Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Klukanová (* 1936)

• narodila se 5. října 1936 v Lipníku u Hrotovic na Moravě

• otec se zapojil do odboje ve skupině Horácko

• v roce 1942 zažila zatčení nevlastní sestry Jana Kubiše, Jitky

• strýce Karla Denemarka popravili nacisté za pomoc parašutistovi

• dědeček a babička zahynuli v koncentračním táboře

• rodinu tvrdě postihla kolektivizace

• jako dcera sedláka nesměla studovat

• roku 1981 publikovala svou první knihu

• v roce 1989 mluvčí OF, zakládala Jihlavské listy

• spisovatelka a publicistka

Ludmila Klukanová už jako malé dítě zažila válku na Třebíčsku a dramatické události. Dobře si vzpomíná si na zatčení Jitky, sestry Jana Kubiše, u nich v domě. Po atentátu na Heydricha byl popraven i její strýc a prarodiče z otcovy strany zahynuli v koncentračních táborech. Brzy po válce dopadla na rodiče tvrdě kolektivizace a jí totalitní režim bránil ve vzdělání. Přes všechny těžkosti a zákazy nakonec její touha psát zvítězila a našla vyjádření ve dvacítce knih a nespočtu článků a básní, ve kterých se obracela hlavně k přírodě a historii rodného kraje. Jak sama říká na závěr svého vyprávění, nejdůležitější je být pravdivý k sobě a tím i k ostatním.

Musíš znát jazyk nepřítele 

Ludmila Klukanová, rozená Šabatová, se narodila 5. října 1936 v Lipníku u Hrotovic na Moravě. Byla prvním dítětem svých rodičů, Rudolfa a Růženy, rozené Denemarkové, kteří se vzali v roce 1935 po mnohaleté známosti. Otec byl aktivním členem Sokola, což později hrálo důležitou roli v jeho odbojové činnosti. Matka pocházela z Dolních Vilémovic a měla pět sourozenců. Rodina Šabatových v Lipníku vlastnila selské hospodářství, s 18 hektary patřili mezi středně velké statkáře. Později se jim narodily ještě dcery Růžena a Marie. 

Rodina Šabatových byla brzy tragicky zasažena nacistickými represemi zejména kvůli příbuzným maminky, Denemarkovým z nedalekých Dolních Vilémovic, nebo Vilímovic, jak říká pamětnice. Tato obec je úzce spojena s atentátem na Heydricha, protože se zde roku 1913 narodil jeden z atentátníků, Jan Kubiš.  Strýc Ludmily Klukanové, Karel Denemarek, hospodařil ve Vilémovicích. Po výsadku skupiny Bivouac se jeden z parašutistů, František Pospíšil, ukrýval u Denemarkových, což se jim stalo osudným. V únoru 1943 byl Pospíšil zatčen v Praze a pod nátlakem vyzradil jména lidí, kteří mu pomáhali. [1]

Na jaře 1943 zatkli nejprve strýce pamětnice Karla Denemarka. Bratr Karla, Alois Denemarek, měl štěstí, protože se po svatbě z Vilémovic odstěhoval a v obci nežil. Jeho zajímavé vyprávění zachytila i Paměť národa. „Když zavírali bráchu, manželka byla v jiném stavu, tak jsme jeli ke kamarádovi do obchodu. Ještě jsme poslouchali Londýn. Brácha, táta a já. A najednou přišla holka a říká, že u Denemarků je gestapo. Nahlédli jsme tam, od školy, a fakt tam stály tři auta. Zrovna vycházeli gestapáci se psem a já říkám: ‚Je zle.‘ My jsme s manželkou utíkali potokem a došli jsme ke dvěma velkým lípám u Vašíčků. Manželka si lehla, já vylezl na strom a viděl jsem četníky kolem vesnice. To byly staré lípy, možná sto padesát let, haluze až na zem, ta výška… A já viděl na náš dům, jak ho vedli v řetízkách, tak bych býval spadl. A když odjeli, tak jsme nakonec šli za rodiči. Byli nešťastní a já říkal: ‚Tati, co tady zbylo po něm, tak rychle schovejte, všechno, a musíme čekat.‘ Já si myslel, že teď jedou k nám. A oni vezli bráchu do Budějovic do kriminálu. Tam ho zavřeli,“ vyprávěl Alois Denemarek pro Paměť národa v roce 2007. 

Pro jeho rodiče, Antonína a Marie Denemarkovy, si gestapo přišlo o žních téhož roku. Prarodiče pamětnice odvezli nejprve do Brna, později do koncentračních táborů – dědeček zemřel v Dachau a babička zahynula v Ravensbrücku. Strýc Karel Denemarek byl popraven 19. dubna 1944 na Pankráci. [2]

Kdyby se to proláklo s tatínkem, tak jsme se vezli všici

Ludmila Klukanová nastoupila do první třídy právě roku 1942. Otec ji vedl k tomu, aby se učila německy, i když to pro ni bylo těžké. „Tatínek říkal, musíš se to učit, protože je dobře znát jazyk nepřítele. To je prostě alfa a omega pro život,“ vzpomíná. Otec Rudolf Šabata se  zapojil do odboje. Byl aktivní ve skupině Horácko, která působila mimo jiné i v oblasti Třebíčska a spolupracovala i se skupinou Lenka-jih.  Otec se podle slov pamětnice účastnil zejména schůzí a dělal také spojku. Členové jiných oddílů se mezi sebou neznali. „Kdyby se to proláklo s tatínkem, tak to jsme se vezli všici,“ uvědomovala si Ludmila Klukanová obrovské riziko spojené s jeho činností. 

Sama má osobní vzpomínky na Jitku Kubišovou, nevlastní sestru parašutisty Jana Kubiše,[3] která  u nich sloužila. Vybavuje okamžik zatčení šestnáctileté Jitky v červnu 1942. „To si teda pamatuju, protože ona měla skříň ve velké světnici, tam měla šaty a musela se jít oblíct, ale když se šla umývat, tak on ten voják normálně šel za ní. Nepustil ji z očí, byl neustále v dohledu.  Ona byla úplně vyděšená,“ vzpomíná si.  Babička čekala venku pod oknem a ptala se vojáka, kdy Jitku pustí, protože ji potřebují na žně, ten neodpověděl. Nacisté zatýkali příslušníky Kubišovy rodiny, proto nezadrželi nikoho ze Šabatových, ačkoliv Jitka Kubišová u nich bydlela. Odvezli ji do Terezína, odkud Šabatovým přišel balíček adresovaný neznámou rukou. Obsahoval její kabelku, peněženku, a dva zajíčky z drtin. O jejím osudu se rodina dozvěděla až později, když přišla zpráva, že ji popravili v Mauthausenu. 

K osvobození Lipníku u Hrotovic došlo v květnu 1945, Šabatovi  Ludmila se schovávali v krytech vykopaných ve svahu u rybníka. Ludmila  Kuklanová viděla zelené, žluté a červené rakety létající od Myslibořic. Na statku jim pak ruští vojáci před odchodem pobrali všechno – vozy, chomouty i plachty na mlátičku. 

Strach z Němců z nás spadl a nastoupil rudý teror

Polarizace lidí na sympatizanty s komunisty a na jejich odpůrce začala v podstatě již v prvních měsících po konci války. Byla zakázána agrární strana a z celkové společenské nálady bylo patrné, že se staré poměry nevrátí, že doba první republiky je nenávratně pryč. Kdo z nekomunistů neztrácel optimismus a naivně doufal, že komunismus neznamená katastrofu a teror, ten musel ze svého přesvědčení rychle vystřízlivět bezprostředně po únorovém převzetí moci komunisty v roce 1948. „Pamatuju si, že když zemřel Jan Masaryk, tak nám to někdo řekl ve škole, že vyskočil z okna, ale že to stejně byla vražda. Když jsem přijela domů a tatínek večer poslouchal Londýn, tak říkal: ‚Teď už to začíná být tuze špatné‘.“ Na cestě ze školy se jednou strašně pohádala se svou spolužačkou, jejíž otec se zúčastnil sjezdu malorolníků: „Ministr zemědělství Ďuriš to tenkrát pořádal na Staroměstském náměstí. V rádiu tam bylo poprvé takové to skandování: ‚Ať žije soudruh Ďuriš! Ať žije soudruh Gottwald!‘ Protože jsem věděla z domova, že tenhleten teror, co je v Rusku, se valí na nás, tak jsem říkala: ‚Jak můžete bejt tak hloupí?! Jak můžete těmhle lidem věřit?!‘ Teď ona se do mě dávala, že je vykořisťujem a že oni se už vykořisťovat nedají!“

O podobě teroru měla rodina Šabatových vcelku přesnou představu. Za první republiky se do Sovětského svazu dostali jejich vzdálení příbuzní, sestřenice babičky s manželem. Byli to dělníci, kteří pracovali ve velké Baťově filiálce v Třebíči. „Jeli do Kazachstánu, kde měli pomoct vybudovat kožedělný průmysl. Tihleti dělníci-odborníci, vesměs byli velmi rudě věřící, [se rozhodli], že teda pojedou Sovětskému svazu pomoct. Oni je tam nechali živořit a někteří se vrátili, většina jich tam zemřela. Možná, že tam i někdo zůstal, celý ten osud té skupiny neznám, ale to, co se vypravovalo v rodině o té naší příbuzné – ti viděli hospodaření, sice to byl Kazachstán, ale ono to [hospodářství] bylo potom řízeno všude stejně. To byl tak konec 20.  let. Všude v tom Rusku už vládla jednotná politika,“ říká pamětnice. Otec hovořil o hladu na Ukrajině, o hrůzách, které tam způsobila kolektivizace zemědělství.

Vesnice byla rozeštvaná

O zakládání družstev po sovětském vzoru se začalo hovořit hned v roce 1948. Ludmila Klukanová se studiem období zániku selského stavu dnes intenzivně zabývá, toto téma se prolíná i do její literární tvorby. Podle jejího zjištění byla Vysočina jednou oblastí, kde násilná kolektivizace zasáhla zvlášť tvrdě, bylo zde postiženo daleko více rodin než v tradičních zemědělských oblastech na Hané apod., ačkoliv výměra zdejších polností byla nepoměrně nižší než jinde. Průměrná výměra zemědělské půdy v Lipníku u Hrotovic činila 18–20 ha. Neexistovali tam velkostatkáři, všichni měli zhruba stejně velké polnosti.

„Musím říct, že příběhy, které znám z těch let, jsou mnohem drastičtější než ty, které prožívala naše vesnice. U nás, kupodivu, žádný sedlák nebyl vystěhován. Z těch selských rodin všichni zůstali na těch svých usedlostech, ale ten teror, ten nátlak, ta doba, byla všude stejná. Jim [komunistům] šlo o to, aby především ty sedláky zlomili tou dřinou, nejen těma nesmyslnýma dodávkama, které potom byly, ale na těch polích a hospodářstvích neměl kdo dělat. Čeledínové a služebné už v té době, po čtyřicátém osmém  roce, nikde nebyli, alespoň u nás ne, a všechno se dělalo jenom silama té rodiny. Ta vesnice byla tak rozeštvaná, všude už existovaly akční výbory, ve kterých byli jenom samí soudruzi. V těch vesnicích bylo třeba na deset různých komisí, neustále se do lidí dostávala propaganda,“ vysvětluje. 

Nábor do družstev přesto probíhal pomalu. Zkušení hospodáři, jejichž rodina po mnoho generací pracovala na své půdě, neměli žádnou důvěru k podobným experimentům. „Ony ty družstva zpočátku vyhlížely strašně, protože byly založený krejčím, ševcem, pošťákem, učitelem, prostě s těmahle osobama, který neměly ponětí o hospodaření, a pak se k nim přidávali ti domkaři a chalupáři, ale pořád toho měli málo, když už měli nějaký pole, tak zase neměli stroje, neměli budovy a neměli hospodářská zvířata. Bylo opravdu potřeba tam ty sedláky dostat, lámat je, ale to už všechno bylo až v těch 60. letech. Oni [komunisté] potřebovali všechno z jejich hospodářství, dokonce i jejich um. Ale ideologicky [jim sedláci] neseděli.“ Jednotná zemědělská družstva (JZD) začala prosperovat až v 60. letech. Pomohlo postupné zavádění nových strojů do zemědělství a také zlomení odporu posledních hospodářů, kteří vstup do družstva dlouho odmítali. Nakonec tlaku a vydírání podlehli. Zmizela láska k půdě a k hospodářským zvířatům: „Byly to pozemky, který už nikdo neměl rád a zvířata to samé. Odcizilo se to od těch lidí, už se tam chodilo do práce jako do továrny,“ dodává Ludmila Klukanová. 

Dostala jsem zákaz školy a umístěnku do továrny

Otec Ludmily Klukanové rád a hodně četl, měl velkou knihovnu, odebíral knížky z ELK (Evropský literární klub) a Literární noviny. Není proto divu, že se jeho nejstarší dcera začala v takto podnětném prostředí zajímat o literaturu. Četla vše, co jí přišlo do rukou, a doufala, že jejímu přání studovat literaturu nestojí nic v cestě. Praktická maminka ovšem mnoho pochopení pro zálibu své dcery neměla. „Maminka říkala: ‚Já jí ty romány vytluču z hlavy‘,“ vybavuje si pamětnice. 

Měšťanku dokončila v roce 1950. „Když si jenom vzpomenu na tu svoji nejstrašnější událost, kdy jsem dostala zákaz jakékoliv školy a umístěnku do továrny…!“ Její tatínek vymohl, aby umístěnka byla zrušena a dcera mohla zůstat doma a pomáhat na statku. Tato možnost teoreticky existovala, ale skutečnost, jak to bývá, byla o dost komplikovanější.

„Jim šlo o to, aby ta pracovní síla na vsích nebyla. A tam, kde povolili selským děckám, aby zůstaly doma, tak byl opět výmysl, že byla povinná návštěva základní zemědělské školy. My jsme sice byli vedení [jako pracovní síly] v zemědělství, ale ráno jsme nasedali do autobusů, jeli do měst do školy a přijížděli navečer domů. Všude pracovali jenom ti rodiče a staří, dědeček, babička. Nás, ten ročník ’36, ’37 i ’35, nahnali do těch základních [zemědělských] škol, vesměs to byla děcka, která měla zakázáno studovat.“ Ludmila Klukanová a ostatní děti ze selských rodin přijížděly ze školy kolem páté odpoledne a hned vyrážely pracovat na pole svých rodičů. Pracovalo se do setmění.

Jediná škola, na které mohla pamětnice studovat po ukončení základní zemědělské školy, byla zdravotní škola v Jihlavě. Bylo jí to umožněno jen díky tomu, že její mladší sestra Růžena dosáhla zletilosti, a tím pádem mohla být Ludmila vyvázána z práce v zemědělství. Od roku 1953, kdy nastoupila na zdravotní školu, žije v Jihlavě. „Já jsem se od té vesnice jakoby odpoutala, ale ve skutečnosti jsem párkrát cítila takovou… Věděla jsem, že jsem jim, těm komunistům, nahrála tím, že jsem z toho zemědělství utekla. Ale když já jsem měla v hlavě jenom tu literaturu a své psaní! Já potom, abych odčinila svůj útěk z vesnice, to, že jsem našim nepomohla, tak jsem brala za svůj úkol, že to musím napsat.“

My byli utaháni jak koně

Výše stanovených dodávek byla podle pamětnice doslova likvidační: „V té době ty dodávky byly tak strašný, že hospodyně půlila i vajíčko při chystání oběda, protože tu druhou půlku šetřila na večer do něčeho jiného.,“ vzpomíná. Situace byla zoufalá – sedláci museli kupovat i vajíčka a sádlo, nesměly se konat zabijačky. „Nebyl čas na to, aby se na jaře nasadily housata, kachňata a kuřata, to, co se normálně dřív dělávalo a byl to způsob toho života na té vsi a v tom hospodářství.“ Dříve bylo samozřejmé, že hospodář uživil svou rodinu a přebytky prodal. Teď bylo vše jinak. „My byli utaháni jak koně, v noci se spát nedalo, jak bolely ruce. A ten strach, neustále ten strach, že nesplníme dodávku, že přijdou. Tatínek něco schovával, abychom měli na podzim na setí. Na podzim se sejí ozimy, žito, pšenice, čili aby nám nesebrali i tu sadbu. Za nalezenej pytel byl kriminál a vystěhování. To si neumí nikdo představit. [To byla] taková tichá hrůza, která neustále visela nad námi,“ vybavuje si náročné období. 

Tradiční vesnická pospolitost se zhroutila. Najednou byli ze sousedů vykořisťovatelé a „kulaci“. „Našli se vykutálení, kteří věděli, že když věje vítr odtud, tak je potřeba být po větru. I takoví byli. Tyhlety podrobnosti já jsem v tom svým dospívání možná ani nevnímala, protože na mě působila šíleně ta atmosféra a moje neštěstí, že jsem si nedovedla představit, jak to bude dál, co se stane, že budu když ne v továrně, tak že mě nakonec strčí někam do toho kravína nebo vepřína a [budu opatrovat] vepře. Já jsem to cítila a brala tak: nějaký výstupy s tou kamarádkou, v některých chalupách byli takový ti ukřičení lidé, že si servítek před pusu nebrali, nějaký ty sprostoty a nadávky…Já na to dlouho, dlouho nechtěla vzpomínat, když jsem psala, tak dřív jsem vždycky hledala v osudech těch cizích lidí, protože jsem si říkala, že ty svoje zážitky, který mám… Jistě, jsou tam taky, ale že ještě pořád to nemám v sobě zpracováno tak, abych se na to dívala s odstupem a bylo mně to lhostejný. Není mně to lhostejný a vždycky to bolí, “ říká pamětnice o tom, jak se na ní podepsal útlak režimu vůči její rodině. 

Skutečně se věřilo, že Západ nám přijde pomoct

Místní lidé se ve velkém počtu postavili německým okupantům. Dalo se počítat s tím, že se budou bránit i nově přicházejícímu bezpráví. S kolektivizací zemědělství souvisí i známý babický případ, který otřásl krajem, v němž Ludmila Klukanová žila a dosud žije. Chodila tehdy do rolnické školy v Třebíči. „Pod tou naší školu, kousek v ulici,byla třebíčská sokolovna. V té sokolovně v listopadu [1951] byl jeden z těch soudů s Babickými, s těmi sedláky a těma lidma, které tam vyprovokoval k odporu estébák Vašek a Malý. Tady v Jihlavě jich bylo popraveno devět. Ti byli pověšení. Mezi nimi byli tři kněží a jeden z nich, pater Bula z [Horního] Újezda, toho zavřeli nejdřív [ale soudili ho až později, ne v tom hlavním procesu v červenci 1951]. Další soud byl v listopadu v Třebíči. My jsme šli ze školy, to už jsme věděli, že tam ten soud je. Utíkali jsme se podívat na [odsouzené], jak je odvádějí. Šli v průvodu a pater Bula ukazoval takhle, že dostal oprátku. On jedinej. Ti ostatní dostali pětadvacet [let] a doživotí. Strašné tresty. Jeho [pátera Bulu] jsme znali, protože on u nás v Lipníku někdy sloužil [mše]. Náš dům byl kousek od kostela, celá rodina a vesnice tehdá byla velmi věřící a náboženská. To, že zatkli ty tři kněze z Moravskobudějovicka, byla pohroma pro kraj. Nejen že tam úplně vyvrátili to selství, které bylo v kraji, zlikvidovali ty nejčestnější lidi, protože většina těch, co tu byli pověšeni, pracovala za války v partyzánské skupině Lenka-jih, měli shozené zbraně ze Západu, měli je schované a ten odpor protikomunistickému režimu po roce ’48 tam byl velký. Skutečně se věřilo tomu, že když se zvedne odpor, tak Západ nám přijde pomoct. Estébáci tohle věděli, a proto vyprovokovali tuhletu reakci těch lidí. Ještě je ti agenti, co tam byli nasazení, povzbuzovali,“ vzpomíná Ludmila Klukanová na babické události. 

V souvislosti s Babicemi bylo pozavíráno asi 200 osob z okresů Moravské Budějovice a Znojmo, nespočet rodin bylo vystěhováno. Pro ilustraci dobové atmosféry poslouží dva novinové titulky z doby procesu s Babickými: Soud nad vesnickými boháči a Nedovolíme vesnickým boháčům sabotovat naše zemědělství! Není nijak překvapivé, že za onou sabotáží se skrývá nevyhovění přemrštěným požadavkům na odvod zemědělských produktů.

Tatínka nakonec zlomili taky

„Moje nejmladší sestra, když se vdávala v 60. letech, tak musela podepsat, že zůstane pracovat v JZD. [To kvůli tomu], aby jí povolili svatbu! To byla tehdá pro mě rarita, říkala jsem si: ‚To je další středověk.‘ Když jsem poslouchala při návštěvách doma ty nářky a když mně líčili, co se tam všechno děje a jak to pokračuje – tatínek musel jít do JZD až začátkem 60. let, takže oni to soukromě táhli strašně dlouho, to mně až bylo hanba, že jsem v městě a oni se tam dřou. Zlomili ho na to, že on byl velmi nemocný, už od svého mládí a přemáhal se vší silou, aby to hospodářství utáhl… Tehdy mu hrozili, že jestli do JZD nevstoupí, jestli přihlášku nepodepíše, tak že ho zavřou a jeho zeti budou dáni do dolů. Já jsem měla manžela, který měl zdraví taky velice vetché, tak to tehdá tatínek podepsal. Ono se stejně nic dělat nedalo, aspoň ne v tom našem kraji. Někde se ti soukromí zemědělci udrželi, ale u nás ne,“ vypráví pamětnice.

Důvěra v pomoc ze Západu se postupně vytratila: „Nic se pořád nedělo. Pak v padesátém šestém  roce bylo Maďarsko, byla tam revoluce a byla tak tvrdě potlačena a nic se nedělo. Já myslím, že to tak pomalu uhasínalo a že tady po padesátém šestém roce žádná víra v Západ u nás nebyla. Tatínek, kupodivu, jak měl v sobě šílenej odpor ke komunismu a k tomu všemu, tak už začínal věřit tomu, že on se toho nedožije, až se to zboří [režim]. On věřil, že se to zboří, ale říkal, že už se toho nedožije a že možná se nedožijeme ani my, moje generace,“ dodává Ludmila Klukanová. 

Já jsem nevěděla, co je Svazarm

Roku 1953 mohla začít studovat na střední zdravotnické škole v Jihlavě, o rok později však studium přerušila, když se seznámila se svým budoucím manželem, Josefem Klukanem.  Mezi lety 1954–1955 pracovala v knihkupectví, poté  do roku 1958 v různých administrativních funkcích v Mototechně. Střední všeobecně vzdělávací školu (SVVŠ) absolvovala při zaměstnání, maturovala v roce 1967. O rok později našla práci v Okresním výboru Svazarmu a až do začátku 80. let pracovala v autoškole, která byla tehdy jeho součástí. „Já jsem tehdy ani nevěděla, co je Svazarm, mně se všici smáli,“ říká. 

Na konci 60. let se mohla Ludmila Klukanová začít naplno věnovat svým intelektuálním zálibám. Díky svému manželovi fotografovi se seznámila s jihlavskými malíři ze skupiny konkretistů, pořádali u sebe doma „salon“ – setkávání s přáteli, s nimiž hovořili o umění a literatuře. V 60. letech publikovala kratší texty v brněnském Hostu do domu i jinde. Nástup normalizace znamenal konec jejím vyhlídkám na brzké vydání knihy. Měla slíbeno, že její prvotinu vydá Mladá fronta, ale vzhledem k okupaci z těchto plánů sešlo. 

Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa  v srpnu 1968 zažila v Jihlavě. Její manžel fotografoval seřazené vojenské konvoje na náměstí. V té době již měla děti a do protestů proti okupantům se tak nezapojovala. Zúčastnila se však pohřbu Evžena Plocka, který se upálil v dubnu 1969 na protest proti okupaci. Pamatuje si, jak během obřadu nalétávala letadla nízko nad hřbitov, aby nebylo nic slyšet. 

Děti Ludmily Klukanové, Petr a Hana, sice mohly studovat vysokou školu, ovšem „špatný třídní původ“ jim zabránil, aby si vybraly studijní obor odpovídající jejich představám. Dcera toužila po studiu dějin umění, ovšem vystudovala biochemii.

Vydání své první knihy Jezírko se dočkala až v roce 1981, zažila normalizační cenzuru. Její kniha Na štítu bylo vytesáno kolo, která se týkala kolektivizace, sice v roce 1984 vyšla, ale cenzura ji podle jejích slov z půlky zlikvidovala. Následovala kniha Remonta roku 1986, jejímž tématem byl také osud sedlácké rodiny. 

Listopadové události roku 1989 ji zastihly na pracovní pozici v Agrochemickém podniku. Konečně pocítila svobodu a okamžitě se zapojila do politického dění. Stala se mluvčí Občanského fóra (OF) v Jihlavě a spoluzakládala Jihlavské listy s cílem navázat na jejich prvorepublikovou tradici. Nadále se věnovala literatuře a publicistice, do roku 2025 vydala okolo dvacítky knih. Je členkou Obce spisovatelů, PEN klubu a Společnosti Otokara Březiny. Jejím životním mottem je: „Buďme pravdiví k sobě  a tím jsme pravdiví i k ostatním.“ V roce 2025 žila Ludmila Klukanová v Jihlavě.

 

[1] František Pospíšil. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2025, 2025-08-01. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Posp%C3%AD%C5%A1il_(v%C3%BDsadk%C3%A1%C5%99). [cit. 2025-11-11].

[2] Německá okupace - obec Dolní Vilémovice. Online. Obecdolnivilemovice.cz. 2025. Dostupné z: https://obecdolnivilemovice.cz/historie/nemecka-okupace/. [cit. 2025-11-11].

[3] Jitka Kubišová. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2025, 2025-10-24. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jitka_Kubi%C5%A1ov%C3%A1. [cit. 2025-11-11].