Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Josef Kohl (* 1928  †︎ 2013)

Byl jsem lecčím, jedenáct profesí jsem přešel celkem, než jsem se stal knězem. S básníkem bych mohl říct, čím jsem byl, tím jsem byl vždy rád.

  • narozen 21. 2. 1928 v Suchém Dole u Police nad Metují

  • roku 1949 přijat k benediktinskému řádu

  • v dubnu 1950 internován v Hejnicích

  • nástup k jednotkám PTP

  • od roku 1954 především v dělnických profesích

  • od roku 1968 studium na bohoslovecké fakultě

  • v roce 1973 vysvěcen na kněze

  • v roce 1990 návrat k benediktinům do břevnovského kláštera

Josef Kohl se narodil 21. února 1928 v Suchém Dole u Police nad Metují v okrese Náchod.

„Byl jsem čtvrtý z osmi dětí mých rodičů. Rodiče měli hospodářství, na kterém jsme pomáhali už jako školáci, ale i později, protože těch pracovních sil nebylo nikdy dostatek. V roce čtyřicet tři jsem končil měšťanku, a přestože jsem udělal zkoušky do obchodní školy, nevzali mě a musel jsem do zaměstnání…“

Žena za pultem

„Tam v Polici nad Metují byl konzum. Pan Voborník tam pracoval. Protože mu sebrali příručího do Říše, požádal mého otce, abych se tam šel učit. Žena za pultem. První den to vypadalo takhle: Před sedmou hodinou mě postavil k vedlejšímu pultíku a povídá: ‚Až někdo vstoupí do krámu, tak ho pozdravit – dobrý den, pěkně vítám! A když někdo odchází – nashledanou, přijďte zas!‘ Tohle byl můj úkol pro první den. Naučit se zdravit. S tím se dnes v samoobsluhách nebo supermarketech nesetkáme, aby se lidé takto zdravili. Říkal mi: ‚Když člověk vstoupí do krámu, tak je náš a musíme se o něho starat.‘“

Muž v sutaně

Na konci války je mladý Josef nasazen v polické Hubkawerke. V roce 1945 začíná studovat Obchodní akademii v Náchodě, kterou zakončuje maturitou. Vliv katolické rodiny a bratrů benediktinů jej vede k zásadnímu rozhodnutí. „Během studií jsem byl v roce 1947 na duchovních cvičeních, exerciciích. To rozhodlo, že nebudu ekonomem, ale půjdu na kněze. A tak když jsem udělal maturitu v roce 1949, požádal jsem představeného kláštera na Břevnově Anastáze Opaska, zda k nim mohu vstoupit. Oni totiž měli v Polici nad Metují faru, polický klášter byl založen z Břevnova. V Polici byl farářem páter Norbert Lokvenc, benediktin, a ten mě citlivě vedl k tomu, abych šel na kněze, a když to půjde, abych se stal členem jejich řádu. Nastupoval jsem 14. září 1949 do Břevnova, a protože situace byla napjatá, nedali mě bydlet do kláštera, ale do zahradnického domku za Vojtěšku… Tam se s námi také přišlo rozloučit sedm Čechoameričanů z broumovského kláštera. Totiž po pětačtyřicátém tamní německé řeholníky odsunuli do Bavorska. A natolik silný Břevnov nebyl, aby mohl Broumov spravovat. A tak převor, pozdější opat Opasek, požádal o pomoc benediktiny z kláštera Lisle u Chicaga. Těm v devětačtyřicátém vzali povolení na pobyt a vyhostili je z republiky.“

V té době již byli zatýkáni představitelé katolické církve, kterou komunistické vedení považovalo za významného politického a ideologického protivníka. Josef Kohl přichází tedy do břevnovského kláštera v době dramatických změn. „V pondělí 19. září pan opat ještě oddával jeden pár na Bílé hoře. A když se vrátil do kláštera před jedenáctou hodinou, tak přišli na vrátnici dva muži, že by s ním chtěli mluvit, že jsou z magistrátu. A jak jim ten vrátný otevřel, hrnulo se dovnitř dalších dvanáct estébáků. Čili čtrnáct lidí šlo zatýkat jednoho člověka. O půl dvanácté ho odváželi do Bartolomějské a odpoledne už byl na Pankráci na cimře. Takhle nějak to s ním bylo.“ Jan Anastáz Opasek byl v církevním monstrprocesu Zela a spol. na konci roku 1950 odsouzen na doživotí.

Akce K

Prvním z monstrprocesů, vedených proti církvi, byl na počátku dubna 1950 proces Machalka a spol., ve kterém byli k vysokým trestům odsouzeni představitelé mužských řádů. Tento proces byl předehrou a odůvodněním akce K, likvidace klášterů a mužských řeholních řádů.

Čekatel Josef je vzhledem k napjaté situaci přemístěn do benediktinského kláštera v Emauzích, kde se v listopadu roku 1949 stává členem řádu a přijímá řeholní jméno Jan Křtitel. Tam ho také zastihne v dubnu 1950 přepadení kláštera příslušníky StB a SNB. „Když mě vedli balit se přes dvůr, povídá ten hlavní estébák mému doprovodu, milicionářovi: ‚Koho to vedeš?‘ A on: ‚Optej se ho.‘ ‚Mladej, co tu děláš?‘ Tak jsem mu říkal, že dělám přípravku na teologii. A on: ‚Tak ho odveď, my mu dáme taky přípravku.‘ Tak takhle nás častovali. Až ve čtvrt na dvanáct přišel rozkaz vstát a jít k autobusu na Vyšehradský ulici. Udělali nám kordon, bylo jich asi padesát. Nás bylo asi dvacet. Mě se přidržoval bratr Roman, měl hůl a já jsem mu nesl také zavazadla. Tak jsme pomalu kráčeli v tom kordonu a najednou vylítl takovej syčák, mladej kluk, a řval: ‚Dědku, tak se hejbej.‘ A jinej z toho kordonu ho chytl za límec, vrátil zpátky a řekl: ‚Drž hubu.‘“

Stařičký bratr Roman, kterého Jan Josef doprovázel, se dostal do konfliktu s estébáky již v klášteře. „Také přišel jeden estébák a povídá bratru Romanovi: ‚Dědo, tak se pojďte balit.‘ ‚Ne, ne, ne, já nepůjdu, Němci mě tady nechali.‘ Totiž v roce 1941 gestapo zabralo klášter a mniši museli odejít do civilu. Také opat Vykoukal musel odejít ještě s třemi kněžími, kteří byli posláni do Terezína a potom do Dachau. Ti ostatní museli nastoupit do nějaké práce. Bratr Roman tenkrát umluvil gestapo, že by se nastěhoval na zahradě do altánu a staral se o ni. Tak tam byl. Ale když říkal, že nepůjde, že Němci ho tenkrát taky nechali, tak mu vysvětlili, že tentokrát to nejde. To bylo za Němců, teď je to za komunistů.“

Když byli bratři a kněží zabaleni, museli se, včetně bratra Romana, hlásit u jakéhosi administrátora přepadení. „Otevřel mu dveře estébák a říká: ‚Tam u toho vpředu se hlaste.‘ Tak udělal asi pět šest kroků, položil zavazadla a v tom hábitu a kabátě se vyšprajcoval, zasalutoval a povídá: ‚Poslušně hlásím, už potřetí rukuju.‘ Pražskej Pepík a ten mu říká: ‚Dědo, potřetí rukujete a kdypak jste rukoval poprvé?‘ ‚To bylo 1890, za císaře pána.‘ ‚A kdypak jste rukoval podruhý?‘ ‚To bylo za Němců, stejně jako teď.‘ A tak na něj začal křičet, co si to dovoluje, a sepsal s ním protokol, jestli nemá někoho v cizině a tak…“

„V přistaveném autobuse se zase čekalo, tak jsme se ptali šoféra, kam jedeme. A on, že nám to nemůže říct. Dobře. Tak jsme seděli dál, asi dva estébáci s námi byli a ten autobus se hnul směrem na východ. Byli páteři, kteří říkali, že jedeme na Sibiř, když jedeme na východ. Nejeli jsme na Sibiř, když autobus uhnul na Mladou Boleslav a Liberec, tak říkali, že jedeme do Hejnic. Už to odhadli…“

Internace v Hejnicích

„Co zamýšleli, se ještě nevědělo. První týden tam přišel fotograf a každého vyfotil zepředu, zleva, zprava. A brali nám otisky. Tu fotku jsem viděl, ale to měli do archivu asi. Všelijak jsme dělali, návštěvy byly jako v base, že u toho vždycky jeden seděl. A přesto se jednomu páterovi podařilo propašovat dopis domů, do Budějic. Ale návštěvě dopis vypadl na chodbě, aniž o tom věděla, tak ho našli samozřejmě. Tak dostal deku, nářez prostě, co že si to dovoluje…“

„V pondělí byl rozkaz k nástupu do práce. Od sedmi se dělalo, četl, kdo, kam a co bude dělat. A teď čte: ‚Adaptace – Kohl.‘ Tak jsem šel k tomu estébákovi a ptám se, co já budu dělat. ‚Támhle je Cyril, pokrývač, budete mu dělat přidavače.‘ Přijdu v poledne k obědu a bratr Roman se mě ptá, co dělám. U pokrývače jsem přidavačem, tašky spravujem a komíny. ‚Zejtra se tam na vás přijdu podívat,‘ říká. Přišel, kouká vikýřem, co tam děláme, a povídá: ‚To je príma řemeslo, toho se drž. Tam nahoře seš blízko Pánu Bohu, a kdybys spadl, ještě blíž. A tam nahoru za tebou žádnej trouba nevyleze, tam máš od všech pokoj, toho se drž.‘ Takhle mi vychválil to řemeslo.“

Později začali zadržovaní řeholníci – s ozbrojeným doprovodem – docházet také na stavby a do továren v okolí. Ti starší kompletovali uzávěry na láhve, malovali keramiku, vyráběli růžence, dřevěné hračky či bižuterii.

Jan Josef nemůže odjet ani na bratrovu svatbu. Odmítá vstup do nově vzniklého generálního semináře zřízeného po komunistickém puči jako prostředek kontroly církve novou mocí. Je mu odebrán odklad na studia a je povolán k vojenské službě.

PTP

Na začátku září 1950 se musí Jan Josef ještě s několika dalšími řeholníky přesunout do Libavy u Olomouce k nástupu vojenské služby u Pomocných technických praporů (PTP), aniž by se mohl zastavit u rodiny.

„Když jsme jeli rychlíkem z Pardubic do Olomouce, tak tam jeli aspiranti, kteří se vraceli z vojenského cvičení. Tak jim ukazujeme, co to máme za papíry, a oni říkali, že je to nějaký mimořádný cvičení a půjdeme brzo domů. Jo, čtyřicet měsíců to trvalo, než jsme šli domů. A kdyby neumřel Stalin a Gottwald, tak tam jsme možná dodnes…“

Jan Josef pracuje na stavbách u Plzně a Přerova. Vedle dřiny, vojenské rutiny a politických školení se může čas od času zúčastnit bohoslužeb v okolí. „Kdo byl věřící, tak mohl jít do kostela. Takže jsme si to za zpěvu a hlaholu šňápali do Troubek na mši. Tam jsme taky zažili ‚hode‘. U svaté Markéty byla deska a tam bylo napsáno: ‚Stréci a tetky, budó hodé, tož přeďte tam a tam do hospodé. Hrát bodé muzika stréce Frgála.‘ Tak jsme se nechali pozvat.“

Po dvou letech u PTP, kdy měla končit základní vojenská služba, „byl rozkaz a starej říká: ‚Koho přečtu, ať vystoupí vlevo.‘ Tak těch bylo sedm nebo osm. ‚Ti jdou zejtra domů, dva roky jim končej. A pro vás ostatní tady je výnos ministra. Jste přidrženi k mimořádnému vojenskému cvičení k zvládnutí mimořádných hospodářských úkolů podle § 39 a z prezenčních důvodů to může trvat nejvýše pět let, rozchod.‘“ Odchod do civilu byl však často vykoupen upsáním se ke třem rokům práce v dolech nebo pěti na vojenských stavbách.

Havířem

Na počátku roku 1953 je asi 140 pétépáků z Přerovska nuceno nastoupit do dolu Gottwald v Horní Suché u Karviné. „Byl tam důl, tak jsme fárali. A šlo s námi dvanáct kněží, jako apoštolů. Ti havíři věděli, že přijde posila a že tam budou faráři. Nakonec mysleli, že tam budou samí faráři. Tak když někdo novej přišel, ptali se ho: ‚Seš farář?‘ ‚Nejsem.‘ ‚Tak pojď dělat.‘ Ale těch dvanáct řeklo, že faráři jsou. A jeden dost velkej soudruh vyfasoval faráře. ‚To je blbý,‘ říká. Tak mu řekli: ‚Zatím to nějak vydrž.‘ Tak dělali a za čtrnáct dnů byla stranická schůze těch havířů, a když byly dotazy, tak se přihlásil ten s farářem a říká: ‚Tak mi, soudruhu tajemníku, řekni, proč ty faráři musej tu naši práci dělat?‘ ‚No přece za trest.‘ ‚Cože, tak naše práce je trestem!?‘ spustili ostatní. A trvalo mu to, než je utišil. Slíbil jim, že se to vyřeší. Řešilo se to na centrále dolů a pak taky na ministerstvu. Přišel rozkaz, že těch dvanáct, i faráři jinde, musej zpátky na stavby.“

„Havíři dost nadávali, byl to celý řetězec nadávek z různých jazyků. Byli mezi námi vysokoškoláci, kteří znali jazyky, ukazovali, odkud ta nadávka je. Těch 10-12 nadávek si ten můj havíř někdy přeříkal třikrát, než se trochu uklidnil, a plil.“ (Vlčková 2003)

Jan Josef tedy rube uhlí i na těch nejnebezpečnějších úsecích, kde dochází často k závalům. Později se zaškoluje k obsluze důlní lokomotivy. Po jedné z šicht na začátku března 1953 jsou všichni z kasáren svoláni a dozvídají se o smrti Stalina. „Pak vystoupil politruk, také to zhodnotil a oznámil zvýšenou pohotovost, že nejsou propustky, dovolenky… Aniž jsme zvedli ruku, povídá: ‚Odhlasovali jsme si sedm nedělních směn na počest úmrtí Stalina.‘ Tak jsme vyprskli a on: ‚Promiňte, promiňte, k uctění památky.‘ Tak už tenkrát jsme fárali na počest úmrtí Stalina, to se hned tak někomu nestalo.“

„Asi v září zemřela moje babička, to jsem byl už čtvrtým rokem na vojně. Dostal jsem potvrzenej telegram a šel jsem s tím k starýmu. A on povídá: ‚Nikam nepojedete, my potřebujeme uhlí, a ne tu vaši babičku.‘ Tak jsme fárali dál…“

Čihošťský zázrak

„Jednou s námi také byl Franta Zmrhal, rodák z Čihoště. Tak jsme se ho ptali, jak to tam bylo. Tatínek to viděl, on ne. Byl třetím rokem v semináři, tak to neviděl. Šlo o pohyb křížku, bylo to starý dřevo a křížek byl malinko natočenej a uhnutej doleva. Co se s tím zamýšlelo, nevím, nedopadlo to dobře. Toho Frantu taky uvěznili, a jak chystali proces s páterem Toufarem, tak ho chtěli namlet jako spojku mezi biskupem a tím knězem. Tejrali ho, mysleli si, že ho zloměj a pak že bude dobře vypovídat. Ale jak pak Toufar zemřel, tak ten scénář padnul a pustili ho domů.“

Do civilu

„Na Silvestra třiapadesátýho nás pustili domů. Museli jsme si napsat pro civil, ale furt jsme tomu nevěřili. Ráno v šest ještě normální budíček, až v sedm jsme začali odevzdávat věci… a na Nový rok jsem byl na mši svatý v Polici nad Metují a pozdravil se s rodinou.“

„Když jsem přišel domů, musel jsem samozřejmě do práce. Tak jsem ji po Třech králích začal shánět. A protože jsem byl za války v Hubkawerke, později to připadlo Kovopolu, tak jsem šel nejdříve tam. Přijdu na vrátnici, zavolali kádrováka, přišel a povídá: ‚Máte občanku?‘ ‚Ano, tady je.‘ Kouknul, obrátil stránku, povolání řeholník jsem tam měl, sklapnul ji a povídá: ‚Nepotřebujeme.‘ Nedaleko byl Broumov, jako koncentrační klášter, tak oni ti straníci věděli, co jsou ti řeholníci zač, co to je za bandu…“

Jan Josef nakonec získává místo pomocného dělníka v Hronově. Později přijímá administrativní pozici v meziskladu. „Tak jsem dostal při nástupu výměr 1120 Kč, a ne 1560 Kč, že jsem nespolehlivej. Jako pomocnej dělník jsem předtím měl 1090 Kč.“

„Bylo málo tý vojny, tak mě zavolali v šestapadesátým na tři měsíce na přecvičení do Mýta. A když jsem končil ty tři měsíce, tak mi přeškrtli ‚stavebník‘ a pod to napsali ‚silničář‘. Čili od lopaty k lopatě mě přecvičili. Tři měsíce to trvalo!“

Po cvičení se nabízí práce účetního ve Špindlerově Mlýně. Cesta však vede jako vždy přes kádrového referenta. „Jen jsem vkročil dovnitř, hned říká: ‚Ale, to je ten, co věří v Pána Boha.‘ Povídám, co bych nevěřil, když je. A on: ‚Viděl jste ho?‘ ‚Neviděl, ale já tu nejsem náhodou, vy tu nejste náhodou, tohle tady není náhodou… Člověk to ale neudělal, protože vše je tu daleko před ním.‘ A on: ‚Já věřím jen tomu, co vidím a slyším.‘ ‚Tak podle toho pojedeme. Povídám, je Amerika?‘ ‚No je.‘ ‚A byl jste tam?‘ ‚No nebyl…‘ ‚Takže vy musíte věřit těm lidem, těm filmům, tý televizi… Neviděl jste trik filmy, neviděl jste někoho lhát? Takže možná věříte v něco, co vůbec není. Jakpak to ale uděláme se Severním pólem?‘ A on jen hmatat, slyšet. Tak jsme se takhle portovali a pak povídám: ‚Už dost, tak tam nenastoupím. Leda, že vy byste nechtěl.‘ A on povídá: ‚Vy časem přijdete na to, že já mám pravdu.‘ Tak jsem tam nastoupil. Přede mnou tam byl účetní, pivní skaut, chyběly peníze, ale ne hospoda. Věděli o mně, že do hospody chodit nebudu, tak mě přes to všechno vzali. Problém byl ještě s převodkou. Ten kádrovák mi volá: ‚Člověče, vy to máte tak polepený, my jsme tu převodku nedostali, ale že jsme Vojenské stavby, tak to nějak zařídíme.‘“

„Asi po roce maminka onemocněla, tak jsem se vrátil do Police a vypomáhal s hospodářstvím a zažil jsem i to přesvědčování do těch družstev. Potom jsem nastoupil v Kovopolu, to už jsem toho řeholníka v občance neměl. Vyučil jsem se na vrtačce, fréze a karuselu. Také jsem zpíval na svatbách a pohřbech a všelijak to nadělával. Navíc jsem neplatil příspěvky ROH a to se jim taky moc nelíbilo. V roce 1967 jsem podal výpověď.“ Jan Josef organizuje vystoupení zpěváků na polickém kůru, pořizuje ze svého harmonium, stará se o výzdobu a opravy sakrálních staveb v okolí, dělá kostelníka.

Do semináře

V roce 1968 nastupuje Jan Josef studium na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. „To už nebyl potřeba stranickej posudek, takže stačilo jen nastoupit. Bylo mi už sice čtyřicet roků, ale zvládli jsme to všelijak. V roce 1969 o prázdninách jsem jel do západního Německa, kde jsem také navštívil pana opata Opaska v Rohru. V dvaasedmdesátým, kdy prověřovali komu, co, jak, když už ty studie nebyly tak volný, tak mě vyšetřovali.“

„Jako bohoslovec jsem se dostával s biskupem, později kardinálem Trochtou na různá biřmování, poutní slavnosti i jiná náboženská setkání. Na severu Čech, v jeho diecézi, jsem pozoroval rezervovanost, pasivitu. A tak jsem si řekl, pohne s těmito lidmi advent a zvláště Vánoce? Napsal jsem P. Ladislavovi Kubíčkovi. Dostal jsem jednoduchou odpověď: ‚Prosím tě, to nekombinuj a přijeď rovnou ke mně.‘“ Páter Ladislav, bývalý gynekolog, byl jediný člověk ochotný odvézt na Štědrý večer těhotnou maminku z jedné vesnice do porodnice. A cestou ji také musel odrodit. „…když se klučina v autě v náručí matky hlásil k světu, ona říká: ‚Víte, pane faráři, až se vrátím domů, vezmu oba kluky a musíte je pokřtít.‘“ Večer se vrátil do té vsi na mši svatou a na konci se ptá po rodině rodičky. „… vyřiďte manželovi, že se to narodilo cestou a je to kluk a ať zítra vezme kytku a dojede do porodnice… A teď si zazpíváme: ‚…nám, nám, narodil se‘. Po čase jsem se ptal P. Ladislava, zda tam již křtil? ‚Zatím ne.‘ … To již asi nebude. A nebylo!“ (Kohl 1970)

„Vysvěcen jsem byl 23. června 1973 a primici jsem měl třicátého v Polici nad Metují.“ Primiční mše, sloužené nyní již páterem Josefem Kohlem (řeholní jméno a příslušnost k řádu se nesměla používat), se přes zákaz zúčastnil i biskup Msgre. Karel Otčenášek. Nejvíce postižen však nakonec byl restauratér František John, který připravoval oslavu, a následně přišel o místo.

Kostelníkem

„Při primici mi říká jeden páter, abych po neděli sjel do Hradce ke kapitulnímu, že něco po mně chce. Tak jsem tam jel a on mi říká: ‚Bylo vás svěceno pro hradeckou diecézi sedm, ale dostal jsem jen šest souhlasů. Pro vás v žádným případě, jste řeholník.‘ I když jsem nepraktikoval, v klášteře jsem nebyl, ale vedenej jsem byl stále jako řeholník. Tak mi kapitulní říká, že musím někam do práce. ‚Abyste šel zpátky do fabriky nebo na stavby, to se nám nezdá, mohl byste dělat kostelníka u katedrály, nemáme ho.‘ Povídám dobře, tak jsem dělal kostelníka. Tam jsem měl 500 Kč základu, uklízečka mívala 850… A sloužit mši jsem si mohl v zákristii bez účasti lidu.“

„Asi to vyprovokovaly ty výslechy a nejistota určitá, na podzim roku 1973 se u mne objevila endodeprese. To mě tejralo trošku… A jeden primář mi říká: ‚Jak vám ubývají lidé u zpovědnice, tak nám přibývají v ordinaci. Oni to nemají kde vyklopit, ale já jim rozhřešení dát nemůžu, a to potřebují.‘ Nejenom se z toho vyznat, ale také smazat. Tak takhle všelijak se na to pohlíželo…“

Kaplanem

V roce 1974, před dušičkama, říká Míra Fiala, kaplan u katedrály: ‚Pane kapitulní, já bych večer po mši sjel do Malína na hrob tatínkovi…‘ Tak odjel a v pátek přišel dopis s obsílkou k výslechu na StB. Nebyl tam, nešel. Přijel v sobotu, to bylo zavřeno. A v pondělí ráno po mši svatý už na něj čekali a eskorta ho vedla k výslechu. Sebrali mu souhlas a dělal pak u Vodních staveb v Praze. On byl inženýr ekonom a bylo znát, že má dvě vysoký školy. A to bylo špatný, protože na jeho kázání a mše se stahovala inteligence a mládež… A tak jak ho vyhodili, mě omilostnili. Poté mě přeložili do Litomyšle, kde jsem dělal kaplana a kostelníka.“

„Na Den žen, 8. března 1983, jsem se stěhoval do Svratky. I tam mě strašil ten řeholník. Protože to byl okres Žďár nad Sázavou, tak jsem asi po týdnu jel do Žďáru k tajemníkovi. Povídá: ‚No, moc mladej nejste, všude by chtěli mladýho, ale krajskej brněnskej vám vzkazuje, kdyby věděl, že jste řeholník, tak by vás nikdy nevzal. Takže bacha na věc.‘ Tak pak na mě najížděli všelijak…“

Řeholníkem

„Po čtyřiceti letech jsem se vrátil do Prahy do kláštera.“ Tam byl umístěn Státní archiv ministerstva vnitra, ale již na konci srpna roku 1990 se bratr Jan mohl nastěhovat do provisoria.

Rozporuplná loučení

„Pomáhali jsme spravovat Stodůlky a tam přicházíval pan Kollert, jehož strýček Václav byl břevnovským benediktinem… Vyprávěl mi také toto: ‚Jak umíral kardinál Beran v Římě, tak jsme se asi čtyři sebrali a šli jsme za Smrkovským, jestli by mohl být převezen do Prahy a pochován v katedrále. A on: »Já to sám nemohu rozhodnout, ale večer se sejde ústřední výbor a já to tam přednesu.« A výsledek zněl: Biľak a Husák jsou zásadně proti.‘“

V osmdesátých letech navštívil Jan Josef Slovensko, shodou okolností také dřívější působiště normalizačního pohlavára Biľaka. „Jak jsme tam s těma lidma mluvili, povídám: ‚Copak ho volíte?‘ ‚Proč bychom ho nevolili?‘ ‚Když to je takovej pytlík...‘ ‚To nevadí, ale co chceme, tak nám sežene, tak ho volíme.‘ Jinak Biľak přišel do Hronova ještě s jedním z východního Slovenska a šel se učit krejčím v Náchodě. Když pak po dvou nebo třech letech byly zkoušky, v tý vandrovní knížce měl napsáno: ‚Na saka nepouštět, neumí.‘ Takže mu říkali ‚Ibagaťár‘.“

„A Husák se nakonec nechal zaopatřit. On byl Slovák samozřejmě a na studiích na gymnáziu ho vydržoval pan farář. A když pak šel do tý politiky, tak jeho sestra říkala: ‚Já jsem se za něj denně modlila, aby přišel k rozumu.‘ No, nepřišel. Až když nebyl prezidentem a onemocněl rakovinou, tak ta sestra mu říká, že by si to měl dát do pořádku. Tak ať tedy zavolá kněze. Poslali tam biskupa Sokola, trnavskýho. Ten ho vyzpovídal, přijal svaté přijímání a svátost nemocných přijal. Ono totiž, proč tam šel ten biskup. Protože Husák mohl mít prsty v těch popravách a měl ve všelijakých nedobrotách, tak by kněz některé věci těžko rozhřešoval a musel by požádat biskupa o dovolení. Tak tam šel radši přímo biskup a vyřešil to na místě...“

Shakespeare

„Pohyboval jsem se samozřejmě taky mezi děvčaty jako kamarádschaft a jedno děvče povídá mýmu bráchovi: ‚Já bych s ním ráda chodila, ale když on se furt točí kolem toho oltáře…‘ Takže mi takto Pán Bůh uhájil ten celibát. Shakespeare nechává promluvit Romea k Julii takto: ‚Láska je jak oceán bezbřehá, čím víc jí dávám, tím víc jí mám.‘ A tak když člověk něco dělá s láskou, nemůže na tom prodělat. Čím víc jí dávám, tím víc jí mám…“

Prameny a literatura:

Elšíková, Monika. Dobré dílo Anastáze Opaska. Praha 1999.

Havlíčková, Helena. Dědictví: kapitoly z dějin komunistické perzekuce v Československu 1948-1989. Votobia. Olomouc 2002.

Kohl, Jan Josef: Sepsané vzpomínky. Vánoce 1970. Nepublikováno.

Kohl, Jiří: Oslava 30-ti let kněžství. In: Zpravodaj Police nad Metují 5/2003.

Opasek, Anastáz. Dvanáct zastavení : vzpomínky opata břevnovského kláštera. Torst. 1997.

Vlček, Vojtěch: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964. Matice cyrilometodějská. Olomouc 2004.

Vlčková, Věra: Horizonty (ne)svobody II. Političtí vězni okresu Náchod v letech 1948-1989. KPV Náchod. 2003, s. 51.

S poděkováním Janu Josefu Kohlovi

 pro Post Bellum nahrál a zpracoval v roce 2009 Petr Balcar

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Petr Balcar)