Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Klečka (* 1924)

• narozen 11. února 1924 v Karviné

• v roce 1942 odveden ke službě ve wehrmachtu

• po výcviku služba u zajišťovacího praporu ve Francii

• v roce 1944 od své jednotky utekl a padl do spojeneckého zajetí

• po internaci vybrán ke službě ve spojeneckých ozbrojených silách

• výcvik v Anglii, nasazen ve Francii jako tankista-telegrafista (13. tankový obrněný prapor)

• po válce, v roce 1946, odešel z armády a pracoval na dráze

• po únoru 1948 nucen ze zaměstnání odejít a živit se až do penze dělnickými profesemi ve Šternberku

Rodina

Antonín Klečka se narodil 11. února 1924 v Karviné, odkud pocházeli také jeho otec a dědeček. Klečkovi bydleli ve zdejší havířské kolonii. „Dnes už je to místo poddolované a zatopené… Dlouho už jsem tam nebyl.“ Zde pan Klečka zažil jak polskou, tak i následnou německou okupaci.

Odveden do wehrmachtu

V roce 1942 bylo Antonínu Klečkovi 18 let, a proto byl v říjnu tohoto roku poslán k odvodu do okupující německé armády – wehrmachtu. „Vybrali třiadvacátý, čtyřiadvacátý a pětadvacátý ročník na vojnu. Odvedli mě a narukoval jsem do Breslau – Vratislavi. Tam jsme dělali výcvik v německé armádě a chtěli nás poslat na východ. Češi, nebo vůbec mladí, kteří narukovali, všichni utíkali k Rusům. Nesouhlasili s tím samozřejmě. U Rusů nebylo špatně. Viděli, že u nich je to lepší. Nás kvůli tomu raději neposlali na východ, ale na západ – do Francie… Výcvik byl pouze pěší. Na jiný jsme neměli, protože jsme na cvičení museli zpočátku – několik dní nebo týdnů – mít tlumočníka, protože jsme nevěděli, jak je pozor – Achtung atd. To nám musel vždycky někdo tlumočit… Byl to tvrdý výcvik, jak se říká, vojenský výcvik. Většinou poddůstojníci, co nás cvičili, byli ranění vojáci z Ruska. Měli železné kříže. Po zranění na frontu už nešli.“

O německých poddůstojnících, kteří vedli vojenský výcvik, má pan Klečka poměrně jasné mínění: „Byly to potvory. Zažili si svoje a chtěli, abychom i my měli tvrdý režim,“ tvrdí.

Ve Francii

Po absolvování vojenského výcviku byl poslán do Francie, kde sloužil u tzv. sicherheitsregimentu – zajišťovacího praporu. Rota, v níž Antonín Klečka sloužil, čítala devět mladých branců ve věku přibližně kolem osmnácti let, dále pak starší vojáky z řad Rakušanů a polských Slezanů. „Rakušané byli starší pantátové, kteří už pro svůj věk nemohli do války. Byli to, jak se říká, takoví podvraťáci, stejně jako my. Němci jim – jako nám – nedůvěřovali.“

Na kolegy z roty vzpomíná pan Klečka v dobrém: „Byli jsme kolektiv. Jeden druhému jsme museli věřit. Brali nás jako děti – jako své syny.“ Jako mladíci se však A. Klečka a jeho přátelé netěšili přílišné důvěře, byli proto následně rozděleni vždy po dvou mužích do jednotlivých čet.

Ve Francii neměla jednotka pana Klečky stálé stanoviště, poměrně často se přesouvala. Službu nastoupili v Nancy. „Jinak jsme se pohybovali po celé Francii. Naším úkolem bylo hlídat mosty, tunely apod. před partyzány.“

Vzdálené pamětníkovi nebyly ani úvahy o přechodu k francouzským partyzánům: „Utéct k partyzánům by se dalo. Ale člověk by musel mít nějaký kontakt.“ Člověk si nemohl být jistý, zda jej už po pár kilometrech nechytí německá hlídka. „To by pak znamenalo zastřelení bez soudu.“

Život ve Francii

Z nasazení ve Francii má Antonín Klečka řadu vzpomínek:

„U roty jsme měli vycházky, tak jsem chodil po městě. Oblíbili jsme si jeden obchod – aspoň já jsem tam chodil –, kde měli rádio. Měl jsem to dobré, trochu jsem už uměl francouzsky. Ne že bych se doma učil, ale měl jsem pro francouzštinu vlohy. Pro angličtinu ani ne. Vždycky jsem řekl: ‚Je suis Tchéque.‘ Jsem Čech. ‚Je ne suis pas Allemand.‘ Nejsem Němec. Pustili mi rádio a poslouchal jsem BBC v češtině. Důvěřovali mi. I v obchodě jsem měl možnost ledacos mimořádně koupit. Nebyli jsme jinak chudobní, měli jsme jídla a všeho ostatního dost u roty. Hlavní bylo si popovídat.“

„Do bojů jsme se nedostali, nebyli jsme na to ani vycvičeni. Měli jsme jenom pušky, neměli jsme ani kulomety. Byli jsme tam jen jako hlídači.“ Hlídali proto objekty na svěřeném území, jako například pilu v oblasti, kde byla polská enkláva.

Potyčky s partyzány byly podle pamětníkova líčení bezvýznamné, probíhalo to většinou tak, že se z dálky ozval výstřel – partyzáni byli za nějakým kopečkem – a než vojáci vylezli, tak byli pryč. „Celkem nám moc neuškodili.“

„Chodili jsme potom prohlížet i domy atd. Jednou jsem šel s jedním Němcem. Měli tam skříň, já byl mladý, tak jsem na ni vylezl a schválně se díval. Viděl jsem tam schovaného partyzána, protože skříň nebyla úplně u zdi. Jak jsem odcházel, tak jsem partyzánovi říkal: ‚Attention – pozor, je tam!‘ Němci jsem zase řekl: ‚Gut, gut, jdeme dál!‘ Věděli, že jsem Čech, a pochopili mě. Věděli, že kdyby se to Němec dozvěděl, buď bychom ho sbalili, anebo by ho odstřelil. Tenkrát se na to nehledělo. Ale zase bychom měli peklo od partyzánů. Měl jsem se jakž takž dobře. Kdybych byl možná někde o samotě a v uniformě, tak by mě třeba zmlátili. Měli jistou zášť proti Němcům. Ale tomu se člověk nediví… Šli jsme pak zase do jiného baráku. Škody jsme kolikrát udělali víc než užitku. Přišli jsme do velké stodoly, byla tam vrstva slámy a v tom schované lahve vína. My, staří hlupáci, jsme brali lahve a dívali se, a jak byla mladší než my, odhodili jsme je. Brali jsme jedině třiadvacátý ročník. Láhev se otevřela se, napili jsme se a pak se vyhodila.“

Jednotka pana Klečky byla ubytovaná po různých zámcích nebo ve vilách, které zvenčí vypadaly téměř jako zříceniny, ale uvnitř byly přepychové. „Vevnitř – zrcadla, krby, křesla. To byla nádhera. Byl to požitek.“

Že nasazení ve Francii nebylo čirým utrpením, dokazuje i pamětníkovo následující konstatování: „Chodili jsme se nuceně koupat, abychom zabili čas.“

Francouzský postoj ke kolaborantům

„Když Francouzi nachytali ženskou, která s tím vojákem něco měla, tak ji na náměstí postavili na tribunu a dohola ostříhali – že dělá ostudu.“

Útěk od jednotky

 „Cestovali jsme pořád z jednoho místa na druhé. V roce 1944 už jsme viděli i slyšeli střílení. Pomalu už jsme viděli i vyvěšované francouzské vlajky. Domluvil jsem se s jedním Polákem, že utečeme. Jak jsme chodili, tak jsme zapadli – utekli jsme od své jednotky na vesnici a vlezli na půdu ve stodole. Ani sedlák nevěděl, že tam jsme. Schovali jsme se, ale oknem jsme viděli ven na ulici. To bylo odpoledne. K ránu jsme už viděli vyvěšené francouzské vlajky. Pak už jsme poznali, že jedou – lidé vítali Američany. Poté ráno, po druhé noci, jsme vlezli zpět ke stejnému sedlákovi a všechno jsme mu odevzdali – flintu, nárameníky, čepice, opasek, všechno jsme mu dali, ať nás zavede do školy, kde byli Američané a sbírali zajatce. Zavedl nás tam a vytrpěli jsme si svoje: nějakou jsme i chytili. Francouzi, kolem kterých jsme šli, po nás řvali a házeli. Ale sedlák, co šel s námi, nás bránil. Kdybychom šli sami, tak by nás možná utloukli.“

Ve spojeneckém zajetí

Odtud pak byli jako zajatci odvezeni do většího tábora, který se nacházel v jižnější části Francie. „Byli jsme na pláži, byla zima, museli jsme si vykopat díru, abychom byli schovaní před větrem. Neměli jsme co jíst, tak jsme kolikrát vyrabovali nějaký vlak. Pamatuji se, že tam byly pětilitrové konzervy červené řepy. Muselo se jíst, co se dalo.“ Ani cigarety nebyly k dostání – často jediným způsobem, jak se k tabáku dostat, bylo sbírat cigarety odhazované Francouzi.

Nakonec se zajatci dostali do La Rochelle u Marseille, odkud pluli malou lodí do italské Neapole. Na palubě lodi byli Poláci a Češi. „Rozhodovali jsme se, do jaké armády kdo půjde, já jsem měl české školy, proto jsem se rozhodl, že půjdu do české armády.“ Během cesty sužovala vojáky intenzivní mořská nemoc.

Cesta do Anglie

V Neapoli byli ze zajatců vyčleněni budoucí vojáci pro spojenecké síly. Tito byli do Velké Británie následně přepraveni po moři, přes Suezský průplav. Transportní loď přistála v britském Southendu nedaleko Liverpoolu. Zde branci prodělali krátký vojenský výcvik, aby byli opět posláni do Francie. „Více méně nás jen seznamovali, fasovali jsme a věděli jsme, že pojedeme zpátky do Francie.“

Návrat do Francie

„Poslali nás přes La Manche, jeli jsme do Vesoulle. Bylo to nedaleko – asi takových 50 až 60 km – od Dunkerque. Bylo to 11. dubna, kdy jsme byli nasazeni. Já byl tankista-telegrafista. Ale tam se nedalo s tankem jet. Měli tři opevnění: rovina, jeden kopec, druhý větší a třetí. Byli tam schovaní a všechny cesty měli v dostřelu. Když jel tank, věděli, že ho trefí. Tak jsme tam šli jako pěšáci. Byly tam takové žleby pod potoky. Skákali jsme, aby nás nebylo ve vodě vidět. Jenže nás naši dělostřelci, co nás podporovali, zradili – hlavně Francouzi: místo aby vystřelili za kopec, dýmovnice dopadla před něj. Nepřátelé nás viděli, ale my je ne. Začali střílet, protože věděli, že chceme útočit. Hodně nás tam zůstalo. Nejen nás, ale i Francouzů. Francouzi byli špatní bojovníci, schovali hlavy a stříleli. Takže naši vojáci – aspoň se říkalo – byli postříleni zezadu. Když se jde do útoku, nemůžou mít přece vojáci prostřílená záda a nohy! Museli jsme couvnout zpátky. Samozřejmě, když jsme se vrátili, byli jsme pokáráni, jak to, že jsme se vrátili. Předpokládalo se, že to tam dobudeme.“

Návrat do Československa

Se svým 13. tankovým obrněným praporem postupoval pak pan Klečka přes poničené Německo až do Československa. Zde se přes Plzeň dostali do Sušice. „Naše rota se usadila v Rabí.“

„Byl jsem ubytovatel. Sice jsem neměl žádnou šarži, ale jel jsem jako ubytovatel do Šternberka.“ Zde měl pan Klečka za úkol umístit vojenskou techniku: „Tanky, ty jsme měli zpočátku, než se to urovnalo, na náměstí.“

Díky tomu, že prodělal telegrafický výcvik, byl následně povýšen na svobodníka, potom desátníka, pak nakonec četaře. Manželka pracovala ve Šternberku na zásobovacím úřadě na národním výboru.

Odchod z armády

Po válce chtěl Antonín Klečka pracovat u policie. Bylo mu však řečeno, že by mohl působit pouze jako dozorce ve věznici, což odmítl: „Flinty už jsem se nabažil dost.“

K policii jej tedy nevzali. V roce 1946 odešel z armády do civilu. „Nejprve jsem byl na dráze. Přišel osmačtyřicátý rok: tak buď podepíšeš, nebo půjdeš k jízdě nebo k posunu. Já jsem ve straně nikdy nebyl, nepodepsal to, tak jsem – jak se říká – utekl, odešel z dráhy. Chtěl jsem být původně výpravčím. Bývalo by se mi líbilo na nějaké menší stanici. Zůstal jsem tedy ve Šternberku. Soused byl předseda závodní rady a propašoval mě do Chronotechny. Pracoval jsem v automatárně. Za těch jedenačtyřicet roků už jsem neměl jiné zaměstnání.“