Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Kopcová (* 1920)

• narozena 13. září 1920

• roku 1941 se vdala za hajného Josefa Kopce

• rodina se zapojila do odboje

• v roce 1944 ukrývali v hájence a přilehlých budovách parašutisty z výsadku Spelter

• z hájenky vysílala ilegální vysílačka, ukrývali také zbraně a výbušniny

• roku 2017 převzala za svou odbojovou činnost vyznamenání Zlatá lípa z rukou ministra obrany České republiky

Božena Kopcová se narodila jako Božena Kosmáková 13. září 1920 v obci Luže u Vysokého Mýta. S rodiči se brzy přestěhovala do Lesonic. Její tatínek, švec, byl od roku 1921 náčelníkem Sokola, a rodina proto bydlela v místní sokolovně. V Sokole cvičila samozřejmě i Božena Kopcová a vzpomíná, jak se v roce 1938 účastnila s dorostenkami pražského sletu. Ve sportovní činnosti pokračovala i po válce a byla přítomna na sokolském sletu v roce 1948.

„Pak jsem v Domamili nacvičovala na sokolský slet v roce 1948. Do Prahy nás jelo šest, celkem nás bylo třicet dva tisíc. My jsme musely cvičit napolovic, protože na stadion se vešlo jen šestnáct tisíc členek. Při sokolském průvodu na tribuně na Staroměstském náměstí seděl Gottwald a zaznělo: ‚Vlevo hleď!‘ A my jsme se všichni dívali na druhou stranu. No, a já ani nevím, jak Gottwald vypadal! To byl takovej protest.“

V roce 1941 se pamětnice vdala za Josefa Kopce, hajného nuceně odsunutého z pohraničního Liberecka. Josef Kopec se angažoval v ilegální odbojové organizaci Obrana národa. Nastoupil u Lesního závodu Jemnice, kde vyčkával dalších příkazů. Mezitím byl také nasazen do letecké továrny Kuřim a Blansko. Asi po roce ho odveleli zpět na původní pracoviště, kde již byl informován a zapojen do místní skupiny Ivan s úkolem připravit situaci k přijetí parašutistů vycvičených v Anglii.

Přestože měla mladá rodina Kopcových doma malého syna a další dítě bylo na cestě, na podzim roku 1944 se aktivně zapojila do ukrývání parašutistů z výsadkové skupiny Spelter, která seskočila u Mohelna. Přítel rodiny František Doležílek, radista s podomácku vyrobenou vysílačkou, se o nich dozvěděl a následně se jich odbojová organizace Ivan ujala a ukryla je právě v hájence Kopcových.

„A potom ten zbytek přivedli k nám na hájenku, protože tady už existovala partyzánská skupina Ivan, kterou vedl poručík Alfons Douda – poštmistr. Ale prvně sem přišel František Doležílek. Manžel ho přivedl, představil mi ho a říká: ‚Kdybych náhodou nebyl doma, potřebuje tady přespat a bude tady jako ubytovanej.‘“

Kromě toho, že poskytli útočiště dvěma parašutistům, Rudolfu Novotnému a Janu Vavrdovi, manžel pamětnice ukrýval zbraně a výbušniny. Válečný materiál byl podle instrukcí vysílaných z Londýna shozen u Římova, Čáslavic a Šašovic na Třebíčsku. S pomocí místních partyzánů odvezli kulomety, pušky, střelivo a výbušniny na povozu do dřevěné boudy poblíž hájenky.

Ilegální organizace později změnila jméno na Spelter Lenka-jih. Až do konce války udržovali rádiové spojení s Londýnem, vysílali často u „Tříhranného“ lomu v lesích u Meziříčka. Vysílání ilegální vysílačky ani aktivity skupiny Spelter Lenka-jih však neunikly pozornosti německých okupantů. Prováděli zátahy a prohlídky. Několikrát navštívili i hájovnu, ale naštěstí nikdy nedošlo k jejich prozrazení.

„Ráno, sotva se rozednilo, přijely tanky, klučíci v černejch uniformách. Postavili všecky tam, a že budou hledat zbraně. Vyhrožovali, že bude každej desátej odstřelenej, když neprozradí! No, tak já, když jsem viděla ten mumraj, vzala  jsem Jóžinka na záda a šla jsem domů. Jenomže jsem vylezla z vesnice, a než jsem přišla k lesu, tak to už bylo všechno tady zatažený, tady poskakovali Němci.“

Ne všichni, kdo pomáhali parašutistům a partyzánům, měli štěstí. Jako „přisluhovači parašutistů“ byli popraveni František Pelán, František Durda a Michael Kratochvíl. Poslední jmenovaný u „rychlého soudu“ na Moravě rozhodným hlasem na svou obhajobu řekl: „Jsem Čech a Čecha nikdy nezradím!“

V dubnu 1945 se blížil konec války, Němci utíkali na západ a od východu se blížila fronta. První přišla do Domamili armáda maršála Malinovského.

„Oni se chtěli dostat k americký armádě, tak proto tady šli. Jenomže, jak jeli do kopečka, tady v Zákopech, jak je ta kaplička (směr Štěpkov), tak oni se ti Němci roztáhli po lese. Tanky byly po celým lese. A lavočky (letadla) na ně střílely.“

Po anglických parašutistech hostila hájenka i ruského důstojníka.

„Přišla jsem na dvůr, tam bylo plno Rusů, pumpovali vodu a všichni se umývali. Pak se setmělo a odešli. Ale přijel jeden na koni v červenejch kalhotách, nějakej důstojník pravděpodobně, a že by jako přespal. Měli jsme jednu světničku a ložnici, kde jsme my nespali. Tak ho tam děda zavedl. A on, že nět, tak uvázal koně ve stodole a lehl si vedle něj na seno. Tak mu tam děda přinesl polštář a deku.“

Brzy po osvobození k prvnímu synovi přibyla dcera a za pár let ještě druhá. Pamětnice v sedmdesátých letech nešťastnou náhodou při úrazu na ledu přišla o nohu a byla nucena odejít do invalidního důchodu. S Josefem Kopcem prožila v hájence krásné a dlouhé manželství až do roku 1998, kdy její manžel zemřel.

Za komunistického režimu se Josef ani Božena Kopcovi za své hrdinské chování velkého uznání nedočkali. Západní parašutisté tehdy nebyli v módě, až v sedmdesátých letech Josef Kopec obdržel osvědčení partyzána a Božena Kopcová osvědčení pomocníka partyzána podle zákona číslo 255/1946 Sb. Po pádu železné opony v roce 1989 se začali odborníci i veřejnost o anglické výsadkové skupiny více zajímat. Na místě seskoku se pravidelně konají pietní akce, na kterých byla často přítomna i pamětnice. Nejvyššího ocenění se jí dostalo na podzim roku 2017, kdy převzala z rukou ministra obrany státní vyznamenání Zlatou lípu.

Redakční poznámka: nahrávka rozhovoru s pamětnicí nebyla pořízena v rámci dokumentačních projektů Post Bellum, její autorka paní Vendula Mahrová jí ale poskytla ke zpřístupnění na portálu Paměť národa. Děkujeme