Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslava Kaštovská (* 1931)

• narozena v roce 1931 v osadě Znajka nad Čeladnou

• pomoc partyzánské brigádě Jana Žižky

• pomoc paravýsadku Wolfram

• záchrana života zraněnému náčelníku štábu part. skupiny Jana Žižky Dajanu Bajanoviči Murzinovi

• operace Tetřev

• 18. ledna 1945 otec František Tkáč a matka Anežka Tkáčová zatčeni

• otec zahynul ve vězení

• po válce osada Znajka zanikla

• v současnosti žije pamětnice v Opavě

Mezi partyzány na samotě Znajka

Miroslava Kaštovská, za svobodna Tkáčová, se narodila v roce 1931 v osadě Znajka mezi Čeladnou a Horní Bečvou. V této samotě uprostřed lesů beskydských hor žili pouze Tkáčovi a již před válkou tam byl velmi těžký život. Od roku 1944 se v okolí začali ukrývat partyzáni z brigády Jana Žižky, jejíž členové často navštěvovali rodný dům pamětnice. Tkáčovi tak žili v obrovském nebezpečí, protože tyto chalupy v horách občas kontrolovalo také gestapo. Přesto několik týdnů ukrývali v blízkém bunkru těžce zraněného náčelníka štábu této partyzánské brigády Dajana Bajanoviče Murzina. Bylo to zrovna v době operace Tetřev, kdy 13 tisíc německých vojáků neprodyšně uzavřelo okolí, aby v horách zlikvidovali partyzánský odboj. D. B. Murzina se nakonec podařilo zachránit, ale stálo to život otce pamětnice Jindřicha Tkáče, který byl po zradě konfidenta Emila Muroně zatčen gestapem a později zahynul ve vězení.

Na konci světa

V dnes již neexistujíci osadě Znajka se chalupa Tkáčů prý dědila z generace na generaci. Osada ležela vysoko v horách a až do roku 1940 byla s okolním světem spojena jen vyšlapanou cestičkou. I nejbližší sousedé bydleli poměrně daleko. „My jsme tam bydleli na samotě. Před námi bylo oplocené pole a pak les a nic víc a naše chalupa. My jsme byli jenom o samotě. Cesta k nám nevedla, tam byly chodníčky. K nám se nic nedostalo. Až potom možná v 39. nebo 40. roku tam udělali pod naším takovou cestu od Škaredýho mostu, od hlavní cesty. Ale to byly jenom takový rigole, aby ta voda, jak tekla, aby to nebrala za sebou.“

Pamětnice také vzpomíná, že v zimě, když napadly dva metry sněhu, byly často nadlouho izolováni, a tak museli mít v domě vždy dostatečné zásoby. „Před válkou, pokud nebylo tolik toho obilí, tak se chodilo až na Horní Čeladnou (cca 5 kilometrů – pozn. autora), tam byl nějaký obchodník Štefek a tam se vždycky vzalo tak třicet, čtyřicet, padesát kilo jedné mouky a padesát kilo druhé mouky a na zádech se všechno doneslo na celou zimu, na celý půlrok.“ V zimě se děti jen velmi těžko dostávaly do školy, a tak často zůstávaly doma. „Zima. Dva metry sněhu. Třeba do školy jsme vůbec nechodili. Jenom raz za týden nebo raz za čtrnáct dní jsme si šli pro úlohy a to bylo všecko. Třeba já jsem to měla blízko. Měla jsem to patnáct minut do té školy a seběhla jsem tak dolů z kopečka. Kdežto ti druzí to měli třeba hodinu. Od toho Martináka z Bařin nebo ze Skureče nebo z Mečové. Tak to měli pomalu hodinu do té školy. Tak jsme měli takové dřevěné kulaté (sněžnice) a tam byly takové přezky, abychom se úplně neprobořili do sněhu. A když to nebylo, tak jsme šli až po pás ve sněhu.“

Dětství Miroslavy Kaštovské je silně spojeno nejen s přírodou beskydských hor, ale také s prací, které bylo v jejich malém hospodářství stále dost. „Tam se třeba i z těch vedlejších osad sešly dívky a dvě, tři jsme tam pásly na loukách. My jsme bývali, že přímo za náma byla hora Magurka, a tak trošku bokem byla Kněhyň a viděli jsme na horu Smrk. A tam zas z těch druhých míst chodili na horu Smrk pást, a tak jsme vždycky hulákali na sebe. Tak takový tam byl život.“

Starat se o čtyři děti v horách nebylo jednoduché, zvláště když v třicátých letech zasáhla Evropu světová hospodářská krize. Otec pracoval v lese a občas si přivydělával jako švec a šil boty pro hajné. Všichni členové rodiny obývali jen jednu místnost bez elektřiny a voda byla přiváděna dřevěnými žlaby do koryt před domem. I lékařská péče byla složitě dostupná a pamětnice vzpomíná, že jako čtyřletá málem zemřela na záškrt. „Já jsem půl roku nemluvila. Měla jsem to všechno vyhnisaný. To jsem polkla a šlo to všechno zpátky. To bylo strašný, ale přečkala jsem to.“ Bohužel se ale infekcí nakazil její tříletý bratr Milan a nemoci podlehl.

V neustálém ohrožení

Počáteční léta druhé světové války nijak razantně nezasáhla do života rodiny. Pamětnice si jen vzpomíná, jak ve škole v Čeladné přišli dělat nábor do Hitlerjugend. „Potom v tom 43. oni začali ten Hitlerjugend hodně provozovat. Tak u nás ve škole přišli dělat nábor, že nás budou učit bojové cviky. My jsme řekli: ,Jo, půjdem, půjdem.‘ Oni tam přijeli, taková parta mužských, byl tam takový palouček pod tou školou, tam se oni vytasili a čekali, že přijdem. My jsme žádnej nepřišli. Co jsme se tak domluvili, tak jsme byli za stromama, čekali jsme a dívali se, jak tam pochodujou, a pak jsme se jim posmívali. Jak už potom odcházeli, tak jsme třeba zpoza těch stromů házeli zdaleka šišky nebo sem tam i kamení kluci hodili, ale nedohodili daleko. No a nikdo tam nešel, do Hitlerjugend. Dvakrát tam přijeli a pak už nechodili.“

Vše se ale změnilo v roce 1944, když se k bývalým česko-slovenským hranicím blížila osvobozující sovětská vojska a na konci srpna vypuklo na Slovensku národní povstání proti nacistickému režimu. Hory v okolí se svými hustými lesy totiž skýtaly ideální možnost pro úkryt partyzánů. V srpnu 1944 byl z Ukrajiny na Slovensko poslán výsadek oddílu Jana Žižky s velitelem poručíkem Jánem Ušiakem a náčelníkem štábu Dajanem Bajanovičem Murzinem. Na rozkaz z Kyjeva se v průběhu září a října celá skupina přesunula na Moravu, kde své sídlo vybudovali právě v blízkosti Čeladné na úpatí Kněhyně.

V září 1944 byl v rámci operace Wolfram poblíž osad Nytrová a Kotly u obce Morávka vysazen paravýsadek z Anglie s velitelem kapitánem Josefem Otiskem. Při seskoku se ale skupina rozpadla a její hlavní část se přesunula k Horní Bečvě. Podle vzpomínek pamětnice se zastavili také u Tkáčů. Miroslava Kaštovská tvrdí, že si u nich schovali nějaké věci, mezi nimiž prý byla i část vysílačky, pro ni se asi za dva dny vrátili a pak už je nikdy neviděli.

S partyzány ze skupiny Jana Žižky se Tkáčovi setkali krátce po jejich příchodu na Moravu. Náčelník štábu D. B. Murzin onemocněl a doktor Vašíček ze Starých Hamrů, který ho prohlédl, mu řekl, že se musí alespoň jednu noc vyležet. Kvůli tomu byl prý kontaktován otec pamětnice Jindřich Tkáč. „Murzin večer přišel. Maminka mu dala čisté prádlo a vyprala mu jeho prádlo. Celou noc se topilo a sušilo se na kamnech, aby to měl do rána suché, a on ležel v tatínkově oblečení a potil se a ten pobočník a ještě jeden hlídkovali.“

Partyzáni se potom u Tkáčů objevovali velmi často a oni jim dodávali potraviny. „Oni k nám chodili často. Maminka každý druhý den pekla chleba, i když toho obilí bylo málo, ale vždycky se někde sehnalo.“ Rodina tím velmi riskovala, protože v okolních lesích se ukrývalo mnoho lidí, kteří se u nich občas objevili. Nikdo z rodiny si ale nemohl být jist, zda nešlo o provokatéry nasazené gestapem, jejichž pobyt v domě by je mohl stát život. Návštěvy proto museli hlásit na obci, ale vždy to udělali po delší době, aby případný utečenec získal náskok.

Ukrývání zraněného náčelníka štábu partyzánské skupiny Jana Žižky Dajana Bajanoviče Murzina

Dne 2. listopadu 1944 byla domluvena schůzka v blízkosti Čertova mlýna mezi štábem Žižkova oddílu a zástupci ilegální komunistické organizace z Moravské Ostravy. Celá záležitost byla ale prozrazena a štáb byl napaden členy roty Einsatzkommanda Ruhsam z Holešova. Při prudké přestřelce utrpěl Ján Ušiak průstřel obou paží a D. B. Murzin byl zasažen do nohy. Ján Ušiak se nakonec o den později v úkrytu v domě rodiny Machandrových v Čeladné v obklíčení zastřelil.

Zraněný Murzin se dostal k hajnému Janu Křenovskému v Ráztoce a po vnějším ošetření na Znajku k Tkáčům. Takto má dnes v paměti příchod Murzina do jejich domu Miroslava Kaštovská: „Murzin se dostal někde pod tu Kněhyň k potoku a tam zůstal ležet. Nějak omdlel od bolesti, až k ránu někdo klepe na okno, pes štěká, tak tatínek honem skočil k posteli a otevřel okno. Říká: ,Kdo je? Co je?‘ Říkali: ,Jindro, otevři!‘ Oni po rusky, ale člověk jim rozuměl. Tak tatínek honem vyletěl ven. ,Co je? Co se děje?‘ A on praví: ,Já jsem raněný do nohy.‘ Tak šel dovnitř a tatínek ho ošetřil a říká: ,No ale já tě tu nemůžu nechat. Vždyť jsou lesy plné gestapáků, Němců.‘ Tak ho vzal na ramena a dovedl ho do krmelce, který byl kousek od nás a zahrabal ho do sena.“

Potom mu spolu s Křenovským v lese vytvořili malý bunkr. „Brácha, když mu bylo osm let, tak chodil po lese, desku na rameně a vždycky hledal, kde by si postavil na stromě bunkr. Vždycky šel kousek dál a hodil tam tu desku. Tak oni mu tam udělali ďuru. Trochu mu to vydělali těma deskama, slámu mu tam dali a zadělali ho tam. Tatínek mu každý den nosil jídlo. Tenkrát, když to přišlo, tak to ještě sníh nebyl. A asi tak za čtyři dni napadlo spoustu sněhu. Tatínek za ním byl, ale udělal si chůdy. On šel tu cestičku, jako kdyby šel k těm Bernatkům. A přišel do polovičky, vzal ty chůdy, postavil se na ně a skočil do toho lesa, aby smetl stopy, a šel mu dát to jídlo. Maminka navařila a ještě mu třeba chleba přidala, aby měl na večeřu a třeba ještě snídani.“

Už následující den po přestřelce v Čertově mlýně nařídil K. H. Frank rozsáhlou protipartyzánskou akci s krycím názvem Tetřev. V okolních vesnicích bylo vyhlášeno stanné právo a nasazeno 13 tisíc německých vojáků, kteří celou oblast neprodyšně uzavřeli. Akce trvala týden a během té doby nebylo možně Murzina v bunkru navštěvovat, protože se všude pohybovali vojáci. Otec také v té době nejspíše i z nervového vypětí onemocněl. Němci byli několikrát u Tkáčů, a dokonce prošli i těsně kolem bunkru, kde se ukrýval Murzin. „Ten Tetřev, to bylo to gestapo a to pročesávali lesy. Oni šli kousek kolem bunkru se psem a oni ho tam nevyčuchali. Měl nachystanou pistoli a jed. To bylo kousek od nás, takže bysme byli první na ráně a ještě k tomu chalupa o samotě a ještě štěstí, že ten Dvořák nebyl u nás. Tam potom Kubáňovy a Macůrovy, ty všechny pozavírali Němci.“ Jan Dvořák, o kterém se pamětnice zmiňuje, byl zatčen u Machnderů a potom plně spolupracoval s gestapem a prozradil úkryty partyzánů, které znal. Není dokonce vyloučeno, že se kvůli tomu mezi partyzány záměrně infiltroval.

Jindřich Tkáč ukrýváním Murzina, na kterého byla vypsána vysoká odměna, velmi riskoval. Vždyť měl v té době tři děti a nejmladšímu Josífkovi byl pouhý rok. Při operaci Tetřev bylo zatčeno několik lidí a v Dolní Čeladné byly za pomoc partyzánům veřejně popraveni Oldřich Machander a Karel Winkler. Ve Zlíně byl zatčen i bratranec otce František Tkáč a při kontrole v jeho domě na samotě Lhotská u Horní Bečvy narazila pátrací skupina příslušníků wehrmachtu asi na 15 partyzánů, kteří se tam ukrývali. Došlo k přestřelce, v níž padlo pět partyzánů a čtyři Němci. Následně byla zatčena manželka F. Tkáče Kamila Tkáčová se svými dvěma syny Karlem a Bohuslavem, kterému byl pouhý rok a měl být jako blonďák poslán na převýchovu k německé rodině. Kamila Tkáčová nevydržela kruté výslechy a mučení a ve vězení ve Frenštátu pod Radhoštěm spáchala sebevraždu. Všechny tyto případy naznačují, jak by asi dopadla rodina, kdyby byl Murzin v bunkru objeven.

Když operace Tetřev skončila, otec opět začal docházet za Murzinem do bunkru a později na noc chodil už Murzin do domu k Tkáčům. „Tatínek potem začal znovu. Tak tam chodil. Spravil mu boty, protože též byl ševcem. Tak mu to pěkně zašil, protože tam měl průstřel. Jenomže mu za ty čtyři nebo pět dní potem, co Němci odešli, už tenkrát mu to začalo moc hnisat. Taky jsme nikdo nechtěli jít k doktorovi. Tak se použilo to, co bylo doma. A on měl u sebe zrcátko. On to zrcátko rozbil a tím si vyřezal to, co mu hnisalo. To víte, to musela být bolest. A tatínek mu donesl domácí sádlo. Tak mu to na to dal, zavázal a potem se začala noha hojit. Tak to trvalo čtrnáct dní. Za čtrnáct dní sníh slezl. Jenom takový poprašek byl. No tak Murzin v tom třetím týdnu k nám už začal vždycky večer chodit. Aspoň se ohřát a trochu vyspat. Takže zůstal u nás, ale ráno, než se rozednilo, už mašíroval do toho svýho bunkru, protože ve dne jsme ho tam mít nemohli.“

Pozbyl svůj život, protože zachránil život jinému

Jedno odpoledne si pro D. B. Murzina přišli dva partyzáni. Byl to Čech a Rus. V chalupě se objevil i hajný Jan Křenovský. Než Murzin odešel, napsal všem potvrzení o jeho záchraně, které má pamětnice dodnes u sebe.

Jedním z partyzánů, který přišel pro Murzina, byl Čech Emil Muroň. Ten byl však ve skutečnosti konfidentem ostravského gestapa a do partyzánské brigády se infiltroval a později udal mnoho rodin, které partyzánům pomáhaly. Miroslva Kaštovská vzpomíná, že Vánoce v roce 1944 měly pochmurnou atmosféru, protože v okolí se zatýkalo a otec tušil, že přijde řada i na něj. „Tatínek říkal: ,Tak co, jestli půjdu k partyzánům, stejně pro vás přijdou Němci, a když mě tu nebude, tak třeba postřílí vás nebo zapálí chalupu. Já zůstanu. To máš jedno, jestli zahynete vy a já tam zůstanu. To už je jedno.“

Dne 18. ledna si pro Jindřicha Tkáče přišlo s Emilem Muroněm gestapo. Miroslavě Kaštovské bylo tehdy čtrnáct let, ale dodnes má tento hrůzný zážitek v živé paměti. „Musel se už postavit. A ti gestapáci s těma puškama proti němu. Těma pažbama ho začali mlátit a začali ho i liskat, až mu krev tekla z nosu a z pusy. Tak maminka toho mladšího chytla. Tak to my jsme neviděli. Těma puškama a že ten otec dostal první facku, to vím. Nás vyvedli s tím bratrancem a bratrem ven do té chodby, do té síně a já jsem zůstala stát mezi těma futrama. To byly masivní dřevěný futra. Já jsem tak mezi těma futrama zůstala stát a ten jeden Němec na mě, jestli tu chodili Rusi a jestli tu chodili partyzáni. Já říkám, že ne, že nic nevím, že jsme v noci spali. Ale že co vím, tak nikdo tu nechodil. Dostala jsem takovou facku, že jsem hlavou narazila na jednu stěnu těch futer, a on se otočil a z druhé strany, a tak jsem naletěla na druhou stranu futer. To jsem dostala já facky. Ti dva byli ušetřeni. Ale byli taky vyslýcháni. Ten bratr měl těch osm, devět roků.“ Nakonec gestapo vzalo i maminku Anežku Tkáčovou. „Jak tatínek byl oblečený, tak ten Čech z Frýdku říkal: ,Paní Tkáčová, Vy pojďte taky s náma. Vy jste nám chystala jídlo.‘ Ti Němci ne, ale ten Čech.“

Spolu s otcem a matkou byli zatčeni i další lidé z okolních osad. „Tak oni sebrali těch Bernátkových i toho Klepáče, toho Křenovského. On totiž ten Čech zradil těch šedesát rodin. Jak jich vezli na tu Bílou, kde mělo gestapo sběrný tábor, tak on se tatínek s tím Křenovským posunkama domluvil, že to vezme na sebe. To maminka potom, jak se vrátila, ukazovala. Tak toho Křenovského pustili spíš jak maminku. Tu maminku za deset nebo dvanáct dní.“

Maminka se sice po několika dnech vrátila, ale otce už rodina nikdy neviděla. Dodnes nevědí, co se s ním stalo. Poslední zprávu dostali 22. března a pak už o něm nikdo neslyšel, i když jeho manželka ho ještě několik let po válce hledala přes Červený kříž. „Vždycky jsme doufali. Co my jsme po válce všude psali.“ Nejspíše ale zahynul v Kounicových kolejích. „Právě ten Bernátek a Klepáč byli také zavření, ale ti se vrátili po válce. Nechtěli ale říct, co se stalo s tatínkem. Nechtěli mluvit. Říkali vždycky mamince: ,Anežko, neptej se, my to neřeknem.‘ Takže musel být domučený nebo zastřelený na tom písečku. Takže to potom bylo takové živobytí nalej, vylej.“

Konfident gestapa Emil Muroň skončil na popravišti

Jak se pamětnice v poslední citaci zmiňuje, neměla ani po válce rodina lehký život. Maminka se musela hodně otáčet, aby uživila tři děti. Ze Znajky odešli do Frýdku-Místku a potom do bývalé německé obce Úvalno u Krnova, kde dekretem na splátky získali dům. „Dostali jsme přidělený barák po Němcích, ale museli jsme ho zaplatit. To nebylo, že jsme ho dostali zadarmo, a byl dost drahý.“ Do Úvalna se přestěhovalo také několik příbuzných. Maminka se nakonec dala dohromady s otcovým bratrancem Františkem Tkáčem, o kterém již bylo také řečeno a jehož žena tak jako Jindřich Tkáč zahynula ve válce. „Takže maminka nás tři vychovala, jeho pět synů a ještě spolu měli jedno dítě.“

V roce 1947 přišel za maminkou strýc Spáčil, že se na Frýdecku nejspíš objevil Emil Muroň a jestli by ho ještě poznala. Anežka Tkáčová ho bezpečně identifikovala, a tak strýc jeho pobyt ohlásil na policii. V dubnu 1947 se konal soud. „Maminka byla třetí, co vypovídala. On se začal ohrazovat. To už mu vzali slovo. Tenkrát tam vypovídalo šedesát rodin a druhý den byl oběšen.“ Emil Muroň byl popraven 18. dubna 1947 v Novém Jičíně.

Pamětnice se v roce 1949 vdala za Zdeňka Kaštovského a měli spolu tři děti. Většinu svého aktivního života pracovala v UP závodech v Opavě. Pravidelně se účastnila setkání bývalých pomocníků partyzánů a několikrát se po válce setkala také s Dajanem Bajanovičem Murzinem, který v únoru 2012 v jedenadevadesáti letech zemřel. „A s Murzinem jsme se sešli v 59. nebo 62. v Ostravě. (…) Tak tam jsme se poprvé setkali. On jak uviděl moji maminku, on ji tak postiskal. On ji tak polúbal a vždycky říkal: ,To je moje rodná sestra, ta mně zachránila život. Bohužel její manžel na to doplatil.‘ To bylo vždycky shledání. On nezapomněl, a když byly zábavy, on ji vytančil. Ona musela být vždycky vedle něho.“

TOFEL, S., Čeladná by neměla zapomenout, Frýdland n. o., 2011.

ČERNÝ, T., Protipartyzánské operace na Moravě v letech 1944-1945. Brno: Masarykova univerzita, Disertační práce, 2006.