Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radim Kolář (* 1956)

• narodil se v Praze 9. března 1956

• otec byl za války na nucených pracích v Německu

• prarodiče přišli o živnost po převratu 1948

• dědečkovi Bohumilu Kolářovi znemožnili komunisté stavitelskou činnost a zabrali domy

• na základní škole nevstoupil do Pionýra

• v srpnu 1968 zažil okupaci v Mladé Boleslavi

• zúčastnil se pohřbu Jana Palacha

• maturoval na střední průmyslové škole strojnické

• po náhradní vojenské službě v ČKD nastoupil do ÚTB na Žižkově

• účastnil se demonstrace 17. listopadu na Národní třídě

Radim Kolář pochází z rodiny, jejíž osud poznamenaly totalitní režimy 20. století. Otec za války nuceně pracoval v německé Říši, prarodiče postihl komunistický převrat v roce 1948, jelikož patřili mezi živnostníky, a tedy „nepřátelskou buržoazii“. Jeho vyprávění o událostech, které zná jen z rodinného vyprávění, je tak i kronikou událostí, kterým musela jeho rodina čelit napříč generacemi, a to od konkurenční atmosféry první republiky přes beznaděj normalizace k euforii sametové revoluce.

Učitel mu říkal: Vy máte na víc než na zedníka

Radim Kolář se narodil 9. března 1956 v Praze otci Miloslavovi a matce Zdeňce. Charakter jeho předků formovala tvrdá práce a válečné zkušenosti. Dědeček ze strany otce, stavitel Bohumil Kolář (narozen 1890), pocházel ze Šumavy – z Břetětic a později z osady Odolenka, kde se žilo velice skromně. Své dětství a život zachytil dědeček roku 1973 v zajímavých Vzpomínkách [1]. 

„V zimě jsem chodil do Sušice za tmy ráno i večer lesem přes Svatobor. Jeden spolužák chodil až z Hor Matky Boží (10 km) za každého počasí, v zimě sněhu do kolenou. K jídlu jsme si nosili z domova krajíc chleba. Matky jej pekly samy vždy jednou za tři týdny. Ovoce a zelenina nebylo. ... O dlouhých zimních večerech k nám přicházely sousedky na přástky. Každá si přinesla kolovrat, len a předly režné nitě. Z těch jim pak jeden soused utkal na tkalcovském stavu plátno. Také peří se večer dralo. Já jsem jim přitom čítal nahlas z různých knih vypůjčených ze školní knihovny,“ napsal Bohumil Kolář ve vzpomínkovém sešitě a věrně zachytil poměry na šumavské vesnici na začátku 20. století. Původně se vyučil zedníkem, ačkoli mu učitelé doporučovali lepší kariéru a studium. „Učitel mu říkal: ‚Vy máte na víc než na zedníka,‘ ale on se chtěl nejdřív vyučit jako jeho bratři,“ říká pamětník.  Bohumil Kolář odešel tedy nejprve do Plzně na průmyslovku a roku 1910 do Prahy, kde pracoval a po večerech dále studoval. Dědeček měl velké štěstí, že přežil nasazení v první světové válce, i když byl raněn. Také svoje válečné útrapy a konec války zaznamenal v zápiscích: „Za války jsem měl jít po uzdravení znovu do fronty. Tehdy mi můj bývalý zaměstnavatel, stavitel Myslík, dopomohl k zařazení do vojensko-stavebního oddílu v Praze, kde jsem se udržel šťastně až do konce války. Ironií osudu se však stalo, že stavitel Ladislav Myslík před skončením války zemřel a já, prodělav těžké a krvavé boje na frontě, vrátil jsem se z války zdráv.“ 

Po válce musel ještě sloužit nově vzniklé Československé republice, takže odešel z vojny až v lednu 1919, začal budovat svou stavitelskou kariéru a o rok později se oženil s Anastazií, rozenou Staškovou. Na začátek podnikání získal prostředky z jejího věna a z hypotečních úvěrů. V roce 1928, v době největšího rozmachu své činnosti a také ostré konkurence, vedl najednou až 13 rozestavěných staveb. „Nikoho jsem nevykořisťoval (jak se nyní někde mluví), každému jsem za práci dobře zaplatil dle vzájemné dohody. Lidé u mne rádi pracovali, měli stálé zaměstnání a byli spokojeni. Ještě po letech mne navštěvovali. Můj výdělek byl zaslouženou odměnou za moji práci, podnikavost a starosti, kterých jsem měl při tom stále dost,“ napsal ve svých vzpomínkách. Sám prý vozil velké částky peněz na stavby dělníkům a pro případ přepadení dokonce nosil zbraň. Zasáhla ho hospodářská krize po roce 1933, navíc v roce 1935 zemřela babička na tuberkulózu a zanechala ho samotného se čtyřmi dětmi. Měli čtyři potomky, syny Miloslava – otce pamětníka, Vladimíra, Bohumila a dceru Lidku.

Po roce 1948 komunistický režim dědečkovu kariéru definitivně ukončil a označil ho za vykořisťovatele. Rodinný majetek – dva bytové domy v Mikovcově a Lublaňské ulici, které byly zatíženy hypotékami – rodině později zabavili. Dědečkovi Bohumilovi vyměřili důchod 360 Kč, z něhož mu do konce života strhávali 10 Kč měsíčně jako tzv. milionářskou daň. Ve svých Vzpomínkách píše: „V únoru 1948 uchopili komunisté moc a začali řáditi. Zatýkali lidi bez důvodu, třeba jen proto, že měli pěkně zařízený byt, aby jej mohl zabrat komunista. I mé dva syny bezdůvodně věznili. ... V roku 1958 zakázaly komunistické úřady veškerou soukromou činnost, nesměl jsem již ani plány kresliti, vyhrožovali trestním stíháním. Musel jsem jíti do důchodu, na nějž jsem si platil, ale sazba za toto pojištění byla pro soukromé živnostníky (prý třídní nepřátele) nepatrná. Výnos z mých dvou činžovních domů zabrali již v roce 1950, bylo to mé soukromé pojištění pro stáří. V roku 1966 mi vzali i oba domy.“ Ze strýců Radima Koláře postihl nástup totalitního režimu Vladimíra Koláře, který se angažoval ve skautském hnutí. Věznili ho dva roky a celý život ho prý sledovala Státní bezpečnost. Další strýc, Bohumil Kolář mladší, po válce studoval v Římě, byl jako kněz roku 1952 zatčen a o rok později odsouzen k 10 letům vězení. O pobytu ve Valdicích a svém pozdějším působení v Roudnici nad Labem vyprávěl kněz Bohumil Kolář pro Paměť národa. 

Já jsem stál u pomníčku a připadal jsem si špatně

Otec Miloslav Kolář byl za války poslán na nucenou práci do Německa. Protože předtím v Praze studoval stavařinu, podařilo se mu najít práci v oboru, a dokonce prý mohl v Německu chodit na přednášky na univerzitu. Koncem války se dostal sám domů. Po převratu v únoru 1948 ovšem prarodiče přišli o své podniky a jeho rodiče se museli spoléhat jen na sebe. „Museli začínat s holejma rukama,“ říká pamětník. Otec našel práci v Chemoprojektu, maminka zůstala v domácnosti, protože měl ještě jednu starší a dvě mladší sestry. 

O politice se doma nemluvilo, i když vnímal rozdíl mezi propagandou a socialistickou realitou. Nevstoupil do Pionýra, nezískal tedy typický červený šátek a zažil pocit nepatřičnosti spojený s povinnou školní akcí v 60. letech: „Mně bylo úplně divný, že se stálo u pomníčků prvního, pátýho, devátýho května, a mně třídní učitelka řekla, že budu stát Na Příkopech. A já jsem říkal: ‚Vždyť já nejsem šátkovanej.‘ Mě to rozhodilo. Ona mi říká: ‚To nevadí, já ti půjčím šátek i košili.‘ Půjčila mně košili se všema těma nášivkama a šátek a já jsem tam hodinu stál a připadal jsem si úplně špatně. Že vlastně tam nemám co dělat, že hold nemám těm padlým dávat já, protože si to nezasloužím,“ popisuje, jaký na něj měla vliv atmosféra politické angažovanosti.

Okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy v srpnu 1968 prožil v Mladé Boleslavi u tety. Když se vracel s otcem vlakem do Prahy, prošli vylidněným Václavským náměstím, kde stály tanky. O rok později se jako dvanáctiletý zúčastnil ponurého průvodu na pohřbu Jana Palacha, jehož čin ho hluboce zasáhl.

V ústředně se děly paradoxní věci 

V době normalizace se rodiče, jako ostatně mnozí jejich vrstevníci, pustili do budování víkendového útočiště. Získali malou chatu u Hovorčovic a sháněli stavební materiál, jak se dalo. „Rezignovali jsme na jakýkoliv výhled, otec trávil čas na chatě. Naše úsilí se soustředilo na chatičku,“ vypráví pamětník. Otec se navzdory omezením mohl s Chemoprojektem podívat i do zahraničí, navštívil i západní země díky svým jazykovým znalostem a podpoře kolegy. S rodinou ovšem mohl jezdit na dovolenou jen do východního Německa, tehdejší NDR. Přesto na tyto výlety Radim Kolář rád vzpomíná. 

Po ukončení školní docházky v Botičské ulici v 70. letech vystudoval Radim Kolář střední průmyslovou školu strojnickou. Místo dvou let vojny absolvoval tříletou náhradní vojenskou službu v ČKD Praha. Následně nastoupil na pozici směnového mistra v Ústřední telekomunikační budově (ÚKB) na Žižkově, které lidé přezdívali Mordor či Štrougalova věž a která byla kvůli mnoha nedostatkům nakonec zbořena. 

Na mezinárodní ústředně se Radim Kolář setkával denně s absurdními socialistickými poměry. „Nějak to všechno běželo, ale jinak, než by mělo. Byly tam paradoxní věci, že tři umělkyně udělaly Strom života. To byla keramická pozoruhodnost veliký pompézní jídelny, kde se vařilo asi 2 000 jídel denně. Někdo vymyslel, že udělá zlepšovací návrh, že se tam musí dát nová myčka na nádobí, a vymezili prostor. Jenomže měli problém, že tam byl Strom života, kterej vadil. Můj kolega obvolal ty umělkyně, jestli se Strom života může zbourat. Všechny řekly, že s tím nesouhlasí, tak nevěděl, co má dělat. Já jsem kvůli tomu nespal jednu noc. A druhej den jsem řekl šéfovi, že bych ten Strom života přemístil do nový stěny,“ vypráví, jak se rozhodl zachránit umělecké dílo. Podařilo se mu přemístit celý sokl, který vážil 3,5 tuny, navzdory naschválům od kolegů, kteří den před přesunem rozbili podlahu.

Jsou schopní začít střílet

V listopadu 1989 bylo Radimovi 33 let, byl ženatý a měl dvě děti. Na studentskou demonstraci 17. listopadu šel s kolegou, který ho upozornil na dění na Albertově. Cestou tramvají přes Karlovo náměstí už viděli shromažďování policejních aut. Po pietním aktu na Vyšehradě se připojili k obrovskému proudu lidí směřujícímu po nábřeží k Národnímu divadlu, kde dav musel kvůli policejním zátarasům uhnout na Národní třídu. Na Perštýně se průvod zastavil a situace se začala dramatizovat. Radim Kolář popsal okamžiky násilí a strachu: „Tam se to zastavilo. Já jsem si najednou uvědomil, že opravdu jsou schopní do nás začít střílet. A říkal jsem si: ‚Já už jsem proti těm studentům starej, čím dřív půjdu, tak tím lepší.‘ Tak jsem proběhl tím průchodem do Mikulandský a třikrát si do mě bouchli nějaký policajti pendrekem. Byl jsem otřesenej, protože člověk nic neudělá a bouchnou vás za to, že se tam jenom ocitnete,“ vzpomíná. 

V Mikulandské ulici potkal ženu s krvácející hlavou a společně se ukryli v prvním nezamčeném domě, v bytě, který nakonec poskytl úkryt 40 lidem. Vrátil se domů až v pět hodin ráno, kdy už byla Praha vylidněná. Jeho rodiče vnímali změny pozitivně, ale na manifestace, které následovaly během turbulentních událostí, už nechodili. „Měli určitě radost, ale byli už zvyklí žít jinak, normalizace je to naučila,“ dodává. Radim Kolář se naopak účastnil všech velkých následných demonstrací na Letné i Václavském náměstí, kde zažil vystoupení kněze Václava Malého, zpěvačky Marty Kubišové a budoucího prezidenta Václava Havla.

Po revoluci došlo nejprve k malé změně v jeho profesním životě, když byl převeden na pozici denního mistra. Kvůli narůstající závisti a nepříjemné atmosféře v ústředně se v roce 1993 rozhodl odejít. Spojil se s kamarádem a založil si vlastní sklenářství na Proseku, které provozoval 15 let. Rozvedl se také s první ženou a oženil se podruhé, měl další dvě děti a jedno nevlastní. V době natáčení žil Radim Kolář stále v Praze na Proseku.

 

[1] Celý sešit Bohumila Koláře Vzpomínky, z roku 1973, je uložen v Dodatečných materiálech pamětníka.