Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kastnerová (* 1927)

• narozena 22. srpna 1927 v Zahořanech u Milevska do zemědělské rodiny

• pamatuje na život za války i osvobození Rudou armádou

• vyučila se dámskou krejčovou, roku 1947 v Praze zaměstnána jako chůva

• rodiče měli ve Skviříně hospodu, kde chytali rádio Svobodná Evropa

• kvůli tomu byla po předčasné smrti tatínka s maminkou i bratrem v roce 1951 zatčena a vězněna v Tachově, Stříbře a Plzni

• Marie byla zatčena kvůli smyšlenému předání jakéhosi dopisu, bratr s maminkou kvůli poslechu rádia Svobodná Evropa

• krušné okamžiky pak zažila ve věznici na nádraží v Žihli

• z vězení byla propuštěna v únoru 1953, o dům i pole rodina nenávratně přišla

• pracovala v keramičce v Horní Bříze, pak v papírně

• dne 14. září 1966 se provdala za Josefa Kastnera, vychovali spolu dvě děti

• poté pracovala ve Škodovce, v zahradnictví, v chemičce a nakonec v dřevomodelářství

• v době natáčení v roce 2022 s manželem bydlela v Plzni na Nové Hospodě

Když jsme s Marií Kastnerovou po telefonu domlouvali natočení jejích vzpomínek, překvapila nás svým mladistvým hlasem a zmínkou o tom, že to právě tanec je pro ni živou vodou. Do studia zamířila spolu s manželem, který je nejen jejím tanečním partnerem, ale i velkou oporou. Dodnes si totiž nese tíhu zlých událostí, které před ni nastražil komunistický režim. V padesátých letech byla vězněna část její rodiny a dlouho nikdo z nich nevěděl proč.

Dětství s vůní bramborové natě

Marie Kastnerová se narodila 22. srpna 1927 v Zahořanech, vesničce nedaleko Milevska. Její rodiče se jmenovali Marie a František Řezníčkovi. Živili se jako zemědělci. Pracovali na poli a i jejich tři děti musely doma přiložit ruku k dílu. Rodina bydlela v malé osadě Pelechy pod Koňským vrchem. 

Marie docházela do školy v nedalekých Lašovicích. „Chodili jsme pěšky, i když bylo v zimě sněhu po kolena. Dříve bývalo tolik sněhu, že mužští ve vesnici museli ten sníh odhazovat, protože my jsme jako děti ani nebyli vidět,“ vzpomíná s úsměvem Marie Kastnerová, která v časech dětství s kamarády tak ráda sáňkovala. Dodnes si uchovává i kouzelné vzpomínky na Vánoce. „Na stromečku ale moc věcí nebylo, dárků také ne, protože na to nebyly peníze. Po večerech se dralo peří. Vždycky se dralo u jedné rodiny, pak u druhé. A my jsme tam tak rádi chodili, když byly doderky. Pokaždé jsme dostali čaj a nějaké dobroty. A také se vyprávělo.“ Marie a její dva sourozenci, bratr a sestra, byli rodiči vychováváni v křesťanské víře. Každou neděli chodili pěšky do kostela. A zastavili se tam předtím, než usedli do škamen. „Museli jsme se pomodlit, načež jsme dostali svatý obrázek. A až potom jsme šli do školy. Dříve k nám do školy chodíval i kněz. A když putovalo procesí na Svatou Horu, tak my jsme jako děti chodili za družičky a nosili jsme sošky svatých,“ vypráví Marie Kastnerová. Nebyla to jen víra, co provázelo její mládí, musela též rodičům pomáhat při práci na poli. Pásla krávy a také husy. „A jednou jsme si udělali ohníček a na husy jsme zapomněli. Začalo se připozdívat. Husy už byly dávno doma a my dostali,“ vzpomíná s úsměvem Marie Kastnerová, která také s kamarády moc ráda dělala ohníčky nebo i větší ohně. Jednou si z bramborové natě udělali opravdu pořádný oheň, a když je pak majitel pozemku chtěl chytit, schovali se mu do hustého dýmu. „A že jsme pak hezky voněli!“ Marie Kastnerová také vzpomíná na svůj velký sen, který jí rodiče jednoho dne splnili. Dostala od nich nové dámské kolo, na kterém radostí jezdila sem a tam. A pečlivě se o něj starala.

Slepice ve větvích a prase v jámě

Dětství za války, to nebyl žádný med. „I když jsme na té vesnici byli takoví zastrčení, chodily kontroly. Slepice se odnášely do lesa, a když kontrola odešla, zase se nosily domů, sháněly se po větvích.“ Museli odvádět dodávky mléka. A její mamince se pak u starosty povedlo zařídit, aby mohli místo mléka odvádět máslo. „To stačilo jen jednou za měsíc a lépe se to z té naší osady do Zahořan neslo, když byly závěje,“ vysvětluje Marie Kastnerová. Vedle slepic schovávali před kontrolami i prase. Tatínek udělal na dvoře velikánskou jámu, a když měla přijít kontrola, tak do té jámy to prase dal. „A tomu praseti říkal: ‚Ty ale musíš být zticha, nebo nás zavřou!‘“

Po konci války štěstí nepřišlo

„Osvobodila nás Rudá armáda. Přišli k nám vojáci a hledali děvušky,“ vzpomíná Marie Kastnerová. Tatínek jim však řekl, že žádné nemá. Marie a její sestra se schovaly a tatínek, aby vojáky nenapadlo za nimi jít, s nimi popíjel vodku, aby se opili. „Jenže se tím alkoholem otrávil, bylo mu zle. Ale zachránil nás.“ Vojáci si také odvezli pytel plný vajíček. „Odjížděli přes kopec po kamenité cestě a myslím, že nedovezli ani jedno vajíčko,“ s úsměvem dodává Marie Kastnerová. Radost z konce války však netrvala dlouho. Práce na poli bylo hodně, a tak si tatínek chodíval vždy po obědě lehnout. „A jednou spal nějak dlouho, tak jsme za ním nahoru šli. A on nevstával, on byl mrtvý. Umřel ve spánku.“ Když svou ženu a tři děti navždy opustil, bylo mu 54 let. Psal se rok 1948.

Namísto panenky váleček na těsto

Marie odmala moc ráda šila, a to hlavně na panenky, i když žádnou neměla. „Moje panenka byla váleček na nudle. Oblékala jsem ho různě do hadrů, jako že má šaty,“ vzpomíná. Jednoho dne se ale stal učiněný zázrak. Od jejich tety[1] z Ameriky, tatínkovy sestry Anny, přišel balík a v něm byla velikánská panna, která dokonce i chodila. Marie z ní měla obrovskou radost. Ještě za války se vyučila dámskou krejčovou. Do učení chodila nejprve pěšky a pak jezdila na kole. Když jí v zimě tatínek stloukl prkénka a k tomu jí dal hůlky, jezdila na lyžích. Závěrečné zkoušky složila v Táboře. „Šila jsem šaty ze starorůžové látky a byla jsem první hotová.“ Kamarádka, kterou před mistrovou zachraňovala od zlámaných jehel, jí totiž na oplátku doporučila látku, která se netřepí. A tak s šitím neměla tolik práce. Marie moc ráda rozvážela oděvy, jakmile byly hotové. „Když bylo posvícení, poutě, mistrová ty věci nažehlila, dala je do ubrusu, přišpendlila a já je na kole rozvážela. Pak jsem za to dostala koláče nebo pětikorunu, a to bylo peněz!“

Slunečné procházky na Petřín a pak temný lágr

Po vyučení zamířila do Prahy k tetě Martě, která jí pomáhala najít si v Praze nějakou dobrou práci. Psal se rok 1947 a Marie začala pracovat jako chůva dvou malých chlapců, jejichž srdce si brzy získala. „Byli jsme jako sourozenci,“ říká. Jezdili na parníku, chodili na Petřín. Jenže pak přišel onen smutný rok 1948, kdy tatínek zemřel a Marie se vrátila domů. To už rodina, která přišla o milovaného člena, bydlela v pohraničí. „Měli tam hospodu, kde prodávali lahvové pivo,“ říká Marie Kastnerová. „Když tatínek zemřel, tak ti chlapi ve vesnici mamince řekli, že když s nimi bude držet, tak se bude mít dobře. Jenže maminka neposlechla, a tak to začalo,“ dodává. Její sestra byla v té době vdaná, bratr byl na vojně. A Marie byla právě u tety v Berouně, načež se stalo něco, co si vůbec nedokázala vysvětlit. Když se z Berouna vracela domů, vystoupila ve Svojšíně z vlaku. Měla přesednout na lokálku, která jela do Skviřína. Tam k ní však přistoupili dva cizí muži, chytli ji a hodili ji do auta. „A já jsem se ptala: ‚Kam mě vezete?‘ A oni mi odpověděli: ‚Drž hubu!‘ Tak jsem nevěděla nic. Odvezli mě do Tachova a tam jsem byla sama na cele. Nevěděla jsem, že mám vedle zavřenou maminku, což mi prozradil chlapec, který na chodbě uklízel. A jednou v noci jsem slyšela nějaký rámus, tak jsem se snažila vyšplhat na okno, chytla jsem se ho a koukala jsem, co se tam děje. A oni táhli za ruce po zemi mého bratra.“ Nerozuměla tomu, co bylo příčinou jejich trýznivé situace. Stále nad tím musela přemýšlet.

Dostala jsem z každé strany facku

Jednou si ji k sobě zavolal bachař, aby mu v kanceláři utřela prach. Dovoloval si na ni, což si nenechala líbit. Naštěstí ji pak převezli do Stříbra. Vezli ji spolu s dalšími vězni na otevřeném autě, a tak alespoň viděla svou maminku, i když promluvit spolu nemohly. Pak je zase zavřeli. Také tady na ni působil jako zjevení chlapec uklízející chodby, který tam byl také zavřený. Když jí okénkem podával jídlo, špitl: „Já vím, že jste tady zavření nevinně.“ A honem okénko zavřel. Odtamtud byla rodina, rozdělená, odvezena do Plzně. Také tady byla Marie na cele sama a pořád přemýšlela nad tím, jaké jsou důvody jejich věznění. „Otevřeli dveře, hodili mi tam bochníček chleba. A zase jsem nevěděla nic.“ Maminku zavřeli do cely s asi 12 spoluvězeňkyněmi. To všechno se ale Marie dozvěděla až později. „Maminku si vzal jeden bachař do kanceláře a řekl jí: ‚Paní Řezníčková, já vím, že jste zavřeni nevinně, ale nemůžu vám pomoct. Jediné, co pro vás mohu udělat, je to, že vás každý den vezmu sem do kanceláře, abyste s těmi ženskými nemusela být na cele.‘“ Sama Marie se pak dostala ke spoluvězeňkyni, která šila vězeňské mundúry. Každé ráno ji za ní bachař odvedl a ona celý den seděla a šila. U soudu se pak konečně dozvěděla alespoň náznak toho, proč ji sebrali. „Už nevím, jestli ten soud byl v Plzni nebo v Tachově, ale řekli mi, že prý jsem nesla nějaký dopis nějakému Slámovi do Plzně.“ Ona však popřela, že by kdy v Plzni byla. „A dostala jsem z každé strany facku. Tak jsem si řekla, že když budu mluvit pravdu, budou mě mlátit, a když budu kývat jak ten osel, tak vyjdu zdravá.“ Zápis ze soudu poslali do Prahy, pak přišel zpátky. „Že nás prý nemají za co odsoudit. Tak nás zase převezli zpátky do Tachova a tam nás odsoudili.“

Úchylná bachařka a vlasy natočené na papírky

Marie byla také zavřená na nádraží v Žihli, odkud si do života odnesla hodně děsivých vzpomínek. „Dali nás do cimry v nádražní budově, která byla určená pro vězně. Byly tam tři postele nad sebou a hodně ženských,“ vypráví. Na cimře s ní byla i žena zavřená za vraždu, která o tom, jak svůj čin provedla, barvitě ostatním vyprávěla. „Až jsem se zděsila toho, do jaké společnosti jsem se dostala.“ Naštěstí jí jiná spoluvězeňkyně, která se znala s bachařem, nabídla, že může jít bydlet k nim na cimru, kde to bylo o něco snesitelnější. Nedobrovolný pobyt však jí i dalším spoluvězeňkyním znepříjemňovala jistá bachařka. „Nemám slov, co tohle bylo za hnusnou ženskou. Ona nás prohlížela takovým způsobem, že nás omakávala. Bylo to hnusné, ale my jsme nemohly nic dělat,“ říká. Fyzického týrání byla naštěstí ve vězení ušetřena, fyzické práce však nikoli. Vyráběly tam tašky a hřebeny na střechu. Jedna ze spoluvězeňkyň pašovala dovnitř nákup, který vždy pro všechny rozdělila. Jednoho dne ji ale některá ze spoluvězeňkyň udala. „Chtěli nás dát za trest všechny do Plzně na samotku. Jenže bylo hodně práce, tak nás tu nakonec nechali. A na samotku se naopak dostala ta, co to práskla.“ Odváželi je také na žně na pole. Bylo hrozné horko a vězeňkyně na sobě měly kalhoty, svrchníky, na hlavě šátky. Zeptaly se bachaře, který se zdál být docela hodný, zda si ty šátky a svrchníky mohou sundat, a on jim to dovolil. „Neštěstí bylo, že přišla kontrola. Utíkaly jsme si pro ty věci k lesu a oni na nás začali mířit. Mysleli, že chceme utéct. A toho bachaře jsme pak už neviděly.“ Přes všechny tresty a trápení nepřišly o svou identitu, o svou ženskou podstatu. Když byly na cimrách, natáčely si vlasy na papírky. „Protože tam byli zavření mladí muži a byli tam i civilové. Natočily jsme si vlasy a chodily jsme bez šátků. A tu hnusnou bachařku to tak dopálilo, že nás nějaký chlap na povel všechny na dvoře ostříhal. Vypadaly jsme jak strašáci do zelí, takže jsme zase vzaly zavděk šátky,“ vzpomíná Marie Kastnerová.

Bez oblečení a bez koruny, zato s myšlenkou na nejhorší

Když Marii zavřeli, byl srpen roku 1951. Měla na sobě letní šaty, v ruce kabelku. Měla prstýnky, řetízek, hodinky a náušnice. Když ji v únoru roku 1953 propouštěli, vycházela do mrazu v těch samých letních šatech. Hodinky a šperky jí nevrátili, neměla ani korunu. „Měla jsem jít buď do JZD, nebo do keramičky v Horní Bříze, kam jsem také šla. V šatech, ve kterých jsem předtím byla zavřená, jsem týden chodila do práce, do šamotky,“ vypráví. Každý večer si vyprala spodní prádlo a punčocháče. A ráno v tom zase šla pracovat. Stávalo se, že jí prádlo ani nestihlo do rána uschnout. Bydlela na svobodárně, kde to bylo samá štěnice. Mistr ji dal zaučit k Barušce, pozdější kamarádce, a ta se doma o její nelehké situaci svěřila své mamince. Marie tak od ní dostala tašku plnou oblečení a dalších věcí. „Sice mi to všechno bylo velké, ale hlavně, že to bylo čisté a suché.“ Přesto jí však bylo smutno na světě. „Kolem jezdil vlak. Párkrát jsem tam odpoledne seděla a říkala si, že až pojede vlak, tak tam skočím.“ Před zlými myšlenkami ji zachránila touha vidět maminku a bratra. Později jezdila po práci k Barušce domů, odkud zase ráno jezdily do práce autobusem. „A vždycky jsme tam měly vzkaz: ‚Vy dvě šůty, jídlo máte v troubě. Máma.‘ A když jsem četla to ‚máma‘, chtělo se mi brečet, protože já nevěděla, kde tu svoji mám.“

Zaprášený rozsudek a bydlení ve sklepě

Celou řadu let Marie nevěděla, proč byla maminka zavřená. „Byla zavřená bez rozsudku, který ani neviděla.“ Rozsudek si přečetl Mariin druhý manžel Josef, když už spolu byli asi pět let. „Tehdy ten rozsudek, který byl psán na mě, maminku i bratra, přinesl právě bratr. Stálo v něm, jak už jsem říkala, že jsem nesla nějaký dopis nějakému Slámovi do Plzně. Další bylo, že se v té naší hospodě ve Skviříně pouštělo rádio Svobodná Evropa[2]. Nikdy ale té mamince nedokázali, že to ona rádio pouštěla. Ani bratrovi, kterého pak dali k pétépákům až do Ostravy. A mám dojem, že ho tam i fyzicky napadali,“ říká Marie Kastnerová. Maminka po propuštění z vězení neměla kde bydlet. Vzala tak zavděk sklepem, který jí přenechala její kamarádka a bývalá spoluvězeňkyně. Nechala ho vybílit a dala jí i nějaké oblečení. Maminka si našla práci v nemocnici, načež si sehnala jednu místnost v Plzni na Roudné, kde pak bydlela. „Nikdo z nás už domů nesměl. Měli jsme doživotní zákaz se tam vrátit,“ říká Marie Kastnerová.

Chlap s pistolí a láska k tanci

Po práci v Horní Bříze pracovala Marie v papírně. Bydlela spolu s maminkou na Roudné. Roku 1956 se vdala. „Ale špatně. Byl to lampasák, ale já ho poznala jako civilistu. Když spal, měl za hlavou pistoli. Kolikrát mi s pistolí i vyhrožoval.“ Marie to nehodlala trpět, a i když spolu měli dceru, nechala se s ním rozvést. Po nějaké době se vdala podruhé, a tentokrát šťastně. S Josefem Kastnerem se seznámila na taneční zábavě v hotelu Continental. Dne 14. září 1966 se vzali a jsou spolu dodnes (2022). A zůstala jim i láska k tanci. Vychovali spolu dceru Jiřinu a syna Luďka. Marie po práci v papírně nastoupila do Škodovky. „Jezdila jsem s tou ještěrkou po Škodovce a po dílně. Rozvážela jsem materiál. A pak jsem jezdila na takovém vozíku s volantem, jaký bývá na dráze,“ vzpomíná. V práci se jí líbilo, nevadilo jí, že nepracuje jako švadlena. Za svou píli byla i několikrát oceněna. „Dostala jsem pětistovku a nějaké knihy.“ Poté pracovala v zahradnictví, pak v chemičce a nakonec v dřevomodelářství.

Boj o lepší bydlení

Když 21. srpna 1968 došlo k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, bydleli stále na Roudné. „Jezdily tam tanky.“ Mariina maminka a její přítel se živili tím, že sbírali bylinky, sušili je a prodávali. Chodili je sbírat i do lesů pod Krkavcem, kde tehdy byla posádka sovětských vojáků. „Vzpomínám si, jak maminka v roce 1945 těm vojákům děkovala, že nás osvobodili. A jeden, jmenoval se Nikolaj, jí řekl: ‚Teď se radujete, že jsme tady. My ale přijdeme ještě jednou, a to už se radovat nebudete.‘“ V roce 1968 měli manželé Kastnerovi ročního syna, a tak se veškerá jejich pozornost soustředila na něj. „Po věznění už mě komunisté nechali na pokoji. Bydleli jsme však v hrozném bytě. Byl vlhký. Manžel se tehdy sápal na člena bytového družstva, který přiděloval byty, se slovy: ‚Ty bydlíš dobře, viď, ty blbče, ale náš kluk už třikrát dostal zápal plic!‘ Přitom jsme tam měli oficiální žádost. To jsem asi manžela zachránila od kriminálu, když jsem ho tahala pryč,“ říká Marie Kastnerová. Aby jim v bytě udělali podlahu, musela se uchýlit ke lži. Řekla jim, že se blíží zima a že s dítětem bydlí ve stanu. Napřed se vymlouvali, že nemají prkna, ale když jim řekla, kde je mají, konečně nechali podlahu udělat. Později dostal manžel byt, a tak se přestěhovali na Novou Hospodu.

Vzpomínky nelze vymazat

Z pádu komunistického režimu, který tolik zasáhl do života Mariiny rodiny, měli velkou radost. Začali se pídit po tom, co se stalo s jejich domem a poli. „Bratr kvůli tomu v Tachově byl, ale řekli mu, že nic takového neexistuje. Barák je srovnaný se zemí. Ani pole už není. Všechno vymazali,“ říká smutně Marie Kastnerová. Spolu se sestrou si v mládí šetřila na výbavu. „Něco si sestra vzala k sobě, ale nádobí, povlečení, to všechno nám sebrali. Vzali i bratrovu novou motorku a moje dámské kolo. Zůstalo nám jen to, co jsme měli na sobě.“

95 let bolesti a tance

Marie Kastnerová je neskutečně energická dáma. Je dva roky po operaci srdce a až na zhoršený sluch ji nic netrápí. Ještě donedávna ráda pletla svetry a ponožky pro své blízké. Stále jezdí s manželem do starého karavanu, který mají v Podskalí. Oslavili tam zlatou svatbu i Mariiny 95. narozeniny. A stále spolu moc rádi tančí. „Když jsme v Plzni, chodíme tancovat i dvakrát nebo třikrát v týdnu. Říkám, že jsme staří blázni,“ uzavírá s úsměvem své vyprávění Marie Kastnerová.

 

[1] „Ty dvě sestry jely do Ameriky. Každá měla jednu peřinu a polštář, to si tam odvezly. A pak si tam teta Anna namluvila nějakého chlapce, který měl zlatnictví. Nemohli ale mít děti. Tak chtěli na mamince, aby jim dala buď mě, nebo sestru. Ale která máma dá vlastní dítě do Ameriky, když už ho v životě neuvidí? Takže to neudělala. A ta teta si potom dopisovala s mou sestrou, ale nevím, jak to dopadlo. Akorát jsem viděla fotografii. Teta na ní byla na koni a byla krásně oblečená, měla klobouk a tu hůlčičku.“

[2] „Ty komunistické rušičky, které rušily Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, nesměly být nasměrované na Západ, musely směřovat do vnitrozemí. Jenže Skviřín byl v dolíčku, takže ty vlny přešly a krásně se tam chytila Svobodná Evropa.“