Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Komárek (* 1953)

Toužil jsem otevřít svět, který byl zavřený

  • narozen 12. prosince 1953 v Praze

  • v roce 1982 ho chytili pohraničníci při pokusu o emigraci

  • o rok později emigroval do Francie

  • v Laonu hrál s manželkou loutkové divadlo

  • roku 1985 odletěl do Kanady

  • v Torontu založil Sound image theatre

  • do Československa vycestoval po revoluci

  • od roku 2001 žije v Praze

Když byl Jan Komárek ještě malý kluk, vždycky se těšil na úplný konec dne, kdy skočí do postele, přikryje se peřinou a zavře oči. V představách se totiž mohl ponořit do jiného světa, ve kterém si skládal různé příběhy. Tehdy ještě ani netušil, že ten nejzajímavější příběh mu napíše život sám.

V roce 1982 se pokusil ze socialistického Československa emigrovat poprvé. Tehdy mu útěk do sousedního Rakouska nevyšel, ale o rok později odjel do Španělska, odkud se mu podařilo vycestovat do Francie.  A dva roky nato přeletěl oceán do vytoužené Kanady.

Takový, jako seš ty, bych střílel

Jan Komárek se narodil 12. prosince 1953 v pražských Vršovicích. Přestože jeho maminka byla skalní komunistka a vychovávala ho v lásce ke straně a Sovětskému svazu, už v mládí díky kamarádům pochopil, v jakém režimu skutečně žije. V dospělosti se pak vůči němu často vymezoval a několikrát se dostal do potyčky s policií. Jeden konflikt pro něj skončil dokonce vězením. „Seděli jsme s kamarády ve vinárně U Zpěváčků a zvykem té doby bylo, že přišel policajt se dvěma příslušníky Pomocné stráže VB, a ještě měli vlčáka. Můj kamarád, jak byl veselý, tak zakřičel: ,Dobrý večer, pane nadporučíku.‘ Tím je samozřejmě pozval k našemu stolu a oni chtěli vidět jeho občanku. On ji měl natrženou na nějaké čtrnácté stránce, v té době to něco znamenalo, už nevím, a tak mu řekli, že jde s nimi. Já jsem jim řekl, ať ho nechají na pokoji, a začal jsem jim nadávat,“ vzpomíná Jan Komárek.

Občanský průkaz byl v té době totiž zdrojem revolty vůči komunistickému režimu. Symbolické natržení horního okraje 15. a 25. stránky občanského průkazu odkazovalo na konání XV. sjezdu Komunistické strany Československa a XXV. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu a vyjadřovalo nesouhlas s režimem. Příslušníci Veřejné bezpečnosti (VB) ale o tomto protestu věděli, a i proto tehdy Jana Komárka a jeho kamaráda zatkli a odvezli na služebnu ve Školské ulici. „Tam na nás řval nějaký náčelník v civilu a já jsem jim říkal, že je mi jasné, že si tam se mnou můžou dělat, co chtějí, a on na mě zakřičel: ,Takový hajz**, jako seš ty, já bych střílel, rozumíš? Střílel!‘ A myslel to vážně, já jsem mu to četl v očích.“ Ze služebny nakonec Jana Komárka propustili s přestupkem za verbální napadení státního příslušníka, jeho kamarádovi se podařilo vyjít bez obvinění. Jana Komárka pak několikrát kvůli incidentu znovu předvolali na policii, ale on výzvy ignoroval, a proto skončil na dva měsíce ve vězení.

Najednou se ozvalo: „Stoj!“

Postupně se v něm frustrace z režimu nahromadila a uvědomil si, že v takové zemi žít nechce. Toužil otevřít svět, který byl před ním zavřený. V roce 1982, pár dní po svatbě, tak se svojí novomanželkou a její dcerou odjel na dovolenou do tehdejší Jugoslávie, ze které plánovali emigrovat. Situaci jim ale ztížily speciální „šedivé pasy“, které vznikly po dohodě Československa s Jugoslávií. Ta totiž představovala nejotevřenější zemi východního bloku, ze které utíkala na Západ spousta Čechoslováků. Právě šedivé pasy měly tyto přechody znemožnit, protože platily pouze na cestu do Jugoslávie.

Ani přes překážky, které se hromadily, se hned nevzdali a snažili se najít různé způsoby, jak se přes hranice do Rakouska dostat. Všechno ale ztroskotalo, a Jana Komárka tak ze zoufalství napadlo, že by mohli proběhnout závorami na hranicích ve Villachu. „Koukali jsme na tu závoru a já jsem manželce říkal, že vezmu její dceru Mařenku na záda a budeme dělat, že někoho vítáme, a pak se prostě rozeběhneme a proběhneme to, protože ta vzdálenost mezi závorami byla asi padesát metrů. A ona říkala: ,No, ale co když začnou střílet?‘ A to mě v tu chvíli vůbec nenapadlo...“

Tuto možnost sice zavrhli, ale vzápětí Jana Komárka v panice napadl neméně nebezpečný způsob útěku. Když se vraceli od přechodu hranic, navrhl, že by mohli do Rakouska přeběhnout lesem. „Přeskočili jsme drát, nic moc, takové údolíčko, šup do lesa. Začalo to vypadat velmi nadějně, hustý les, šli jsme prostě tím směrem, co je to Rakousko, a najednou se ozvalo: ,Stoj!‘“ vzpomíná pamětník na to, jak je v lese chytili jugoslávští pohraničníci ozbrojení samopaly. Odvezli je na stanici, kde se jim naštěstí podařilo pohraničníky přesvědčit, že byli jen na procházce. Nakonec jim to prošlo i díky tomu, že s sebou neměli žádná zavazadla, ale propouštěli je s upozorněním, že pokud je ještě někdy takhle potkají, budou to hlásit československým úřadům.

Zašifrované adresy

Po návratu do Prahy musel Jan Komárek s rodinou žít ve vypůjčeném bytě, jelikož ten svůj s vidinou úspěšné emigrace prodali před odjezdem na dovolenou. První nepovedený pokus o útěk je však neodradil, a protože se se životem v Československu nechtěli smířit, začali spřádat nové plány. O rok později se pamětník vydal do cestovní kanceláře Čedok na Staroměstském náměstí v Praze, kde po nekonečném dvoudenním čekání ve frontě koupil zájezd do Španělska, na který si našetřili spoustu peněz. Na úřadech si vyřídili všechna potřebná povolení a Jan Komárek si do zápisníku zapsal zašifrované adresy lidí, na které se plánovali v cizině obrátit. „Na jednu stránku jsem si napsal třeba pozadu nějaké slovo, což bylo například jméno ulice. U toho jsem měl nějaké výpočty a věděl jsem, že poslední číslice mě pak odkazuje na stránku, kde mám zbytek té adresy. Zápisník jsem dal až dospod kufru, zavaleného věcmi. Na letišti mě pak skutečně vytáhli z řady, skutečně mi ten kufr otevřeli a skutečně mi policajt vlezl do toho zápisníčku, a listoval normálně jeden list po druhém. Já jsem měl stažené všechno, co jde.“ Naštěstí ale šifry nerozluštil a podařilo se jim nasednout do letadla.

Ve španělském Alicante strávili týden a pak vedoucí zájezdu oznámili, že chtějí emigrovat. Ta jim se zděšením popřála hodně štěstí a den poté je číšník z hotelu, kde byli ubytovaní, odvezl do Barcelony. Přes síť kontaktů se jim následně podařilo dostat se do Francie, kde se v Paříži nahlásili jako političtí emigranti, a odtud byli převezeni do Laonu, do centra pro uprchlíky.

Jan Komárek a jeho rodina nechtěli ve Francii zůstat nastálo, měli v plánu utéct až do Kanady, kde měl svého známého z fakulty, teologa Aleše Březinu. Jenže kanadská ambasáda jejich žádost o azyl zamítla. Začali se tak učit novému jazyku a časem se ve Francii zabydleli. Založili si dokonce vlastní loutkové divadlo, se kterým ze začátku vystupovali po různých mateřských školách. Postupně začali hrát na festivalech a dostali se do uměleckých kruhů, kde si našli přátele.

Druhá emigrace

Když už se zdálo, že se usadili, přišel po dvou letech dopis z kanadské ambasády o kladném vyřízení jejich žádosti. Manželka chtěla ve Francii zůstat, ale Jan Komárek ji nakonec k odjezdu přesvědčil, a tak odletěli. V Torontu je s pomocí Aleše Březiny přijali jako uprchlíky a museli začít znovu. „Najednou člověk zjistil, že je to druhá emigrace, že se to zase všechno opakuje. Neznámé prostředí, architektonický šok, žádná malebnost české vesničky. A jazyk, najednou zase nerozumíte... Prostě všechno,“ říká pamětník. Po čase se proto rozhodli, že se vrátí do Francie, ale nejprve odletěla manželka s dcerou, protože Jan Komárek mě v Kanadě pracovní závazky. Jenže jejich manželství se následně rozpadlo, a Jan Komárek proto zůstal v Kanadě. Začal pracovat jako světelný designér a založil vlastní autorské, výtvarné, pohybové divadlo zvuku a obrazu Sound image theatre.

Do Československa se vydal hned po pádu režimu v roce 1989, ale nemohl se vrátit nastálo, protože měl v Kanadě hodně projektů, které musel dokončit. Do své rodné země ale často jezdil na dovolenou a do Česka se natrvalo vrátil v roce 2001. V Praze musel začít zase znovu, ale přes všechny těžkosti byl rád, že je zpátky ve své milované zemi. V době natáčení rozhovoru v roce 2022 bydlel Jan Komárek v Praze na Vinohradech.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Anna Kuchařová)