Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník v. v. Emil Kočnár (* 1916  †︎ 2015)

Od té doby strašně vidím, špatně slyším

  • narozen 22. listopadu 1916 v Černotíně u Přerova

  • vyučil se zedníkem a absolvoval Státní průmyslovou školu stavební v Přerově

  • pracoval ve slovenském Breznu nad Hronom

  • roku 1939 utekl tzv. balkánskou cestou přes Jugoslávii a Turecko do libanonského Bejrútu

  • vstoupil do francouzské cizinecké legie

  • odplul lodí přes Egypt do jihofrancouzského přístavu Marseille

  • 13. května 1940 prezentován jako příslušník 1. československé divize ve Francii

  • v květnu 1940 se zúčastnil obrany Francie

  • lodí odjel přes Gibraltar a Biskajský záliv do anglického Liverpoolu

  • hlídkoval na anglickém pobřeží proti nacistickému letectvu

  • v letech 1944–1945 se zúčastnil obléhání Dunkerque

  • sloužil ve štábní rotě (brigádních těžkých dílen)

  • demobilizoval v roce 1947

  • pracoval jako vedoucí na pile v Hliništi u Strážného na Šumavě

  • zemřel v Klatovech dne 11. dubna 2015

Z Černotína do Bejrútu

Emil Kočnár se narodil 22. listopadu 1916 v obci Černotín u Přerova v tehdejším Československu. Otec Antonín pracoval na železnici, maminka Marie byla v domácnosti. Pamětník navštěvoval obecnou školu v Černotíně a poté docházel na měšťanskou školu v Hranicích: „Měl jsem čtyři měšťanky a potom naši potřebovali přestavovat barák, tak mě dali učit se zedníkem. Tak jsem se vyučil u jednoho stavitele, byl jsem v kanceláři. Tam se prostě něco stavělo, a tak jsem jezdil po stavbách. Majitel firmy byl inženýr Úhoř.“

Po absolvování Státní průmyslové školy stavební v Přerově získal zaměstnání ve slovenském Breznu nad Hronom. Když dne 14. března 1939 vznikl Slovenský stát, pozice Emila Kočnára se ztížila, a proto se všechno rozhodl vyřešit odchodem: „Řekli: ‚Čehúni von.‘ Stavitel měl v Bratislavě kolegu, tak za ním zajel a přinesl papíry, že jsme mohli do Jugoslávie. Tak jsme se dostali ze Slovenska přes Maďarsko do Jugoslávie. Tam jsme vstoupili do francouzské cizinecké legie. Od chvíle, kdy jsme podepsali, jsme dostali papíry a na ty jsme jezdili. A my jsme chtěli do Francie.“

Emil Kočnár se nakonec dostal až do libanonského Bejrútu, kde se poprvé koupal v moři: „Tam jsme čekali na loď do Francie a tam jsme se poprvé koupali v moři. Bylo tam skalnaté městečko, a když jsme se šli koupat, tak tam byla hned tři metry hloubka. Děti tam byly jako žáby, sbíraly kamínky dole, ale my jsme se dolů vůbec nedostali. Děti sbíraly kamínky a hned to prodávaly.“

Špatná obrana Francie

Z Bejrútu odjel pamětník přes Egypt a Středozemní moře do francouzského Marseille, kde byl dne 13. května 1940 prezentován. Výcviku prý bylo málo a Emil Kočnár byl ihned zařazen do bojů: „Jeden den jsme byli na střelnici, dali nám pušky a náboje, stříleli jsme do terčů, a druhý den nás naložili do vlaku a odvezli nás k řece na nějaké místo. Na řece jsme udělali frontu. Druhý den už byli na druhé straně Němci. Tak jsme už stříleli proti Němcům.“

Jak dále vzpomíná, francouzská armáda byla špatně připravená a vojáci neměli vůli k boji. Prý přímo zahazovali pušky a náboje a odjížděli pryč z fronty. Českoslovenští vojáci pak pušky i náboje sbírali a Emil Kočnár prý musel vyzkoušet pět pušek, než se dostal k funkční zbrani.

Po neúspěšné obraně Francie v květnu 1940 se Čechoslováci stáhli do francouzských přístavů, odkud byli transportováni do Anglie. Také pamětník odjel přes Gibraltar a Biskajský záliv[1] do anglického Liverpoolu. Zde se poprvé setkal s exilovým prezidentem Edvardem Benešem.

Protivný německý letec

V Anglii se Emil Kočnár zúčastnil hlídkování na pobřeží, neboť anglické ostrovy byly bombardovány a očekávala se invaze německé armády. Byl nasazen na jihovýchodním pobřeží a neustále se zde střetával s německým letcem: „Udělali z něho takového nájezdníka, že nosil pod křídly bombu. Každý den brzy ráno nebo dopoledne létal, v různý čas, nebylo to přesně. Létal blízko nad mořem, nebyl tedy vidět, akorát jsme ho předtím slyšeli. Tak jsme nemohli z brengunů střílet. Nasadili jsme takový pásek a tam bylo dvacet nábojů. Když se zvedl nad anglické území, tak jsme ho teprve zahlédli. Nedalo se střílet z ničeho jiného než z pušek, co jsme měli. (...) Museli jsme pořádně zatlačit pušku do ramene a jednou rukou jsme drželi pažbu. (...) Když vyletěl nad naše území, tak pustil bombu a už byl pryč. Jednou jsme ho slyšeli, a tak jsme obsadili různé vilky. Byl žebřík, tak jsme byli na střeše. Byli jsme připravení. A když jsme ho zahlédli, tak jsme stříleli. (...) Takhle nás balancoval několik měsíců, až jsme ho jednou slyšeli a trefili jsme ho do bomby. To byla ohnivá zář a strašná rána. Od té doby strašně vidím, špatně slyším. To byla strašná rána.“

Emil Kočnár se naučil velice dobře anglicky i díky „své“ anglické rodině. To se později ukázalo jako velká výhoda – pomáhal totiž české misi s překlady a při jednáních s anglickým velitelstvím, a dokonce složil v Cambridgi zkoušky z anglického jazyka, které ho opravňovaly k tomu, aby mohl jazyk vyučovat: „Já jsem šprtal angličtinu a vždycky večer, když jsme měli volno, tak jsme šli do města nebo jsme pořádali tancovačky. (...) Ještě bych se domluvil, ale už to není ono.“

V Anglii byl pamětník zařazen do 1. československé samostatné obrněné brigády a prodělal výcvik ve Skotsku. Poté se s obrněnou brigádou zúčastnil druhého sledu vylodění[2] v Normandii.

Ve štábní rotě[3] u Dunkerque

Po vylodění se 1. československá samostatná obrněná brigáda dostala k přístavu Dunkerque, českoslovenští vojáci zde měli spolu s Francouzi a Kanaďany hlídat německé vojáky v obklíčeném přístavu, čímž se mělo zabránit spojení Němců s wehrmachtem.

Emil Kočnár sloužil u štábní roty: „Spali jsme v oblečení, ráno nás probudil budíček, donesli nám čaj nebo něco takového a k tomu jsme měli kus černého chleba. V poledne nám zase kuchaři vařili pro ten náš celek.“

Při otázce na nejlepšího kamaráda se pamětníkovi vybaví Josef Palička: „S ním jsme drželi partu a ještě jsme měli asi pět kamarádů, se kterými jsme byli pořád spolu. Jeden se dokonce v Anglii oženil, a když jsme se vrátili, tak si myslel, že jeho manželka tady zůstane. Kdepak. Tak se odstěhovali zpátky do Anglie.“

Obklíčená armáda admirála Friedricha Frisiuse nakonec dne 9. května 1945 kapitulovala a 1. československá samostatná obrněná brigáda se přesunula přes rozbombardované Německo do jihozápadních Čech.

Zaměstnání na pile

V jihozápadních Čechách sloužil pamětník v obci Běšiny u Plzně. Zde se poprvé po šesti letech setkal s otcem a s bratrem a také se tu seznámil se svou budoucí ženou Věrou Boudovou. Demobilizoval až v roce 1947 v hodnosti poručíka.

Zaměstnání našel v Hliništi u Strážného v jižních Čechách: „Sháněl jsem místo, ale nemohl jsem nic sehnat. Potom jsem dělal vedoucího na pile. Tam jsme řezali dřevo a nejvíce jsme ho prodávali do Itálie. (...) V Hliništi jsem šel do důchodu a ještě jsem mistrovi, co přišel po mně, pomáhal. On na to nebyl.“

Pila prý byla velice úspěšná díky nízké ceně za řezivo, a proto se dřevo prodávalo i do západních států. Emil Kočnár měl po roce 1948 problémy se svým působením v 1. československé samostatné obrněné brigádě, ovšem na rozdíl od mnohých spolubojovníků nebyl zavřený: „V prachatickém okrese byla předsedkyní komunistické strany nějaká žena, která mě mermomocí chtěla zavřít, že jsem byl ze Západu, tak mě chtěla zlikvidovat. Jenomže jsem měl zase známého v Českých Budějovicích, tam bylo ředitelství a my jsme byli pod ředitelstvím, a on: ‚Prosím tě, vůbec si s ní nedělej žádné starosti.‘ Ten nade mnou držel ochrannou ruku.“

V Hliništi žil Emil Kočnár zhruba padesát let a poté se s manželkou odstěhoval za synem do Klatov. Zde žil až do své smrti. Zemřel 11. dubna 2015.

[1] Emil Kočnár během sezení uvedl, že kvůli ponorkám odbočila loď až ke kanadským břehům (viz i http://www.pribehy20stoleti.cz/2014/26). Tato skutečnost se však jeví jako velice nepravděpodobná.

[2] Jinde se uvádí, že Emil Kočnár prožil přímo Operaci Overlord dne 6. června 1944. Vylodění v prvním sledu invaze má zaznamenáno i ve svých psaných vzpomínkách a uvádí se i jinde (viz http://www.pribehy20stoleti.cz/2014/26 nebo http://www.acr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/neslyseli-jsme-nic-jineho-nez-hvizd-bomb--vzpomina-emil-kocnar-na-vylodeni-v-normandii-62728/). První československá samostatná obrněná brigáda se však vylodila až ve druhém sledu invaze.

[3] Během sezení Emil Kočnár uvedl, že sloužil ve štábní rotě. Jinde se však uvádí, že sloužil u brigádních těžkých dílen (http://www.acr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/neslyseli-jsme-nic-jineho-nez-hvizd-bomb--vzpomina-emil-kocnar-na-vylodeni-v-normandii-62728/). Bohužel z Paybooku není jeho služba čitelná a v současnosti nemám k dispozici kmenový list pamětníka.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století