Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Kohoutková (* 1954)

• narozena 6. června 1954 v Českých Budějovicích

• vyučila se aranžérkou, později vystudovala nástavbu v Praze

• stýkala se s komunitou kolem českobudějovického undergroundu, milovala hudbu a kulturní akce

• v březnu 1974 byla svědkyní brutálního policejního zásahu na koncertě Na Americe v Rudolfově

• navštěvovala setkání v Krašovicích a dalších místech neoficiální kultury

• po svatbě se stáhla do rodinného života, přesto aktivně cestovala

• nikdy nevstoupila do KSČ

• listopad 1989 vnímala jako naplnění naděje na svobodný život a možnost volného cestování

Milada Kohoutková se v 70. letech pohybovala v prostředí budějovického undergroundu. Dobře věděla, že k zájmu bezpečnostních složek stačí málo – výraznější oblečení, delší vlasy nebo hlasitější hudba. Policejní kontroly vnímala jako nepříjemnou, ale běžnou součást života. To, co zažila v březnu 1974 při koncertě Na Americe v Rudolfově, jí ale otřáslo. Brutální zásah, během něhož byli lidé biti obušky a hnáni jako zvěř, se jí vryl hluboko do paměti. „Ta dodávka… jak otevřeli dveře a mlátili… to si pamatuju dodneška,“ říká pamětnice. Sama vyvázla bez fyzické újmy, ale s vědomím, že proti zvůli režimu neexistuje obrana – a že si vlastně mohli dovolit cokoliv.

Musela se povinně modlit

Milada Kohoutková se narodila 6. června 1954 v Českých Budějovicích. Rodiče pocházeli ze skromných venkovských poměrů. Otec Václav Pilát z Domoraz u Sušice a matka Milada z Dvorců u Borovan. Právě tam trávila pamětnice v dětství většinu víkendů a prázdnin. Kolem domu se zachoval drobný hospodářský provoz a péče o něj vyžadovala zapojení celé rodiny. Vzpomíná na tvrdou práci na hospodářství i povinnosti, které s sebou nesl venkovský život – včetně chození do kostela. „Musela jsem chodit s babičkou a povinně se modlit,“ vzpomíná s úsměvem pamětnice. 

Oba rodiče pracovali u dráhy – otec jako elektrikář a matka jako průvodčí, v blízkosti českobudějovického nádraží také bydleli. Skromný byt v Chelčického ulici si dnes vybavuje především skrze pocit vlhka a chladu: „Topilo se jen v kuchyni, jinak byla zima.“ Když jí bylo čtrnáct let, přestěhovali se do panelového domu na Plzeňskou ulici. Teplá voda, ústřední topení i suché zdi vnímala jako výrazný posun v komfortu.

Na panelák nám mířily tanky

V srpnu 1968, během invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, již rodina žila v novém bytě. „My jsme bydleli právě na té Plzeňské, byl to poslední panelák. A pod Hosínem byli zakopaní v zemi. Takže ty děla a tanky mířily přímo na náš barák,“ vzpomíná pamětnice. Zážitek v ní zanechal silný pocit šoku a bezmoci. Její matka, která byla často služebně na cestách, přijela tehdy z Prahy. „Přišla a říkala: ,Bude válka!´ Byla úplně zděšená, co se v Praze děje, měla strach, že bude válka.“ V rodině se dokonce uvažovalo o stěhování. Otec pamětnice sice vstoupil do Komunistické strany Československa krátce po válce, ze strany ale vystoupil již v roce 1948, kdy mu bylo zřejmé, kam se vývoj ubírá. „Takže od té doby byl nestraník,“ dodává Milada Kohoutková. Doma se o politice otevřeně mluvilo, otec sledoval zahraniční vysílání a netajil se svými kritickými názory.

Přestože měla rodina ke komunistickému režimu nesouhlasný postoj, pamětnice chodila do pionýra. Díky dobrému kolektivu a vstřícným vedoucím tuto zkušenost nevnímala negativně. „Byli tam skvělí lidi, tak to šlo,“ vzpomíná. Ještě v roce 1969 se jí navíc podařilo vycestovat do Francie v rámci výměnného pobytu. Návštěva svobodné západní země pro ni znamenala jeden z prvních skutečných kontaktů s odlišným světem – otevřeným, barevným a kulturně bohatým. 

Přišli, ječeli, zkontrolovali a museli jsme to rozpustit

Milada Kohoutková měla odmalička ráda tvořivou práci a tuto zálibu dokázala přetavit ve svou profesi. Absolvovala tříletý učební obor aranžérství se zaměřením na propagaci textilu v Českých Budějovicích, na který později navázala nástavbou v Praze. Všude ji obklopovali skvělí lidé, díky nimž se dal postupný nástup normalizace snést. Stejně jako její vrstevníci milovala hudbu a taneční zábavy. V Českých Budějovicích chodili na takzvané čaje. Konaly se například v Armádním domě nebo v Besedě. „Do Armáďáku, tam se nesmělo v džínách,‘‘ upřesňuje pamětnice a s úsměvem vzpomíná na způsoby, jak zákazy obejít. „Dvě kolegyně měly takové ty dlouhé kabáty, někam až do půlky lýtek, a vevnitř měly džíny, aby je tam pustili.“

Zahraniční desky, které se jí občas podařilo získat díky příbuzným nebo známým, byly vzácností. Teta pamětnice Anna Šimková pracovala v obchodě a díky kontaktům v Supraphonu je dokázala získat. „Teta to sehnala, sice se bála, ale sehnala je,“ vzpomíná Milada Kohoutková. Mezi ty, kdo jí přinášeli hudbu zvenčí, patřil také její spolužák a později kolega Milan Kubát. Měl příbuzného v západním Německu a dostával se tak k zahraničním deskám. Byl součástí širší komunity okolo undergroundové kultury v Českých Budějovicích, která se utvářela kolem lidí jako Jiří Gans a Petr Čtvrtník. Právě díky nim se zahraniční hudba dostávala na diskotéky i do bytových mejdanů. Zde se Milada Kohoutková poprvé setkala s přímým zásahem policejních složek. „Přišli, ječeli, zkontrolovali – a museli jsme to rozpustit.“ Kontroly neprovázelo násilí a pořadatelé nenesli následky, přesto to byl jasný signál, že i soukromý prostor byl pod drobnohledem režimu. 

V Praze bylo víc prostoru

Trochu volnější atmosféru nabízela Praha, kde Milada Kohoutková studovala dvouletou nástavbu aranžér-grafik. Oproti rodným Budějovicím zde vnímala větší volnost. „To, co si dovolila ta parta těch lidí tam [České Budějovice], v Praze si toho policajti ani nevšimli. A tady, když šlo víc lidí s delšími vlasy pohromadě, už byl problém.“ V Praze byla také pestřejší kulturní nabídka, i když i ta byla pod pečlivým dohledem a kontrolou. Pamětnice se zde zúčastnila koncertu skupiny The Plastic People of the Universe, která byla již od počátku 70. let pod tlakem komunistického režimu. Jejich koncerty se pořádaly v utajení s častými změnami místa, aby unikly pozornosti policie. „Oni měli někde hrát. Vím, že v té hospodě, kde jsme seděli, někdo měl zprávu, že budou hrát někde, pak se to změnilo, že budou hrát jinde. Prostě se to měnilo, aby se to nedozvěděli policajti a tajní.“ Kde se nakonec koncert konal, si díky tomu již nevybavuje.

Věděla jsem, že tam budou hrát Plastici

Naopak dvoudenní akce v hospodě Na Americe v Rudolfově u Českých Budějovic byla oficiálně povolena a předem nahlášena na poslední březnový víkend 1974. Na programu měly být kromě The Plastic People of the Universe také kapely DG 307, Adepti a českobudějovičtí Infinitus. Ačkoli vzniklo několik plakátů, informace o koncertu se šířila hlavně ústně mezi známými. „Jak jsme chodívali na ty čaje nebo diskotéky, tak jsme se někde sešli a tam to někdo zjistil, nebo jsme se to tak nějak dověděli. Věděla jsem, že tam budou hrát Plastici,“ popisuje pamětnice. I přes téměř neexistující propagaci se do Rudolfova v den koncertu sjelo několik set mladých lidí z celého Československa.

Milada Kohoutková se na Ameriku vypravila s kamarádkou Ivanou Šteflovou a další přítelkyní z Vimperka. „Jely jsme na ten koncert. Byly jsme vevnitř v sále, koncert vlastně ještě ani nezačal, nic se tam nedělo, prostě klid, pohoda. No a pak tam vtrhli ti policajti.‘‘ Okolo 400 účastníků koncertu bylo shromážděno venku na silnici a příslušníci Veřejné bezpečnosti (VB) všechny nebudějovické vyzvali, aby do 20 hodin opustili město. Následovala vlna slovního odporu a účastníci chtěli vrátit vstupné. Po příjezdu posil, asi 70 příslušníků VB včetně 25 psovodů, hnal jimi vytvořený kordon mladé lidi po silnici do Českých Budějovic a brutálně je u toho slovně i fyzicky napadal.[1]

Jsme netušili, že to bude takhle krutý

„Byly jsme tam tři, stály jsme trochu bokem. Ještě ten jeden policajt nám řekl, ať jdeme na stranu.“ Pravděpodobně díky tomu se pamětnici podařilo vyhnout přímému zásahu. „Koukaly jsme, co se bude dít. Jsme netušily, že to bude takhle krutý,“ vzpomíná Milada Kohoutková. „Přijelo auto, takové to větší... bílá dodávka, to vidím do dneška... A teď to tam hnali tou cestou dolů, všechny ty lidi. To víte, dav, obrovský dav lidí. No, ti nemohli rychle a oni s těmi obušky do nich, do těch posledních řad. Já vám říkám, ještě teď mám husí kůži...,“ líčí pamětnice. „A jak otevřeli dveře u té dodávky, tak ještě zmenšili prostor, kudy ty lidi mohli jít – ti padali do stoky a mlátili to tam. Jedna holka křičela – to slyším do dneška: ,Víťo, pomoz mi, Víťo!´ A oni ji mlátili tím obuchem. Hrozný!“ 

Dívky společně utekly přes obytnou čtvrť a do Českých Budějovic se dostaly autobusem. Tam už probíhaly rozsáhlé policejní kontroly, bezpečnostní složky prohledávaly vnitřní město a pátraly po účastnících koncertu. „My jsme šly do hospody, samozřejmě,“ upřesňuje pamětnice. Ani tam ale kontrole neunikly. „Policajti jezdili po městě a honili lidi – kde kdo je... no prostě teror to byl. My jsme se vymluvily, že jsme byly v té hospodě už od odpoledne, že jsme na Americe nebyly.“ 

Maminka viděla, co se na nádraží dělo

Pokračování zásahu na budějovickém nádraží, kam bezpečnostní složky nahnaly zbité účastníky koncertu, byla svědkem matka pamětnice. „Maminka zrovna shodou okolností přijela z Prahy a říkala, že to je hrozný, co se děje na tom nádraží, jak je tam všechny nahnali,‘‘ popisuje její zděšení pamětnice. „Říkala, že lidi mlátili obušky, křičeli tam, byli tam psi, že to bylo hrozný.“ Přestože Milada Kohoutková sama neutrpěla fyzickou újmu, zážitek ji hluboce zasáhl. „Já jsem byla úplně zdeptaná, co si vlastně můžou dovolit. Že se vlastně nic nedělo – tam všichni byli v té hospodě na Americe v klidu, v pohodě – hodně mě to zasáhlo psychicky. Ještě teď mám husí kůži, jak to vidím – tu bílou dodávku, jak otevřeli dveře a mlátili...“

Pamětnice unikla násilí v den koncertu a ani později nenesla žádné následky. Mnozí účastníci koncertu však takové štěstí neměli – řada z nich čelila postihům v zaměstnání nebo byla vyloučena ze školy a zůstávala natrvalo v hledáčku VB.  

On byl opravdu slepej

Koncert Na Americe v březnu 1974 byl pro jihočeský underground zásadním zlomem. V dalších týdnech a měsících probíhaly výslechy účastníků koncertu, docházelo k postihům organizátorů a v atmosféře strachu a nejistoty se undergroundová scéna výrazně utlumila. Později vyústily represe i v proces s Jiřím Gansem, který patřil mezi známé postavy budějovického undergtoundu. Byl obviněn z údajné špionáže, a ačkoli trpěl těžkým zrakovým postižením, měl dalekohledem pozorovat vojenské letiště v Plané u Českých Budějovic a podávat zprávy o jeho činnosti. K absurditě tohoto obvinění pamětnice dodává: „Jedna naše kolegyně měla dlouhé vlasy a Milan [spolužák a kolega Milan Kubát] měl také dlouhé vlasy a on [Jiří Gans] vůbec nepoznal, jestli je to kolega nebo kolegyně. Protože jak byl slepej. Opravdu, ty z něj potom udělali, on byl opravdu slepej.“ V roce 1976 byl Jiří Gans odsouzen na 15 let a z vězení byl propuštěn až v roce 1985 ve velmi špatném zdravotním stavu. Zemřel nedlouho po pádu režimu a jeho jméno dnes zná jen málokdo. Organizátor koncertu na Americe Petr Čtvrtník byl v rámci téhož procesu odsouzen k 18 měsícům nepodmíněně.[2]

Nesvoboda tady v tom státě byla

Milada Kohoutková s partou přátel kontakt neukončila. Scházeli se během týdne v hospodách a na diskotékách, o víkendu pak vyráželi na akce na chaty a chalupy mimo město. Jedním z těchto míst byly Krašovice, kam pamětnice s kamarádkou Ivanou Šteflovou často jezdila. V roce 1975 zde parta přátel koupila rozpadlý statek a začala z něj budovat tzv. undergroundový barák – útočiště pro mladé lidi, kteří se snažili vymanit z přímého dosahu Státní bezpečnosti a hledali svobodnější prostor. V Krašovicích se vytvořila komunita podobně smýšlejících lidí, kteří zde trávili víkendy, poslouchali hudbu, pořádali neformální akce a koncerty, slavily se svatby a narozeniny. I tady ale byly kontroly ze strany policie časté. „Když jsem tam byla já, tak to nebylo nějak kruté. Přijeli, zkontrolovali nás. Za mojí přítomnosti to nebylo násilné,“ vzpomíná Milada Kohoutková. Horší zásahy a perzekuci ze strany bezpečnostních složek v Krašovicích zažila její kamarádka Ivana Šteflová, popisuje je pro Paměť národa také Vlastimil Vincenc.

Policejní kontrolu absolvovala Milada Kohoutková i při akci v chatové osadě na Pražáku, kde se scházela s přáteli z Budějovic. Průběh kontroly byl dokonce zachycen na fotografiích. „Přijeli, zkontrolovali. Myslím si, že nebyli nijak násilní, nebyli agresivní.“ Přesto byla přítomnost policie jasným signálem, že mladí lidé žijící mimo oficiální společenské normy byli trnem v oku. „Buzerace. Prostě nesvoboda tady v tom státě byla,“ dodává pamětnice. Setkávání, výraznější oblečení, delší vlasy nebo hlasitější hudba – vše mohlo být důvodem ke kontrole.

Rozhodla se zůstat doma a přesto cestovala

Na konci 70. let se pamětnice seznámila se svým partnerem Pavlem, za něhož se provdala, a narodily se jim dvě děti. S lidmi z Krašovic se pak vídala už jen zřídka. Ačkoliv její generace často přemýšlela o emigraci, Milada Kohoutková to odmítala. „Já bych třeba chtěla jít někam na zkušenou – třeba na rok, na dva – ale nesměl by mi nikdo zakázat vrátit se domů.“ Přesto dokázala i v období přísně kontrolovaného cestování najít způsoby, jak poznat svět za hranicemi. Cestovala s Klubem československých turistů – podívala se do Jugoslávie, Řecka, Francie, Itálie i Španělska. Vzpomíná, že tyto výjezdy byly chvílemi úlevy a možností nahlédnout do svobodnějšího, otevřenějšího světa. 

Listopad 1989 prožila v Českých Budějovicích. Pád režimu vnímala jako naplnění naděje na svobodný život a cestování bez omezení se pro ni stalo symbolem nové doby. Vzpomínky na zásah na Americe a policejní kontroly jí ale stále připomínají, jak těžké bylo pro mladou generaci tehdy prostě žít po svém.

 

[1]BURSÍK, Tomáš: Zásah, který změnil underground, revue Paměť a dějiny (2/2006). 

[2] KUBÁT, Petr: Jiří Gans: největší oběť normalizace. MF DNES (jihočeská příloha), 15. 11. 2008.