Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Kolínek (* 1938)

Nemohl jsem se změnit. Byl jsem tak vychován

  • narozen 26. listopadu 1938 ve Valticích

  • člen Církve adventistů sedmého dne

  • otec za války v organizaci Todt

  • zažil konec války v Poštorné na Břeclavsku

  • již jako žák základní školy se ocitl před soudem kvůli svěcení soboty

  • v roce 1957 odsouzen vojenským soudem na dva roky vězení pro údajné odpírání

  • v prosinci 1957 propuštěn na amnestii

  • v lednu 1958 opět odsouzen vojenským soudem na dva a půl roku vězení

  • prošel věznicemi na Pankráci v Praze a na Borech v Plzni

  • v pracovním táboře Vojna

  • po propuštění pracoval na šachtě Petr Bezruč

  • pamětník žije v Ostravě

Pavel Kolínek se narodil 26. listopadu 1938 ve Valticích na Břeclavsku. Od dětství je členem Církve adventistů sedmého dne, což mu v době komunistické totality přineslo nejeden problém. Už jako žák základní školy se ocitl před soudem, protože jako adventista nenavštěvoval tehdy povinné sobotní vyučování. Později si na něj pro jeho víru při základní vojenské službě zasedli velící důstojníci a za údajné vyhýbání se služebním povinnostem ho soud poslal na dva roky do vězení. Po smrti prezidenta Antonína Zápotockého byla vyhlášena amnestie a Pavla Kolínka po měsíci propustili a vrátili zpět do vojenské služby. Již za čtrnáct dní odmítl v sobotu uposlechnout nesmyslný rozkaz a putoval opět k vojenskému soudu, který mu tentokrát vyměřil dva a půl roku trestu. I ve vězení světil sobotu a opakovaně se kvůli tomu ocital v korekci. V této sklepní betonové kobce strávil celkově více než sedmdesát dní.

Dětství bez otce

Pavel Kolínek pochází z chudých poměrů. Už jeho otec vyrůstal s rodinou v chudobinci a za mlada pracoval u sedláků v Rakousku. Po vzniku Československa o práci přišel a živil se pašováním různého zboží přes hranice. Po první světové válce se prý jako jeden z prvních na jižní Moravě stal členem Církve adventistů sedmého dne.

Pavel si v dětství tatínka moc neužil. V roce, kdy se narodil, obsadilo nacistické Německo většinu českého pohraničí a s ním i Poštornou, kde rodina Kolínkových žila. Místní starosta údajně prohlásil, že všichni obyvatelé jsou německé národnosti, a proto měl otec narukovat do wehrmachtu. Po zjištění, že je Čech, ho ale zařadili do organizace Todt, což byla německá polovojenská organizace, v níž bylo za druhé světové války nasazeno více než 1,3 milionu mužů a žen na výstavbu vojensky strategických objektů. Otec tedy strávil čtyři roky mimo domov, většinu času pobýval v Sovětském svazu. Do Poštorné se vrátil až v roce 1945. Pavel proto vyrůstal pouze s matkou a sourozenci. „A když se pak otec vrátil, šel zase budovat Ostravu. Takže dětství jsem prožil na ulici mezi dětmi. Bylo to chudé, ale pěkné dětství,“ vypráví pamětník.

Jeho první konkrétní vzpomínky se vážou ke spojeneckému bombardování nedaleké německé muniční továrny z počátku dubna 1944. V obrovském areálu se nacházel i sklad s velkým množstvím výbušnin. Po zásazích spojeneckými bombami došlo v areálu k třiceti osmi požárům a hrozil zničující výbuch. „Matka se rozhodla, že musíme utéct z Poštorné, že to tu vybuchne. Už jsme šli pryč s nejnutnějšími věcmi a vím akorát, že se matka zastavila a řekla: ,Děti, já nevím, kam půjdeme. Zůstaneme doma.‘ Tak jsme zůstali a naštěstí se nic nestalo.“

Další raná vzpomínka z dětství se týká příchodu osvobozujících sovětských vojáků, kteří se po bojích v Poštorné utábořili nedaleko domu rodiny pamětníka. Pavel je viděl nejen umírat při bojích, ale jeden z nich mu daroval velmi cenný dárek. „V otevřeném velitelském voze přijeli dva jejich velitelé. My jsme jako děcka to auto okukovali. Bylo nás tam nejméně dvacet třicet zvědavců. Najednou ten mladý důstojník ukázal mezi nás a mával prstem a ukazoval, abychom přišli blíž. Ti udatnější vyběhli, on že ne a poslal je pryč. To ukazoval na mě. Ti starší mě šťouchli, abych tam šel. Tak jsem šel k němu, on mě objímal, hladil. Já jsem byl zvyklý spíš na nějakou facku nebo něco, ale toto jsem nezažil. A pořád cosi mluvil. Potom sáhl pod palubní desku a vytáhl takový krásný tank na klíč! Ten jezdil. Já jsem byl velmi překvapený a šťastný! Asi jsem mu připomínal jeho syna, možná jsem mu byl podobný... Celý život na něj vzpomínám.“

Ilegálním adventistou

Od dětství Pavel navštěvoval kázání v břeclavském sboru Církve adventistů sedmého dne. Adventisté světili sobotu od západu do západu slunce. „Lidé si o nás mysleli, že v sobotu nechceme vůbec nic dělat. To je falešná představa. My v sobotu neděláme to, co se dá udělat jindy. Nebudu uklízet nebo stavět, protože to můžu udělat jiný den. Když byla ale povodeň, tak otec šel do sboru a pomáhal vyklízet, protože to odložit nejde,“ vysvětluje pamětník, který v sobotu nenavštěvoval ani školu a v osmé třídě se z toho důvodu ocitl před soudem. „V roce 1951 nebo 1952 ze školy v Poštorné vyhazovali staré kádry, učitele, kteří nebyli politicky ,na úrovni‘. A začali dosazovat nové. Z Brna dojížděli mladí, holky, kluci a ti zjistili, že mají ve škole někoho, kdo v sobotu nechodí na vyučování, a dali mě k soudu. Ale soud to odmítl, protože řekl, že nejsem plnoletý. Jedině rodiče. A asi si tam řekli: ,Starého Kolínka nepřesvědčíme, to je blbost, kdo ty děcka bude živit?‘“

Po základní škole nastoupil Pavel Kolínek na hornické učiliště v Královském Poříčí u Sokolova, kde se učil zámečníkem. V té době již komunistický režim Církev adventistů sedmého dne oficiálně zakázal a její členové se dostali do ilegality. Pavel ve škole v Poříčí velmi dobře prospíval, a tak mu odpustili neúčast při sobotních vyučováních. Vzpomíná ale, že mu kontrolovali soukromou poštu, protože ho podezřívali z napojení na kontrašpionáž. „Otec mně posílal dopisy a psal do nich také nějaké verše z Bible. Třeba Matouš – M 6, 24 nebo Lukáš - L 4, 8. Zabavilo je učiliště a teď zjistili, že v celém dopise jsou věty nedokončené a že je tam to M 6, 4 a tak dále. Přemýšleli, jestli nespolupracujeme s Amerikou. Naše církev totiž měla základ v Americe a oni dumali, jestli tady nejsou nějaké vztahy, nějaká špionáž. Takže jsem byl zase pod lupou.“

Začal fárat a při zaměstnání ještě dálkově vystudoval průmyslovou školu. V roce 1957 pak nastoupil na základní vojenskou službu u dělostřelectva ve Stříbře. „Když jsem tam přišel, tak už o mně měli hlášku. Naivně jsem si myslel, že nějak propluju,“ vzpomíná Pavel Kolínek. „Ale přišel politruk, a když zjistil, co jsem zač, dostal šílený záchvat. Kdyby tam nebyl jeho nadřízený, tak by mě snad vyfackoval, jak byl napružený.“ Skutečný problém nastal hned druhou sobotu po nástupu na vojnu. Po dopoledním školení měli vojáci volno, a aby se pamětník vyhnul buzeraci od služebně starších vojáků, ukryl se v horním patře vojenské budovy. Tam ho ale našel jeden z důstojníků. Ihned ho předvolali k pohovoru s velitelem posádky majorem Šimonem. „Měli jsme politické rozhovory a on se mě ptal na mé názory. Řekl jsem mu, že budu sloužit, bojovat, ale že nebudu bezvýhradně poslouchat rozkazy. Že Američany, děti a Němce nebudu střílet. On z toho usoudil, že ze mě voják nebude, a nahlásil mě. Ne že jsem udělal přestupek, ale že se vyhýbám vojenské službě z náboženských důvodů. A na to byl paragraf od roku do pěti,“ vysvětluje pamětník, jak to bylo s jeho údajným odpíráním vojenské služby. Přitom už v říjnu 1955 komunistický režim povolil oficiální obnovení Církve adventistů sedmého dne.

Dne 22. listopadu 1957 ještě stále teprve osmnáctiletého Pavla Kolínka převezli do věznice na Borech, kde ho za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti vojenský soud odsoudil k dvěma letům vězení. Ve vězení ale strávil jenom měsíc. Po smrti prezidenta Antonína Zápotockého byla vyhlášena amnestie, která se týkala také jeho případu. Pavel Kolínek se ale nedostal na svobodu, musel se vrátit zpět na vojnu.

Bylo to v době vánočních svátků a kasárna zela prázdnotou. A hned první sobotu v novém roce měl Pavel Kolínek opět problém. Odpoledne za ním přišel jeden z velitelů s rozkazem, ať si okamžitě připraví zbraň a plnou polní, že západní hranice přepadla vojska NATO. „Odmítl jsem, že tomu nevěřím, že to tak nebude. Takže jsem nesplnil rozkaz. To byl ten problém, a kdyby nebyl, tak by si našel jiný. A dneska si tak říkám, že bych za to měl dostat Nobelovu cenu, že jsem zachránil světový mír. Byla to blbost, ale chtěli mě dostat do situace, abych nesplnil příkaz a šel znovu do basy.“

Nepracuješ v sobotu – půjdeš do korekce

Dne 14. ledna 1958 proběhl s Pavlem Kolínkem další vojenský soud, který ho opět potrestal za vyhýbání se vojenské povinnosti – tentokrát dvěma a půl roky vězení. Nějaký čas strávil v pankrácké věznici v Praze, než ho převezli do nápravně pracovního tábora Vojna u Příbrami, kde vězně využívali jako pracovní sílu při těžbě uranu. Pavla Kolínka nepovažovali za politického vězně a zařadili ho do části tábora, kde se nacházeli odsouzení z nepolitické činnosti. V dřevěném obytném baráku tak spával spolu s vrahy a zloději. Na bezmála roční pobyt ale nevzpomíná špatně a dodává, že na rozdíl od počátku padesátých let se poměry v táboře změnily a vězni měli i určitou volnost pohybu.

Po roce ho ale převezli do věznice na Borech v Plzni, kde zažil nejhorší období svého trestu. V tomto vězení totiž netolerovali jeho sobotní absence v práci a opakovaně ho za to posílali do korekce. „Když mě poprvé vedli do korekce, tak si bachaři mysleli, že jsem agresivní. Když jsem to nečekal, dva se ke mně u schodů přiblížili a shodili mě dolů. Kutálel jsem se po schodech jak ve filmu. Jenom jsem děkoval Bohu, že jsem si nic nepolámal.“ Korekce se nacházela ve sklepních prostorech věznice. „V té betonové místnosti bylo, myslím, tak čtyři pět stupňů nad nulou. Když mě vysvlékli z prádla a dali mi takové lehoučké, tak já jsem celý den běhal jak lev v kleci, aby mně nebyla zima. A za čtvrt hodiny jsem to obešel stosedmkrát. Nesměl jsem si sednout. A když jsem si sedl, tak jsem si musel dát pod zadek jednu takovou tenisku, co jsme nosili, protože na tom betoně nešlo sedět. Když jsem večer lehal, tak jsem za těch šestnáct hodin měl nohy úplně oteklé. Lehl jsem si a v tu ránu mě budili. Přitom uplynulo osm hodin,“ vzpomíná pamětník. Jídlo v korekci dostával jen jednou za tři dny.

Trestné korekce se pořád opakovaly a bachaři se prý už navzájem vsázeli, zda to Pavel Kolínek vydrží či ne, a někteří mu dokonce i fandili. V bezvýchodné situaci se nechal předvést před velitele věznice. „Už jsem neviděl žádnou šanci. Veliteli jsem řekl, že je to moje svědomí, že jsem tak vychován a nemůžu se změnit. Ať si se mnou udělá, co chce, ale netrápí mě,“ vypráví pamětník. Kupodivu od tohoto okamžiku již mohl místo sobotního zaměstnání beztrestně zůstávat v cele. Ale ani v cele s ostatními vězni to nebylo jednoduché, vysvětluje Pavel Kolínek. Pokud si chtěl vězeň mezi ostatními zachovat úctu, musel sám vzbuzovat určitý respekt. „Jsem sice adventista,“ říká, „ale třikrát jsem se musel porvat. Tam chtěl jeden druhého získat, aby mu posluhoval, slabší se musel podřídit, a to já jsem se nenechal.“

Zůstal adventistou

V roce 1960, dva měsíce před vypršením trestu, Pavla Kolínka propustili v rámci rozsáhlé amnestie prezidenta republiky. Potom nastoupil do zaměstnání v černouhelném dole Petr Bezruč ve Slezské Ostravě, kam se také přestěhoval a žije tam i dnes. Protože podepsal smlouvu na deset let, nemusel již nastoupit na povinnou vojenskou službu. „Já jsem tomu říkal komunistický očistec. Kdo někde něco ukradl nebo měl nějaký malér, tak mu dali na výběr: buď vězení, nebo když půjde na Bezruč, tak přivřou oko,“ vzpomíná pamětník. Pavel Kolínek nakonec u černého povolání vydržel až do penze. A celý život zůstal věrný svému náboženskému přesvědčení, dodnes je členem Církve adventistů sedmého dne.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)