Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonie Kechrtová (* 1920)

Maminku upálili až v Ukrajinským Malíně s tetou. Tam je zahnali do stodoly a tam jsme je našli

  • narodila se 24. 12. 1920 v Českém Malíně na Volyni, rodina vlastnila poměrně velké hospodářství

  • nejprve chodila do české školy přímo v Malíně, později do polské školy v Mačkovcích (Maczkowce)

  • po okupaci SSSR nacisty se život rodiny radikálně změnil, jako jedna z mála přežila masakr 13. července 1943, kdy Český Malín vypálili Němci, neboť před jejich příchodem odjela do města Lucka

  • při vyhlazení Malína ztratila prakticky všechny příbuzné, rodiče byli zavražděni v sousedním Ukrajinském Malíně, přímo se podílela na pohřbívání mrtvých

  • do konce války zůstala v Malíně v chalupě strýce společně s několika dalšími přeživšími

  • s manželem se po válce v roce 1947 v rámci repatriace přistěhovala do Československa

  • Kechrtovi nejprve hospodařili na statku v Novém Malíně, později koupili místní hrnčírnu, mají tři děti, v Novém Malíně postavili dům, kde žijí dodnes

Život před 13. červencem 1943

Antonie Kechrtová (rozená Beštová) se narodila na Štědrý den roku 1920 v Českém Malíně. Rodina měla poměrně velké hospodářství, včetně asi dvaceti včelstev. Paní Kechrtová byla nejstarší ze tří sester. Do školy chodila nejprve přímo v Malíně, kde byla výuka na prvním stupni v češtině, a později do asi 30 kilometrů vzdálené polské školy v Mačkovcích (Maczkowce). Po dokončení základní školy už nestudovala: „Peníze jsme na to měli. Dědeček hrozně chtěl, abych studovala, ať jsem učitelkou, ale já jsem učení neměla ráda. Mě bavilo hrabat se v hlíně.“

Co se týká náboženství, rodiče přišli na Volyň ještě jako katolíci, ale kdo se nedal na pravoslavnou víru, nemohl si koupit pole. Jen několik lidí, těch, kteří nepotřebovali půdu, nepřestoupilo. Aby Češi alespoň nemuseli chodit do ukrajinského kostela, vznikl v Malíně improvizovaný kostel v tamní škole: „Měli jsme velkou třídu. Půlka se přehradila a tam se udělal kostel. Když byla bohoslužba, lavice se daly na stranu. Byly tam i svatby.“

Válkou se však vše změnilo: „Když Němci přepadli Polsko, jak moje maminka plakala! Přišla jsem domů do světnice a ona tak plakala. Ptám se: ‚Maminko, co se stalo?‘  ‚Holka, co jsme se nastarali, co jsme tady zbudovali, a kde ta naše práce je a kam všechno půjde? Těch dvacet let od první války uteklo jako nic.‘ … Dodneška na maminku vzpomínám – ‚Kdybys věděla, co se stalo!‘

Život za okupace nebyl snadný. Zboží se většinou muselo vyměňovat. Jednou se paní Kechrtové podařil „dobrý“ obchod se Židy: „Maminka vždycky udělala kilo másla. A jednou jsem od nich za to koupila podprsenku. Židovky uměly krásně šít. To byly podprsenky skutečně pěkný, ale kilo másla stály.“ S židovskou komunitou se stýkali spíše výjimečně: „My jsme znali Židy, ale ty, kteří byli blíž. I k nám do Malína chodili. Kupovali vejce a máslo, ale takový ty trošky. Ale tito, co prodali podprsenku, byli cizí. Jedna paní, která to znala, s nimi obchodovala. Říkala: ‚Přines to a dostaneš to.‘ Já jsem tam ale nechodila. Kdyby Němci někoho chytli, tak stříleli. Oni nesměli vyjít z ghetta ani nikdo nesměl k nim.

I přes okupaci běžel život rodiny zpočátku poměrně normálně. Jen strýc Viktor musel jako zajatec pracovat na jednom německém statku: „Už tam byl dlouho. Hrozně se mu stejskalo za domovem, měl dvě malý děcka. Prosil je, ať ho pustěj domů. Strýc se tam měl špatně, vyprávěl: ‚Byla tma, ráno brzy mě Němka vzbudila a už jenom raus, raus, abych dělal.‘ Pak mu řekla: ‚Jestli seženete náhradu, tak Vás pustím.‘ Jel tam za něj můj bratranec Véna, byl ještě svobodnej. Tak strejc přišel domů.“ Později však obyvatele Malína stihla nečekaná katastrofa, kterou lze srovnat snad jedině s osudem českých Lidic a Ležáků.

Vypálení Českého Malína

13. července 1943 se život obyvatel Malína radikálně změnil. Paní Kechrtová měla jako jedna z mála alespoň to štěstí, že přežila. Za svou záchranu vděčí prosté skutečnosti, že den před příchodem Němců odjela ještě s několika dalšími povozy na nákup do Lucka.

Při návratu již tušili něco zlého. Byl vidět dým a okolo cest stáli Ukrajinci, kteří přestali pracovat. Každý byl zvědavý, co se děje. „Dojeli jsme do Ostrozce k Jónům, k jedněm známejm. Ptali jsme se, co se děje: ‚Nic nevíme, nikdo nepřišel, střílí se tam, hoří.‘ Potom přišel déšť, byl takovej hroznej, ty blesky. Pršelo tak do jedenácti hodin. Když přestalo, jeli jsme do Knerut a tam jsme počkali do rána. Nikdo už nespal. Chlapi se sebrali bez koní, bez ničeho a šli se obilím podívat, co se vlastně děje. Šli blíž, furt ticho, nic nevěděli. Šli ze strany, co bydlel strýc Viktor Beštů. Jemu chalupa zůstala, ale moje chalupa byla rozbitá.“

Smrt sestry Marie

Zničení domu znamenalo ale ještě to nejmenší. Antonie Kechrtová totiž v Malíně ztratila celou svou rodinu. Takto vzpomíná na osud jedné ze svých sester: „Když jsme jeli do Lucka, moje setra Marie pásla krávy. Seděla na mezi, měla knížku a četla. Strýc Holomíček, co se mnou jel, na ni volal: ‚Mařenko, nech to tady a pojeď s náma!‘ Ale ona: ‚Jenom jeďte, šťastnou cestu.‘ Když už byl čas hnát krávy, hnala je domů kolem hřbitova. Nevěděla, co se v Malíně děje. Na hřbitově byl Vláďa Hamáček se svým mladším bratrem. Už věděl, že se něco děje. Vylezl si na hřbitově na lípu. Ten mladší mu povídá: ‚Podívej, Vláďo, vždyť se nic neděje, Mařenka Beštová žene domů, já půjdu s ní.‘ Ale on mu říkal: ‚Nechoď.‘ Slezl, šel za mojí setrou a šli spolu domů. Ten chlapec taky propadl (zahynul).“

O tom, jak sestra zahynula, později vyprávěly paní Kechrtové dvě přímé svědkyně masakru, kterým se podařilo přežít: „Dokonce vím, kde sestra propadla. Měla totiž spolužačku, se kterou se velice kamarádila, chodily do jednej třídy. S tou spolužačkou se tam uviděly. Ta holka zůstala živá – Míla (Miluše) Čínková. Sehnali je k jednomu sedlákovi a ona říká: ‚Mařenko, utečme, utečme.‘ A sestra byla taková bojácná, bála se. Čínková utekla do živého habrového plotu. Tam přes ten déšť a přes to všecko přežila. Až ráno, když už lidi začali chodit a slyšela po česku, teprve z plotu vylezla.“

Druhé svědectví o osudu sestry podala paní Zajícová, která měla zemřít na stejném místě jako Marie: „Protože Mařenka přišla pozdějc – ostatní už byli ve stodole – tak je zahnali, takovou menší skupinu, do kůlny, co byly zemědělský stroje. Hned je tam postříleli a pak to zapálili. Tam se taky jedna zachránila – Zajícová. Pak vyprávěla: ‚Přišla jsem do tej kůlny první. Byla dřevěná, ale základy byly starší. Já jsem hrabala, ty cihly jsem rozhrabala a tudy jsem koukala utéct, protože už bylo plno čoudu.‘ Jak viděla ten čoud, utekla přes zahradu do obilí. Tak se zachránila.

Smrt maminky a tatínka

Rodiče paní Kechrtové našli svou smrt až v sousední vesnici, kam Němci část obyvatel Českého Malína zahnali: „Moje maminka byla upálená až v Ukrajinským Malíně s tetou. Tam je zahnali do stodoly a tam jsme je našli. Maminka měla zlatý zuby, tak jsem ji poznala. Jak to všecko bylo spálený a jak ležela, měla hlavu nahoru… Jak ležela, šaty na břiše nebyly spálený, takže bylo poznat, co měla na sobě. Měla dvoje šaty a dva svetry. Asi se nastrojili, protože mysleli, že je někam povezou.“ Maminku paní Kechrtová vlastnoručně pohřbila do hromadného hrobu: „Maminku jsem svázala do prostěradla s jednou mladší (ženou) a tak jsme je pochovali.

 „Tatínka a chlapy zahnali v Ukrajinským Malíně do školy. To byla velká třída, všichni mužský si posedali do lavic. Zachránil se odtamtud jeden pán, Václav Uhlíř. Najednou se otevřely dveře a začali pod ně házet granáty. Když lidi viděli, co se děje, tak skákali do oken. Byla tam velká zahrada. Tam utíkali, kdo byli ještě trochu živí. Tam jsem tatínka našla. Museli ho zabít až na tej zahradě, protože živej utekl. … Ten pan Uhlíř, co se zachránil, měl tři kulky v noze. Jak lidi utíkali, tak po nich stříleli, a každej upadl. Podle toho, co říkal Uhlíř, to bylo nářku… Němci chodili a ještě všecky mužský dostřelovali. ‚Já měl celou nohu krvavou, měl jsem zuby zaťatý a nehnul jsem ani brvou. Kdyby bejvali viděli, že se někdo hejbá, tak jsem byl zastřelenej,‘ říkal později Uhlíř.

Když bylo po všem, zbylí členové širší rodiny se drželi v chalupě strýce Viktora, která zůstala nepoškozená. „Měli jsme nachystaný tašky, kousek chleba a pořád jsme čekali, že Němci přijedou.“ Němci už se ale nevrátili.

Život v Malíně po vypálení

Muži, kteří přežili, většinou odešli k příbuzným do sousedních vesnic. Paní Kechrtová ale zůstala v Malíně v chalupě strýce Viktora. Nebyla sama. Bydlela tam společně ještě se svým budoucím manželem, jeho sestrou Tóňou, strýcem Viktorem, panem Uhlířem, panem Holomíčkem a ještě jedním ruským zajatcem, který nebyl v době masakru ve vesnici – celkem asi sedm lidí. Tak společně přečkali zimu. Na jaře přišla ruská armáda.

S ruskými vojáky vycházeli dobře: „U nás byl major a měl dva posluhovače. Byli to dva Ivanové. Vždycky jsme s nima měli legraci.“ Vařili jim a starali se o ně. „Když odjížděl, tak prosil, abysme jim něco upekli na cestu… Upekli jsem jim a nemohli si to vynachválit.“ Major měl s sebou také jedno děvče, které chtělo po paní Kechrtové na rozloučenou sukni, kterou nosila: „Ale vždyť já jsem zůstala v jedněch šatech, co jsem měla na sobě. Ani spodní prádlo, ani nic – říkám jí: ‚Holka zlatá, vždyť já nic nemám!‘

V březnu 1944 narukovali všichni muži do armády. „Jenom my s manželovou sestrou jsme zůstaly samy dvě. Neobhospodařovaly jsme celý pole. Jenom abychom měly na jídlo trochu obilí… To léto jsme si musely na zimu něco poshánět, jenom s Tóňou, samy dvě. Byl tam jeden starej Ukrajinec, kulhal, ten nám vždycky přišel pomoct.“ Několik chalup ve vesnici ale přece jen zůstalo stát a do těch se nastěhovali Češi. Paní Kechrtová s Tóňou tak nezůstaly ve vypálené vesnici úplně samy.

Občas v noci vesnicí projížděli banderovci a rabovali: „Večír jsme se s Tóňou takhle třásly. Neozývaly jsme se nikdy. Běda je pustit do chalupy. Jenom jsme přes okna slyšely, jak jedou vozama. To bylo hrozný, co dělali. Ale měly jsme štěstí, že se k nám nikdy nedostali. Možná věděli, že jsme tam samy dvě.“ Ke svému osudu za války paní Kechrtová celkově poznamenává: „Bylo to těžký a jsme rádi, že je to pryč. Už bych se toho nechtěla nikdy dočkat.“

Osud po válce

Po válce, v roce 1947, se paní Kechrtová přestěhovala do Československa. Přijela za svým manželem, který se do nové vlasti dostal již jako voják. Svatbu však měli Kechrtovi ještě na Volyni před odjezdem do Čech. Kechrtovi žili nejprve na statku v Novém Malíně a snažili se hospodařit. Vydrželi však jen jeden rok. Nakonec statek raději prodali a nastěhovali se na čas ke strýci Viktorovi. Stýskalo se jim ale po hospodaření na vlastním statku, a tak se snažili nějaký sehnat, bohužel bezúspěšně. Pak koupili místní hrnčírnu. Paní Kechrtová zůstala doma s dětmi (nejstarší Rostislav a dvojčata Věra a Antonín). Později, v roce 1958, koupili ještě dům v Praze Krči, který dlouho spláceli. Do města se však natrvalo nenastěhovali: „Manžel na město nebyl. Já bych bývala šla, ale manžel ani za nic.“ Dům v Praze nakonec prodali a postavili si vlastní dům v Novém Malíně. V něm zůstali dodnes.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Horník)