Bernartice na Benešovsku, rok 1951. Komunisté likvidují už i drobné zemědělce, a zdejší mladíci tomu nechtějí jen přihlížet. Josef Brzoň měl se skupinou kamarádů v plánu ozbrojený odpor, za to zaplatil šesti lety v komunistických lágrech.
Lidé, kteří milovali svá hospodářství a rozuměli jim, byli kvůli násilné kolektivizaci často označeni za nepřátele. Takový je i příběh několika sedláků z Telecí, kteří přišli o to nejcennější, o svou půdu.
2. července 1951 byli v Babicích na Třebíčsku zavražděni tři funkcionáři místního národního výboru.
Tolik dní se Václav Stupka mezi lety 1949 a 1968 ukrýval před Státní bezpečností. Uprchl jí při rozsáhlém zátahu na sedláky ve Strašicích a Těni na Rokycansku. Jeho žena mezitím vychovala čtyři dcery.
Rok po komunistickém puči se naplnily obavy hospodářů v Radňově. Měli vstoupit i se svým majetkem do Jednotného zemědělského družstva. Když odmítli, stihl je trest.
Josef Macek stál u vzniku Jednotného zemědělského družstva ve Zvěstově pod bájnou horou Blaník. V kronice JZD popsal odpor místních sedláků, u kterých nebyl kvůli kolektivizaci v oblibě, a aroganci nadřízených, kvůli níž si připadal bezmocný.
Dne 23. února 1949 schválili komunističtí poslanci zákon o Jednotných zemědělských družstvech, který legalizoval násilné odebírání pozemků a majetku soukromým zemědělcům po vzoru Sovětského svazu.
Začátkem roku 1950 policie pozatýkala tři desítky sedláků v okolí Dobrušky. Václavu Daškovi v následném procesu s „velezrádci” odsoudili oba rodiče. Malý chlapec zůstal na opuštěném statku sám se starší sestrou.
Pád komunistického režimu otevřel cestu k alespoň částečné nápravě křivd, mimo jiné k restitucím kdysi ukradených majetků. Pro některé potomky starých selských rodů znamenal listopad 1989 především možnost začít znovu hospodařit.
Na násilnou kolektivizace českého a moravského venkova a tzv. rozkulačování vzpomínal Josef Jehlík, "kulak" a vězeň, sedlák z Úboče na Domažlicku.