Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Slavomír Klaban (* 1922  )

„Praxe gestapa a nacistické justice byla tehdy taková, že ten, kdo přišel přímo do styku s parašutisty, byl předem odsouzen k likvidaci.“

  • narozen 24. 8. 1922 v Hradci Králové
  • syn prvorepublikového politika sociální demokracie Františka Klabana
  • za války se aktivně podílel na domácím odboji, nejprve v rámci Obrany národa, poté pomáhal parašutistům
  • v roce 1944 byl prvním, kdo pomohl parašutistům provádějícím operaci Barium po jejich výsadku
  • v důsledku toho však byl na podzim 1944 zatčen, vězněn v Hradci Králové a na Malé pevnosti v Terezíně
  • byl odsouzen k trestu smrti, zachránil ho však konec války
  • po válce nevstoupil do KSČ, zůstal věrný sociálně demokratickým myšlenkám a na konci 80. let pomáhal při obnově ČSSD; roku 1991 se stal jejím čestným předsedou

Jsem duší Hradečák

Slavomír Klaban pochází z Hradce Králové, a přestože ho život občas zavál do jiných končin, zůstává duší Hradečákem. Ve svém věku 82 let se uchýlil do péče Domova Sue Ryder, kde se mu velmi líbí, ale v mnohém si prý ještě vystačí sám. Je velmi aktivní např. v Českém svazu bojovníků za svobodu. „Od dětství jsem byl předurčen pro svou budoucí válečnou činnost politickou orientací svého otce, který ji přenášel i na své syny. Od mládí jsem sportoval. Hlavně jsem měl v oblibě míčové hry a byl jsem téměř od narození členem Dělnické tělovýchovné jednoty. Otec byl profesí vyučený soustružník ve Škodových závodech, maminka byla v domácnosti. Byli jsme doma čtyři kluci, tak to asi jinak ani nemohlo být. Po měšťanské škole jsem přešel na učitelský ústav. Po jeho absolvování jsem začal učit na obecné škole na předměstí Hradce Králové, ve Slatině.“

Socialistické revoluční hnutí

„Za války pak byla celá rodina členem odbojových organizací. Otec byl totiž vedoucí funkcionář Obrany národa. Činnost této skupiny tvořily zejména špionáže. Ještě před vstoupením do této organizace jsem byl členem jiného sdružení. Bylo to socialistické revoluční hnutí, ale vlastně na něm nic socialistického nebylo. Jen se to tak jmenovalo. Naše činnost byla hlavně zpravodajská a špionážní. Také jsme roznášeli různé letáky. Vedoucím organizace byl doktor Petro z Prahy.“

Obrana národa

„Prostřednictvím otce jsem se pak dostal do Obrany národa, kde jsem působil od podzimu 1939 do října 1941. Naším úkolem bylo zmapování prostředí Hradce Králové pro spojenecké letectvo. Celá akce se rozjela po jednom nezdařeném bombardování. Překreslovali jsme do map objekty vojenského významu. Byly to koupené mapy v obchodě. Tenkrát jich bylo dostatek. Obtížnou částí pak byla přeprava do zahraničí. Na této odbojářské činnosti se podíleli lidé ze Škodových závodů a firmy Ipen. Samotné firmy také vyvíjely různé další organizované aktivity. V Ipenu vyráběli tzv. ježky. Když na ně najel tank, byl mu znemožněn další pohyb.“

„Obvykle jsem své spolupracovníky neznal. Taková byla pravidla konspirace. Jakýmsi velitelem naší organizace v Hradci byl major Matohlína. Žil v ilegalitě a občas u nás přespával. Později měl dost pohnuté osudy. Byl zatčen a ve vězení spolknul přezku svého opasku, aby byl dán na léčení. Pak také podlehl nátlaku gestapa a vyzradil řadu lidí jen z našich řad.“ Otec Slavomíra Klabana přímo spolupracoval s majorem Matohlínou a vytvořil pro něj seznam osob, vlastenců, kteří byli ochotni se zapojit do odboje. Za 1. republiky byl pan Klaban politicky činný a byl předsedou krajského výboru sociální demokracie, proto se i do Obrany národa zapojil už v říjnu 1939. „Naše maminka také o všem věděla, a měla proto o nás všechny velké obavy. V průběhu roku 1941 byla Obrana národa zlikvidována. Osmadvacátého října 1941 byl otec zatčen a odsouzen pro velezradu v důsledku své ilegální činnosti.“

Parašutisté

Druhým typem odbojové činnosti, do které se Slavomír Klaban od podzimu 1944 zapojil, byla pomoc parašutistům. U obce Vysoká nad Labem v noci ze 3. na 4. dubna 1944 seskočili tři parašutisté, skupina Barium. „Bohužel, ještě než jsem jim pomohl, viděl je někdo jiný a ohlásil je na gestapu. Naštěstí ale nebyli gestapem objeveni. Měli s sebou plán Hradce a věděli, kde bydlí otec od známých v emigraci. Jenže otec byl v tu dobu ve vězení. K nám domů přišel jen velitel, ostatní čekali v lese. Když jsem jim pomáhal, velmi jsem riskoval, protože na nárožích bylo napsáno, že když pomůžeme cizím agentům budeme zastřeleni všichni i s rodinou. Stál jsem před alternativou, že to mohl být agent provokatér, a měl jsem i trochu strach. Nakonec jsem mu uvěřil, ale bylo to na blind. Týden předtím bylo u nás gestapo, přišli otci pro šaty. Parašutista tvrdil, že ho posílá ministr Němec. To byla důvěryhodná informace, protože jsme znali jeho otce, a tak jsem se s ním šel poradit. Toho parašutistu jsem nechal doma a matka mu zatím žehlila šaty. Nejcennější pomoc, kterou jsem pro ně mohl udělat, bylo napojení na spolehlivé lidi, kteří je neudají na gestapu, ubytují je, nakrmí, seznámí je s prostředím. Celkem byli tři: velitel, kapitán Šabata, radiotelegrafista a spojovatel mezi vysílačkou a místem ubytování. Samozřejmě museli měnit místa pobytu. První, s kým jsem je spojil a kdo se stal jejich dalším ubytovatelem, byl František Němec. Pak jsme si předávali informace v jeho zahradě, v altánu.“

Jak mě prásknul kamarád

„Dlouho jsem pomáhal parašutistům, a nebyl jsem v tom zdaleka sám. Nakonec si nás všimlo gestapo a pozavíralo kolem 350 členů naší organizace. Já osobně jsem byl zatčen 20. října 1944. Zatkli mě ve škole, před dětmi. Byl jsem odveden do budovy Krajského soudu v Hradci (Králové), kde byla věznice gestapa. Na cele bylo pět lidí a mezi nimi můj kamarád Kebza. Toho vyslýchali jako prvního a on podlehl. Prásknul mě, jak se říkalo. On se pak dlouho za své činy styděl, a dokonce užíval i jiné příjmení – Kozel. Já jsem po prvním výslechu upadl do bezvědomí, ale vydržel jsem nepromluvit. Němci nás týrali až do posledního okamžiku války. Ještě 2. 5. 1945 stříleli lidi. Já byl na cele smrti spolu s ostatními delikventy s přímým kontaktem na parašutisty. Byli jsme koncentrováni na celách č. 44 a 45, bylo nás tam kolem 300. Odsoudili nás bez naší přítomnosti, jen nám to bylo jaksi sděleno. Neumíralo se ovšem jen zastřelením či umučením, umíralo se i na tyfus, někteří se zasebevraždili.“

Po válce byl Slavomír Klaban propuštěn z vězení a začal studovat na vysoké škole.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století