Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Kopačínský (* 1922)

Když granát hvízdá, tak to znamená, že letí dál.

  • narodil se 22. 3. 1922, Alexandrovka, okr. Dubno, západní Ukrajina

  • základní vzdělání

  • po osvobození Ukrajiny vstup do Svobodovy armády

  • zraněn u Krosna

  • 1947 - odjezd do ČSR

  • 1950 - vstup do JZD

  • práce v zemědělství

  • 1992 - restituce, poté prodej majetku

Dětství a rodina

Pan Vladimír Kopačínský se narodil 20. 3. 1922 ve vsi Alexandrovka v okrese Dubno na západní Ukrajině. Jeho otec zemřel v 53 letech, „hodně kouřil, matka žila dlouho, ta přijela i sem a zemřela tady“ (tj. v Československu). Navštěvoval polskou základní školu (na vyučování docházel čtyři kilometry pěšky), střední školy nechal po dvou letech. Od 16 let hrál v dechovce na trubku, většinou na svatbách. Jako Volyňák uměl česky, polsky a rusky. To se mu hodilo později v armádě: „Já jsem se domluvil s nima.“ Pocházel ze dvou sourozenců: „Měl jsem bráchu a ten v 41. roce narukoval prezenční službu k Sovětům, a když vypukla válka, tak byl nezvěstný.“

Válka

Těsně před válkou cvičili mladí muži každou neděli „vojennuju podgotovku“. Ukrajina byla však na začátku války Německa se SSSR obsazena nacistickými vojsky. Pan Kopačínský si nevzpomíná, že by se k němu dostaly informace např. o osudu židovského obyvatelstva, nic nevěděl a ani se příliš nezajímal o situaci v protektorátu.

Když Sověti a Svobodova armáda osvobodili západní Ukrajinu, narukoval spolu s dalšími Volyňáky do československé armády. Mezi nimi bylo mnoho Židů. Absolvoval výcvik v Besarábii, kde prožil krátké milostné vzplanutí, a byl

přidělen k minometčíkům jako mířič.

Poprvé nasazen byl u Krosna. „Ze začátku jsem měl strach, ale za dvě hodiny už ne. Granát, když hvízdá, tak to znamená, že letí dál. A když hvízdaly, to si zvykne člověk.“ Před Duklou byl raněn po zásahu německého minometu. Palba byla vedena z Krosna: „Nevím, proč je nejdřív nevypudili z toho Krosna, tím nám dost uškodili.“

Pan Kopačínský měl zájem studovat na poddůstojnické škole, ale jeho dvě třídy gymnázia byly „příliš malé vzdělání“.

Na chování Sovětů k československým spojencům vzpomíná v dobrém, jen když se sovětští důstojníci opili samohonkou, „tak to byl dobytek“. Během války neměl žádné spojení s domovem. Jména spolubojovníků si pan Kopačínský nepamatuje. Neměl ani žádný přehled o dění na západní frontě, jen málo informací dostával o situaci na vlastním, východním bojišti. Výzbroj a výstroj považuje za dobrou, „Němci měli dobrý zbraně a dobrej výcvik, Rusáci měli kaťušu, tý se Němci báli“.

Přes Ukrajinu a hlavně Polsko pochodovali pěšky, většinou v noci. „Sověti, hlavně civilisti, nás hodnotili dobře.“ Dobré zkušenosti měl pamětník i s Poláky. Válku přežilo ještě několik lidí z vesnice, jeden s utrženou nohou. Jeden ze spolubojovníků pana Kopačínského z Alexandrovky měl po válce problémy s uznáním působení v československé jednotce ze strany sovětských úřadů.

Propuštění z armády a odjezd do ČSR

Po zranění byl pan Kopačínský propuštěn z armády. „Rok jsem byl s rodičema. Otec zemřel, já jsem se oženil. Devatenáct set čtyřicet sedm se dohodli, že my Volyňáci máme odject do (českého) pohraničí. Po Novým roce začaly ty transporty.“ Ze SSSR odjížděli rádi, bez lítosti opouštěli kolchozy, navíc na Ukrajině tehdy řádili banderovci. „My jsme u Bochova našli Chyši. Tam jsme byly dvě rodiny, to nemohlo dělat dobrotu.“

Práce v zemědělství

Rodina pana Kopačínského pak dostala hospodářství v údolí Střely u Rabštejna, „tři roky jsem hospodařil sám a pak v JZD“. Vladimír Kopačínský tam zastával funkci „skupináře. Tehdy nebyli agronomové, ale byli skupináři. No, a v roce 1992 jsem tam dostal restituci“. Vzpomíná na svůj první vůz, Spartak 440. V JZD se naučil jezdit traktorem, „pásákem“.

V 90. letech již byl pan Kopačínský na všechno sám. Manželka byla nemocná, poté zemřela. Měl prasata, krávy, ale po smrti manželky hospodářství prodal.

Je nositelem asi deseti československých, sovětských, ruských i ukrajinských vyznamenání.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jaroslav Richter)