Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sterios Kiriazopulos (* 1936)

Slyšel jen tlukot svého srdce

  • narozen 23. dubna 1934 v obci Spilea v severovýchodním Řecku

  • bratr Petros bojoval v řadách ELAS proti německým okupantům

  • bratr Petros dva roky vězněn

  • bratr Petros bojoval v řadách DSE v řecké občanské válce

  • v roce 1948 rodina uprchla z Řecka

  • pamětník v dětském domově v maďarské obci Högyesz

  • po letech se rodina sešla v Nových Vilémovicích

  • v roce 2017 žil Sterios Kiriazopulos v Javorníku

Občanská válka je asi nejhorší válečný konflikt. Proti sobě často bojují členové rodiny, sousedé, přátelé. Mezi oběti se počítají nejen mrtví a zranění, ale také jejich rodiny a lidé, kteří před násilím museli opustit své domovy. Během občanské války v Řecku ze země uprchly desetitisíce lidí a mnozí z nich se zpět už nevrátili. Trvalo celé roky, než se rodiny opět sešly. Jednou z obětí občanské války v Řecku je i Sterios Kiriazopulos, který svou rodnou zem opustil za dramatických okolností ve dvanácti letech.

Uprostřed hor

Sterios Kiriazopulos se narodil 23. dubna 1934 v obci Spilea v oblasti Epirus v severovýchodním Řecku. Společně s rodiči Fotisem a Argirou a o dvanáct let starším bratrem Petrosem žili v kamenném domku, k němuž patřilo i malé hospodářství. Matka, stejně jako většina obyvatel obce patřila do etnika slovanských Makedonců žijících v Řecku. Otec byl řecké národnosti. Doma se mluvilo makedonsky.

Spilea leží vysoko v horách v nadmořské výšce bezmála devíti set metrů. Vede do ní jen jediná cesta, strmě stoupající z údolí. Přesto i tam na konci roku 1940 dorazila invazní italská vojska útočící na Řecko. Sterios Kiriazopulos vzpomíná, že dětem rozdávali bonbony a k žádným násilnostem v obci nedošlo. Za pár měsíců Řekové italské vojsko zatlačili na území Albánie, ale v roce 1941 s podporou Bulharů a Italů do země vpadla německá armáda, která postupně obsadila celou zemi. Většina obyvatel obce Spilea a s nimi i Kiriazopulosovi před příchodem Němců uprchli do hor. Němečtí vojáci jim mezitím vypálili dům a rodina si musela postavit nový.

V Řecku se proti okupantům hned organizoval masový odpor. Na severu země působila hlavně Řecká lidově osvobozenecká armáda ELAS, která byla podřízena Komunistické straně Řecka. Její partyzánský způsob boje Němcům způsoboval značné ztráty. V sedmnácti letech mezi partyzány vstoupil pamětníkův bratr Petros.

Bratr mezi partyzány

Odboj měl v Řecku úspěch a od září roku 1944 se německé jednotky začaly ze země stahovat. Po vylodění britského vojska bylo Řecko do podzimu téhož roku osvobozeno od německé okupace. Následně se však zhoršily už tak dost napjaté vztahy mezi komunisty a příslušníky pravé části politického spektra, podporovaného v rámci rozdělení sfér vlivu Velkou Británií a později USA. V listopadu 1944 velitel britských sil generál Ronald Scobia vydal rozkaz k rozpuštění vojenských jednotek ELAS, v nichž se nacházelo kolem 50 tisíc mužů a žen. V Aténách tehdy vypukly protivládní masové demonstrace, při nichž zastřelili 28 lidí, což se dá považovat za počátek občanské války v Řecku. Následovaly bojové střety mezi ELAS a britskými a vládními jednotkami, jež ukončila porážka jednotek ELAS a v únoru 1945 dohoda o složení zbraní, podepsané ve Varkize.

Mnoho mužů ovšem odmítlo zbraně odevzdat. Ponechal si je i Petros. Nějakou dobu se pak ukrýval v horách, ale nakonec ho zatkli vládní vojáci a uvěznili v Argosu. Soud ho poslal na dva roky do vězení na ostrově Limnos.

Mezitím v roce 1946 znovu naplno vypukly bitvy mezi vládním vojskem a Demokratickou armádou Řecka (DSE), jejíž základ tvořila komunistická ELAS. O rok později přešlo DSE k partyzánskému způsobu boje. Po propuštění z vězení měl bratr nastoupit na základní vojenskou službu v řecké armádě. Před nástupem se musel pravidelně hlásit na vojenské základně ve městě Argos. Bratr nicméně z města uprchl domů a potom do hor mezi partyzány. Vojáci ho hledali, a když se od jeho matky nic nedověděli, před očima malého Steriose ji zbili. Otec tehdy nebyl doma, protože ho pro změnu na falešné udání zatkli partyzáni. Několik týdnů ho pak pod dozorem drželi v partyzánské základně v obci Langa.

Útěk a zase útěk

Krátce po těchto událostech do obce Spilea opět přišli vládní vojáci, aby odvezli místní děti. Ty pak režim umístil do převýchovných internátů, takzvaných domovů královny Frederiky, a následně je nabízeli k adopci „politicky spolehlivým“ rodinám. „Byl jsem s maminkou a sebrali mě také. V celé vesnici sebrali asi třicet dětí do patnácti roků. Mezitím jak vlezli do jednoho baráku a chtěli vzít jiné dítě, tak jsem zmizel. Měli samopaly. Jako malý jedenáctiletý kluk jsem se ukryl do boudy, kde se uskladňovala sláma. Hledali mě a nenašli. Hrozně mně tlouklo srdce,“ vzpomíná Sterios Kiriazopulos. Po odchodu vojáků se večer vrátil domů. Matka tehdy byla na pokraji zhroucení, protože si myslela, že je mrtvý. S ostatními matkami sledovala, jak vojáci odvádí děti, ale syna mezi nimi neviděla. Další den Sterios přes hory odešel do šestnáct kilometrů vzdálené obce Vrachos, ovládané partyzánskými jednotkami. O něco později tam za ním i s dobytkem přišla matka a následně otec, jehož partyzáni propustili.

Ve Vrachosu Sterios s rodiči bydlel přes rok. V průběhu roku 1948 vládní vojska zatlačovala DSE k hranicím Jugoslávie a Albánie. Ze strachu o své životy lidé utíkali přes hranice do Albánie. V proudu utečenců se ocitl také Sterios s rodiči. Pamětník vzpomíná, že krátce po překročení hranic na utečence na louce zaútočil bombardér. Naštěstí se jim podařilo utéct do bezpečí. V Albánii utečence rozdělili do skupin dle věku a Steriose bez rodičů poslali do dětského domova ve městě Elbasan. Vypráví, že byli všichni zavšivení a podvyživení a že starší děti prošly rychlým výcvikem a pak je poslali zpět do Řecka, aby se v řadách DSE zúčastnily závěrečných bojů. Sterios Kiriazopulos se později dověděl, že z tří set těchto dětí přežilo pouhých šest.

Odloučení

Rodiče bydleli v albánském městě Skadar a následně je poslali do Polska a později do Československa – do vyprázdněných domů po odsunu Němců v malé obci Nové Vilémovice v Rychlebských horách. Bratra, který v bojích dvakrát utrpěl zranění, po ukončení občanské války poslali, stejně jako velkou část partyzánů do Sovětského svazu, konkrétně do Taškentu v Uzbekistánu.

Steriose z Elbasanu se dvěma stovkami dětí poslali vlakem do Maďarska. Lidově demokratické státy Evropy se totiž rozhodly utečencům pomoci. Celkem přijaly 27 tisíc evakuovaných dětí. Pamětník vzpomíná, že cestou nedostali žádné pití a z žízně olizovali orosená okna vagonů. V Budapešti prošli odvšivovací procedurou. „Seděli jsme tam asi dvě hodiny nazí,“ vypráví pamětník. Následně onemocněl na zánět pohrudnice, a zatímco ostatní děti odvezli do dětského domova, on se přes půl roku léčil v budapešťském sanatoriu. Chodil tam do školy a všude kolem sebe slyšel jen maďarštinu. „Zapomněl jsem řecky i makedonsky a mluvil už jen maďarsky,“ vzpomíná Sterios Kiriazopulos, jak měl po nástupu do dětského domova pro řecké uprchlíky potíže s komunikací.

Několik dalších let pak žil v dětském domově v obci Högyesz. Po dvouleté školní docházce v Řecku tam absolvoval další tři ročníky základní školy. Učil se v ní nejen maďarštinu, ale i řečtinu a makedonštinu. Jako nejlepší žák se v roce 1951 dokonce účastnil III. světového festivalu mládeže ve východním Berlíně.

Po základní škole nastoupil na stavební průmyslovou školu ve městě Szeged. Tu ale nedokončil, protože mu rodiče napsali, že se chystají přestěhovat za synem do Taškentu. Sterios tušil, že už je nemusí nikdy vidět, školu ukončil a s pomocí Mezinárodního červeného kříže odcestoval do Nových Vilémovic. „Jak jsem přijel, tak jsem tátu ani nepoznal,“ vzpomíná Sterios Kiriazopulos na setkání s rodiči v roce 1954, tedy po šestiletém odloučení. O dva roky později se z Taškentu do Nových Vilémovic přestěhoval i bratr Petros.

Sterios Kiriazopulos pak prošel ročním kurzem češtiny v Ústí nad Labem a následně vystudoval stavební průmyslovou školu v Havlíčkově Brodě. Dlouhá léta potom pracoval jako mistr ve Stavebním podniku Jeseník. V roce 1965 se oženil s Konstantinou Preku, jejíž rodina také z Řecka utekla před občanskou válkou z obce Asproneri, stojící jen několik kilometrů od obce Spilea. Žili spolu v Javorníku a narodily se jim čtyři děti, z nichž ale jedno tragicky zahynulo po porodu.

I kvůli dětem manželé Kiriazopulosovi neuvažovali o trvalém návratu do Řecka. Poprvé pamětník svou rodnou zem navštívil až v roce 1986. Předchozí žádosti o vízum mu zamítlo řecké velvyslanectví, protože jeho bratra jako bývalého partyzána vedli v seznamech nepřátelských osob. Pamětník vzpomíná, že když po dlouhých letech přijel poprvé do rodné obce, vybavilo se mu množství dobrých, ale též špatných vzpomínek. Vše mu také připadalo malé. Ve svých dětských očích měl krajinu i obec zapsané v mnohem větších rozměrech.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)