Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Denis Keefe (* 1958)

Komunistický režim prostě nebyl schopen dostát potřebám lidí, a dostal se tak na konec své cesty

  • narozen 1958 v Anglii

  • vystudoval klasickou filologii

  • vstoupil do Britské zahraniční služby a v roce 1984 se jako diplomat dostal do Československa

  • zde rozvíjel síť kontaktů mezi ambasádou a disidenty, účastnil se soudních procesů s nimi apod.

  • z Československa odjel v roce 1988

  • na počátku 90. let se podílel na rozhovorech 2

  • 4, kde se diskutovalo znovusjednocení Německa

  • na konci 90. let se vrátil do Prahy jako vedoucí mise usilující o připravení ČR na členství v NATO

  • od roku 2007 působí jako velvyslanec v Gruzii

Denis Keefe vystudoval obor klasická filologie na univerzitách v Cambridgi a Oxfordu. Především proto, že se chtěl naučit další jazyky a zajímali ho lidé z jiných kultur, vstoupil do britské zahraniční služby. Bylo rozhodnuto, že první kroky mladého diplomata povedou do Československa. Dostal šest měsíců na to, aby se naučil jazyk, o zemi jako takové toho věděl velmi málo. Samozřejmě slyšel o událostech roku 1968, ale jak říká: „Když se zeptáte většiny lidí v Británii na rok 1968, jejich bezprostřední reakce se týká dění ve Francii, jež po pravdě bylo mnohem méně významné, ale jaksi více přitažlivé.“

Do Prahy přijel v listopadu 1984 s jedním základním úkolem: vytvořit síť kontaktů mezi ambasádou a disidenty, především těmi z Charty 77 a VONS. V té době taková spolupráce v podstatě neexistovala a byla nutná již z důvodu získávání věrohodných informací o dění v zemi, zejména s přihlédnutím k lidským právům. Denis Keefe začínal v podstatě od začátku.

Spolu s kolegou z kanadské ambasády nakonec vybrali ze seznamu disidentů jméno Václava Bendy, kterého později oslovili s žádostí o schůzku. Přes něj se dostali k mnoha dalším lidem z disentu. Ve chvíli, kdy byly kontakty navázány, otevřely se jim další možnosti. Britové chtěli projevit solidaritu s nespravedlivě stíhanými lidmi, s lidmi, kteří tvrdě stáli za „helsinskými“ principy. Proto například osobně navštěvovali jejich soudní procesy nebo se s nimi ukazovali na veřejnosti. Přirozeně, pokud to bylo v zájmu samotných disidentů. „Jednou z nejdůležitějších věcí, když jsme někoho poznali, bylo zjistit, jaký je jeho postoj k publicitě, k bezpečnosti: ‚Nebude vám vadit, když si s vámi dohodnu na ten a ten den schůzku, že mě sleduje StB?‘ “ Reakce byly různé. Sám byl jako diplomat chráněn mezinárodním právem, to ale nezabránilo Státní bezpečnosti v jeho sledování. Jak se později ukázalo, měli o něm mnohem více informací, než sám tušil. Navíc mu bylo několikrát fyzicky zabráněno vstoupit do místnosti soudu, ve které probíhal proces s nepohodlnými lidmi.

Denis Keefe pracoval na ambasádě v Praze do roku 1988. V té době už podle něj bylo jasné, že současný stav věcí není udržitelný – už kvůli čím dál větším ekonomickým rozdílům oproti Západu. Vzpomíná, jak si v roce 1986 pořizoval svůj první, cenově dostupný osobní počítač. „V Česku to v té době bylo považováno za tak pokročilou technologii, že jsem si musel dokonce v Londýně obstarat exportní licenci, abych jej mohl vyvézt za železnou oponu.“ Zároveň ale cítil, že společnost jako taková nebyla jiná než ty západní. Disidentský svět se rozšiřoval a získával další témata – například ochranu životního prostředí. Když Keefe odjížděl z Prahy, byl podle svých slov optimistou. Přesto nemohl tušit, že konec komunismu bude tak rychlý.

Po pádu železné opony se stal členem britského vyjednávacího týmu zabývajícího se možností znovusjednocení Německa. Na konci 90. let se Denis Keefe vrátil do Prahy jako vedoucí mise, jejímž cílem byl vstup ČR do NATO a později Evropské unie. „Ta práce byla přirozeně úplně jiná. V osmdesátých letech měla ambasáda kolem dvaceti zaměstnanců. Velkou část z nich ovšem tvořila ochranka. V devadesátých letech už jsme nepotřebovali moc stráží, pracovali jsme svobodně a měli jsme více diplomatů. Stýkali jsme se s širší částí české společnosti.“ Proměny české společnosti a politiky posledních dvaceti let vnímá jako zásadní, jdoucí správným směrem. Od roku 2007 je Denis Keefe velvyslancem Spojeného království v Gruzii.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Michal Šmíd)