Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Kobzová (* 1935)

Nosila jsem jídlo dvounohým liškám

  • narozena 17. září 1935 v Olomouci

  • otec Ferdinand Nimmrichter za druhé světové války učitelem v obci Crhov

  • zažila několik razií gestapa v Crhově

  • rodina pomáhala sovětským zajatcům

  • v devíti letech Zdenka nosila jídlo partyzánům

  • těsně po osvobození zažila z bezprostřední blízkosti popravu německého vojáka

  • vystudovala zdravotní školu v Olomouci

  • 47 let pracovala jako zdravotní sestra v jeslích

  • v roce 2020 bydlela v Zábřehu

„Dupl mu na obličej a pak vzal pušku a zastřelil ho. Jeho mozek jsme měli až na škole,“ vzpomíná Zdena Kobzová, jak ve svých devíti letech z bezprostřední blízkosti viděla popravu německého vojáka. I takové příběhy přinášel konec druhé světové války v Crhově. V malé horské obci v německém pohraničí, jejíž čeští obyvatelé museli bezmála šest a půl roku odolávat útlaku nacistického aparátu.

Ve školním bytě

Zdenka Kobzová se narodila 17. září 1935 v Olomouci jako starší ze dvou dětí rodičům Ferdinandovi a Marii Nimmrichterovým. Dětství ale prožila v Crhově na Zábřežsku, kde její otec pracoval jako učitel v tamní dvoutřídní obecní škole.

Rodina bydlela ve školním bytě. Pamětnice říká, že v domě neměli zavedenou vodu ani elektřinu. Svítili proto petrolejkami, pro pitnou vodu si chodili do vedlejšího hospodářství k rodině Švédových a na záchod ven na suchý záchod. V horské obci v Zábřežské vrchovině nebyl život jednoduchý a lidé se museli hodně otáčet, aby uživili své mnohdy početné rodiny. Zdenka Kobzová ale o letech strávených v Crhově vypráví s velkou nostalgií. Vzpomíná na nejlepší kamarádku Aničku Šulovou, na lyžování a sáňkování v tamní kopcovité krajině nebo na to, jak lidé v chalupách drali peří a obšívali nitěné knoflíky. „Ženy se sešly a při práci vyprávěly a my ostatní jsme je poslouchali,“ dodává.

Pod nacistickou správou

Crhov byl čistě českou obcí a žádný z tamních bezmála šesti set obyvatel se nehlásil k německé národnosti. Obec spadala do úzké šíje českých obcí v jinak německé oblasti česko-moravského pohraničí. Nic to ale neměnilo na tom, že stejně jako další české obce v okolí spadla po mnichovské dohodě do pásma zabraného nacistickým Německem a stala se součástí Sudetenlandu. Celý kraj se pak nacistická správa snažila germanizovat. Uzavřely se všechny české střední školy a v obcích s většinou německých obyvatel i české obecní a měšťanské školy. V Crhově zůstala. Otec v té době již dělal řídícího učitele, a aby v tom mohl pokračovat, musel projít zkouškami z němčiny, která se pak stala jedním z vyučovacích jazyků.

Rodina neuvažovala o odchodu do vnitrozemí, protože otce, pocházejícího z blízkého Hoštejna, k tomuto kraji vázalo silné pouto. Kromě výuky němčiny  otec dostal od úřadu příkaz k chovu bource morušového, který produkoval vlákna, z nichž se vyrábělo hedvábí. Němci se takto snažili posílit zásobování. „Vyrostly z toho housenky a ty dělaly kokony, které musel dát do krabic a poslat. Měli jsme toho v našem malém pokojíčku plno. A když některá ta housenka utekla, tak nám z toho pak létal motýl,“ vzpomíná Zdenka Kobzová.

Zátahy gestapa a pomoc partyzánům

Mnoho lidí z Crhova i okolních českých obcí se zapojilo do odboje. V kraji následně proběhlo několik razií gestapa. Jeho auto se opakovaně objevilo také v Crhově a vždy automaticky zamířilo ke škole, protože vojáci věděli, že tamní učitel musí umět německy. „Otec měl nahoře ve škole dalekohled a viděl tam na tu rovinu. Takže když bylo slyšet auto, tak se díval, co to je, a když to byli esesáci, gestapáci, tak se škola zavřela a nebyl nikdo doma. Jinak by po něm chtěli, aby je zavedl do rodin, kde byli odbojáři,“ vypráví pamětnice, kterou rodiče vždy poslali, aby rychle zavřela všechny okenice.

Od roku 1944 se v okolí také pohybovalo několik partyzánských skupin a jedna z nich vznikla i v Crhově. Z jejich členů si Zdenka Kobzová osobně vzpomíná hlavně na Boleslava Janků, jehož vyprávění je také zaznamenáno na Paměti národa. Jako devítiletá také s kamarádkou Janou Bartoňovou nosila partyzánům do lesa jídlo. Bylo to ale u hotelu Hýbl, který se nacházel mezi Crhovem a vesnicí Jedlí. Její maminka totiž v tamní kuchyni vařila mimo jiné ženám s dětmi, které tam Němci evakuovali z měst bombardovaných Spojenci. Malá Zdenka tam trávila spoustu času a majitelka hotelu paní Blažková několikrát do týdne dívkám předala konev polévky a chleba. „Byl tam takový pařez, a tak jsme to tam na něj dávaly pro lišky. Chodily si tam pro to dvounohé lišky,“ s úsměvem dodává Zdenka Kobzová.

O tom, že podpora partyzánů byla velmi nebezpečná a mohla stát i život, svědčí veřejné popravy v sousedních českých obcích. V Jedlí takto 10. července 1944 a v Cotkytli 5. října 1944 nacisté oběsili celkem šest odbojářů.

Dramatický konec války

V dubnu 1945 přišla do Crhova pod dozorem německých vojáků skupina sovětských zajatců. Ubytovali je přímo ve školní budově, kde zůstali následující tři týdny. V okolí pak stavěli překážky, které měly zpomalit postup Rudé armády. Zdena Kobzová vzpomíná, že zubožení a hladoví zajatci spali v jedné místnosti na slámě a ve volném čase z proutí pletli koše, které s lidmi měnili za chleba. Ženy z obce i okolí se proto domluvily a vařily jim polévku. I přes přítomnost německé hlídky v domě otec stále tajně poslouchal české vysílání BBC, za což tehdy lidem hrozila smrt. Rodina se také snažila podporovat sovětské zajatce. Matka jim tajně dávala vajíčka, a dokonce upekla buchty, které pak v nestřežené chvíli hodila do místnosti. I devítiletá Zdenka se jim snažila pomoci. „My jsme byli mazaní, protože jsme si brali na vyučování velkou svačinu a o přestávce jsme jim ji házeli.“

Fronta se stále blížila a sovětští zajatci se svými strážnými odešli na západ. Asi třicet obyvatel horní části Crhova se rozhodlo před ustupujícími německými jednotkami a případnými frontovými boji ukrýt v lese. „Maminka mě oblékla do teplého oblečení a šli jsme všichni do lesa. Hospodyně Švédová vzala z kostela kříž a svrchu všechny babičky a dědečky odvezli v peřinách na trakařích a ve vozech. Šli jsme dolů, jak se říká, pod lískou, do lesa. Bylo to takové údolí, a jak se pak střílelo od Drozdova na Cotkytli, tak nás přestřelovali a lítalo to nad námi. Všechno jsme to slyšeli. Byli jsme tam do rána a modlili jsme se růženec bolestný. Maminka hodila do lesa deku a na ní jsme my děti ležely,“ vypráví Zdenka Kobzová a dodává, že ráno pro ně přišli partyzáni, že se nic neděje a můžou se vrátit domů. „Šli jsme do dědiny, ale ne domů, ale ke Švédům do statku, do sklepa na brambory. Dali jsme tam pytle a tam jsme byli dva dny, ve dne v noci.“

Devátého května Crhov osvobodila Rudá armáda. Její vojáci ale obcí jen prošli. Nedlouho poté se u Nimmrichterových objevil jeden ze sovětských zajatců, aby rodině poděkoval a předal dobrozdání za pomoc během jejich pobytu v Crhově. „Říkal, že ve východních Čechách skoro všechny zajatce Němci postříleli a že on se zachránil tím, že se v kadibudce pověsil za trám, kde zůstal, a to ho zachránilo.“

I když válka oficiálně skončila, v okolních lesích se stále pohybovali němečtí vojáci. Po dopadení byli většinou po menších skupinách vedeni do Šilperka (od roku 1949 Štíty). Ve dvou těchto skupinách ale Němci 15. května 1945 ubili tři české strážné a rozprchli se po okolí. Většinu z nich pak pochytali sovětští vojáci. A právě s touto událostí nejspíš souvisí vzpomínka pamětnice. Několik těchto Němců totiž Sověti přivedli ke škole v Crhově, kde jim otec vyplňoval nějaké dokumenty. Zdenka s Aničkou Šulovou všechno tajně sledovaly z bezprostřední blízkosti. „Sověti tam přivedli asi pět Němců a leželi před kaplí. Maminka nás zavřela do pokojíčku, ale my jsme s Aničkou, abychom o něco nepřišly, utekly. Vylezly jsme na piliny a koukaly jsme se horním okýnkem, co se děje. Byl tam takový pěkný mladý chlapec a ruský voják vzal jeho papíry a mezi nimi byla fotografie. Viděla jsem, že na ní byla nějaká slečna nebo paní. Ptal se ho, co to je. Přes okno jsem to neslyšela. Jenom jsme viděly, jak mu potom dupl na obličej, pak vzal pušku a zastřelil ho. My jsme začaly ječet, maminka pro nás přiběhla a tam nás seřezala. A jeho mozek jsme měli až na škole,“ vzpomíná na tento strašlivý zážitek pamětnice a dodává, že německého vojáka lidé pohřbili někde u cesty směřující na hřbitov a jeho ostatky tam nejspíš stále spočívají.

V srpnu 1968 jsem neměla rodičům z jeslí vracet jejich děti

V srpnu 1945 se rodina přestěhovala do Šilperka, kde otec v tamní škole dostal místo řídícího učitele. Tam se také narodila Zdenčina mladší sestra Vladimíra. Po dokončení tamní měšťanské školy pamětnice vystudovala zdravotní školu v Olomouci. Po studiu nastoupila v jeslích u MEZ Postřelmov, kde také po nějaké době dělala vedoucí. V roce 1958 se vdala za Miroslava Kobzu, s nímž pak měla dvě děti, Soňu a Miroslava. O pět let později se rodina přestěhovala do Zábřehu, kde pamětnice opět nastoupila jako zdravotní sestra v jeslích. Vzpomíná, že s dalšími dvěma zaměstnankyněmi měly na starosti padesát dětí ve věku od tří měsíců do tří let. Musely se ale také starat o jejich stravování, vytápění budovy a udržovat zahradu. Dětem také ručně praly pleny. „Dělaly jsme to na valše, protože pračka nebyla v provozu,“ dodává pamětnice.

Právě v těchto jeslích Zdenka Kobzová zažila 21. srpen 1968, kdy do Československa vpadla okupační vojska pěti států Varšavské smlouvy. „V práci jsme měly od národního výboru zákaz vydávat děti rodičům, že v případě nutnosti nás budou evakuovat. Rodiče měli strach, tak si pro děti přišli a my jsme jim je normálně daly. Byl to škaredý zážitek, protože nikdo nevěděl, co bude. Jestli nebude válka, kterou jsme ještě všichni měli zažitou,“ vzpomíná Zdenka Kobzová, která v jeslích pracovala celých sedmačtyřicet let až do odchodu do důchodu v roce 1990. V roce 2020 bydlela stále v Zábřehu.

 

BARTOŠ, J., Odboj proti nacistickým okupantům na severozápadní Moravě. Šumperk, 1986.

KLEIN, P., Odbojové hnutí na Cotkytelsku v období nacistické okupace 1939–1945, Diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci, 2015.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)