Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Editha Kobzová (* 1934  †︎ 2023)

Odešly všechny moje kamarádky a já jsem se nemohla s nikým domluvit a neměla jsem si s kým hrát

  • narozena 19. července 1934 v Šumperku

  • německé národnosti

  • v roce 1936 na otevřenou tuberkulózu zemřela její matka Hedvika Brosigová

  • v dvou letech ji adoptoval dědeček Willibald Weigel

  • dětství prožila v Hradečné (německy Markersdorf, od roku 1960 Nová Hradečná)

  • nebyla zařazena do odsunu Němců

  • manžel Erwin Kobza za války sloužil ve wehrmachtu

  • v roce 2019 bydlela v obci Nedvězí

  • zemřela v roce 2023

V roce 1946 se dvanáctileté Edithe převrátil život na ruby. Přišla tehdy o všechny své kamarády a kamarádky, kteří se svými rodinami museli odejít v rámci odsunu Němců. Jako jedna z mála původních německých obyvatel zůstala s prarodiči v obci Hradečná (německy Markersdorf, od roku 1960 Nová Hradečná). Do obce tehdy přišli noví osadníci, jejichž řeči nerozuměla, a trvalo ještě dlouho, než se sžila s novou realitou.

 

Těžké začátky

Editha Kobzová se narodila 19. července 1934 v porodnici v Šumperku jako jediné dítě Adolfovi a Hedvice Brosigovým. Oba rodiče byli německé národnosti. Otec pocházel z osady Labe (německy Elba) patřící pod Nové Losiny (německy Neu Ullersdorf) a matka z padesát kilometrů vzdálené Hradečné. Editha si ale svou maminku nepamatuje. Onemocněla totiž na otevřenou tuberkulózu a ve svých šestadvaceti letech v roce 1936 zemřela. Ještě ani ne dvouletou Edithu pak adoptoval dědeček Willibald Weigel se svou druhou ženou Marií, která byla české národnosti.

Otec se znovu oženil a měl další dvě děti. Edithu pak prý přijel navštívit už jen třikrát a pak ho již nikdy neviděla. Za druhé světové války musel narukovat do wehrmachtu a se svou novou rodinou byl následně odsunut do Německa, o čemž se ale pamětnice dozvěděla až po letech.

Editha vyrůstala v malé zchátralé chalupě. Její dědeček za první světové války bojoval v řadách rakousko-uherské armády a doma musel zanechat manželku a tři malé děti. Jenže dům z neznámých příčin v létě roku 1918 shořel a jeho první žena Hedvika si v zoufalství vzala život. Děda se pak sice znovu oženil, ale kvůli poválečnému nedostatku stavebního materiálu a onemocnění dětí na choleru stavení opravil jen částečně a ani později neměl dostatek financí na celkovou rekonstrukci. Vlastnil totiž jen dva a půl hektaru polností a čtyři hektary si pronajímal, což sotva stačilo na uživení rodiny.

 

Válečné období v Sudetské župě

Editha Kobzová vzpomíná, že se o ni prarodiče dobře starali a žila v láskyplném prostředí. V roce 1940 v Hradečné nastoupila do tamní dvoutřídní obecní školy. To už ale obec bezmála dva roky patřila do tzv. Sudetské župy - území, jež nacistické Německo po Mnichovské dohodě obsadilo. V té době také již rok v Evropě zuřila druhá světová válka. Její dozvuky zasáhly i obec pod kopcem Bradlo. Editha Kobzová například vzpomíná na pád Messerschmittu Bf 109E-7 v Hradečné 21. srpna 1943. Místní rodák a pilot Luftwaffe, Heinrich Starker, chtěl tehdy předvést své dovednosti lidem v obci. „Chtěl ohromit Hradečany, tak dělal všelijaké přemety a lidi se chodili dívat. Jenže pak za dědinou zavadil o strom a zřítil se,“ vzpomíná pamětnice na smrt pilota, který byl následně pohřben na tamním hřbitově. (http://www.leteckabadatelna.cz/havarie-a-sestrely/detail/664/ )

Z válečného období Edithe Kobzové zůstaly také vzpomínky na jedinou židovskou rodinu v obci, Buxbaumovy, kteří prošli nacistickými koncentračními tábory a jako zázrakem všichni přežili. Vzpomíná také na srbské zajatce pracující na německých hospodářstvích v Hradečné. Na konci války se také stala svědkem pochodu vyhladovělých a k smrti unavených sovětských válečných zajatců, kteří pod kontrolou německých strážných ustupovali před postupující frontou. Tehdy desetiletá Editha se poprvé na vlastní oči seznámila s hrůzami války. „Byli to chudáci a místní přihlížející jim občas strčili kousek chleba. Neměli boty a kolikrát měli na nohách jen omotané hadry. Nebylo ještě jaro a venku byla plískanice, břečka. Potom je ubytovali na noc do velké stodoly v Hradečné. Děda, který měl kolem sedmdesátky, byl tehdy ve Volkssturmu a musel je tam hlídat. Říkal, že Rusové byli rádi, když si mohli na slámě odpočinout. Vařily se pro ně v kotlích zemáky a děda říkal, že pak, když šli němečtí hlídači hlídat, tak jim v kapsách nosili krajíce chleba. Sice se to nesmělo, ale stejně to Rusům rozdávali.“

O něco později opět pod dozorem německých vojáků obcí procházeli britští a američtí zajatci. „To byla elita. Měli vysoké, dobré boty, uniformy. S nimi Němci zacházeli úplně jinak. Dostávali balíky od Mezinárodního červeného kříže. Jak jsme stáli u silnice, tak kolikrát někdo z nich vytáhl tabulku čokolády, rozlámal ji a dával německým dětem.“

Za války do Hradečné také evakuovali desítky matek s dětmi z Porúří, oblasti Německa intenzivně bombardované Spojenci. Editha Kobzová vzpomíná, že i oni ve výměnku ubytovali čtyři lidi hovořící německy. Ti ale nepřišli z nacistického Německa, ale z Lotyšska. Později pak ve výměnku nějakou dobu bydlely dvě německé ženy s dcerami z Opavy.

Kromě otce musel z rodiny do wehrmachtu narukovat také strýc Willibald Weigel mladší. Ve Francii byl těžce raněn a následně ho přeřadili do zázemí a stal se správcem statku v Dědicích. Krátce před příchodem sovětských vojsk uprchl do Rakouska a později odešel do jedné ze západních okupačních zón Německa, kam za ním během odsunu přijela i jeho žena se dvěma dětmi.

 

Strastiplný odsun Němců 

Počátkem května 1945 do obce bez boje vstoupili sovětští vojáci. „Všichni jsme se jich báli, protože chodili ve dne v noci na prohlídky a vzali si, co se jim líbilo. Samozřejmě dospělé holky spávaly na poli a v úkrytech, aby se uchránily, ale všechny se neuchránily,“ vzpomíná Editha Kobzová a dodává, že v Hradečné bylo znásilněno několik žen, ale jejich jména si již nepamatuje. Ještě horší situace ale prý nastala po odchodu sovětských vojáků a příchodu prvních Čechů, kteří se prý k místním německým starousedlíkům chovali ještě hůře.

Noví osadníci pak postupně zabírali domy v obci, ale o jejich neopravenou chalupu nejevil nikdo zájem. Zažádala si o ni pak dědova dcera Klementina, která se ještě před válkou provdala za Čecha Josefa Kostruhu a společně žili v Mladé Boleslavi. Podala žádost, aby otce s manželkou a malou Edithou nezařadili do odsunu Němců. Díky těmto okolnostem jako jedni z mála zůstali v Hradečné.

V roce 1946 musela většina obyvatel obce nastoupit do transportů mířících do Německa. „Ti, co byli určeni, tak se shromáždili na place před kostelem. Děda je ještě s tím, co si mohli vzít s sebou, vozil koňským potahem. Z Hradečné je pak převezli do sběrného tábora ve Štěpánové. Potom později říkali, že tábory byly plný štěnic a blech, protože pryčny, na kterých spali, nestačily ani vychladnout. Ráno v pět hodin je navagónovali, ale už během odpoledne přišli další Němci a pryčny zabrali. Prostě žádné převlékání, a tím pádem tam byla spousta hmyzu. Přišli tam Němci ve špinavých hadrech z lágrů, kde byli na práci,“ vypráví Editha Kobzová, jejíž dosavadní život se tehdy zcela změnil. „Odešly všechny moje kamarádky a já jsem tam nikoho neměla a nemohla jsem se s žádnými českými dětmi domluvit a neměla jsem si s kým hrát,“ dodává.

Nástup komunismu a kolektivizace

Na podzim roku 1946 Editha po více než roce opět nastoupila do páté třídy obecní školy v Hradečné, ale nikoho ze svých spolužáků neznala a nerozuměla české výuce. Díky četbě českých knih a slovníku se ale český jazyk poměrně rychle doučila. Po roce nastoupila do měšťanské školy ve vedlejších Troubelicích. Jako Němka ale po absolvování šesti ročníků musela školní docházku ve svých čtrnácti letech ukončit. Pomáhala pak s hospodářstvím prarodičům, kteří kvůli vysokému věku už nezvládali veškerou práci na poli. Neměli také nárok na penzi - částečně kvůli odejmutí československého občanství a také kvůli soukromému hospodaření, protože v té době již v zemi neomezeně vládla komunistická strana.

Editha pak musela zvládnout ty nejtěžší hospodářské práce. Vzpomíná, že tehdy odevzdávali vysoce nastavené dodávky zemědělských komodit státu, a přitom neměli ani koňský potah a museli ho pronajímat. „Neměli jsme hlad, ale ani peníze na nejnutnější věci,“ dodává pamětnice. V roce 1950 pak vstoupili do nově vzniklého jednotného zemědělského družstva (JZD), ale jejich finanční situace se nezlepšila. Družstevníky totiž odměňovali na základě takzvaných pracovních jednotek, které se výrazně lišily dle úspěšnosti JZD. A v Hradečné si JZD dobře nevedlo. Rodinu tak zachránil hlavně záhumenek, který jim ponechali k užívání. Až v roce 1953 dědovi vrátili československé občanství a následně vyměřili velmi nízký důchod. O tři roky později Willibald Weigel zemřel.

Svatba a stěhování do Nedvězí

V roce 1956 se Editha provdala za Erwina Kobzu. Ještě čtyři roky pak žili v Hradečné, než se v roce 1960 přestěhovali do Nedvězí, rodné obce manžela, zatímco nevlastní babička pamětnice, Marie Weigelová, zůstala v Hradečné. Manžel Erwin byl také německé národnosti, ale v jeho krvi částečně kolovala i česká krev. Za druhé světové války musel v šestnácti letech do Říšské pracovní služby (Reichsarbeitdienst, RAD), kde mladé muže měli připravit ke vstupu do wehrmachtu. Později ho povolali přímo na frontu do oblasti dnešního Polska. „Vzpomínal, že ani pořádně nebojoval, že jen neustále ustupovali. Za nimi ale chodily útvary SS a ustupující Němce hnaly zpět na frontu, takže se musel pokoušet jim vyhnout.“ Na samém sklonku války pak Erwin Kobza zahodil uniformu, převlékl se do civilních šatů a po absolvování desítek kilometrů se šťastně vrátil domů.

Editha Kobzová po příchodu do Nedvězí až do odchodu do penze pracovala v továrně na výrobu drátěných výrobků ve vedlejší Kamenné. S manželem, jenž zemřel v roce 1992, společně vychovali tři děti: Otu, Editu a Tomáše. Své příbuzné v Německu poprvé navštívila až bezmála čtyřicet let po válce, kdy se jí konečně podařilo získat svolení úřadů. „Musela jsem mít spoustu povolení, vízum, devizový příslib a prakticky mít potvrzení od příbuzných, že mě budou živit. Mohla jsem si vyměnit jen pár korun, což bylo jen kapesné,“ vypráví Editha Kobzová. Pamětnice v roce 2019 bydlela v obci Nedvězí a stále se stýkala s německými starousedlíky v kraji, kteří měli podobný osud jako ona a jejichž rodiny nezařadili do odsunu Němců. Editha Kobzová zemřela v roce 2023. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)