Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kauler (* 1934)

• narozen 4. září 1934

• 1947 – počátky záliby v motorismu

• 1950 – zavření rodinné autodílny

• 1957 – stal se členem československé reprezentace

• 1964 – odstěhoval se ze Mšena do Mostu a později do Mladé Boleslavi

• 1980 – vrátil se s rodinou do Mšena

Josef Kauler je legenda českého motocyklového světa. Narodil se 4. září 1934 ve Mšeně jako nejstarší z pěti dětí. Do školy začal chodit v září 1940, na počátku druhé světové války, a na svá školní léta přesto vzpomíná pozitivně. Intenzivněji než válečné události vnímal klukovské hry a sporty, hlavně fotbal, hokej, lyžování nebo sáňkování. Někteří jeho spolužáci ale postupně přestali chodit do školy a vztahy ve třídě se pozvolna proměňovaly. „Ve čtyřicátém roce už jsme byli zabraní takzvaně od Němců, čili jsme byli Protektorát Čechy a Morava. Němci zkoumali, kdo z Čechů si vzal za manželku nebo za manžela příslušníka německého národa, a těmto manželským párům navrhoval německej úřad, aby se daly k Němcům. Což se v mnoha případech stalo a jejich děti potom chodily buď extra do německých škol někde jinde, anebo zůstaly ve Mšeně a chodily s námi. A záleželo na každém, jak se s tím vyrovnal, a taky záleželo na tom, jak se ti žáci, takto odlišení, chovali. Většinou se chovali normálně jako kamarádi z dřívějška. Ale byli i takoví, kteří se vyloženě poněmčili, a pak jsme z nich měli někdy dokonce i strach.“

Válka zasáhla rodině Kaulerových do života i materiálně – všechna zvířata v domácnostech se musela hlásit a odváděly se dávky z množství domácích zvířat, které přesahovalo stanovený limit. Pokud někdo jejich vlastnictví zatajil, mohl být zastřelen nebo odvezen do koncentračního tábora. Několik obyvatel Mšena se proto z různých důvodů dostalo do hledáčku německé policie a nezbylo jim než se skrývat v jeskyních v okolních lesích. „Aby to vůbec přežili, tak se jim muselo pomáhat. Ve Mšeně byla početná skupina občanů, kteří jim pomáhali různými způsoby. Dokonce jeden obchodník je každý den, nebo obden, nejdéle za tři dny, zásoboval jídlem, vozil jim tam rohlíky, chleba a různé další potraviny, aby měli co jíst... Tímhle způsobem se spousta mšenských občanů zasloužila o to, že lidé, kteří se ukrývali, vydrželi až do konce války téměř bez újmy. Nikdo je nikdy neudal a neprozradil, kde se ty jeskyně nalézají. Přestože i my jako kluci jsme to věděli, ani od nás se to Němcům nedoneslo.“ Naneštěstí obyvatelé města nedokázali před německou policií ochránit všechny svoje sousedy. „Byla tady jednou obrovská akce, tisíce německých vojáků plus gestapo. Bohužel se jim podařilo tenkrát zatknout několik mšenských občanů, kteří potom byli popraveni nebo zahynuli v koncentračních táborech.“

Vztah k motorovým vozidlům získával pamětník doma od mládí a motorismu se začal věnovat už ve třinácti letech, z velké části i proto, že jeho tatínek vlastnil autodílnu. Politická situace po únoru 1948 ale jeho soukromému podnikání nepřála: „Když se začaly rušit živnosti, tak se to dělalo takovým způsobem, že nejdříve se každýho živnostníka zeptali, jestli chce tu živnost provozovat dál, ale už jenom jako vedoucí nebo jako zaměstnanec, a když ten člověk odmítl, tak mu byla živnost prostě zavřena.“ Tatínek Josefa Kaulera tak přišel o dílnu, a protože nechtěl být zaměstnancem, zároveň ztratil i práci. Měl v té době doma pět dětí a ženu, která s nimi byla v domácnosti. Tehdy úřady nenabízely žádnou podporu v nezaměstnanosti a tatínek dostal strach, jestli svým rozhodnutím celou rodinu neohrozil. Otcovi kamarádi mu však brzy zprostředkovali práci u stavebního podniku Armabeton, kde se jako šikovný řemeslník dobře uchytil. Na uzavření vlastního podniku ale nikdy nezapomněl. „Ten pocit křivdy, co nám bylo způsobeno, v nás všech dětech a hlavně v našem tátovi zůstal až do dnešních dob.“ Tato událost do budoucna zformovala pevný postoj celé rodiny k tehdejšímu režimu. V zaměstnání pamětníkovi pravidelně, jednou nebo dvakrát ročně, nabízeli vstup do komunistické strany, což vždy rezolutně odmítl a byl za to nejrůznějšími způsoby diskriminován.

Dne 21. srpna 1968 se Josef Kauler probudil do rušného dne. U obchodu bylo shromáždění lidí, a teprve když si s manželkou pustili rádio, zjistili, co se děje. Vývoj událostí na ně působil velmi tísnivě: „Zvlášť potom, co se tomu období začalo říkat, ‚Pražské jaro‘ a mysleli jsme si, že se situace uvolní a že pád komunistů je už v podstatě nevyhnutelný. Bohužel přišla tahle doba a bylo po všem. Chvíli jsme vzdorovali, popisovali všelijaká vrata a ploty různými nápisy, aby sovětští vojáci táhli domů. Vznikla písnička ‚Běž domů, Ivane! Čeká tě Nataša...‘ To zpíval celej národ. A já jsem si dokonce na svoje auto, které pochopitelně nebylo takové, jako jsou dnes, napsal na dveře: ,Lenine, probuď se a odveď si svoje tovaryše!“ Pozornosti policie tato provokace sice neunikla, ale díky dobrým vztahům s některými místními funkcionáři za ni pamětník nebyl nijak stíhán.

Kariéru v práci kvůli svým politickým názorům budovat nemohl. O to úspěšnější byl však v kariéře sportovní. Zaměřil se na terénní motocyklové soutěže. Nejdříve jezdil na různé místní a oblastní závody, ale postupně se vypracoval a v roce 1957 se stal členem státní reprezentace. Josef Kauler k tomu skromně dodává: „Jednou se mi podařilo být v mistrovství republiky na druhém místě a většinou jsem skončil tak třetí, čtvrtej, pátej a podobně. Ale i tak byl ten sport v mém životě velice důležitý, protože tím sportem se člověk baví, jinak by nemělo cenu to dělat, kdyby vás to nebavilo. Zadruhé se stáváte takovým člověkem, který se naučí prohrávat. A ten, co vyhrává, se naučí (ne ovšem každej) nezpychnout a nevytahovat se... Věncem jsem sice zamával, ale řekl jsem: ,Hoši, večer U lva.‘ Tam jsme to pak společně oslavili.“