Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdena Komrsková (* 1957)

Sport mě naučil vážit si toho, když se něco povede

  • narozena v roce 1957 ve Vsetíně, s rodiči bydlela ve Valašském Meziříčí

  • od roku 1966 začala trénovat sportovní gymnastiku pod vedením Miloše Bortela

  • na letních olympijských hrách v Mnichově v roce 1972 získala ve víceboji družstev 5. místo a 27. místo ve víceboji

  • pětkrát zvítězila na mistrovství republiky

  • v roce 1975 po zranění kolene ukončila aktivní sportovní činnost

  • vystudovala Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze a věnovala se pedagogické činnosti

  • v roce 1990 s manželem Janem přijali trenérská místa ve vznikajícím gymnastickém centru ve Zlíně

  • v roce 2013 založila s manželem Sportovní akademii Komrskových

  • dcera Jana Komrsková reprezentovala ve sportovní gymnastice na olympijských hrách v Sydney 2000 a Aténách 2004

  • dcery Lucie a Aneta závodily a reprezentovaly v gymnastice a atletice

Rodina představovala pro Zdenu Komrskovou důvod nezůstat v sedmdesátých letech ve Spojených státech amerických a vrátit se spolu s ostatními sportovními gymnastkami do Československa. I dnes je rodina nejdůležitější součástí jejího života. Dělí svůj čas mezi zaměstnání učitelky tělesné výchovy a trenérství, manžela, dcery a vnoučata a péči o zahradu.

Neposedné děcko

V devíti letech, v roce 1966, zapsala maminka malou Zdenu do oddílu sportovní gymnastiky ve Valašském Meziříčí, kde Dorňákovi žili. Patřila mezi nesmírně živé děti, které neposedí a jsou doslova všude. Maminka postřehla dceřin pohybový talent, chtěla, aby ho rozvíjela, „regulovala“ a koordinovaně tak vybíjela svoji bezbřehou energii. Jak se ukázalo, šlo o správnou volbu, Zdenu Komrskovou od počátku gymnastika uchvátila. Začala sportovat pod vedením Miloše Bortela. Důsledný a přísný trenér vyžadoval stoprocentní nasazení a preciznost. Přestože ji potkalo i období psychické únavy z tréninků a krátký čas se jim dokonce vyhýbala, tvrdě na sobě pracovala a odměnou jí byla strmá sportovní kariéra. Cvičení ji bavilo, a jak sama říká, „ráda se předváděla“.

Za šest let trénování na olympiádě

V roce 1971 reprezentovala poprvé v zahraničí, na mistrovství Evropy v Tallinnu. O trémě, která někdy sportovcům překáží v podání suverénního, tréninkem vydřeného výkonu, dnes se smíchem říká: „Pociťovala jsem ji také, ale dovedla jsem to tak daleko, že jsem se na ni již předem těšila. V Tallinnu jsem nakonec byla nervózní. Cvičilo se tam na nářadí umístěném na zhruba tři čtvrtě metru vysokém pódiu, což pro mě bylo nezvyklé.“ Umístila se na devátém až desátém místě a musela se vyrovnat s veřejným tajemstvím rozdílného hodnocení porotců. Zástupci východního bloku nadržovali zástupcům „svých“ družstev, a naopak zástupci západního bloku zase stranili „svým“. Zde poprvé viděla rozdíl v kvalitě sportovního vybavení týmů. Záviděla západním družstvům krásné a kvalitní sportovní oblečení a trikoty neomezující v pohybu. Zvítězila na mistrovství republiky a kvalifikovala se tak na letní olympijské hry v Mnichově. Zúčastnila se jich jako nejmladší členka družstva sportovních gymnastek v roce 1972. Získala ve víceboji družstev 5. místo a 27. místo ve víceboji jednotlivců. Vzpomíná na vrchol své sportovní kariéry: „Prožívala jsem to dětsky, natěšeně a v euforii. Neměla jsem z ničeho strach a víceméně jsem si tam jela jen tak zazávodit. Nakonec tréma při samotné soutěži přišla. Nervy byly velké a nějaké pády jsem si tam musela odžít.“ Až po návratu domů se zděšením sledovala v televizi zprávy o vraždě členů izraelského družstva v místech, kde dva dny předtím bez obav prožívala svátek sportu.

Instrukce profesionální sportovkyně na cestu do USA

Po olympijských hrách se přestěhovala do Prahy. Zatímco na základní škole jí učení šlo, gymnastika ji totiž naučila soustředění a podání výkonu, na střední škole, večerní formě studia na gymnáziu Wilhelma Piecka, se projevily časově i fyzicky náročné dvoufázové tréninky. Trénovala pod vedením Slávky a Vítka Matlochových. Vzpomíná na obtíže, se kterými „dodržovala předepsanou stravu baletky při výkonu průměrného horníka“. Vyjela s týmem sportovních gymnastek na čtrnáctidenní pobyt se soutěžemi do Spojených států amerických. „Před cestou jsme prošly docela náročnou instruktáží, jak se máme chovat, jak vystupovat v případě oslovení někým cizím, jak to máme nahlásit. Na emigraci jsem nepomyslela. Seznámila jsem se tam ale s rodinou Štefkových, původem ze Slovenska. Paní si mě oblíbila a nabídla mi, jestli bych u nich nechtěla zůstat. Přemýšlela jsem nad tím, ale zvítězil můj vztah k rodině. Neuměla jsem si představit, že bych se nevrátila domů za našima.“

Konec kariéry a počátek rodinného života

V roce 1974 si na přeskoku zranila koleno. Rok se léčila, připravovala se na návrat do vrcholového sportu a trénovala pod vedením svého velkého vzoru, Věry Čáslavské. Po druhé operaci se však musela vzdát další sportovní kariéry, ve které zvítězila celkem na pěti mistrovstvích republiky. Odmaturovala a nastoupila na Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. Na škole se seznámila se svým budoucím manželem Janem Komrskem, a protože se jí narodila dcera Lucie, studium přerušila. Po absolvování se odstěhovala se svou rodinou do Klatov a později do Roudnice nad Labem. Pracovala na základní škole jako metodik plavání. „V Roudnici za mnou přišla jedna z kolegyň s návrhem, měla to asi v náplni práce, jestli nechci vstoupit do komunistické strany. Já jsem měla dvě malé děti a věnovali jsme se s manželem místní mládeži. Sdělila jsem jí, že pracuji pro republiku jiným způsobem a nepotřebuji k tomu být ještě ve straně.“

Jan a Zdena Komrskovi – trenérská dvojice ve Zlíně

V roce 1988 přijali s manželem nabídku na trénování v nově vznikajícím gymnastickém centru ve Zlíně. Nejprve se museli zorientovat, kam se za mnoho let, kdy nesledovali vrcholovou sportovní gymnastiku, disciplíny posunuly. Pracovali spolu šestnáct let. „Když jsme trénovali s manželem, tak se nám docela dobře podařilo skloubit jeho teoretické znalosti a moje praktické zkušenosti. On je skvělý chytač a pomáhal dětem a hlídal, aby se jim nic nestalo. Tím pádem se nám dařilo učit děti dobré a těžké věci.“ Všechny tři dcery vedli úspěšně ke sportu, Lucie a Aneta závodily v gymnastice a atletice. Jana reprezentovala Českou republiku ve sportovní gymnastice na letních olympijských hrách v Sydney a Aténách.

Zdena Komrsková dnes učí na střední škole tělesnou výchovu. S manželem založili v roce 2013 ve Zlíně Sportovní akademii. „Naším cílem je poskytnout sportovní vyžití i dětem netalentovaným na konkrétní sport, které by se podle nastavení současného sportu mládeže do jiných sportovních kroužků nedostaly.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Sportovní Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Sportovní Příběhy 20. století (Jakub Anderle)