Josef Kolečko (* 1920  †︎ 2013)

Josef Kolečko

 

 „Měl jsem více životů ovlivněných černými kameny.“

 

Mládí v sociální demokracii

 

Josef Kolečko se narodil 15. 4. 1920 v Třemošné u Plzně. V mládí sportoval, věnoval se fotbalu i házené. Hluboce ho ovlivnila hospodářská krize: „Pokud se mám vyjadřovat, tak mé vyjadřování by prakticky začínalo v devíti letech. Já jsem rozený dvacet a v roce 1929 začala mezinárodní hospodářská krize. Sám můj otec, který byl zaměstnán v šamotových závodech, byl čtyři a půl roku nezaměstnaný.“  

 

Ve čtrnácti letech Josef Kolečko vychodil měšťanskou školu a šel se vyučit do Škodových závodů. Ve vlaku se setkal s Rudolfem Nováčkem, se kterým se později dostal do odbojové činnosti a který ho nyní navedl do sociální demokracie. Josef Kolečko tak byl již v 16 (15) letech politicky organizován v okresním výboru Sociálnědemokratické mládeže. V roce 1938 se konal sjezd v Plzni, kde byl Rudolf Nováček zvolen předsedou plzeňské župy a další kamarád Jaroslav Koča byl zvolen jednatelem. Obojí napomohlo ke skutečnosti, že se členem župního výboru stal i Josef Kolečko.

               

 

Druhá republika – vznik Národního hnutí pracující mládeže

 

Po září 1938 se vytvořily pouze dva politické subjekty: Strana národní jednoty a Národní strana práce. Mladí sociální demokraté s komunisty a s národními socialisty připravovali samostatnou mládežnickou organizaci. V pražské Lucerně bylo velké setkání: „Tam byl schválen program, že by se měla organizovat mládež, která má blízko ke Straně práce. To znamená levý směr. A samozřejmě na základě krajských nebo okresních výborů. Bylo určeno, že toto hnutí bude mít název Národní hnutí pracující mládeže. To byl taky začátek.“

 

 

Přechod do ilegality

               

V Praze byl vedoucím organizace sociální demokrat Jiří Hájek a v průběhu dubna 1939 mělo hnutí mládeže přejít do ilegality a organizovat odboj proti německým okupantům: „Byly stanovené určité trojky, krajská trojka a okresní trojka. Ale ty okresní trojky byly v jednom okrese třeba tři nebo čtyři s tím, aby byly napojené na někoho z kraje a mnohdy se ani vzájemně neznaly. To byl princip.“

               

 Josef Kolečko a další odbojáři vycházeli z přesvědčení, že se nejedná o závažný trestný čin. Za první republiky by prý nad mladistvým člověkem s protistátním smýšlením mávli rukou a nevěřili, že za německé okupace svou činnost odnesou několika lety vězení. Odbojáři kolportovali letáky ISNO (Informační služba národní obrany) a V boj a prováděli sabotáže. Další činností bylo převádění budoucích zahraničních vojáků přes Polsko do zahraniční armády.

 

 

Zatčení a vyšetřování

               

Poměrně brzy došlo k rozbití odbojové organizace v Praze a už v prosinci 1939 proběhl soud v Berlíně. Zřejmě kvůli nastalému zmatku se v Dolní Bělé u Plzně sešla skupina přibližně 20 plzeňských odbojářů: „A radili se, jak dále. Bylo neštěstí, že nás tam bylo poměrně hodně a nebyla záruka konspirace. To se prostě nebralo tak vážně, jak vážná situace byla. To byla situace, která zapříčinila poměrně brzké zatýkání.“  

               

Již v prosinci 1939 byl zatčen Josef Královec, člen NHPM z Klenčí u Domažlic, a byl v Klatovech ubit. Ještě v prosinci 1939 byl zatčen i vedoucí krajské trojky Sýkora a v lednu 1940 došlo k zatčení Jaroslava Koči, jednoho z hlavních vedoucích krajské ilegální skupiny: „Vyvolalo to u nás poprask. V únoru nebylo nic, v březnu taky nic a vím, když jsme jezdili v tom vlaku s Nováčkem, takže říkal: ,No možná, že to nebude tak nejhorší.‘ Tak se normálně dále rozšiřovaly letáky. My jsme dostávali Škodováka, abychom ho ve Škodovce rozmnožovali. A další menší letáky, které se rozmnožily a dostaly se mně do rukou, tak jsem je samozřejmě dále ve Škodovce rozmnožoval.“

 

Dne 29. května 1940 pozatýkali nacisté v rámci Čech všechny možné odbojáře. Odbojová organizace NHPM byla prakticky rozprášena. Josef Kolečko byl šestkrát vyšetřován. Při prvním vyšetřování identifikoval Jiřího Hájka, Rudolfa Nováčka a Jaroslava Koču. Další vyšetřování už byla horší. Nejhorší byl prý psychický nátlak, vyšetřování během noci a nástup vyšetřujícího, kterému říkali boxer.

 

 

Káznice v Ebrachu

               

V Ebrachu byl bývalý klášter, který v té době fungoval jako věznice. Josef Kolečko neuměl německy, ale jelikož byl spoluvězněm sudetský Němec, mohli spolu mluvit česky: „Na něco se mě ptal, já říkám: ,Čech.‘ Já jsem mu jinak odpovědět nebyl schopen. On říká: ,Odkud?‘ Česky. Já říkám: ,Z Plzně.‘  – ,Já jsem z Ústí.‘ Docela srozumitelnou a řekl bych i plynnou češtinou. ,No a co jsi udělal?‘ Tak jsme se bavili. Já jsem odpovídal. A skončil jeden den, ale ten druhý den, možná třetí, těžko posoudit, jsem říkal: ,No a copak vy tady?‘ – ,Protože jsem z Ústí, jsem Němec, seděl jsem v Kartouzích, tak nás převezli sem.‘ Já říkám: ,A kolikpak máte?‘ – ,Já mám frak.‘ (…) Frak znamená doživotí. A já jsem zase neměl odvahu – já mu vykal a hned ten druhý nebo třetí den, když jsem s ním ztratil pár slov, tak mně vynadal, že tam se nevyká, že se každému tyká – se ho zeptat, co to je. Tak jsem hned druhý říkal Mirkovi Sedlákovi, který byl z Českého Krumlova, on byl zaměstnancem nemocenské pojišťovny, a protože žil v Českém Krumlově, tak musel ovládat němčinu, a on říkal: ,To je doživotí.‘ Samozřejmě, že večer u té postele, když jsme seděli, tak: ,Za copak jste dostal doživotí?‘ On říkal: ,Já už sedím od roku dvacet sedm…‘ To se mi protočily panenky, to znamená třináct let. ,…oni mi dávali, že jsem zabil šest lidí. Nějaké krádeže a loupeže, to nepočítám. Ale já jich nezabil šest, já jich zabil jenom tři.‘ Když je vám dvacet let, tak jste vyvalený. To byl nejhorší zážitek.“

               

Josef Kolečko šil v Ebrachu vojenské přezky a řemeny. Začátkem dubna 1941 transportovali vězně do Bambergu, kde měli být souzeni.

 

 

Soud v Bambergu    

            

Josef Kolečko byl v Bambergu souzen stejným soudem, který soudil jeho kolegy v Berlíně. Každý soud trval různou dobu, ale rozpětí trestů bylo podobné. Někteří dostali šest let, někteří pět let. Josef Kolečko dostal čtyři roky. Kdo dostal pět let a více, zůstal v Ebrachu, a kdo dostal méně než pět let, putoval do Bambergu.

 

 

V káznicích v Bambergu a v Dieburgu

               

Josef Kolečko tak nejprve zůstal v Bambergu. Sám zmiňuje, že se svým čtyřletým trestem by byl v Ebrachu lehkým zločincem, zatímco v Bambergu se jednalo o nejvyšší trest. Podobně jako v Ebrachu, i zde vykonával práci, tentokrát pletl košíky. Zakrátko následoval přesun do Dieburgu: „To byl tábor na rozhraní koncentračního tábora a káznice. V káznici se nesmělo kouřit, to byl zákaz, a byla zděná, kdežto tábor už byl dřevěný, obehnaný drátem a psi měli vždycky úsek mezi dráty. Tak jsme nevěděli, co s námi bude a kam nás dají.“  

               

Vězni byli poté zařazeni do továrny Urberach, kde sestavovali přístroje na hledání nepřátelských letadel: „Ze začátku byly hrozné poměry. (…) Během týdne [bylo] nejlepší jídlo rozvařená hrachová kaše. Jednou za týden. A ještě málo. Jinak vždycky spařená tráva.“ Josef Kolečko pracoval v různých pracovních komandech, např. při vykládávání transportů. V táboře nebyli pouze Češi, ale také Ukrajinci nebo Rakušané. S Ukrajinci nesměli vězni přicházet do styku, to ovšem Josef Kolečko nevěděl: „Mladý Ukrajinec přišel, abych mu něco vyvrtal, a já jsem nevěděl, že všichni dostali zákaz přijít s nimi do styku. (…) A ten mladý [bachař] za mnou přišel a začal mi nadávat, že nesmím, aby si to udělal sám. A já říkám: ,Di do prdele.‘ Tak jak mě slyšíte. [On říkal]: ,Co? Já rozumím.‘ On to byl Lužický Srb. To byl kravál. [Jiný dozorce] přišel a zfackoval mě. Ten druhý bachař byl takový silný chlap. A já jsem samozřejmě nadával: ,Mně to máte říct a nemáte sem ty kluky pouštět.‘ Samozřejmě jsem byl nějak drzý. Ten bachař šel za velitelem a stěžoval si na mě. Ještě mě nenechali ani jít na večeři a honem k veliteli. Tak velitel mě pozval, on to věděl, papíry měl před sebou, vyptával se mě a řekl mně: ,Bachaři se neodmlouvá.‘ A zahnal mě na čtrnáct dní na jiné komando.“

 

 

V Terezíně na Richardu

               

V Dieburgu a v Urberachu byl do března 1944, poté byl přesunut do Litoměřic a na práce do dolu Richard: „Kameny se ještě rozmlátily kladivem, nakládaly se na vozíky a vyvážely se ven. Tak se nakládalo a tam jsme se střídali. Někteří nakládali a někteří vozili. (…) Bachaři tam [dolu] ani nešli. A když už tam šli, když už jsme byli hlouběji, tak se vždycky dala nějaká zpráva, kdo byl blíže těm zadním. Tak kolikrát jsme seděli v koutu na nějakém prkně, k sobě se choulili, abychom se trochu zahřáli nebo abychom trochu spali. A tak jsme se střídali. (…) Když to bylo možné, tak jsme zdržovali odvoz. Když přijel bachař, který seděl venku a měl možnost to hlídat, dovnitř, že kolečko jde ven pomalu, tak jsme říkali: ,No to není rozbitý, není to připravený.‘ Záleželo na tom, jaký ten civilista [1] tam byl. Někdo nás honil.“

 

 

V Buchenwaldu

 

V listopadu 1944 byl Josef Kolečko transportován do Buchenwaldu: „Když jsem přijel do Buchenwaldu, tak tam byli lidi, kteří mě znali, kamarádi naši. (…) Přišel jsem a vybírali se řemeslníci. Přišel ke mně chlap a říká – já ho jakživ neviděl, to byl Plzeňák, Jirka Žák, byl tam na pracáku a ten pracák tam byl velmi důležitý, ty rozhodovaly, kam kdo půjde – ,Hele, copak jsi dělal?‘ – ,Ve Škodovce.‘– ,Ne, jsi štubák. K žádnému řemeslu se nehlas, jsi štubák.‘“

 

Josef Kolečko tak i díky Jiřímu Žákovi získal pozici štubáka, který se staral o úklid bloku. Nemusel tak vykonávat těžkou fyzickou práci. V Buchenwaldu byla vězeňská samospráva složená z nejrůznějších národností i z nejrůznějších trestných činů. Byli zde Francouzi, Belgičané, Němci, Španělé a Češi, stejně jako homosexuálové, kriminálníci, svědci Jehovovi, španělští interbrigadisté a odbojáři. Josef Kolečko vzpomíná i na Ferdinanda Peroutku: „U nás na bloku byl jeden čas vydavatel Přítomnosti [Ferdinand Peroutka], kterého zavřeli a odvezli do Buchenwaldu. Jeden čas byl u nás na baráku na jiném křídle. Já to nevěděl a vím, že mi říkali: ,Jdi se podívat na Peroutku.‘ Tak jsem se šel podívat a on tam jenom něco sepisoval. Oni říkali: ,To je sám běžec na dlouhé trati.‘ Peroutka si nikdy k sobě nezískal žádné kamarády.“

               

Tábor Buchenwald byl nakonec osvobozen americkou armádou a Josef Kolečko mohl odjet zpět do své vlasti: „Když bylo po válce, tak Američané nařídili, že se tam musí spousty [obyvatel Výmaru], já nevím kolik, jít podívat. Vyhrabali se tam ti mrtví, dali se na prkna a oni kolem nich museli projít. Byla tam samozřejmě sanitka, měli sanitky německé a americké, a museli jít, aby věděli, co způsobili.“

 

 

Po válce

               

V letech 1945–1948 vykonával Josef Kolečko funkci tajemníka krajského výboru Komunistické strany Československa[2]. Následně odešel pracovat do banky v Praze na kontrolní oddělení a poté až do roku 1953 pracoval na pobočce v Českých Budějovicích. Pak se vrátil do Plzně, zařídil rodičům v Třemošné dům a pracoval ve velkoobchodě a ve vodárně. Mimo jiné byl také členem Ústředního svazu zaměstnanců, ale dne 21. 8. 1968 byl pro nesouhlas s okupací vojsk Varšavské smlouvy z této funkce vyloučen. V současnosti žije Josef Kolečko v Plzni.

 

 

V roce 2012 natočil a v roce 2012 zpracoval Luděk Jirka.

[1] Civilní pracovník z řad horníků.

[2] Jak vyplývá z nahrávky, není Josef Kolečko na toto období svého života pyšný a nechce o něm příliš hovořit.