Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Kavičková (* 1936)

Na tatínkův soud visely ve městě plakáty

  • 18. května 1936 v Prostějově

  • část její rodiny byla během 50. let těžce perzekvována v souvislosti s kolektivizací zemědělství

  • otec František Hošek byl v roce 1955 odsouzen ke čtyřem letům vězení za sabotáž v zemědělství

  • celý život pracovala jako laborantka

  • po roce 1968 emigrace obou sester

  • v roce 2022 vdova po Antonínu Kavičkovi

V polovině 50. let si pro jejího otce přišla Státní bezpečnost. Obvinění a rozsudek, který brzy následoval, zněly – čtyři roky kriminálu za sabotáž v zemědělství. Stín otce dopadl i na dceru. Nesměla studovat školu, jakou chtěla, a aby vůbec mohla pracovat tam, kde to vyhovovalo jejímu zdraví, musel ji v šestnácti letech adoptovat strýc. Příběh Milady Kavičkové je částí mozaiky tmavé historické skvrny – kolektivizace zemědělství, kdy docházelo k likvidaci selského stavu.

Bohatí sedláci z Hrubčic

Milada Kavičková (roz. Hošková) se narodila 18. května 1936 v Prostějově. Její rodiče, František a Marie Hoškovi však žili v Hrubčicích, kde soukromě hospodařili na velkém statku. Jejich pozemky čítaly ještě před válkou okolo jednatřiceti hektarů půdy. Samozřejmostí bylo i moderní vybavení, jako automatická dojička krav či traktor. Dařilo se jim i během druhé světové války. Jen co si země po roce 1945 vydechla úlevou, za rohem číhala další pohroma. Během té měli Hoškovi přijít o všechno, včetně svobody několika členů rodiny a také ztráty dřívějšího dobrého sociálního statusu.

Milada prožila dětství na statku v Hrubčicích. Jako nejstarší ze tří sester měla brzy mnoho povinností. Ačkoli František Hošek zaměstnával několik deputátníků (pracovník, který část mzdy dostává v naturáliích), na hospodářství bylo stále co dělat. Když děvče v roce 1942 nastoupilo do školy, povinností jí ubylo: „Ale o prázdninách jsme museli pracovat. Maminku vždy z vysvědčení zajímalo, co máme z českého jazyka. Pak se dala aktovka na dva měsíce do kouta a šup na pole,“ vzpomíná Milada Kavičková.

Mrtvole klimbaly nohy z žebřiňáku

Pro mnoho lidí byla druhá světová válka noční můrou. Sedláci z Hrubčic ji však prožili v relativním klidu. A přece jeden hrůzný výjev zůstal Miladě v paměti po celý život. Jeden z mála Němců, co v obci žili, zastřelil člověka z nedalekých Otonovic. Ten mu přišel nejspíš ukrást prase: „Takže jsem viděla mrtvolu na voze. Vezli ho na hřbitov a bezvládné nohy klimbaly z vozu.“

V obci žil také jeden udavač. „Toho jsme se moc báli, jmenoval se Mikoška. Nosil knírek jako Hitler. Po válce, když jsme pohřbívali několik mrtvých, co zemřeli během osvobození, šel smuteční průvod a ten Mikoška v něm také byl. A jak jsme šli, najednou se objevili tři muži v uniformách a vytáhli ho z davu. Byl pak nějakou dobu zavřený a když se vrátil, odstěhoval se i s celou svou rodinou pryč,“ říká Milada Kavičková.

Že je konec války se Hoškovi dozvěděli tak, že do úkrytu ve studni, který Miladin otec vybudoval vlastníma rukama, vstoupil sovětský voják. „Tatínek, jako kdyby tušil, nabízel mu hodinky, ale on si je nevzal. Legrační bylo, když se ti Rusi učili jezdit na kolech, která nám předtím ukradli. Rozjeli se, padali a takhle pořád dokola. Nálada byla taková, že to rodiče nijak zvlášť nekomentovali,“ líčí pamětnice poslední okamžiky války, která skončila v květnu 1945.

Ukradená pole a životy

Tři roky na to se vlády nad Československem chopila komunistická strana. Pro Hoškovy to nebylo žádné překvapení, již několik let s obavami sledovali, jak se vyvíjí politická situace a zároveň četli knihy, jež byly později režimem zapovězené: „Maminka byla veliká čtenářka a hned vedle nás bydlela paní učitelka, která nás dobře zásobovala. Četli jsme o tom, jak Rusové po první světové válce utíkali z Ruska, a také o legionářích. A v únoru čtyřicet osm už jsme věděli, že to je konec.“

Kolektivizace zemědělství byl proces přerodu soukromého zemědělství na kolektivní. Všechna pole hospodářů, kteří se desítky let lopotili na svém, musela přejít pod státní správu. U Hoškových to začalo tak, že z jejich statku odešli deputátníci, kteří rozkazem nastoupili na státní statek. Rodině rázem ubyly pracovní síly. Zároveň režim schválně navyšoval povinné dodávky, které se vypočítávaly z toho, kolik ten který sedlák vlastní půdy a dobytka. František Hošek, jakkoli pracovitý dříč, dodávky nezvládal plnit. Proto jej v roce 1953 odsoudili k pokutě pět tisíc korun. O dva roky později skončil v kriminále.

Strýc mne musel naoko adoptovat

Milada v roce 1955 pracovala jako laborantka v ostravské nemocnici. Ovšem k této práci, která ji bavila a naplňovala, vedla dlouhá a trnitá cesta. Když během roku 1951 ukončila základní školu, chtěla se hlásit na gymnázium. Jako dceru vesnického boháče jí to však režim nedovolil. Jediná možnost pro ni byla jít studovat dvouletý zemědělský kurs. Ten dokončila, ale maminka si přála, ať jde za prací do Ostravy, kde je primářem nemocnice Na Fifejdách její bratr, doktor Ladislav Roháček: „Maminka to tak chtěla, protože jsem byla v dětství hodně nemocná, měla jsem i černý kašel. Myslela si, že u strýce v nemocnici mi bude líp. Mohla jsem si vybrat, zda budu zdravotní sestrou nebo laborantkou a vybrala jsem si laboratoř.“

Víš, že je táta zavřený?

Po dvou měsících, co Milada nastoupila do nové práce, přišel poštou příkaz – musí se vrátit zpátky do Hrubčic a nastoupit do zemědělství! Rodinná rada však měla řešení. Strýc Miladu na oko adoptuje a ona bude moci pokračovat v práci laborantky. A stalo se tak. Začala žít v Ostravě u tety a strýce, kteří, sami bezdětní, si ji rychle oblíbili. Do Hrubčic jezdila většinou o víkendech. A během jedné z těchto návštěv dostala hned na nádraží vzkaz: „Víš, že je táta zavřený?“

Soud, který proběhl 3. října 1955 v Prostějově, byl veřejný. Představitelé dělnické třídy z okolních továren dostali ten den v práci volno a zároveň také vstupenku na proces. Po městě visely plakáty s nápisy: „Kulak Hošek z Hrubčic – nepřítel pracujícího lidu.“

„Seděly jsme v první řadě. Já, moje dvě sestry a maminka. Venku byl tlampač, kde se vysílalo. Kromě dělníků v síni, co dostali vstupenku na soud za odměnu, stáli venku také sedláci, které zajímalo, jak to dopadne. Pak se nás prokurátor zeptal na věk. Sestry měly čtrnáct a šestnáct let. Prokurátor řekl, že tam nesmí být. Pak přišel esenbák, sestry vyvedl ven a postavil je pod ten tlampač. Přesto, že mnoho sedláků před soudem podepsalo, že otec dobře hospodařil, rozsudek zněl podle paragrafu 85 – čtyři roky vězení za sabotáž.“ František Hošek se okamžitě odvolal, ale soud, který se konal v Olomouci, rozsudek jen potvrdil. „Nepřítel pracujícího lidu“ si trest odseděl celý. Polovinu v Ilavě na Slovensku a polovinu na Mírově.

Já jsem předseda a nemusím mít žádnou školu!

Rodině po jeho uvěznění nastaly zlé časy. Miladina maminka brzy dostala příkaz, že se musí ze statku vystěhovat. Měla na to i s dvěma nezletilými dcerami, Svatavou a Marií, čtrnáct dní. „Nevěděly, kam půjdou. A oni jim řekli, že pokud nic nemají, přijede náklaďák, naloží jejich věci a zaveze je do pohraničí, kde to na návsi vyskládají a můžou si najít některý z dosud neobydlených domů po vysídlených sudetských Němcích,“ říká Milada Kavičková, která v tu dobu stále ještě pracovala v ostravských laboratořích. Byla to práce, kterou měla ráda. Potřebnou kvalifikaci si doplnila večerním studiem.

Marie Hošková se se svými dvěma dcerami musely na čas rozdělit. Spolu s mladší Svatavou se nastěhovaly do Drozdovic, kam je režim umístil za práci na státním statku. Starší Marie bydlela na čas u příbuzných v Prostějově. „Maminka v Drozdovicích žila až do otcova návratu z vězení. Měla tam těžkou práci, musela se starat o mladé býky. Jednou dostala příkaz, že musí se Svatavou vybílit stáje. Sestra byla drzá a řekla tomu předsedovi: ,Prosím vás, jak vy si dovolujete s námi jednat, víte vůbec, co po nás chcete?´ A on na to: ,Já jsem ředitel statku a nemusím mít na to ani školu. A ty studuješ gymnázium a budeš z něj vyloučena!´“

Těžké osudy

Svatavu z gymnázia skutečně vyloučili. Maturitu směla složit až po dalších dvou letech. Postiženi byli i další členové rodiny. Miladin strýc Jan Roháček dostal půl roku vězení, její bratranec Ladislav Ševčík půl roku v Jáchymově a bratranec Františka Roháčka, Václav Stejskal, přišel o veškerý majetek a byl nasazen k práci do loděnic v Komárnu na Slovensku. A Miladiny sestry, Marie a Svatava, krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy emigrovaly.

Tatínek se rehabilitace nedožil

Milada se v roce 1962 provdala za Antonína Kavičku – muže, který o komunistickém režimu také věděl svoje. V roce 1953 jej a spolu s ním i celou maturitní třídu prostějovského Gymnázia Jiřího Wolkera vyloučili ze studií na všech školách v republice. Celou událost líčí jedna z jejích hlavních aktérek Olga Čermáková v rozhovoru pro Paměť národa z roku 2018. Milada s Antonínem vychovali dvě děti, Marii a Antonína. Po sametové revoluci v roce 1989 došlo k částečnému navrácení rodinného majetku, František Hošek – kulak z Hrubčic byl plně rehabilitován, ale satisfakce se nedožil. Milada Kavičková žila v roce 2022 v Orlové v Moravskoslezském kraji.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (František Vrba)