Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Helena Klímová (* 1937)

• narozena 3. února 1937

• otec Josef Malý za okupace poslán do pracovního tábora

• matka deportována do Terezína

• s mladší sestrou strávily konec války v sirotčinci

• od roku 1962 redaktorka Literárních novin

• vdala se za spisovatele Ivana Klímu

• v roce 1978 podepsala Chartu 77

• pracuje jako psychoterapeutka

K zájmu o psychoterapii a problematiku traumatu ji nasměrovaly vlastní válečné prožitky. Pochází totiž ze smíšené česko-židovské rodiny, kterou poznamenal holokaust. Bylo jí osm let, když po deportacích rodičů do nacistických táborů skončila spolu s mladší sestrou v sirotčinci. Celý život se pak zabývala přemýšlením, jak podobným katastrofám předcházet i jak léčit jejich důsledky. Provdala se za spisovatele Ivana Klímu a podepsala Chartu 77.

Za židovskou hvězdu se matka styděla

Helena Klímová se narodila v roce 1937 v Praze na Smíchově. Její otec Josef Malý byl inženýrem továrny Ringhoffer-Tatra. Židovského původu byla její maminka Marie, která v domácnosti pečovala kromě Heleny ještě o mladší dceru Hanu. Když v roce 1942 začali židovští příbuzní odcházet do transportů, pětiletá Helena nechápala, co se děje, vycítila ale napětí, které v rodině zavládlo. Jako první zmizela maminčina matka Barbora Katzová, která s nimi do té doby žila v třípokojovém bytě na Janáčkově nábřeží.

„V den, kdy babička odcházela, udělala máma slavnostní oběd na rozloučenou: škubánky s mákem. To dnes asi nikomu nepřipadá nějak slavnostní, ale bylo to za války a mák jsme nesměli mít, některé potraviny jsme nesměli vlastnit,“ vysvětlovala Helena Klímová. Její babička prý byla sice Židovka, ale současně také velká česká vlastenka a „příznivkyně národního obrození“. Své dcery, tedy Heleninu maminku Marii a tetu Andulku, posílala od dětství do Sokola. A vnoučatům zpívala vlastenecké písničky – obrozenecké nebo sokolské, které tehdy byly v módě.

Babičku Barboru nacisté deportovali do Terezína a odtamtud později do Treblinky, kde zahynula. Současně s ní odjela i matčina sestra Andulka se svým manželem. Maminku Marii i její děti chránilo po několik zásadních let smíšené manželství. „Tatínek byl pozván k esesákům a tam mu doporučili, aby se s maminkou rozvedl. Tatínek odmítl, takže ho fyzicky napadli, ale poslali domů.“ Nežidovští manželé Židovek však poté byli deportováni obvykle ještě dříve, než došlo na jejich ženy: Josef odjel v roce 1943 do pracovního tábora Klettendorf u Vratislavi. Po zrušení tohoto lágru pak putoval do podobného zařízení v Bystřici u Benešova.

V pražském bytě tak s Helenou a její sestrou zůstala už jen matka. „Začalo to být špatné. Maminka těžce nesla, že tam zůstala jako jediný dospělý člověk. Plakala, nevěděla si rady,“ říká Helena, která nicméně mohla díky smíšenému původu nastoupit v září 1943 do první třídy obecné školy. „Měla jsem tam zvláštní pozici, které jsem úplně nerozuměla. Některé děti měly zakázáno si se mnou hrát. Na druhou stranu byla jedna spolužačka, jejíž maminka – jmenovala se Hýková – naopak chodila za mámou a podporovala ji. Čímž se vystavovala nebezpečí.“

Jako dítě Helena nemusela nosit židovskou hvězdu, její maminka však ano. Za viditelné označení svého židovství se prý Marie styděla a snažila se hvězdu zakrývat kabelkou, což se nesmělo. „Velice se trápila pocity viny. Měla dojem, že kvůli ní naše rodina strádá, protože kupříkladu jsme měli nižší příděly. Nebo směla chodit ven jen v určitou denní dobu, takže jsem za ni odmalička zařizovala různé věci. Když jsme byly venku společně, šla kousek za námi nebo před námi, abychom kvůli ní nebyly ostrakizovány.“ Do paměti se Heleně vryla i nepříjemná vzpomínka na den, kdy byla se sestrou bruslit. Matka pro ně po chvíli přišla, a protože nesměla na kluziště, zůstala stát za plotem. Když si jí hlídač všiml, nevybíravě vyhodil i obě děvčata.

K nejhorším okamžikům patřil nálet na Prahu 14. února 1945. Když už padaly bomby, Helena se proti proudu lidí sbíhajících do krytu prodrala zpátky do bytu v pátém patře a přesvědčila paralyzovanou matku, aby spolu s mladší sestrou okamžitě pospíchaly do sklepa.

Shledání s rodiči jsem příliš nevnímala

Brzy poté pak přišly týdny, které Helena Klímová podle svých slov z velké části vytěsnila. Někdy na jaře 1945 dostala předvolání do transportu nakonec i maminka Marie. Její dcera si uchovala jen obraz jejího odchodu: „Pamatuju si, jak sestupovala s kufrem po schodech dolů. My jsme stály nahoře, držely jsme se zábradlí – moje sestra a já, jinak tam nikdo nebyl. Dívaly jsme se na ni dolů a ona se na každém odpočívadle zastavila, podívala se na nás a usmála se. To jsem vůbec nechápala, protože jsem měla zkušenost, že když někdo takhle odchází, už ho neuvidím. Napřed babička, potom teta a strejda, táta a teď máma. Měla jsem za to, že už ji neuvidím a nechápala jsem, jak se může smát. Teprve dodatečně jsem pochopila, že nám tím vysílala nějaké poselství – že máme být statečné.“

Matně si vybavuje také cestu vlakem s cizí paní, při níž její čtyřletá sestra Hana „velmi zlobila“. Paní byla členkou smíchovského evangelického sboru a vezla dívky do evangelického sirotčince v Krabčicích nedaleko Roudnice nad Labem. Tam sestry strávily několik měsíců. Byť obě trpěly odloučením od rodiny, které podle Heleny obzvlášť mladší Hanu celoživotně poznamenalo, v sirotčinci o ně bylo relativně dobře postaráno.

Kromě „představené“ Heřmy Klesnilové a další ženy Míly Benešové tu bylo už jen minimum zaměstnanců. Starší děti se prý staraly o mladší a všichni dohromady tvořili fungující „velkou rodinu“. Helena chodila v Krabčicích i do školy, kde nápomocný pan řídící mazal o přestávce dětem ze sirotčince chleby vlastnoručně vyrobenou marmeládou.

V Krabčicích se obě dívky dočkaly německé kapitulace a brzy poté je přijel do sirotčince navštívit i jejich tatínek Josef. Ten v posledních válečných dnech utekl z pracovního tábora v Bystřici u Benešova a vrátil se do pražského bytu. Místo své rodiny tam však nalezl sovětské vojáky. Naštěstí si získal jejich důvěru – i díky tomu, že se v Bystřici naučil od sovětských zajatců trochu rusky.

Josef Malý se pak rozjel do Terezína hledat svou ženu. Nalezl ji živou, avšak těžce nemocnou. Koncem války totiž v Terezíně vypukla tyfová epidemie – tyfus dorazil spolu s transporty na smrt vyčerpaných vězňů, které nacisté „evakuovali“ z likvidovaných táborů na východě. Když do Terezína začaly tyto transporty z východu přijíždět, obyvatelé Terezína v nich pátrali po svých příbuzných. Jak Heleně později její maminka vyprávěla, když se vrata dobytčáků otevřela, z vagónů padali na násep lidé mrtví a polomrtví. „Moje máma tam našla svoji sestru, naši tetu Andulku. Ležela tam úplně vysílená, měla pod 40 kilogramů a tyfus. Máma si svou sestru naložila na záda a odnesla ji do nemocnice. Tam se o ni starala a samozřejmě tyfus také dostala.“

Teta Andulka se postupně zotavovala a nakonec žila relativně šťastně ještě mnoho let. Také maminka Marie tyfus překonala, ale zároveň ji potrápil zánět středního ucha, který byl bez možnosti léčby antibiotiky těžkou nemocí. Marie podstoupila trepanaci lebky, zotavovala se velmi dlouho a zůstala celoživotně postižená. „Od té doby špatně slyšela, měla následky na nervové soustavě a celkové imunitě.“

Helena s Hanou proto dál zůstávaly v sirotčinci a jejich otec pendloval mezi Prahou, Terezínem a Krabčicemi a střídavě své nejbližší navštěvoval. Nakonec si pro dcery přijel a v srpnu 1945 je konečně odvezl do Prahy. „Já jsem měla emoce utlumené, nepouštěla jsem je k sobě. Takže jsem to příliš nevnímala. Ale vím, že když máma chtěla obejmout sestru, které byly čtyři roky, sestra začala nepříčetně křičet, strašlivě se bála. Maminka byla úplně změněná, jednak hrozivě hubená a druhak byla celá ovázaná, koukaly jí jen oči.“

Psala o citové deprivaci dětí

Sama Helena se po válce léčila s tuberkulózou, přesto silně prožívala i volby v roce 1946, v nichž zvítězila komunistická strana. Do školy, kam chodila, byl poté dosazen nový ředitel. „Vešel do třídy a řekl, že odteď bude škola jiná než předtím a že všichni se staneme členy Pionýrské organizace.“ Nucení k účasti v nové mládežnické organizaci se jí nelíbilo, byla již ostatně členkou Skautu. Celá třída pak sice povinně složila pionýrský slib, mezi dětmi prý ale zároveň vznikla jakási atmosféra sounáležitosti a společného odporu, takže se byly schopny domluvit třeba na tom, že pionýrské šátky budou skrývat pod roláky.

„Naučili jsme se s režimem zacházet tak, abychom byli s to přežít, ale angažovali se co nejméně,“ říká Helena Klímová a jako příklad tohoto postoje uvádí hudební soubor, který později na jedenáctiletce založila se spolužáky. „Zpívali jsme národní písničky, také tam byla taneční složka. Vystupovali jsme, bylo to velmi pozitivně viděno, ale zároveň jsme nedělali nic, co by bylo proti našemu přesvědčení. Nacvičili jsme se souborem dokonce i Rybovu Vánoční mši.“

Možná prý i díky angažmá v tomto souboru pak dostali dobré posudky a mohli se hlásit na vysoké školy. Vystudovala český jazyk a literaturu na filozofické fakultě. V době studia se Helena, tehdy ještě Malá, seznámila se spisovatelem Ivanem Klímou – také on měl židovské kořeny a jako dítě byl internován v Terezíně – a provdala se za něho. Diplomovou práci psala koncem padesátých let na téma literatury o koncentračních táborech.

Krátce před promocí obdržela nabídku členství v komunistické straně, spojenou, jak říká, s určitými kariérními možnostmi. „Oni potřebovali, aby do strany přicházeli noví, mladí lidé. A nikdo jiný si nevybral takové téma diplomové práce, které by souviselo s občanskými postoji,“ vysvětluje důvody nabídky, která ji prý zaskočila a kterou již dává do souvislosti s pomalu se přibližujícím pražským jarem. „Lidé, kteří mě ke vstupu vyzvali, byli jedni z těch, kteří později na fakultě podporovali ozdravný proces. Pražské jaro čerpalo mimo jiné z univerzitních kruhů. Existovala představa, že socialismus se dá reformovat. Že když do partaje přijdou lidé, kteří budou hledat poctivým způsobem, že by to bylo dobré. Že partaj se má proměnit zevnitř.“

Dřív než se stačila rozhodnout, jak zareaguje, strana nabídku stáhla s tím, že Helena Klímová má „blízko k sionismu“. Ulevilo se jí, odpromovala a brzy poté se jí narodilo první dítě, takže zůstala v domácnosti a psala reportáže, které po roce 1960 vycházely v Literárních novinách.

Po mateřské dovolené pak v roce 1962 nastoupila do Literárních novin jako redaktorka. Vládlo tam prý svobodné, inspirativní prostředí, byť k samozřejmostem doby patřilo umění „psát tak, aby to prošlo“. Našla si téma, které ji bytostně zajímalo a kde se cenzura příliš neprojevovala: šlo o téma péče o děti a citové deprivace dětí v jeslích.

V roce 1963 totiž dětští psychologové Zdeněk Matějček a Josef Langmeier vydali přelomovou knihu Psychická deprivace v dětství. Helena Klímová začala jejich poznatky propagovat a rozvíjet v článcích pro Literární noviny a k jejímu úžasu vzbudily texty obrovský ohlas. Vznikl film Děti bez lásky režiséra Kurta Goldbergera, sama pamětnice přispěla také knihou Nechte maličkých přijíti, kde pojednávala o dětech jako svébytných subjektech, které cítí a které mohou trpět citovou deprivací způsobenou odloučením od matky.

„Téma se stalo velmi sledovaným. Pustily se do nás některé noviny jako Rudé právo a zejména Rudým právem pověřený ženský časopis Vlasta, který nás začal napadat. Vznikla veliká diskuze, ale společnost už byla připravena k protestu proti komunistickému režimu a i na vysokých místech se vyskytovali lidé naklonění vidět kriticky. Kupříkladu ve Státní populační komisi byli lidé, kteří podepřeli naše myšlenky ze své pozice,“ vysvětluje Helena Klímová s tím, že jedním z výsledků veřejné debaty nakonec bylo i prodloužení mateřské dovolené na čtyři roky. „Od té doby máme nejdelší mateřskou dovolenou na světě. Což ale souviselo také s tím, že v té době u nás byla celosvětově nejvyšší zaměstnanost žen. Polovina všech pracujících byly ženy. Takže to téma péče o děti bylo velice aktuální.“

Ostrůvky pozitivní deviace

Doba politického oteplení druhé poloviny šedesátých let pro ni patřila k nejhezčím životním obdobím. V roce 1968 psala o studentském hnutí a na jaře toho roku využila otevřených hranic a odjela s partou asi 20 přátel a známých do Izraele. Mezi lidmi, kteří se, jak říká, styděli za přerušení diplomatických vztahů s Izraelem a chtěli přispět k lepší reputaci Československa prací v kibucu, byla řada později známých osobností: Jaroslav Bašta, Jiří Müller a Lubomír Holeček, Petr Pithart se svou ženou Drahou, Petr Chudožilov.

V kibucu Šomrat, založeném mimo jiné i československými exulanty, pracovali na poli či v kuchyni a zde se také 21. srpna dozvěděli o invazi do Československa. Na rozdíl od některých jiných členů výpravy se Helena Klímová vrátila do okupované vlasti a mohla tak sledovat, jak důsledky okupace postupně dopadají na společnost. Zlom přinesly pracovní prověrky v roce 1970, během nichž mnoho lidí přišlo o zaměstnání.

Tou dobou už ale Klímovi opět byli za hranicemi, tentokrát v USA, kde Ivan Klíma již od roku 1969 přednášel na pozvání Michiganské univerzity bohemistiku. „Měli jsme tam být na dva semestry. Někdy kolem Vánoc ale byly v Československu zrušeny výjezdní doložky. Bylo zapotřebí žádat o ně znovu a v tom případě počítat s tím, že se člověk bude muset konformovat.“ To pro ně nepřicházelo v úvahu, a tak zbývaly jen dvě možnosti: okamžitě se vrátit, anebo v cizině zůstat navždy. Kvůli rodině a přátelům zvolili první variantu a na jaře 1970 se znovu vrátili do Československa.

Po návratu se Ivan Klíma stal zakázaným autorem a pracoval v dělnických profesích a také Helena Klímová se ocitla nezaměstnaná poté, co byly Literární noviny zrušeny. Pomohly jí kontakty, které v novinách získala – díky nim se na čas stala třeba tazatelkou v sociologických výzkumech a s kufry plnými dotazníků jezdila po moravských železárnách. Dostala se ale také k práci pro psychologa Zdeňka Matějčka, jemuž pomáhala provádět výzkum „nechtěných“ dětí, resp. dětí narozených po zamítnutých žádostech o interrupci.

Odtud již nebylo daleko k psychoterapii: během sedmdesátých a osmdesátých let absolvovala několik psychoterapeutických výcviků SUR. Šlo o legendární komunitu, která u nás po roce 1967 zaváděla principy komplexního sebezkušenostního výcviku. Režim ji do značné míry toleroval, podle Heleny Klímové proto, že bylo evidentní, že jí nejde o moc ani o peníze – psychoterapeutické výcviky, všude ve světě velmi drahé, zde například byly zdarma.

Svou roli zřejmě sehrálo i to, že v sedmdesátých letech se u nás s požehnáním komunistických úřadů budovala celá síť manželských poraden – neustále stoupající rozvodovost totiž režimu nedělala dobrou vizitku. Nastala tak ojedinělá situace, kdy stát potřeboval armádu psychologů a terapeutů. „Chodili jsme do výcviků strašně rádi, protože jsme měli pocit, že je to jediné místo, kde můžeme být v pravdě s ostatními. Začali jsme tomu říkat ‚ostrůvky pozitivní deviace‘. Režim nám v tom nebránil, poněvadž vůbec nechápali, o co jde. Domnívali se, že se školíme, abychom zvládali alkoholismus a rozvodovost – což byla také pravda, ale ty vedlejší zisky byly nepředstavitelné.“

Jsme vnitřně bohatší

V lednu 1977, kdy byla zveřejněna Charta 77, se starala o matku a tetu, které obě zároveň umíraly. S přáteli chartisty prožívala nenávistnou kampaň, kterou proti nim režim rozpoutal, „nájezdy estébáků“ i očerňování v tisku. V létě 1978 dospěla k názoru, že již nemůže zůstat stranou. Zašla za Milošem Rejchrtem – evangelickým duchovním, který se toho času živil jako topič – a Chartu u něho podepsala. „Velice se mi ulevilo. Byl to opravdu jeden z nejnádhernějších pocitů v životě: že jsem udělala něco, co chci. A že z toho můžu mít radost.“

I ji pak čekalo pronásledování ze strany Státní bezpečnosti, výslechy, provokace, domovní prohlídky a odposlechy. Potíže měly i děti ve škole. Zároveň jim prý mnoho lidí pomáhalo a v době, kdy znovu přišli o zaměstnání, jim dohazovali různé kšefty. Dva roky pracovala Helena Klímová v Ústavu zdravotní výchovy – díky odvaze kádrovačky, jež prý roztrhala likvidační posudek, který Helenu Klímovou všude doprovázel. Když byla i odsud přece jen nakonec vyhozena,
nabídl jí statečný doktor Lukavský místo v manželské poradně v Mělníku. Zde se pak mohla v praxi věnovat psychoterapii. Důraz kladli i na osvětu, pořádali přednášky pro veřejnost – a uprostřed normalizačního marasmu si byli jisti, jak říká Helena Klímová, že „dělají užitečnou práci“.

Kromě práce v manželské poradně psala také články na podporu perzekvovaných lidí, ty pak vycházely v zahraničí, zejména v Pelikánových Listech. Pracovala na vlastní pěst, kvůli bezpečnosti se v tomto vyhýbala organizované skupinové činnosti, jakou by byla třeba práce pro VONS. Nechtěla na sebe příliš upozorňovat. Jezdila na psychologické konference, navazovala odborné kontakty, snažila se doplnit si vzdělání.

Ani po sametové revoluci nepřijala žádnou z nabídek ke vstupu do politiky. Spíše než přímo politicky se vždy angažovala – a dodnes (2015) se angažuje – na poli občanské společnosti. Když se počátkem devadesátých let rozpadlo společenství Charty 77, chtěla na plodnou sounáležitost chartistů navázat. „Stýskalo se nám po Chartě, a tak jsme v roce 1992 založili organizaci, která se tehdy jmenovala Tolerance.“ Spolek, u jehož vzniku stála spolu s ní další psychoterapeutka a disidentka Věra Roubalová, organizoval dětské tábory a koncerty proti rasismu, monitoroval rasismus, zastřešoval právní poradnu a skupinový dialog. Později se ve spolupráci s britskou psychoterapeutkou Irene Bloomfield začali věnovat také psychoterapii přeživších holokaustu a jejich potomků.

Nástupnými organizacemi Tolerance jsou dnes dvě sdružení, prvním je Rafael Institut, poskytující psychoterapeutický výcvik zaměřený právě na terapii holokaustu a obecněji traumatu vzniklého nepřátelstvím mezi skupinami. Druhým je Spolek Irene, který vydává knihy a pravidelně uděluje cenu za budování míru mezi lidskými skupinami.

Z bezmála čtyř desetiletí komunismu jsme si podle Heleny Klímové odnesli zvyk „remcat“ a nespolupracovat. Mladí lidé, kteří vyrostli ve svobodě, už jsou ale prý jiní. „A jsem přesvědčená, že i starší generace se proměnily, vidím to i na sobě. Jsme vnitřně bohatší, rozvinutější, diferencovanější,“ říká Helena Klímová. „Souvisí s tím i to, že mezilidské konflikty už nejsou jen bipolární – oni a my, ale jsou rozmanitější. To patří ke svobodě: že máme různé názory a že je zastáváme beze strachu.“