Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

generálmajor v. v. Miloš Knorr (* 1918  †︎ 2008)

Prahu musíte opustit do 48 hodin!

  • generálmajor ve výslužbě, narozen 20. září 1918 ve Slezské Ostravě

  • profesionální voják, v letech 1937-38 studoval Vojenskou akademii v Hranicích.

  • po nacistické okupaci uprchl v roce 1940 do Francie do zahraniční armády

  • po kapitulaci Francie se dostal do Anglie, kde byl v roce 1943 přidělen k 43. britskému předzvědnému pluku jako zpravodajský důstojník

  • v druhé vlně se účastnil invaze do Evropy, ale jeho loď se potopila; bojoval ve Francii, Belgii, Holandsku a Německu.

  • po válce pokračoval ve studiích na Vysoké škole válečné v Praze, kde začal od roku 1947 i přednášet

  • po komunistickém puči v roce 1948 znovu uprchl, tentokrát do Vídně, kde pracoval pro Američany při prověřování uprchlíků

  • od léta 1948 do roku 1954 pracoval ve štábu gen. Moravce jako operační důstojník

  • svou zpravodajskou činnost ukončil v roce 1955, kdy odešel do Ameriky a našel si práci v pojišťovnictví

  • obdržel Řád britského impéria a další vyznamenání

  • zemřel 4.7. 2008 v New Yorku

„Otec tam jednou přijel na dovolenou“

Poprvé Miloš Knorr nelegálně překročil hranice, když mu byl jeden měsíc. Tehdy jej matka převážela vlakem z Polska domů do právě vznikajícího Československa. Psal se říjen 1918: „Rodiče se vzali těsně před válkou. Otec pocházel z Ivančic, kde pracoval jako učitel, ale za války byl v Itálii na frontě. Bratr maminky, který byl vojákem těsně za hranicemi v Polsku, u Ostravy, si ji na tu dobu vzal k sobě. Otec tam jednou přijel na dovolenou a stvořil mě.“ Maminka dospěla k názoru, že bude lepší, když se dítě narodí na Moravě, a tak na porod, který se uskutečnil 20. září 1918, odjela do Ostravy: „Vrátila se se mnou nazpět, ale když vypukly revoluce a bouře na konci války, skupina českých vojáků na místním nádraží zabavila lokomotivu a vagón, naložila s matkou i mě a odvezli nás do Československa.“

Mládí strávil Miloš Knorr v Ivančicích. Oba rodiče zastávali názor, že mládež se má dostat na zkušenou do ciziny: „Když mi bylo 8 let, poslali mě do jedné německé vesnice na prázdniny. První noc jsem brečel, ale když pro mě po měsíci přijeli, nechtěl jsem domů.“ Jako student místního gymnázia se pak dostal i do Rakouska, a když bylo Knorrovi sedmnáct, poslali jej rodiče pro změnu do Francie.  Jazykové znalosti, které takto od mládí postupně získával, se mu později velice hodily ve vojenské kariéře i civilním životě.

Odmalička se Knorr zajímal o vojáky, a když odmaturoval, rozhodl se, že půjde k jezdectvu: „Aby se ale člověk dostal do důstojnické školy, potřeboval protekci. Máti šla za jedním plukovníkem generálního štábu, se kterým chodila na základní školu: ‚Můj kluk chce do armády. Mohl bys pomoct?‘ – ‚Proč bych měl?‘ – ‚Pamatuješ, jak jsme seděli vedle sebe ve škamnech a já tě nechávala opisovat?‘“ Knorr mohl nastoupit do záložní důstojnické školy v Pardubicích, a když ji absolvoval s vynikajícím prospěchem, přihlásil se do Vojenské akademie v Hranicích, kde v letech 1937-38 ve studiu pokračoval. Po úspěšném zakončení nastoupil k 6. dragounskému pluku v Brně.

Na lyžích na Slovensko

Brzy ovšem přišla nacistická okupace: „Od začátku jsem byl rozhodnut odejít. Rodiče řekli: ‚Jdi.‘ Na začátku války jsem se pokusil odejít do Polska, ale to nevyšlo.“ Druhý pokus v únoru 1940 už byl úspěšnější. Knorr se napojil na podzemní organizaci, která organizovala útěky jižní cestou: „S malou skupinou jsme přešli Vysočinu na Slovensko. Na statku, kam jsme přišli, nám řekli, ať odneseme lyže na půdu. Tam už bylo asi 100 lyží. Pak nás odvezli vozem taženým koňmi na nádraží.“

S pomocí jednoho vojáka se uprchlíci dostali dál do Bratislavy a u Zlatých Moravců překročili hranice do Maďarska: „V Budapešti jsme měli jít na francouzské velvyslanectví. Uměl jsem francouzsky, a když mě nějaký Maďar oslovil, odpovídal jsem francouzsky. V podzemí velvyslanectví byl náš konzulát a já tam narazil na spolužáka z důstojnické školy.“ Dál už šla cesta poměrně rychle. Všemi možnými dopravními prostředky vedla nejprve do Chorvatska a Bělehradu, kde získali francouzské doklady: „Pak jsme jeli na jih do severního Řecka a Cařihradu, kde nás naložili na francouzskou loď, která nás zavezla do jižní Francie.“

Asi tři stovky uprchlíků na konci března dorazily do výcvikového tábora Agde: „Já byl jeden z mála mladých důstojníků, kteří uměli francouzsky. Když tam přišel generál Viest, Slovák, který jako jeden z mála utekl, učinili ze mě jeho osobního pobočníka.“ Po pádu Francie se Miloš Knorr s ostatními dostal do Anglie. Anglicky ale uměl velmi málo a o výhodné místo pobočníka přišel.

V druhé invazní vlně

Nejprve Knorr působil v protiletadlové četě. Zároveň se však hlásil do různých kurzů. Vzpomíná také, že Angličané byli velmi pohostinní: „Například přijelo auto ke vchodu do tábora a v něm stará dáma, která říkala: ‚Chci pozvat dva důstojníky na večeři.‘“ Protože Angličané neměli dostatek důstojníků, československá vláda rozhodla, že své důstojníky poskytne. Knorr se přihlásil: „Šlo nás asi 150. Dostal jsem se k anglickému pluku, kterému velel bývalý osobní pobočník krále. Oblíbil si mě, a protože potřebovali zpravodajského důstojníka, který uměl německy, stal jsem se zpravodajským důstojníkem.“ Šlo o 43. britský předzvědný pluk. Psal se rok 1943.

O rok později přišla spojenecká invaze do Evropy: „Naše divize byla v druhé invazní vlně. Když jsme pluli přes kanál, severní část Francie už byla okupovaná, jeli jsme normálním velkým parníkem. Najeli jsme ale na minu a loď vyletěla do povětří. Z 600 lidí jich na lodi zůstalo padesát, já byl jedním z nich. Minu přitáhl lodní šroub. Lidi skákali do vody, ale já se rozhodl, že zůstanu, protože jsem si myslel, že pro nás někdo přijede. A taky jo.“

Pluk musel být reorganizován, ale Knorr již plnil zpravodajské úkoly na frontě v Normandii: „Dostal jsem obrněné auto a jezdil se dívat, co se děje. Protože jsem uměl německy, vypomáhal jsem s výslechy vojáků. Jak slyšeli, že jsem Čech, mluvili mnohem otevřeněji.“ S postupem fronty se Knorr dostal přes Belgii a Holandsko až k Rýnu: „Tam jsme jednou chytili tři čluny s Němci, kteří podminovali most. Nechtěli říct, kam miny dali. Rozkázal jsem je přivázat ke sloupu, že jedeme pryč. Hned začali křičet, že nám miny ukážou.“

Konec války Knorra zastihl v severním Německu. Z koncentračních táborů se začali vracet vězni: „Přišli za mnou, abych vedl jeden z prvních transportů. 300 Čechů a Slováků jsme naložili na nákladní auta a já jel svým obrněným vozem. V severním Sasku jsme se dostali do oblasti, kam ještě nedorazila spojenecká armáda. Zajel jsem ke starostovi a řekl mu, že přijede 300 lidí a že všichni budou ubytováni: dostanou postel a jídlo. Všechno bez protestů zařídil. Starosta mi dal svou ložnici a dokonce mi nabídl i svou dceru jako společnici na noc. To jsem samozřejmě odmítl.“ Knorr konvoj doprovodil až do Plzně.

„Prahu musíte opustit do 48 hodin“

Po válce Miloš Knorr pokračoval ve studiích, tentokrát na Vysoké škole válečné v Praze, kde začal od roku 1947 přednášet. Zároveň byl činný v Klubu spojeneckých důstojníků: „Členy byli zahraniční českoslovenští vojáci a všichni cizí vojenští atašé. Organizoval jsem tam různá setkání, schůzky i oficielní večeře.“ Skutečnosti, že komunisté pomalu získávají pozice v armádě i ve státě, Knorr příliš pozornosti nevěnoval: „Měli jsme na to víc myslet a dávat pozor.“ Klub byl později obviněn, že cizím vojákům předává zprávy.

V době února 1948 Knorr ještě stále přednášel na válečné škole v Praze: „Ráno jsem přišel do kanceláře a tam byl dopis: ‚Jste zbaven funkce profesora a jste přidělen k brigádě na severní Moravě. Prahu musíte opustit do 48 hodin a bez zvláštního povolení se nevrátíte. Nikdy nebudete smět mít žádnou štábní funkci.‘“ Dopis přišel z ministerstva. Když Knorr dorazil na Moravu, místní velitel z něj chtěl udělat náčelníka štábu, protože právě ztratil spoustu důstojníků: „Slyšel jsem o tvých kvalitách, ale musíš vstoupit do KSČ.“ Knorr si vzal 14 dní na rozmyšlenou a odjel na dovolenou.

Po cestě se stavil ve Znojmě: „Znal jsem tam místního šéfa StB, jmenoval se František Mucha. S jeho bratrem jsme byli ve Francii a Anglii v armádě.“ Protože měl na starosti i ochranu hranic, Knorr se jej rozhodl požádat o pomoc: „Ptá se: ‚Co chceš?‘ – ‚Převést přes hranice.‘ – ‚Dobře. Přijeď za 10 dní. Já to zařídím.‘“ Knorr se vrátil k jednotce a předstíral nadměrnou aktivitu.

Zpravodajská práce

V určený čas si vzal znovu dovolenou: „Doma jsem se nezastavil. Jel jsem přímo do Znojma. V noci jsme šli z Muchovy vily ještě s jeho malým klukem na procházku do lesa k hranici, takže to vypadalo přirozeně. Pak jsme potkali agenta a ten mě převedl přes řeku Dyji. Asi po hodině pochodu jsme došli do nějaké hájovny, kde mě zavedli do podkroví. Přes jednu známou, která jezdila do Vídně, jsem měl zařízené auto. Přijeli pro mě i s falešným rakouským průkazem. Šofér přijel i s manželkou a malým miminkem. Ptal jsem se, proč vystavuje nebezpečí svou rodinu: ‚To uvidíte.‘ Když jsme asi za půl hodiny přijeli na jednu křižovatku, zastavil nás ruský voják a kontroloval papíry. Ta paní štípla dítě a to začalo řvát. Rusák zapomněl na papíry a začal se zaobírat dítětem. Otec říká: ‚Nech nás jet, jakmile pojedeme, uklidní se.‘ – ‚Ok, tak jeďte.‘ Kontrolovali nás třikrát.“

Ve Vídni už na Knorra čekali. Americký vojenský atašé mu totiž jinou cestou zařizoval převoz kufrů: „Američané mi hned nabídli práci při prověřování uprchlíků.“ Na čas ji přijal, odhaloval československé agenty a pomáhal uprchlíkům. Chtěl však do Anglie a i přes varování Američanů, že tam nesežene práci, se rozhodl zkusit štěstí: „Dali mi ale pro jistotu adresu, koho mám v případě potřeby kontaktovat na americkém velvyslanectví.“ Když po dvou měsících dostal vízum, odletěl do Anglie, kde se setkal s velitelem svého bývalého pluku a s dalšími známými důstojníky.

Brzy se ale ukázalo, že práci je opravdu těžké najít. Zpět do anglické armády se nemohl dostat: „Šel jsem tedy na americké velvyslanectví a přihlásil se smluveným kódem. Důstojník na ambasádě mi řekl, že už na mě týden čeká.“ Do dvou dnů Knorr letěl vojenským letadlem zpět do Vídně. Žil tam pak na americké doklady, vystupoval pod krycím jménem major Peter a vrátil se k práci s uprchlíky.

Zároveň se Knorr snažil získat kontakt na generála Moravce, který tehdy pracoval pro Angličany, což se mu zanedlouho podařilo. Pracoval u něj jako operační důstojník od léta roku 1948: „Zaprvé šlo o vyšetřování uprchlíků a potom o vysílání agentů do Československa. Většina agentů už kontakty měla, někdy jsme jim je dávali. Zajímaly nás vojenské i politické informace. Většinou chodili pěšky, vysílačky moc nefungovaly.“ Na práci u Moravce Knorr nechce příliš vzpomínat: „Když vše skončilo, byl jsem velice zklamán a rozhodl jsem se, že na to zapomenu. S Moravcem se těžko jednalo.“

Moravec byl v roce 1954 zbaven funkce a poslán do Ameriky. O rok později se i Knorr rozhodl skončit se svou zpravodajskou činností: „Odjel jsem do Ameriky a našel si práci v pojišťovnictví.“ Protože ovládal několik jazyků, nakonec jej poslali do Evropy a po několika letech se vypracoval na místo ředitele evropského zastoupení v Haagu. Po 15 letech odešel do důchodu. Do své smrti 4. 7. 2008 žil Miloš Knorr ve Spojených státech v New Yorku.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Horník)