Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Jan Klimeš (* 1947)

Při pohřbu Jana Palacha jsem slyšel ticho, které řvalo

  • narodil se 9. září 1947 v Mohelnici

  • zde absolvoval základní i střední průmyslovou školu

  • dědeček Jan byl legionářem

  • otec byl nadšeným poválečným komunistou a tzv. budovatelem pohraničí

  • maminka za války sloužila u spolustraníka Konráda Henleina

  • teta Marie se provdala za českého Němce a nesla si doživotní stigma

  • po válce se rodina nastěhovala do domku po odsunutých Němcích

  • v roce 1966 nastoupil na brněnskou architekturu

  • v srpnu 1968 otec nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy

  • v lednu 1969 se vypravil se spolužáky z Brna autobusy na pohřeb Jana Palacha

  • k prvnímu výročí sebeupálení Jana Palacha se zúčastnil pietních akcí

  • v roce 1977 nepodepsal Antichartu jako jediný v zaměstnání

  • v 80. letech pracoval pro Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů

  • po roce 1989 si otevřel soukromý ateliér Zelený dům

  • s manželkou vychovali tři biologické děti a jednoho adoptivního romského chlapce

  • v roce 2023 žil v Pardubicích a stále tvořil

Jan Klimeš vyrostl v milujícím rodinném prostředí. V padesátých letech prožil díky rodičům krásné dětství. Otec byl nadšený nadšený budovatel pohraničí, který v poválečné euforii upřímně věřil v ideu komunismu. Odvrácenou stránku padesátých let vnímal, ale záměrně ji vytěsňoval. Jan Klimeš vyrostl v prostředí budovatelských písní, Pionýra, oslav Prvního máje jako Svátku práce a obdivoval dokonce pochody Lidových milicí. Vše se začalo měnit v průběhu střední školy, kdy si začal utvářet vlastní názor.

„Když mi bylo čtrnáct let, jezdil jsem na brigádu na prořezávky v lese. Na starosti nás měl sedmdesátník Věkoslav Schubert, lesník narozený v Jugoslávii. Byl to člověk, který nám vyprávěl o Masarykovi, Fučíkovi, o legiích, o odboji, půjčil mi tehdy málo dostupné Čapkovy knihy. Otevřel mi oči a u mě se začal rodit první kritický pohled.“

Definitivní názor na totalitu si architekt Jan Klimeš utvořil během vysoké školy a zejména po sovětské okupaci. I přes bohatý osobní život pro něj zůstalo nejsilnějším životním zážitkem sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969. Jako vrstevníka ho Palachova smrt nesmírně zasáhla, řešil v sobě smysl jeho oběti, vypravil se se spolužáky na pohřeb do Prahy. „Nebylo slyšet spadnout ani jehlu, když průvod procházel Staroměstským náměstím a slyšet bylo jen šoupání nohou. Jinak absolutní ticho. To ticho řvalo. Byl to velký emocionální zážitek,“ vzpomíná. O rok později se zúčastnil piety za Jana Palacha na náměstí Svobody v Brně, kterou rozehnala Veřejná bezpečnost.

Otec vyráběl komponenty do německých raket, aniž by to věděl

Jan Klimeš se narodil 9. září 1947 Janovi a Miroslavě Klimešovým v Mohelnici. Otec Jan pocházel z velkého statku s třistaletou tradicí. Jeho dědeček Jan bojoval jako legionář v Rusku a z války se vrátil až v roce 1920. Maminka pocházela z malé chaloupky na Slovácku a její matka Matylda byla tradiční poslední šičkou krojů a malérečkou vápenných fasád, jejíž výtvarná práce a pečlivost Jana Klimeše už od dětství uchvacovaly a později ovlivnily.

„Dědeček se dostal do zajetí v Kyjevě a nakonec pro něj Kyjev navždy zůstal ´nejkrásnějším městem na světě´. Když se vrátil z války, stal se věřícím. Říkávál, že uvěřil, protože nad ním musel stát anděl strážný, když hrůzu války přežil.“

V předválečném období se tatínek pamětníka dostával jako mladík žijící v pohraničí do střetu se sudetskými Němci. „Kluci tam před válkou už nosili hnědé košile a každého, kdo provokoval trikolorou, ztloukli klackem, což byl případ otce. Od té doby měl jemně řečeno velmi rezervovaný vztah k německým obyvatelům.“  

Protože byl otec Jana Klimeše vyučeným elektromechanikem, dostal se za války do brněnské továrny německé firmy Telefunken, začleněné do válečné výroby. „Výroba probíhala v utajení a až po válce se otec dozvěděl, že vyráběl jakési stabilizační komponenty do útočných raket V1 a V2,“ vzpomíná pamětník na vyprávění otce.  

„Během bombardování Brna bydleli moji rodiče s mou sestrou ve vesničce za Brnem na malém statku. Už se nepracovalo, válka byla téměř u konce, lidé prchali z Brna, aby se zachránili. Majitel statku tehdy řekl mému otci, že kdyby se cokoliv stalo, tak za tajně postavenou dutou zdí je zazděné celé naložené prase, které si mohou lidé rozdělit. Takto se lidé za války dokázali stmelit,“ připomíná Jan Klimeš senior.

Odvrácenou stránku poválečné euforie zažila teta Marie, která se ještě za protektorátu provdala za českého Němce Josepha Lantsche z Hněvotína. Rodina vlastnila původní továrnu na tradiční tvarůžky. Konkurenční výroba tvarůžků později vznikla i v Lošticích. Strýc Pepi, jak mu v rodině říkali, byl silně krátkozraký, proto narukoval až na samém konci války a záhy šel do poválečného odsunu. V Německu už musel zůstat. Doma tak nechal manželku Marii i s dětmi. Znovu se společně setkali až jako staří lidé, ale nikdy se nerozvedli. Teta Marie musela až do smrti ve svých osmdesáti letech čelit venkovským posměškům, že je gestapačka, přičemž sousedé jí na zahradu házeli přes plot fekálie.

Maminka se setkala s Konrádem Henleinem

Protože maminka pocházela z chudého prostředí, stala se ve čtrnácti letech chůvou u dětí v německé rodině středoškolského profesora Neumanna v Brně. „Zatímco její sestry byly v podobných rodinách téměř otrokyněmi, maminka měla obrovské štěstí, protože ji přijali téměř za vlastní. Ona učila děti česky, oni ji zase německy a vybranému chování. Na návštěvu do domácnosti docházely nejrůznější návštěvy a až po válce se maminka dozvěděla, že ten vysoký štíhlý pán s kulatými brýlemi byl Konrád Henlein.“

Zmíněný profesor po válce patrně spáchal sebevraždu. Jeho žena se s maminkou Jana Klimeše po konci války ještě setkala zcela náhodou na náměstí. Pod ozbrojeným dozorem uklízela trosky na náměstí Svobody a když chtěla Miroslavu Klimešovou alespoň pozdravit, vojáci jí to znemožnili.

Po válce Klimešovi osídlili malý dvojdomek po odsunutých Němcích v Mohelnici, která zůstala téměř prázdná s opuštěnou funkční továrnou Siemens. Když v červnu roku 1945 přijeli do Mohelnice, připraveni se nastěhovat, dostala maminka k prohlídce několik bytů. „Jakýsi správce jí odemkl dveře a maminka uviděla zastlané postele, na stěnách fotky prarodičů, rodičů a dětí těch původních rodin a na to maminka neměla nervy a musela odejít pryč. Což byla všeobecná reakce. Lidé tam odmítali bydlet. Proto se udělaly tak zvané svozy v místním kině, kde si lidé mohli nábytek vybrat a levně odkoupit. Pak teprve znovu byty zařídit.“

Otce přesvědčovali ke spolupráci s StB

Padesátá léta viděl Jan Klimeš dětskou optikou. Líbily se mu budovatelské písně, vnímal poválečné nadšení, kterému propadl i jeho otec, tehdy nadšený komunista, který se angažoval v podniku MEZ (Moravské elektrotechnické závody znárodněné v roce 1948). „Tatínek se svým švagrem Mirkem, odbojářem, který prošel Terezínem, chtěli po válce vybudovat něco lepšího, spravedlivějšího, přikloněni k mohutnému Sovětskému svazu, který nás vždycky ochrání. Tomu všemu oni uvěřili.“

Od politiky malého Jana Klimeše rodiče důsledně chránili. Až po roce 1968 se s otcem Jan Klimeš začal bavit o politických procesech v padesátých letech. Dozvěděl se, že otci až do roku 1964 soustavně nabízeli spolupráci s StB. „Otec byl v práci jako vedoucí provozu vysoce postavený a aktivní komunista, takže o něj měli vělký zájem. Tatínek byl spíš naivní, ale nakonec ho nikdy nepřesvědčili.“ Jan Klimeš si vzpomíná i na domovní prohlídku, kdy StB využila otcovy nepřítomnosti a příslušníci si přišli prohlédnout domácí knihovnu. 

Ve škole velmi rychle nasál komunistickou propagandu. Byl právě v první třídě, když zemřel Klement Gottwald. „Paní učitelka přišla celá tragická do třídy, řekla, co se stalo, a hned se zeptala, co na to doma říkali rodiče a ukázala na mě. Já jsem rychle automaticky dopověděl, že tatínek byl smutnej a maminka plakala. Doma jsem se tím hnedka pochlubil a viděl jsem, jak si rodiče oddychli.“ Maturoval na strojní průmyslovce v roce 1966 a díky skvělému kádrovému profilu neměl problém s nástupem na brněnskou architekturu.

Sovětská architektura měla být vzorem

Jenomže studium probíhalo jinak, než si představoval. V době, kdy na školu nastoupil, se komunisté už největších kapacit v oboru zbavili. „Doyen brněnského funkcionalismu, persekvovaný Bohuslav Fuchs, nemohl učit už od roku 1958. Po začátku normalizace nebyl na škole snad ani jeden člověk, kterého bychom si mohli vážit. Z pochybných asistentů bez praxe se udělali rázem docenti, aby měl vůbec kdo učit a úroveň výuky šla skokově dolů.“

Pro Jana Klimeše, kterému už od dětství imponovaly čisté linie a kultivovanost funkcionalismu, to bylo zklamání a byl rád, když v této atmosféře studium zakončil. „Samozřejmě se nám vnucoval panelákový urbanismus a typizované stavebnictví, které nemělo s architekturou nic společného. Nebo systém tlouštěk panelů po sovětském vzoru: U nás se vyráběly panely osmnáct centimetrů tlusté, ale v Sovětském svazu měly už jen šestnáct centimetrů. Nikdo nám neřekl, že to promrzne,“ vypočítává pamětník.

Na Palachův pohřeb vypravili dva autobusy

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 a další politický vývoj byl jeden z nejsilnějších zážitků v životě Jana Klimeše. „Když se mě kdysi už moje dospělá dcera ptala, co byl můj největší životní zážitek, teprve jsem si uvědomil, že příběh Jana Palacha.“ Shodou náhod znal Jan Klimeš i jeho blízkou přítelkyni Helenku Zahradníkovou, dceru lékárníka z rodné Mohelnice.

Na vysoké škole se o sebeupálení Jana Palacha a smyslu jeho oběti diskutovalo od rána do večera. Studenti z Kounicových kolejí vypravili dva autobusy a jeli do Prahy na pohřeb, jehož se účastnilo 200 tisíc lidí. Jan Klimeš stál na přeplněném Staroměstském náměstí. 

Samotnou invazi v srpnových dnech zažil Jan Klimeš doma na prázdninách. „Naši stáli u rádia. Maminka se křižovala a tatínek opakoval, že komunisté a Rusové u něj skončili. Rok 1968 byl posledním krokem k tomu, aby přestal být  pravověrným, věřícím a poslušným komunistou. Při prověrkách mu pozastavili členství.“ Jan Klimeš totiž otci z vysoké školy přivážel různé protirežimní propagační materiály.

Berou nám Palacha!

Ve fabrice otec pamětníka projevil nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy a zatímco jeho kolegové po souhlasu dostali o několik tříd vyšší plat, otec mohl zůstat na své pozici, ale plat měl stále stejný. V téže době zorganizoval Jan Klimeš se spolužáky k prvnímu výročí sebeupálení Jana Palacha pietní místo na náměstí Svobody v Brně.

„O půl čtvrté ráno začal někdo na kolejích křičet, že nám berou Palacha. Vyšší moc se rozhodla, že tu naši tryznu rozeberou a uklidí. Sebrali jsme se, někdo v trenýrkách, a běželi několik kilometrů na náměstí. Tam už byla Veřejná bezpečnost a uklízela místo. My jsme nevěděli, co s tím. Pak jsme si klekli na zem a začali zpívat hymnu. Důstojník Veřejné bezpečnosti nás jen pozoroval a říkal, ať si klidně stávkujeme, že nám stejně nic nepomůže.“

Anticharta ho urážela

Hned po škole nastoupil do odloučeného pracoviště Vojenského projektového ústavu v Pardubicích. Díky tomu dostal pro svou mladou rodinu s dětmi i byt. A jeho práce se dokonce započítala do povinné vojenské služby. Ve vojenském ústavu ho zastihla i celostátní podpisová akce takzvaná Anticharta. Tehdy se rozhodl ji jako jediný z osmdesáti zaměstnanců nepodepsat.

„Mě urazilo, že jsem nucený podepsat jakýsi pamflet, že odsuzuju Chartu, kterou mi nikdo nedal ani přečíst. Tak jsem to prostě risknul a byl jsem zvědavý, co z toho bude. Naštěstí už jsme nebyli v padesátých letech. Přišel za mnou předseda KSČ, soudruh podplukovník a řekl mi, že o tom vía řekl, že už o tom nebudeme mluvit a tím to celé skončilo,“ vzpomíná Jan Klimeš.

Po čtyřech letech začal pracovat pro Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů. „Tam vládla nádherná atmosféra. Všichni byli apolitičtí a vlastně z pohledu režimu zkrachovalí architekti, včetně mě. Nezapojovali jsme se, neangažovali jsme se, což nám vyhovovalo.“ V práci byl spokojený zejména proto, že se nemusel podílet na panelákové výstavbě. „Dělal jsem všechno proto, abych nemusel do Stavoprojektu. Paneláky jsem nechtěl dělat za žádnou cenu.“

Bude to bolet, až bouchne neutronka?

Tři děti se manželům Klimešovým narodily v sedmdesátých letech. Když jim bylo asi deset let, už dobře vnímaly atmosféru doby, média a propagandu. „Tehdy se mě dcera zeptala, jestli to bude bolet, až bouchne neutronová bomba. Tuhle otázku jsem pak položil na okresním výboru KSČ, protože jsem chtěl, aby komunisti věděli, co propaganda s dětmi dělá.“ Sám pamětník vzpomíná, že si na permanentní hrozbu jaderné války vlastně zvykl.

Střední školu si děti v osmdesátých letech už nakonec mohly vybrat dle svého uvážení, ale přesto chápaly tehdejší systém přijímacího řízení po svém. „Když vycházely ze základky, měly všechny tři vyznamenání. Ale řekly mi, že teď už to nezáleží na nich, kam se dostanou, ale na mě...“

Sametovou revoluci v roce 1989 vnímala celá rodina euforicky. Účastnila se demonstrací na náměstí Republiky v Pardubicích a syn Radim, coby středoškolák, moderoval svobodné diskuse probíhající v Chrudimi na škole. „Dodnes vidím vlajkonoše na terase domu Grand a slyším hlas herce Vladimíra Čecha, který demonstracemi provázel,“ vzpomíná Jan Klimeš. Nové svobodné poměry mu přinesly skvělé pracovní příležitosti. Projektoval kompletní rekonstrukci a restaurační práce v Domě u Jonáše na Pernštýnském náměstí. Na Kunětické hoře se kromě rekonstrukce hradu podílel na řešení přírodního útvaru Kunětická hora s vodojemem.

S tatínkem se po sametové revoluci už o politice příliš nebavil. „Když se otec až po roce 1989 dozvěděl o paktu Molotov-Ribbentrop, byl úplně vedle. Bylo mi ho vlastně líto. Zbortily se mu ideály, kterým věřil a pochopil, že žil celý život ve lži,“ uzavírá Jan Klimeš.

V životě se snažil po svém otci řídit masarykovským heslem „nebát se a nekrást.“ V roce 2023 žil v Pardubicích, aktivně se zajímal o společenské dění a stále ve volném čase pracoval na zajímavých architektonických a designových projektech.

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Gabriela Míšková)