Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Knol (* 1925)

Otec zůstal ve starým lágru a víckrát jsem ho neviděl

  • narozen 1. 1. 1925 ve Velké Bystřici

  • zatčen s rodiči 18. září 1942 kvůli bratrovi, který sloužil u RAF

  • vězněn v Brně, Osvětimi, Buchenwaldu

  • otec zemřel v Osvětimi, matka propuštěna z tábora ve Svatobořicích

  • číslo 96933 v Osvětimi, 16883 v Buchenwaldu

  • zranění páteře při spojeneckém náletu, tuberkulóza

  • po válce pracoval v průmyslovém podniku Moravia

Miroslav Knol

 

„Snažit se přežít a žít.“

 

 

Rodina

 

Pan Miroslav Knol se narodil 1. ledna 1925. Vyrůstal v rodině dělníka, matka pracovala v zemědělství. Domácnost sdílel ještě se sestrou, dvěma vlastními bratry a jedním nevlastním. Po měšťanské škole se začal učit stolařem. Po dvou letech v učení ho ale 18. září 1942 překvapily německé represivní složky a zatkly ho. Důvodem zatčení byl s největší pravděpodobností útěk bratra do Anglie přes Polsko a Francii a jeho následné působení v britské armádě v Africe a pak u 311. bombardovací perutě. Pro samotnou rodinu byla tato informace novinkou, protože o jeho útěku nevěděli. Nebyli v tom sami. Příslušníky rodin dalších pěti uprchlíků z Velké Bystřice stihnul podobný osud jako rodinu Knolovu.

 

Osudného 18. září zasáhlo četnictvo. Pro otce Miroslava Knola si dojelo do podniku Moravia, kde pracoval. Samotného Miroslava zatklo v učení a matku doma. Ostatní sourozenci zatčení unikli, protože se zrovna nevyskytovali doma. Zadržené členy rodiny čekalo únavné martyrium s nepředvídatelným koncem. Nejdříve kolotoč výslechů, měsíční vazba a následný přesun do Brna „pod Kaštany“.

 

 

Koncentrační tábory

 

V lednu byli Miroslav Knol s otcem transportováni do Osvětimi. „Bylo mi velice zle. Nohy mně otékaly. V Osvětimi ve starém lágru nás rozdělili. Mě dali jinam, do toho pracovního lágru v Birkenau. Otec zůstal tam a víckrát jsem ho neviděl. No prostě ho asi zlikvidovali. On se nebál ničeho, protože on uměl perfektně německy. Jeho otec byl ze Střelné, jeho rodiče nebyli sice Němci, ale německy uměli perfektně. Když jim potom na něco odpovídal, když se ho na něco ptali… Ale už jsem ho vícekrát neviděl.“ V březnu přišlo jen psaní matce pana Knola, že zemřel na srdeční příhodu, tak často rozesílané pozůstalým německými úřady. O tom se ale dozvěděl pan Knol až po válce. Matka byla zařazena do internačního tábora ve Svatobořicích, měl volnější režim, také z něj byla dříve propuštěna kvůli zdravotním komplikacím.

 

V Osvětimi panoval tvrdý režim, většinu dne pracoval pan Knol na nové výstavbě dřevěných baráků. Všichni samozřejmě také věděli o systematickém a masovém vyvražďování Židů, které se konalo před očima ostatních vězňů. O to horší bylo, když ti, co pece obsluhovali, jen čekali, kdy přijde řada i na ně samotné. Vězni se mohli pohybovat jen ve vyhrazeném bloku, spali na přeplněných pryčnách, bez pokrývky, hygiena také téměř žádná… Jedinou jistotou mohl být snad jen pruhovaný vězeňský mundúr s velkým T pro označení české národnosti.

 

Po osmi měsících v Osvětimi se konal velký transport českých vězňů, kterých bylo asi 800, do Buchenwaldu, kde byly podmínky o poznání lepší i díky velkému počtu krajanů a krajanů-prominentů, kteří měli lepší přístup k potravinám a mohli dostávat balíčky. Nejdříve pracoval ve stolárně a pak s ostatními Čechy ve zbrojní továrně na rychlopalná děla ve Výmaru. Zajímavé je, že v továrně zaměstnávali opravdu jen Čechy, a to přesto, že Němci museli tušit, že právě oni se snaží výrobu sabotovat. „Bombardovali celé Německo, ty fabriky a přišla řada na ty Kustellwerke ve Výmaru. V únoru v roce 1945 (datum 1944 uvedené v audio nahrávce je přeřeknutí – pozn. red.). Pak došlo na ty menší fabriky letecké a zbrojní. My jsme měli dřevěné baráky hned vedle té tovární haly, a tak jsme to chytli i my. Já jsem byl tenkrát doma, měl jsem jinou směnu. Tak jsem byl na baráku a chytnul jsem to tady na páteř. Nalomení páteře. Tak mě odvezli do Buchenwaldu do revíru, do nemocnice. Tam jsem přečkal konec války. Generál Patton to tam zabral, jak šla fronta. Naštěstí v té nemocnici, revíru, jsem zůstal, oni ho chtěli stěhovat, ale pak od toho upustili a zůstali jsme tam, my poranění.“

 

V době, kdy se pan Knol léčil, vypuklo v lágru povstání. Němci chvatně popravovali a transportovali vězně. Do toho chaosu naštěstí přišli Američané a tábor na začátku dubna 1945 osvobodili. „Uvařili dobrý oběd, ale to neměli dělat. Všichni měli průjem. Bylo to dobré jídlo, ale bylo mastné a asi na to nějak nevzpomněli, že jsme tak ochablí. Měli jsme průjem hrozně, tak to museli honem zarazit. Něco dobrého, ale nesmělo se to. Muselo se pomalu, protože to byl člověk zesláblý a nebyl zvyklý na takováhle jídla, dobrá a tučná.“

 

 

Po válce

 

Po definitivním konci války se dostal nákladním vozem a vlakem až domů. Až teprve tehdy Miroslav Knol zjišťoval, že mu sestra posílala mnoho balíčků s trvanlivými topinkami se spoustou zdravého česneku. Jen některé ale našly svého adresáta. Dopisy musely být psány jen německy, ostatní byly bez okolků likvidovány.

 

Další zdravotní komplikací pana Knola byla tuberkulóza, kterou léčil po návratu v Olomouci, ale i tuto nemoc zdárně překonal. A začal nejdříve zkráceně a pak naplno pracovat v leteckém průmyslu, ve stejném podniku jako jeho otec před válkou. Provázely ho i nadále zdravotní potíže způsobené válkou a vězněním v nelidských podmínkách.

 

Po válce se setkal s bratrem, který válku také přežil, ale po roce 1948 byl z armády vyhozen. Zemřel v 50. letech. Miroslav Knol se snažil účastnit srazů vězňů z  KT Osvětim. V roce 1948 se oženil. Represím ze strany komunistů se vyhnul a dožil se klidnějšího období v důchodovém věku.

 

 

Nahrávka a přepis: Vlastislav Janík

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vlastislav Janík)