Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Mojmír Konečný (* 1919  †︎ 2016)

Jan Masaryk byl můj nejlepší šéf

  • narodil se 26. listopadu 1919 v Praze, pochází z rodiny obchodníka
  • od roku 1933 byl členem skautského oddílu
  • 1934 - odjezd na stipendijní pobyt do francouzského lycea v Nîmes
  • od roku 1939 studoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kvůli uzavření vysokých škol studium dokončil až po válce
  • 1940 - koncipientem v advokátní kanceláři Jiřího Křížka
  • 1941–45 zaměstnán v Ústředí svazu obchodního
  • za války se zapojil do skautského odboje Zpravodajské brigády
  • v dubnu 1945 nastoupil jako překladatel do Mezinárodního červeného kříže v Praze
  • v květnu 1945 se zúčastnil bojů o Český rozhlas
  • 7. května 1945 jednal na Právnické fakultě UK s velitelem jednotek Waffen-SS Pücklerem o volném průchodu Prahou
  • od roku 1946 pracoval ve zpravodajské sekci ministerstva zahraničních věcí
  • krátce působil v sekretariátu ministra zahraničních věcí Jana Masaryka
  • od roku 1948 pracoval na československém velvyslanectví v čínském Nankingu
  • vystudoval ČVUT, obor těžké strojírenství
  • poté pracoval v odboru vědecko-technických informací a v ČKD Sokolovo
  • od roku 1968 v obchodním oddělení na francouzském velvyslanectví v Praze
  • stál v čele Nadace Jana Masaryka
  • zemřel 29. května roku 2016

Mojmír Konečný se narodil 26. listopadu roku 1919 v Praze. Jeho otec pracoval jako obchodník, zajímal se i o politiku a stal se členem a stoupencem Strany národního souručenství. Působil také v obchodní a živnostenské komoře. Za protektorátu vykonával funkci předsedy Ústředí svazu maloobchodního (po válce přejmenován na Ústřední svaz obchodní). „[Můj otec] měl velký smysl pro politiku a v důsledku toho byl potom jmenován komorním radou v Praze. Za republiky a bohužel také za protektorátu zastával vysoké funkce,“ vzpomíná Mojmír Konečný.

Po obecné škole pokračoval Mojmír Konečný ve studiu na Masarykově státním reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze. Vyšší třídy gymnázia však absolvoval v zahraničí: „Do školy jsem chodil v Praze až do patnácti let a potom jsem odjel na stipendium jako žák francouzského lycea v Nimes v jižní Francii. Tam jsem udělal obě maturity, po septimě a po oktávě.“

Ještě před svým odjezdem do Francie, okolo roku 1933, vstoupil do oddílu vodních skautů. „Já jsem se stal skautem ještě před svým odjezdem do Francie, v kvintě. Byli to vodní skauti, kteří měli sídlo ve vodárenské věži u Jiráskova mostu. Jezdili jsme hlavně skupinově na pramicích. Bohužel mým odjezdem byly styky přerušeny.“

Po návratu do Československa se přihlásil na Právnickou fakultu Karlovy univerzity. Ke studiu však nastoupil v době, kdy se schylovalo ke druhé světové válce. České vysoké školy v protektorátu byly vyhláškou říšského protektora Neuratha ze 17. listopadu 1939 uzavřeny údajně na dobu tří let, ve skutečnosti ale s jejich znovuotevřením v roce 1942 Němci už dopředu nepočítali. Nařízení postihlo deset českých vysokých škol, mezi nimi Univerzitu Karlovu v Praze, Masarykovu univerzitu v Brně, České vysoké učení technické v Praze, Akademii výtvarných umění v Praze či Husovu evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze.
Možnosti studia bylo zbaveno celkem 15 172 studentů, o práci přišlo 513 profesorů, 475 docentů a 345 dalších pedagogů. Někteří studenti se pokoušeli svá studia dokončit na německých univerzitách, ale v letech 1939-1941 nebyli až na naprosté výjimky přijímáni. Mezi jinými se vyhláška dotkla také Mojmíra Konečného, který neměl možnost složit ani svou první stánici a jeho studium fakticky skončilo dřív, než začalo: „Bylo to v pohnuté době, takže byl tenkrát opožděný zápis, brzy jsem se ale již připravoval na první státnici. […] Jednoho dne, když jsem se šel přihlásit na termín státnice, jsem procházel kolem filozofické fakulty a viděl jsem tam ozbrojené jednotky SS a u právnické fakulty to už vypadalo příliš podezřele. Jen jsem si mohl přečíst, že vysoké školy jsou uzavřeny na tři roky, a jména devíti popravených. Musím však říct, že první bezprostřední reakce byla: ‚Výborně, nemusím se už učit!‛“

Jako ostatním mladým i jemu hrozilo nasazení na nucené práce. Před nástupem na práci do říše ho zachránil rodinný přítel, věhlasný pražský advokát JUDr. Jiří Křížek. Během své praxe zastupoval mimo jiné nejen britskou, indickou či rakouskou ambasádu, ale také vysokou českou šlechtu. Mezi jeho klienty patřili například Lobkowiczové, Kinští nebo Schwarzenbergové. Proslulý právník ho zaměstnal ve své advokátní kanceláři jako koncipienta. Další osudy dr. Jiřího Křížka byly velmi pohnuté. O několik let později byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou k dvaadvaceti letům vězení, k propadnutí nabytého majetku a čestných občanských práv. Dlouholetým žalářem byl potrestán přesto, že byl ke skupině Milady Horákové přiřazen až dodatečně a ostatní obžalované navíc vůbec neznal. Propuštěn byl v roce 1963.

Mojmír Konečný však v jeho advokátní kanceláři setrval pouze půl roku, poté změnil zaměstnání: „Pak jsem nastoupil do po německém vzoru právě budované organizace Hospodářská skupina velkoobchodu a zahraničního obchodu, patřilo to pod Ústředí svazu obchodu. Tam jsem vykonával to, čemu se dnes říká pracovní právo.“ Přes neustálou hrozbu, že bude nuceně nasazen na práce v říši, zde pracoval až do roku 1945.

V květnu 1945 se Mojmír Konečný účastnil bojů o Český rozhlas: „Onoho dne, 5. května, když jsem slyšel volání rozhlasu o pomoc, tak jsem se tam ihned rozeběhl a byl jsem účasten toho, že jsme se snažili získat zbraně od německých vojáků a skrčeni za popelnice jsme stříleli na rozhlas. Nakonec se ho podařilo dobýt.“ Kvůli účasti v bojích zmeškal důležitou schůzku: „Čímž se ovšem stalo, že mě zmeškala spojka mojí odbojové organizace, takzvané Zpravodajské brigády.“ Zmíněná Zpravodajská brigáda byla protiněmecká zpravodajská organizace fungující na území Prahy a okolí v období Protektorátu Čechy a Morava. Byla založena v listopadu 1940 po oficiálním zákazu Junáka Jaromírem Klikou a Adolfem Karlovským. Členy organizace byli většinou bývalí skauti, jejich průměrný věk se pohyboval kolem pouhých patnácti let. V polovině roku 1943 již měla na dvě stě členů, v té době získala také napojení na Přípravný revoluční národní výbor a poté i na obnovenou Obranu národa. Původní náplní se měla stát diverzní a sabotážní činnost, později se zaměřovali především na zpravodajskou činnost. Příslušníci Zpravodajské brigády byli v rámci nuceného pracovního nasazení umisťováni do strategických podniků nejen v protektorátu, ale i v Německu a dalších zemích. Ze svých působišť s pomocí kurýrů předávali důležité informace. Po vypuknutí Pražského povstání byla Zpravodajská brigáda nasazena i do bojů. Během bojů v Pražském povstání padlo sto osm jejích příslušníků.

Mojmír Konečný o této organizaci říká: „Tato odbojová organizace sdružovala, jak jste říkal, původem skauty, ale nabalila na sebe další spolupracovníky. Musím také říct, že to byla jediná odbojová organizace, která nikdy nebyla odhalena Němci. Mělo to svůj systém utajení, člověk znal jenom další dva a tak dále. Mojí zásluhou bylo například, že jsem objevil, že Němci sondují kanalizaci pod Karlovým mostem. Chtěli ho vyhodit do povětří. Ihned jsem to hlásil a dostal jsem za to pochvalu, protože se tomu podařilo zabránit.“

V průběhu revolučního dne se Mojmír Konečný odebral do Riegrových sadů, kde probíhaly boje o místní sokolovnu: „Potom jsem se ještě snažil jít bojovat do Riegrových sadů do sokolovny, ale tam už to bylo špatné, poněvadž my když jsme postupovali, tak na nás začali naši střílet. Radši jsem odešel domů. Tam jsem zjistil, že mě zmeškala spojka, která mně měla říct, že se členové Zpravodajské brigády mají sejít, aby se ozbrojili a mohli zasáhnout. Mimochodem, v těchto zpravodajských brigádách jsme asi dvakrát v noci někde za Benešovem čekali na shoz zbraní, ale pak jsme se dozvěděli, že to bylo všechno nadarmo, protože už bylo se Sověty dohodnuto, že nám zbraně nedají, aby se nestalo něco podobného jako ve Varšavě.“

V dubnu 1945 nastoupil Mojmír Konečný jako překladatel do české pobočky Mezinárodního červeného kříže: „Shodou okolností jsem potom byl pro svou znalost francouzštiny doporučen na delegaci Mezinárodního červeného kříže, který tenkrát sídlil v Thunovské ulici pod Hradem, tam, kde je dnes Český červený kříž. Potřebovali někoho, kdo umí francouzsky, poněvadž delegát byl francouzský Švýcar. Naším úkolem bylo hlavně přebírat německé lazarety, které byly po Praze.“ Zúčastnil se také osvobození vězňů v Černínském paláci a v sídle gestapa na právnické fakultě.

6. května 1945 se údajně od německého důstojníka dozvěděl o chystaném odstřelu části Pražského hradu. K němu však nedošlo, snad kvůli započatým jednáním mezi Českou národní radou a velitelem wehrmachtu generálem Rudolfem Toussaintem. Česká národní rada v čele s profesorem Pražákem se od počátku povstání stala jeho vedoucím politickým činitelem. Ve snaze zabránit krveprolití a materiálním škodám zahájila již 5. května vyjednávání s německou okupační mocí o odchodu německých jednotek. V následujících dnech se její vedení snažilo vyjednávat s veliteli okupační správy o podmínkách německé kapitulace a ukončení bojů. O zprostředkování jednání s velitelem jednotek Waffen-SS v protektorátu pověstným Carlem von Pückler-Burghaussem byl požádán Mezinárodní červený kříž. Ve vybrané delegaci byl jako překladatel a jednatel Mojmír Konečný. Jednání byla završena 8. května podepsáním protokolu o volném odchodu německých jednotek z Prahy po karlovarské a plzeňské silnici. Mojmír Konečný na výše popsané události vzpomíná takto: „Začalo vyjednávání České národní rady v čele s profesorem Pražákem s velitelem vojsk Toussaintem, který po Praze usilovně hledal svého syna. V Praze ale byly dvě německé branné moci – jednak wehrmacht a potom SS. S velením SS se Česká národní rada bála jednat, poněvadž ti byli velmi nemilosrdní a každý pokus o jednání trestali zastřelením. […] Česká národní rada požádala Mezinárodní červený kříž, konkrétně pana Montadora, aby s SS vyjednával. On to ovšem jako delegát nemohl udělat, ale pověřil mě proto, abych ještě s dvěma mladými lidmi jel s nimi vyjednávat. Já jsem tam jel proto, že jsem uměl velmi dobře německy, ostatní neuměli. Dostali jsme vůz nahoře s červeným křížem, aby na nás nestříleli, což se přesto stalo. Přijeli jsme do toho sídla SS v právnické fakultě. Tam velitel SS shromáždil všechny důstojníky a podle mapy jsme sjednávali, kudy potáhnou z Prahy. Mělo to být karlovarskou a plzeňskou silnicí, protože se samozřejmě chtěli dostat k Američanům. Tam měly být odstraněny veškeré barikády, aby mohli volně odjet. Mohli si s sebou vzít lehké zbraně, těžké musely zůstat na místě. Nakonec jejich odchod ale stejně zablokovali Sověti.“

Po válce dokončil Mojmír Konečný urychleně právnické studium: „Práva jsem dodělal během jednoho roku. Tenkrát jsme měli tu výhodu, že jsme si mohli stanovovat termíny zkoušek. Tak jsem to opravdu nahustil a rychle jsem to dodělal.“ Promoval záhy, již 13. července 1946.

Zároveň se studiem pracoval i na ministerstvu zahraničních věcí. Po náročném výběrovém řízení, které sestávalo především z jazykových zkoušek, byl přijat od 1. října 1946. Na doporučení se dostal do zpravodajské sekce, kde měl na starost komunikaci s novináři, propagaci a zahraniční styky. „Na ministerstvu jsem požádal, abych byl zařazen do zpravodajské sekce, a to z toho bizarního důvodu, že za války vyšla publikace Tajné fondy třetí sekce a mě to velmi zaujalo. A zpravodajská sekce měla právě na starost novináře a styky se zahraničím kvůli propagandě Československa. Vedoucím byl tehdy pan Chmelař.“

Díky svým jazykovým schopnostem později získal místo v sekretariátu jako tajemník ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. Krátké působení v kabinetu význačného politika bylo ukončeno jeho odvodem do armády v roce 1947.

Cestou do Číny ho zaskočila zpráva o únorovém puči v Československu: „Náhodou jsem byl seznámen s dr. Josefem Lelkem, který odjížděl do Číny jako velvyslanec, a ten si mě vyžádal, abych za ním přijel. Na československém velvyslanectví v Nankingu jsem měl dost nesnadnou pozici mezi tamními diplomaty, poněvadž jsem tam přijel nedlouho po únorovém převratu v Praze. Už na lodi jsem byl středem zájmu, protože rozhlas vysílal průběh únorových událostí, tak jsem o tom musel vypravovat.“

Velmi brzy poté se Mojmír Konečný dozvěděl také o smrti Jana Masaryka z místního tisku. „Když jsem vystoupil z lodi v Singapuru, koupil jsem si noviny. Velký titulek hlásal: ‚Masaryk jumped to his death!‛ čili Masaryk si skočil pro smrt. Takhle jsem se dozvěděl tuto smutnou událost.“

O oficiálně prezentovaných okolnostech jeho úmrtí již tehdy pochyboval. Názor Mojmíra Konečného na smrt Jana Masaryka zní: „Masaryk podepisoval spisy často i večer. Když jsem chodíval s dokumenty k němu do ložnice, tak jsem si všiml, že koupelna byla za ním. Řekl bych, že byla velmi nevhodná pro sebevražedný skok, protože okno v koupelně bylo zataraseno velikou komodou. Takže kdyby chtěl skočit tím navíc úzkým okýnkem, musel by přelézat přes tu komodu. Jednoduše hrozně nesnadné, kdežto z ložnice mohl skočit velmi jednoduše. To je jen takový důkaz, další jsou popsány v literatuře. Vůbec nejlepší popis je v knize paní Sterlingové a na tu bych rád odkázal.“ Takto popisuje, proč se mu varianta o sebevraždě zdá velmi nepravděpodobná.

V Číně byl oficiálně přijat generálem Čankajškem, kterého líčí jako chorobného autoritativního diktátora. „S Čankajškem jsem se setkal, když bylo oficiální přijetí zahraničních diplomatů. Byl to člověk velmi autoritativní, vlastně úplný diktátor. Myslím, že posléze zabočoval až do psychopatie. Bylo o něm známo, že když mu někdo přinesl špatnou zprávu, tak ho vlastnoručně zkopal.“

Mojmír Konečný sám sebe označuje za vášnivého cestovatele. Řadu míst měl možnost vidět i během své diplomatické mise v Číně. Navštívil např. Peking, duchovního tibetského vůdce pančhenlamu v klášteře Kumbum či Tchaj-wan.

Politická situace v Číně byla na konci čtyřicátých let vyhrocená. Již od konce druhé světové války se moc snažili získat komunisté vedení Mao Ce-tungem. Válečnými boji naprosto zdevastovaná země byla hospodářsky podporována Spojenými státy, které zároveň chtěly udržet u moci Kuomintang v čele s Čankajškem. V propuknuvší občanské válce dílčího vítězství rychle dosáhli komunisté podporovaní Sovětským svazem. Na počátku roku 1949 padl Peking a Čankajšek byl donucen 21. ledna 1949 rezignovat.

Když uznalo Československo Mao Ce-tungovu vládu, vypověděl Čankajšek československé diplomaty. Mojmír Konečný musel nakonec z Nankingu uprchnout. Čekala ho velmi dobrodružná, ale také zajímavá cesta: „Jakmile Praha uznala Mao Ce-tungovu vládu, Čankajškova Čína mě vypověděla. Postavili mi stráže před moje sídlo. Jen s obtížemi jsem se dostal ze země ven, poněvadž tenkrát existoval absolutní nedostatek spojů – lodí i letadel. Tak jsem odletěl do Manily na Filipíny. Tam jsem byl asi měsíc, než jsem se dostal na další letadlo. Mezitím jsem nastoupil na loď, která objížděla všechny filipínské ostrovy a sbírala kopru, tedy sušené kokosové ořechy. Tak jsem poznal celé Filipíny i místo, kde zahynul Magalhães, když pomáhal jistému náčelníkovi. Z Filipín jsem potom dostal spoj do Indonésie. Tam jsem projel Jávu a hlavně ostrov Bali, který byl tenkrát velmi populární jako odpočinkové místo pro Američany, poněvadž měl tu zvláštnost, že tam ženy chodily zahalené od pasu dolů. To byla velká fotografická žeň pro Američany. Odtamtud jsem odjel do Thajska, kde jsem zase pobýval nějaký ten den. Thajce považuju za nejmilejší národ, jaký jsem kdy poznal. Samá laskavost. Ovšem potom se to díky turismu absolutně zvrhlo. Z Thajska jsem se potom konečně dostal do Kalkaty. Odtud jsem jel dva dny do New Dehli. Jako diplomat jsem dostal svoje kupé, které jsem mohl uzavřít. Tehdy bylo [v Indii] cestovat velmi nebezpečné. Ve vlaku byly ohromné davy a dobývaly se dovnitř. Ještě že jsem měl zavřeno. […] Naštěstí jsem v pořádku dojel do New Dehli. Tam mě čekal velvyslanec a jeho šofér, který mě oslovil: ‚Dobrý den, pane doktore!‛ čistou pražskou žižkovštinou. Byl to Josef Pandžuský, kterého kdysi adoptovali jako malé dítě naši legionáři a on vyrostl v Praze, naučil se česky a teprve pak se v Číně učil čínsky.“

Během svého pobyt v Indii pracoval na tamním československém velvyslanectví: „V Indii jsem docházel na velvyslanectví, kde jsem pomáhal. Byl jsem kupříkladu pověřen šifrou, to znamená, že jsem přijímal a odesílal šifry do Prahy. Také v Indii jsem se snažil co nejvíc cestovat. Byl jsem také přítomen první nezávislé volbě prezidenta Indie. Byl to doktor Prasád. Pamatuju si, jak jsem stál v jásajícím davu lemujícím ulice, kterými projížděl v kočáře.“ Zanedlouho byl však povolán zpět do Československa. Letěl přes Pákistán, Egypt a Řím do Čech.

Nový začátek ve vlasti nebyl pro Mojmíra Konečného jednoduchý: „Když jsem přijel, tak jsem se přihlásil na kádrovém oddělení. Obklopila mě tam mládež. To už byly samé nové dělnické kádry z továren. Říkaly: ‚Soudruhu, vyprávěj, jak je to v té Číně. Teď už máme i tu Čínu a za chvilku budeme mít Indii. Za chvíli budou všude vlát naše vlajky.‛ A já jsem na to povídal: ‚Víte, s tou Čínou je to trochu horší, ona je to nejchudší země na světě. Můžeme od ní očekávat, že se vzpamatuje na trochu lepší úroveň až tak za deset pětiletek.‛ Tím okamžikem jsem byl odepsaný a stejně jako starý kádr jsem potom byl po roce nepříjemného existování s dělnickými kádry na ministerstvu vyzván, abych dobrovolně odešel do výroby.“ Na šest měsíců byl zařazen do výroby jako soustružník, vyráběl vodní hřídele. Tomuto řemeslu se dokonce i vyučil.

Při zaměstnání vystudoval Vysokou školu technickou, obor těžké strojírenství. Tehdy pracoval v odboru vědecko-technických informací. „Velmi se mi to hodilo, protože jako právníka mě neuznávali za vysokoškoláka, ale jako diplomovaný technik jsem pro ně vysokoškolák byl.“

Asi v roce 1952 byl zaměstnán v ČKD Sokolovo, kde se věnoval arbitrážnímu právu. Po pěti letech přešel do Ústředního svazu výrobních družstev a později do výzkumného ústavu těchto družstev. Pracoval zde především na pozici patentového inženýra, náplní práce bylo zejména psaní patentových rešerší a překládání. V roce 1968 strávil šest měsíců na stipendijním pobytu v Paříži. „V Paříži jsem zažil nepokoje, ale to už jsem musel dávat moc pozor, protože naše StB tam měla své agenty a zcela jistě jsme byli sledováni. Kdybych se byl snažil těm Francouzům, kteří se snažili dostat do stejného područí jako my, vyprávět, jak to vypadá v praxi, tak už bych byl nevydržel.“

V roce 1968 začal pracovat v obchodním oddělení na francouzské ambasádě v Praze. Mimo jiné doprovázel francouzské podnikatele a diplomaty při jejich návštěvě v Československu. „Posledních šestnáct let jsem strávil na obchodním oddělení francouzského velvyslanectví, kde jsem měl velmi příjemnou pozici. Byl jsem ve styku se všemi ministerstvy i monopolními centrálami. Také jsem přijímal francouzské ministry, když k nám přijeli, a doprovázel jsem je po republice, především se jezdilo do Slušovic. Přijížděli i francouzští podnikatelé. My jsme zde byli právě proto, abychom jim umožnili styk s českými podniky.“ Byl zde až do roku 1986, kdy odešel do důchodu. Dlouhou dobu však ještě jako soukromá osoba pracoval jako tlumočník pro nejrůznější francouzské podnikatele, kteří přijeli do Československa.

Mojmír Konečný stál několik let v čele Nadace Jana Masaryka. Podílel se na vydávání jeho sebraných spisů a korespondence. Neúspěšně se pokoušel o umístění pamětní desky Jana Masaryka na Černínském paláci.

Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české, Praha 2006, s. 536 an.

Koura, Petr: Žádáme trest smrti! Propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol., Praha 2008, s. 150–151.

Varšavské povstání bylo ozbrojené povstání zorganizované Zemskou armádou v Němci okupované Varšavě. Propuklo 1. srpna a jeho cílem bylo osvobodit Varšavu pokud možno ještě před příchodem Rudé armády. Povstání nemělo naději na dlouhodobý úspěšný boj bez pomoci zvenčí, povstalecké síly nedisponovaly dostatkem lidí ani vybavení. Navíc se okupační síly dozvěděly o povstání hodinu předem, a včas tak stihly uvést své jednotky do pohotovosti a zabezpečit některé klíčové posty. Povstalcům se nepodařilo ovládnout celou předpokládanou oblast ani získat všechen předpokládaný materiál. Když Rudá armáda zastavila svůj postup a dlouho odmítala byť jen poskytnout povstalcům přísun zbraní a střeliva, bylo rozhodnuto. Povstání bylo rozdrceno a utopeno v krvi. Srov. http://cs.wikipedia.org/wiki/Varšavské_povstání, 27. 2. 2014.

Kokoška, Stanislav: Praha v květnu 1945. Historie jednoho povstání, Praha 2005, s. 142–155.

Srov. Urban, Rudolf: Tajné fondy III. sekce: z archivů ministerstva zahraničí republiky Česko-slovenské, Praha 1943.

Sterling, Claire: Případ Masaryk, Praha 1991.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století