Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Kociánová, roz. Maxiánová (* 1933  )

Chtěli mě propustit, ale máma řekla ne

  • narozena 20. listopadu 1933 v Borském Svätem Juru

  • dne 28. května 1952 zatčena

  • výslechy na chatě StB v obci Harmonia

  • v říjnu 1952 odsouzena ve skupině Krutý a spol. k pěti letům vězení

  • věznice v Bratislavě, Rimavské Sobotě a Sučanech

  • nápravně-pracovní tábor Želiezovce

  • Dne 12. června 1955 v Želiezovcích na hospodářství Karolína přišla o nohu

  • pomoc od Jozefa Lenárta

  • propuštěna v roce 1956, sňatek s Karlem Kociánem

  • zažila povodně v Mikulovicích v roce 1997

  • v současnosti žije v Mikulovicích

Borský Svätý Jur je poměrně velká obec uprostřed slovenského Záhoří v blízkosti rakouských hranic. Právě tady se 20. listopadu 1933 narodila Helena Kociánová, rodným příjmením Maxianová. Kvetl tu čilý kulturní život. Místní ochotníci, k nimž patřili i Helenini rodiče, jezdívali hrát své divadelní hry až do Vídně. V době druhé světové války ale měli obyvatelé obce zcela jiné starosti. Helena Kociánová vzpomíná na odjezd místních Židů. Otec se zapojil do odboje a matka tajně nosila potraviny sovětským zajatcům. Pamětnice si živě vybavuje i osvobození Borského Sväteho Jura, kdy sovětští vojáci hledali místní Němce a přitom málem zastřelili jejího staršího bratra Ludevíta.

Po osvobození mezi lidmi panovalo všeobecné nadšení z konce války. Helena Kociánová dokončila základní školu a toužila pokračovat na střední. Měla sen, že se jednou bude živit restaurováním obrazů. Rodiče ale neměli na školu peníze, a tak se pamětnice šla učit prodavačkou.

Stačilo málo, aby skončila v kriminále

V únoru 1948 ve státě převzala moc komunistická strana. Helena Kociánová po vyučení pracovala v obchodě v Borském Svätem Juru. Bohužel tu došlo k nedorozumění, které popudilo místní funkcionáře. Dostala prý za úkol upravit výlohu obchodu při příležitosti 1. máje tak, aby to odpovídalo významu Svátku práce. Součástí výlohy byla československá státní vlajka. Aby nepadala, zatížila ji třemi knihami, které jí podala vedoucí. Názvy knih prý vypovídaly samy za sebe: Chceme žiť – Daleko od Moskvy – Vo výšinách mrakodrapov. Bohužel si toho hned několik lidí všimlo. Helenu Kociánovou přeložili do Bratislavy. „A od té doby jsem byla sledovaná. To jsem se později dozvěděla z rozsudku,“ vysvětluje pamětnice.

Helena Kociánová pak pracovala ještě v několika obchodech, dokonce i jako vedoucí. Na konci května 1952 měla nastoupit do Zväzu slovenských spotrebných družstiev. Prošla tříměsíčním školením v Travnici, ale den před nástupem do svazu, 28. května, si pro ni domů přišli příslušníci ŠtB (Štátna bezpečnosť). Tvrdili, že jsou ze Zväzu družstiev a že s nimi má jet na služební cestu do Košic. „Takýmto podfukem mňa vytáhli z domu. Moja mama jim ještě nakrájela uzené maso a nabídla, ať si vezmou. V autě mňa pak vezli spoutanú se zavázanýma očima,“ vypráví.

Vůbec tehdy netušila, proč je zatčena. Až později se dozvěděla, že jediným důvodem je to, že v Bratislavě poradila svému známému Ivanu Bonzelovi, jak by se mohl dostat za hranice. Znala v Borském Svätém Juru jistého Stefana Maďara, který měl kontakty na převaděče. Řekla o něm Bonzelovi – a ztratila několik let svobody.

Bolestí škrábala omítku

Čtyři muži ji spoutanou odvezli do chaty ŠtB v malé obci Harmonia. O místu, kde ji několik dní vyslýchali, toho dnes nedokáže mnoho říct. „Len si pamatuju, že to byla jedna velká místnost, kde stál asi čtyřmetrový dlouhý stůl.“ Vyšetřovatelé se jí neustále ptali na konkrétní jména lidí z protistátní skupiny. Helena Kociánová je ale neznala. Přikázali jí dělat dřepy, dokud nezačne mluvit. „Bylo to v době, kdy jsem měla měsíčky, a začala jsem tam hrozně krvácet. Už jsem byla celá mokrá. Pak mi jeden z příslušníků ŠtB donesl balík vaty.“

Asi po třech dnech převezli Helenu Kociánovou na policejní ředitelství v Bratislavě k dalším výslechům. „Na cele se celou noc svítilo, a když jsem zaspala, tak mňa probudili. – Jeden vyšetřovatel byl slušný, ale druhý na mňa vytáhl pistoli, a keď nebudem mluvit, že mňa zastřelí. Vyvíjeli na mňa psychický nátlak. – Měla jsem silné bolesti. A to bylo aj tím, že jsem neměla nic na sebe a byla tam hrozná zima,“ vybavuje si pamětnice některé detaily. Bolesti byly tak silné, že ji po týdnu věznění odvezli do nemocnice. Okamžitě šla na operační sál a lékaři jí odstranili slepé střevo. Ale ukázalo se, že šlo o špatnou diagnózu. Bolesti ve skutečnosti způsobilo podchlazení a zánět ledvin.

V nemocnici dlouho nezůstala a hlídka ji eskortovala zpět do věznice. „Spala jsem tam na zemi. Podlaha byla tak špinavá, že se z ní dalo blato odlupovat,“ vypráví Helena Kociánová. V důsledku špatných hygienických podmínek dostala do nezhojené rány infekci. Bolestí škrábala omítku ze zdi.

Do cely jí navíc nasadili udavačku, která měla za úkol od pamětnice získávat informace. Poté byla Helena Kociánová přeložena na jinou celu. „Tam už byl francouzský záchod, ze kterého jsem pila vodu. Musela jsem si ale toaletu nejdříve vyumývat a měly jsme jen dva litry vody na všecko.“

Dne 22. října 1952 proběhlo se skupinou Krutý a spol., do které zařadili i Helenu Kociánovou, soudní přelíčení. Tehdy osmnáctiletá pamětnice o této údajné protistátní skupině nic netušila, přesto od soudu odešla s pětiletým trestem. Po prodělané infekci trpěla neustále silnými bolestmi, ale soud na její zdravotní stav nebral ohled.

Po rozsudku byla nejprve ve věznici v Rimavské Sobotě, kde ji zařadili na těžké práce v prádelně a v zemědělství. Následně ji poslali do věznice v Sučanech a pak do nápravně-pracovního tábora v jihoslovenské obci Želiezovce, kde v prostorách bývalého zemědělského areálu pracovaly odsouzené ženy většinu roku v zemědělství.

Na ten den se nedá zapomenout

Jednoho dne za Helenou Kociánovou přišla spoluvězeňkyně, aby ji varovala před velkým nebezpečím. Dokonce ji prý upozornila, že si má dát pozor na nohu, a nakonec jí z dlaně vyložila budoucnost. „Všechno, co řekla, se splnilo,“ tvrdí pamětnice. Následujícího dne, 12. července 1955, ji poslali na mlácení řepky v hospodářství Karolína. Na nejtěžší práci na stroji mlátičky tehdy určili vězeňkyni Helenu Kučerovou. Nosila ale velmi silné brýle, a tak dozorce místo ní na stroj poslal jinou, postarší ženu. „Paní se tak podívala, že mňa to úplně deprimovalo. Ten její pohled říkal, jak je nešťastná, že tam musí jít. Nabídla jsem se, že už jsem to doma dělala a že tam půjdem místo ní. A tak jsem si svůj osud sama zvolila. – Já jsem tam prostě musela jít. Jenom moc otrlý člověk by té paní nepomohl.“

Mlátička nebyla správně zabezpečená. Při práci na stroji se Heleně Kociánové náhle za zády uvolnil příklop a ona spadla dovnitř stroje. „Špagát u příklopu se utrhl. Padla jsem tam takto tou nohou a tou rukou. To je takový šok, že bolest ani nemáte čas vnímat. Nemáte. Samozřejmě že jsem řvala. Ale já si to nepamatuju. Zvrátila jsem se dozadu. Ten poklop jsem odtlačila svým tělem. Někdo tam ten řemen z toho shodil, takže to zastavil. Vytáhli mňa z mlátičky a dali nosítka, že mňa budou spouštět. V životě jsem neměla větší strach, jako že jim při tom spouštění spadnem. Hned tam došla doktorka Vídová a píchla mi nějaké oblbováky. Musela jsem být mimo, protože si pamätám, že tam povídali, ať mě oblijí studenou vodou,“ vypráví Helena Kociánová. Před hroznou smrtí ji zachránil jeden ze zaměstnanců. Vší silou ji držel, aby ji stroj celou nerozsekal.

Následoval převoz do nemocnice v Nitře, ale Helena Kociánová tak silně krvácela, že se sanitka musela zastavit v nemocnici v Želiezovcích a následně v Levicích, kde primář Fraštatský nařídil okamžitou operaci. Dozorkyně přezdívaná „Černá Anča“, která přijela s pamětnicí v sanitce, s tím však nesouhlasila. Příkaz prý zněl jasně: odvézt vězeňkyni do Nitry. „Primář řekl, že to není možný, že to nepřežiju. Upozorňoval ji, že podle řidiče není sanitka v takovém stavu, aby do Nitry dokázala dojet. Fraštatský byl proti tomu, aby mě tam vezla. Ale ona ne, má příkaz, musí mňa tam dovézt. Vyjeli jsme kousek ven, sanitka se pokazila a zůstala mezi polama stát. Co tam s tím robil šofér, nevím. Pak tu čůzu volal, aby mu šla něco přidržet. Tak šla. Já jsem celú dobu byla v sanitce na zadu a sama jsem si povolovala a utahovala řemeň. Děvčata mi ještě dala na cestu vodu s citronem, a to jsem po cestě cucala. To mňa asi zachránilo život, že jsem do sebe dostala nějakou tekutinu. Jenom jsem viděla tu nohu, jak jsem měla tyto prsty úplně černý, tady jsem to měla zelený. Já jsem měla totiž toto všecko vytrhaný ven. Kotník, toto až poťialto pryč. Dovezli mňa tedy do Nitry, honem na rentgen a z rentgenu rovnou na sál. To bylo 12 hodin a 30 minut. K úrazu došlo ráno.“

V Nitře Heleně Kociánové nohu pod kolenem amputovali. Když se probudila z narkózy, noha ji silně bolela. „Mě ta noha tak bolela, tak mňa v ní škubalo, a tak jsem to říkala sestře. A ona mi povídá: ,Děvčátko, tam už ťa nemá co bolet. Ty už nemáš nohu, ty jsi o ni přišla.‘“ Pamětnice to přijala statečně a byla ráda, že jí lékaři alespoň zachránili zraněnou ruku.

Ačkoli po operaci trpěla obrovskými bolestmi, nedostávala anestetika. Nebyla schopná se ani pohnout, ale ve dne v noci ji v pokoji hlídala vězeňská dozorkyně. Taky primář jí dával různými způsoby najevo, že pro něj není důležitou pacientkou. „Při převazování mňa to škubal jak psovi. Cukla jsem s nohou a nějak jsem se ho dotkla a hned začal řvát, co si to dovoluju, že jsem jen vězeň.“

Pamětnice se tehdy dočkala zcela nečekané podpory. Na pokoji ležela s vážně nemocnou Annou Lenártovou, manželkou vysokého komunistického funkcionáře a pozdějšího předsedy vlády Jozefa Lenárta. Často chodil ženu navštěvovat a jednou se Heleny Kociánové osobně zastal. „Viděl, co to se mnou robí. Tenkrát jsem si spodní zuby oškrýpala bolestí. On jim potom povídá: ‚Aj keď je to vezeň, tak každý vezeň má své ľudské práva a vy byste sa toho mali držať,‘“ vypráví pamětnice. Lékaři jí od té doby začali podávat utišující morfium.

Později Helena Kociánová prošla vězeňskými nemocnicemi v Brně, Bratislavě a Ružomberku. Noha jí stále hnisala, a musela proto podstoupit ještě několik operačních zákroků. Skoro rok nevyšla z nemocničních budov. Při návštěvě bratrů se dozvěděla, že měla být již dávno podmínečně propuštěna, a to 13. července 1955, pouhý den po svém úrazu. Druhá šance byla po doléčení. Tehdy ale byla proti její vlastní matka, která prý řekla, že ji mohou propustit, až bude zcela zdravá.

Karol na ni čekal

Helenu Kociánovou propustili na svobodu 30. května 1956 a převezli ji na civilní oddělení do Brna. „Když jsem došla domů, tak bylo vidět, že nejsem doma vítána.“ Někdo ale měl přece jen z jejího návratu radost – Karol Kocián. Celé čtyři roky jí do vězení posílal dopisy. Helena Kociánová ho znala již od dětských let, byl o deset let starší. „Když jsem byla ještě mladá, tak kolko raz opakoval, že si na mňa počká.“ Po jejím návratu se začali scházet. Silně věřící rodina pamětnice však neměla dobré vztahy s levicově smýšlející rodinou Karla Kociána a postavila se proti jejich vztahu. „Karol se jich prý zeptal, jestli pána Boha viděli, a to byl ten kámen úrazu. Hlavně máma byla proti, táta ani tolik ne.“ Matka pak své dceři všemožně bránila, aby se s Karlem scházela. „Jednou jsem se nevrátila včas z kina, protože v Juru byla havárka a hrálo se později. Pak jsem šla s Karolem domů, ale mama mňa nepustila. Spala jsem u bráchy Štefana. A nakonec jsem doma dostala, kde jsem se tulala.“

Došlo to tak daleko, že rodiče dceru nepouštěli ani k lékaři. Ještě v roce 1956 proto odešla z domova a přestěhovala se do Mikulovic na Jesenicku, kde v té době žila její sestra. Karol ji následoval a zanedlouho se vzali. Trpká životní zkušenost jeho ženy měla za následek, že Karol na začátku šedesátých let dospěl k závěru, že vystoupí z komunistické strany. Helena Kociánová nemohla najít slušné zaměstnání. Karol pracoval v lisovnách, kde se denně dostával do styku s jedovatým fenolem. Na následky otravy touto látkou v roce 1986 předčasně zemřel. „To byl tak hodný člověk!“ vzpomíná Helena Kociánová. Manželovu smrt velmi těžce nesla.

Ani pád komunistického režimu nepřinesl Heleně Kociánové konec životních zkoušek. V roce 1997 postihly Mikulovice bleskové povodně. Z domu obklopeného rozvodněnou řekou Bělou prchala se svými syny na poslední chvíli na loďce. Řeka nakonec půl domu a stodolu strhla a poničila zahradu. Pamětnice vše dávala dlouho a těžce do pořádku.

Se současným stavem našeho státu také není spokojena. „Oni si zvelebovali a ti, co nejmíň měli, od těch ještě brali. Jakože o žebráka palicu. A je to aj dneska. Normální dělník dře, a nedostane zaplaceno. To se konkrétně týká mojich děcek, kterým se to několikrát stalo a neměly ani na zaplacení půjček a málem by přišly o střechu nad hlavou, nebýt lidí, kteří v takové situaci pomůžou.“ Helena Kociánová má také nepříjemný osobní zážitek s úřady. Protože je invalidní a odkázaná na vozík, žádala o průkaz ZTP a nárok na průvodce. Pahýl její nohy se ale o několik centimetrů míjí s legislativou a na pomoc státu nárok nemá. Vnímá to jako nespravedlnost. „Všechno je v lidech a každý člověk by se měl snažit, aby jeho svědomí zůstalo čisté. Aby se před svými potomky nemusel stydět,“ dodává na závěr Helena Kociánová.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)