Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Kolářová (* 1926)

Strýc Bohouš pro nás zůstal hrdinou

  • narozena 3. listopadu 1926 v Mladoňovicích poblíž Chrudimi

  • s rodiči, sestrou a bratrem provozovali na samotě Mýtka v Mladoňovicích malé hospodářství

  • za války studovala na učitelském ústavu v Chrudimi

  • rodiče a strýc pamětnice ke konci války ukrývali uprchlíky a pomáhali členům odboje

  • strýc byl v lednu 1945 na základě udání zatčen

  • 7. února 1945 byla zatčena i Milada Kolářová, její rodiče a sestra

  • po výslechu na gestapu v Pardubicích byli 1. března 1945 všichni převezeni do Malé pevnosti v Terezíně

  • po skončení války se celá rodina vrátila z Terezína do rodné chalupy

Milada Kolářová prožila dětství a mládí s rodiči a sourozenci na samotě. Později se bydlení na samotě stalo výhodou, když se na sklonku války rozhodli ukrývat uprchlíky před nacismem.

Milada Kolářová se narodila 3. listopadu 1926 v Mladoňovicích na Chrudimsku. Rodinná usedlost, kde spolu s ní vyrůstala i sestra Marie a bratr František, se nacházela v oblasti nazývané Mýtka. Rodinu živilo malé hospodářství a otcova krejčovská živnost. Tatínek se věnoval amatérskému divadlu - psal divadelní hry, které i režíroval.

Další důležitou osobou v jejich rodině byl maminčin bratr Bohouš Polívka, povoláním myslivec. V lesích na Chrudimsku trávil hodně času a setkával se s dělníky nebo studenty. Okruh známých měl opravdu široký a se začátkem okupace se rozšířil například i na uprchlíky z Říše, kteří utíkali před totálním nasazením. Partyzáni, odbojáři, parašutisti, těm všem se snažil Bohouš Polívka spolu s Kolářovými pomoci.

Milada Kolářová za války studovala učitelský ústav v Chrudimi. Každodenní dojíždění ze samoty bylo nemyslitelné, bydlela proto u přátel svých rodičů, v rodině Říhových.

Během okupace se rodiče Milady Kolářové a strýc Bohouš zapojili do pomoci odboji. Z načerno uspořádaných zabijaček vždy minimálně polovina masa putovala spolu se strýcem Bohoušem do města, kde přídělový lístkový systém znamenal pro většinu obyvatel nedostatek jídla a bídu. „Při jedné návštěvě na Mýtkách se Bohouš mamince zmínil, že by potřeboval ukrýt nějaké lidi. A maminka mu řekla, že kdyby někoho tedy potřeboval ukrýt, ať ho přivede k nám na Mýtka.“ Bohouš Polívka v domě nejprve spolu s otcem zbudoval důmyslný úkryt. Jednalo se o místnost pod podlahou stodoly, zakrytou poklopem. Vzhledem k tomu, že se jejich hospodářství nacházelo na samotě, věděli obyvatelé o každém nově příchozím dlouho předem. Prozrazení úkrytu náhodným kolemjdoucím bylo tedy nepravděpodobné, a Mýtka jako úkryt se tak stala velmi výhodnou lokalitou. Zanedlouho se zde už mohli skrývat partyzáni nebo různí členové odboje. Někteří z nich našli nocleh přímo ve světnici rodičů. Mezi skrývanými byl i československý parašutista, poručík Vasil Kiš, velitel výsadku Operace Jan Kozina, nebo ruský uprchlík Anafasij Koropka.

Do rodinné pomoci potřebným se zapojili i již zmiňovaní Říhovi z Chrudimi. Pan Říha byl povoláním kriminální inspektor. Po otřesném zážitku spojeném s vypálením obce Ležáky se rozhodl pomáhat Čechům v ohrožení a příležitost k tomu našel právě u strýce pamětnice Bohouše Polívky.

Kdo strýce Bohouše a jeho odbojovou činnost prozradil, Milada Kolářová neví, prý snad přímo někdo z partyzánů. „Bohouše zatkli v lednu 1945 u Hradiště. Byl na gestapu, strašně tam vytrpěl, ale neprozradil nic. Němci už o Kišovi věděli, ale Bohouš neprozradil, kde je Kiš ukrytý. Nechali ho na samotce, a když už s ním nemohli nic svést, dali ho na celu a k němu nasadili bývalého důstojníka Navaru z České Třebové.“ Bohouš Polívka, který vydržel nelidský výslech, tak nakonec podlehl své důvěře v lidi. Nepředpokládal, že by důstojník československé armády mohl být zároveň nacistickým konfidentem. „Ten Navara to tam už taky asi nemohl snést, tak aby si pomohl a sobě ulehčil, všechno z Bohouše vytáhl.“ Na Bohouše Polívku se nikdo nezlobil, nikdo mu nic nezazlíval, pro ně zůstal hrdinou, který nic nevyzradil.

Zatýkání na Mýtkách a odhalení skrytého bunkru na sebe nenechalo dlouho čekat. Rodičům pamětnice se naštěstí po strýcově zatčení podařilo z úkrytu Vasila Kiše odvést do bezpečí. Když se němečtí vojáci 7. února 1945 přiblížili, ve strachu z přestřelky před sebou hnali několik sousedů z okolních usedlostí. Na střelbu však naštěstí nedošlo. Němci si s sebou kvůli identifikaci Kiše vedli i zajatkyni, která ho prokazatelně znala. Když zjistila, že Kiš už je pryč, viditelně se jí ulevilo. Němci vtrhli do dvora, otce přivázali ke stromu, ženy stály na zápraží čelem ke zdi. Z úkrytu vyšel ruský uprchlík Anafasij Koropka, kterého vojáci okamžitě zajali. Pro Němce byl ovšem bezvýznamný, hledali především poručíka Kiše.

Kolářovi byli převezeni k výslechu na gestapo v Pardubicích. Muži a ženy zvlášť. Tatínek byl na cele s panem Říhou, což se ovšem dozvěděly až po válce. Naposledy ho tedy spatřily doma při zatýkání. U výslechu Milada Kolářová poznala německou krutost, vyčerpávající výslechy a bití. Toto období pro ni bylo za celý její život nejhorší, v pouhých devatenácti letech prožila během několika týdnů po zatčení věci, o kterých do té doby neměla ponětí. Od delšího pobytu v Pardubicích je „zachránil“ Anafasij Koropka. Po svém zatčení vypověděl vše, co věděl, a gestapo se už Kolářovými a Říhovými dál nezabývalo. Obě rodiny, včetně strýce Bohouše, čekal transfer do Terezína.

1. března 1945 přijela Milada Kolářová s maminkou, sestrou a paní Říhovou do Malé pevnosti. Do průvodních papírů dostaly všechny razítko RU, což znamenalo „návrat nežádoucí“. „První noc jsme spaly na zemi, místnost byla plná žen, bylo jich tam snad osmdesát. Jíst jsme dostaly, k večeři polévku, jakoby zelňačka, něco, co bych jinak nikdy nepozřela, ale byla jsem ráda, že to bylo teplé.“ Druhou noc je spoluvězeňkyně přijaly mezi sebe a udělaly místo na už beztak přeplněných palandách, aby opět nemusely spát na zemi.

Podmínky v Terezíně Milada Kolářová špatně snášela. Zejména hygiena a strava byly daleko za hranicí lidskosti. Od příbuzných směly dostávat pouze balíčky s oblečením. Do jedné z halenek se příbuzným podařilo propašovat zprávu, že bratr František je v bezpečí. V době zatčení byl v nemocnici se záškrtem. Díky lékaři, který ho varoval, že ho chce gestapo po uzdravení zatknout, se mu podařilo z nemocnice odejít dřív a ukryl se u příbuzných.

4. května 1945 už všichni tušili, že se válka chýlí ke konci. Němci zubožené ženy vyhnali na dvůr a odtamtud je vedli na velkou louku před sklad hořlavin. Zde měly být upáleny. Jen díky včasnému zásahu českých četníků se tak nestalo a již pod patronací Červeného kříže byli všichni vězni ubytováni v kasárnách, na kterých už vlála československá vlajka. Na místě s tak vysokou koncentrací nemocných lidí a špatnými hygienickými podmínkami vzápětí vypukla tyfová epidemie. Milada Kolářová s maminkou a sestrou se nákaze vyhnuly a byly 5. května propuštěny. Otec se strýcem Bohoušem a panem Říhou se kvůli podezření na nákazu museli v Terezíně ještě zdržet. Spolu s nimi tam zůstala i sestra, protože nechtěla tatínka nechat samotného. Ale i k jejich propuštění došlo několik dní poté. Nákaza tyfem se u nich nepotvrdila. Díky známým z Pardubic, kteří pro ně poslali auto, se tak na Mýtkách mohli zase všichni sejít.

Milada Kolářová po válce dokončila studium učitelského ústavu a stala se učitelkou.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Martin Reichl)