mariboru. „Tatínkovi neprokázali, že by kradl, jen že zvážil špatně býčka. Ostatní dopadli hůře, zřejmě měli prsty v něčem větším a gestapo přišlo na udání.“

Dva zaměstnance podle vzpomínek Evy Kopecké popravili a někteří veterináři byli odsouzeni na několik let. „Ukázalo se, jak někteří ohrožovali lidi kolem sebe, když například posílali do Prahy kufry plné masa.“

Živitelkou rodiny jsem se stala já

Následky nesla celá rodina. Maminka neměla žádný plat, mladší dcera byla totálně nasazená, Vladimír ještě chodil do školy a jediný, kdo vydělával, byla pamětnice. Tehdy poznali, kdo je opravdový přítel. „Přicházeli k nám a nabízeli pomoc. Hned ten den, kdy tatínka zatkli, nám přinesli bochník chleba. Bylo to dojemné k pláči.“

Otec se z Mariboru vrátil pohublý, ale celkem zdravý. Zřejmě to nebyla náhoda, že ho poslali právě na výstavbu tamní elektrárny...

Domy vystěhovaných Němců byly naklizené, jako by si jen někam odskočili

Po válce mladou a svobodnou Evu Kopeckou vyzývali, aby šla pracovat do vysídlovaného pohraničí, kde bylo potřeba úředníků. Pamětnice však na odchod z Pardubic nepomýšlela. Kamarádka ji přesto přiměla, aby se s ní jela podívat do Jablonce nad Nisou. Eva Kopecká se tak stala svědkem vyklízení německých domácností, jejichž majitelé zmizeli v odsunech. Šéf kamarádky již měl v místě přidělenou vilku, kde ubytoval i dívky, a dokonce se podílel na shromažďování zabraného majetku.

„Nábytek a vše, co z domácností vyrabovali, vozili vojáci na náklaďácích do sokolovny. Věci tam byly srovnané jako ve skladišti. Vzpomínám například na řadu psacích stolů a na nich různé drobnosti a dekorace, sošky nebo stohy srovnaného ložního prádla, vypraného a nažehleného, převázaného mašlemi, tak jak si ho německé hospodyně rovnaly doma do skříní, a dále řady holínek různých velikostí a druhů... zkrátka všechno, co se v domácnostech našlo. Vilka, ve které jsme nocovaly, byla velmi čistá a naklizená, jako by si majitelé jen někam odskočili, v zásuvce byla třeba francouzská mýdla, která asi posílal manžel své ženě z Francie, nebo štosy osobních dopisů... Bylo mi z toho hrozně.“

Elsa Doleschelová

Eva Kopecká má na odsun německých obyvatel z pohraničí rozporuplný názor. Na jednu stranu se hlásí o slovo emoce, ale na druhou stranu dobře ví, že ne všichni Němci byli nacisté. Jeden příběh zná osobně velmi dobře, protože její kamarádkou byla Elsa Doleschelová, odsunutá Němka.

Obě se znaly již od dětství, kdy za první republiky Kopečtí občas jezdívali do Králíků (německy Grulichu) v létě na prázdniny k rodině Elsy Doleschelové na letní byt. „Elsa byla hrozně hodná holka, za války pracovala ve spořitelně a její rodina tehdy neměla s nacismem nic společného, byli to demokrati.“

Shledání s odsunutou kamarádkou po padesáti letech

Po válce rodinu Doleschelových vystěhovali a Eva Kopecká ztratila s Elsou kontakt. Nenapadlo ji, že by se ještě někdy shledaly. Elsa však po revoluci v roce 1989 pamětnici napsala. „Styděla se, a prý jestli s ní chci vůbec mluvit. Samozřejmě že jsem chtěla, neměla se přece za co stydět!“ Takřka po padesáti letech, v roce 1994, se setkaly v Německu osobně a pamětnice se dozvěděla její strastiplný poválečný příběh.

„Měla tenkrát kamarádku na městském úřadě, která jí prozradila, že mají poslední šanci nastoupit do vlaku, který odveze vystěhovalce do západního Německa. Další už budou končit jen ve východním Německu.“

Doleschelovi si tedy během čtyřiadvaceti hodin sbalili, co pobrali, a nastoupili do vlaku.

„Nikde ale nesměli vystoupit, nikde je nechtěli! Až po čtrnácti dnech zdeptaní a vyhladovělí dojeli pod Norimberk, kde prý doslova klečeli na zemi a prosili úředníky, aby tam mohli zůstat.“

Usadili se v Bürgstadtu. Začátky byly o to těžší, že Elsině mamince přejel v Čechách ruský tank nohu a zmrzačená nemohla pracovat. Rodina se postupně vypracovala, stejně jako další německé rodiny z Králíků, které se v Bürgstadtu a okolí usadily. Muži se většinou v Čechách živili jako truhláři, a tak si i v poválečném Německu založili truhlářské živnosti.

Živnostníky vystavovali ve výlohách jako odstrašující případ

Eva Kopecká se nikdy s komunismem nesmířila a myslí si, že komunisté nejsou o nic lepší než nacisté. Vzpomíná, jak se v roce 1948 konala v synagoze „výstava“ zabraných věcí továrníka Daška nebo jak komunisté veřejně ponižovali živnostníky tím, že je vystavovali ve výkladních skříních. Takto viděla například čalouníka pana Kříže. „Míval velké čalounictví s asi deseti zaměstnanci a tatínek mu ve volných chvílích vedl účetnictví. Posadili ho na křeslo do výlohy a kolem něho navršili koberce, krabice s mýdlem Hellada apod., to vše opatřené cedulí, na níž bylo jeho jméno a komentář ve smyslu: Tenhle sysel hromadí zásoby a okrádá národní hospodářství. Lidi ho tam okukovali a div na něj neplivali. Takových lidí tam vystavovali víc.“

Dva typy komunistů: komunisti a ukomunisti

Brzy se lidé začali rozlišovat na komunisty a nekomunisty, pamětnice však viděla rozdíl i mezi komunisty:

„Byly dva typy komunistů – komunisti a ukomunisti. Ti první to mysleli upřímně. Pocházeli z chudých poměrů, chápala jsem, že se chtějí mít lépe a chtěli spravedlivější řád, za zlé jsem jim to neměla. Ti druzí ale byli jen kariéristé. S komunismem nesouhlasili, ale chtěli mít výhody. Byli jen u komunistů.“

Přesvědčování sedláků, aby vstoupili do JZD, skončilo mým pláčem

Na dveřích kanceláře okresního úřadu po únoru 1948 našla Eva Kopecká novinku – ceduli s nápisem: „Zdravíme se Práci čest.“ Brzy nato ji soudruzi začali lákat do strany. Celá jejich kancelář však zůstala antikomunistická a pamětnice prý jako jediná nevstoupila ani do ROH; tehdy a ani nikdy v budoucnosti.

Je tedy paradoxní, že ji komunisté v rámci pracovních povinností donutili, aby přesvědčovala sedláky ke vstupu do JZD. Jako zaměstnankyně okresního úřadu v Pardubicích dostala spolu s ostatními příkaz nechat se po práci naložit do autobusu, který úředníky rozveze po okolních vesnicích. Ve dvojicích měli přesvědčovat místní, aby vstoupili do družstva. Pamětnici s dalšími nešťastníky vysadili v Jezbořicích...

„Dostali jsme tam nalejvárnu, co máme lidem říkat. Bylo to naprosto proti mému přesvědčení, říkat lidem, aby opouštěli svoje majetky... Ale museli jsme... Klepali jsme na vrata u jednoho statku, nechtěli nás pustit, přesvědčila jsem paní, aby nás nenechala stát venku, že jí nic neuděláme a že s ní cítíme. Její příběh byl tak strašný, že jsme se s kolegou rozbrečeli. Její muž ležel deset let v posteli, ona se o něj starala a k tomu orala, mlátila, chovala dobytek, nadřela se a já jí vykládala, že pojede do lázní, a takové blbosti. Říkala, že ji nepřesvědčíme. My ji ale ani přesvědčovat nechtěli. Bylo pochopitelné, že svůj vydřený majetek nechtěla dát JZD do chřtánu.“

Eva Kopecká pracovala celý život v administrativě, v několika obchodních podnicích a posledních patnáct let před důchodem ve Státním ústavu dopravního projektování v Pardubicích. Neprovdala se a nemá děti. Vychovávala svou neteř Alenku a žila natolik bohatým životem, že jí vlastní rodina nechyběla. Nejšťastnější roky prožila do svých sedmnácti let, než přišla válka, a poté po revoluci v roce 1989. Žila pro děti svého bratra s nadějí, že se budou mít lépe.